Článek
Narodila se 12. října 1925 v Kojeticích na Vysočině. Vyrůstala ve Vyškově, kde v letech 1936–1944 navštěvovala reálné gymnázium. Jejím domovem bylo vyškovské nádraží, kde její otec pracoval jako výpravčí. Ve vyškovském Sokole cvičila od žactva a už v dorostu se zařadila mezi nejlepší závodnice, stejně jako její starší sestra Miloslava. Byla to veselá a houževnatá dívka – kamarádky ji popisovaly jako milou, pracovitou a přirozeně talentovanou gymnastku.
Po předčasné smrti obou rodičů se na jaře 1947 odstěhovala za staršími sestrami do Prahy, kde se záhy vypracovala mezi naše nejlepší gymnastky. Společně se sestrou Miloslavou přešla do Sokola Vinohrady a obě se kvalifikovaly do družstva Československé obce sokolské, které se připravovalo na XIV. letní olympijské hry 1948 v Londýně.
Eliška v něm patřila k největším nadějím. „Zprvu nás bylo sto dvacet šest. Během té doby jsme absolvovaly množství soustředění a závodů,“ vzpomínala sokolská náčelnice Marie Provazníková na náročný dvouletý výběr talentů. Do Británie nakonec odcestovalo osm vybraných závodnic a náhradnice. Nechyběla mezi nimi ani Eliščina sestra Miloslava Misáková. Jako devátá členka týmu odletěla do Londýna devatenáctiletá náhradnice Věra Růžičková, nejmladší z celého družstva.
Cesta za zlatem
Na olympiádu v Londýně odlétaly gymnastky až v polovině her – jejich soutěž byla na programu v úplném závěru. Většina dívek letěla letadlem poprvé v životě. Londýn byl stále poznamenaný válkou – rozbombardované domy, přídělový systém, chudoba – přesto je vítala radostná atmosféra prvních poválečných her.
„První dojmy byly, že šlo o Hry radosti, po válce se nám všechno zdálo krásné… Velkým zážitkem bylo potkat se s Američany, černochy nebo Indy, vidět poprvé pomeranče a čokoládu,“ líčila Věra Růžičková svou euforii z olympijské vesnice. Nadšení však brzy vystřídal šok a strach.
Už v letadle při cestě z Prahy do Londýna se Elišce Misákové udělalo nevolno. V dalších dnech k tomu přibyly bolesti hlavy a horečka. Zpočátku se zdálo, že jde jen o únavu nebo chřipku z dlouhého cestování. Po příletu byla mladá gymnastka převezena do nemocnice v Northwoodu s podezřením na akutní virózu či zánět mozkových blan, nakonec se ale ukázalo, že šlo o dětskou obrnu, tehdy prakticky neléčitelnou nemoc.
„Lékaři diagnostikovali dětskou obrnu, v té době neléčitelnou. Tehdy používané léčebné prostředky včetně ‚železných plic‘ a transfúze krve od osoby, která již obrnu prodělala, selhaly,“ píše se v dobových záznamech. Mučivá choroba postupovala rychle. Lékař výpravy MUDr. Zdeněk Hornof, který obrnu sám kdysi přežil, neváhal poskytnout Elišce svou krev – s vírou, že transfúze s protilátkami by mohla zabrat. Nepomohlo to.
Co se jí asi honilo hlavou ve chvílích, kdy byla izolovaná od světa a bojovala o každý nádech? Eliška ležela na infekčním oddělení nemocnice Uxbridge, sevřená mechanickým rytmem železných plic. „Bylo možné ji vidět pouze přes sklo. Ležela sevřena v železných plících. Nemohla mluvit, ochrnuly jí ruce a další den i nohy. Bylo to nanejvýš smutné,“ vzpomínala Věra Růžičková na zdrcující pohled, který se jim naskytl při návštěvách.
Kamarádku umírající v cizí zemi mohly pozorovat jen skrz skleněnou stěnu; jakýkoli kontakt byl zakázán. Všechny členky týmu zároveň podstupovaly přísný zdravotní dohled. „Pořadatelé měli navíc obavy, abychom tu nemoc mezi olympioniky nezavlekly,“ popsala Růžičková obavy z šíření nákazy. Každý den jim zdravotní sestra měřila teplotu a jakákoli drobná nevolnost budila paniku. Gymnastky tak musely čelit nejen tlaku velké soutěže, ale i všudypřítomnému strachu o vlastní zdraví a život své přítelkyně.
Závod v kruhu smutku
Přes všechen stres nastal čas olympijské soutěže družstev a mladé ženy se musely plně soustředit na závodní sestavy. „S děvčaty jsme si řekly, že musíme bojovat. Nejen za sebe, nýbrž hlavně za Elišku,“ říkávala Věra Růžičková. Československé gymnastky nastupovaly na podium pod širým nebem Wembley, než byl závod kvůli dešti přesunut do zastřešené haly. Věděly, že jejich nemocná kamarádka mezitím svádí svůj nejtěžší zápas o holý život. Každá potlačila slzy a soustředila se na jediný cíl – vyhrát pro Elišku.
Družstvo děvčat pod nesmírným psychickým tlakem předvedlo bezchybný výkon a vyhrálo zlatou olympijskou medaili. „Když nás vyhlásili jako vítěze, říkaly jsme si: Když vyhrajeme my, vyhraje i Eliška,“ vzpomínala náhradnice Růžičková na moment triumfu, který se celý tým snažil věnovat nepřítomné přítelkyni. Radost z vítězství však netrvala dlouho.
„Po závodě jsme se bouřlivě radovaly. Všimla jsem si ale, že řidič naší výpravy přišel za vedoucí družstva a něco jí šeptal. Tušila jsem, že se něco stalo,“ popsala Růžičková napjaté okamžiky těsně po skončení finále. Krutá zpráva na sebe nenechala čekat: Eliščin stav se zhoršil na naprosté kritické minimum.
„Těsně po závodě jsme se dozvěděly, že Eliška zemřela. Dekorovali nás medailemi, hrála se naše hymna – a my jsme plakaly. Diváci si přitom mysleli, že jde o slzy štěstí…“ vzpomínala Věra Růžičková na pódium zalité slzami, v nichž se mísila euforie z vítězství s bezbřehým smutkem.
Eliška Misáková svůj nejtěžší zápas prohrála. Zemřela v londýnské nemocnici v noci ze 13. na 14. srpna 1948, pouhých několik hodin po úspěchu svých kamarádek. „Gymnastky přebíraly medaile se slzami v očích a radost ani jásot se nekonal. Dívky ztratily kamarádku, Československo mladičkou a nadějnou gymnastku,“ popsala média smutnou scénu na stupních vítězů.
Při slavnostním ceremoniálu byla československá vlajka olemována černou stuhou smutku, kterou k ní družstvo připnulo na počest zesnulé kolegyně. Publikum tehdy nechápalo skutečný důvod. Mnozí si mysleli, že uplakané závodnice truchlí kvůli událostem doma, že snad ten černý prapor na vlajce je politickým gestem po únorovém komunistickém převratu.
Skutečnost byla mnohem prostší a bolestnější. „Ale pro nás byl ten rok 1948 především ve znamení velké radosti z olympijského zlata a velkého smutku nad smrtí Elišky,“ vyjádřila Věra Růžičková vše podstatné několika slovy.
Zlato in memoriam
Zlaté medaile z Londýna 1948 se staly historicky prvním ženským olympijským triumfem pro československé barvy – a zároveň součástí jednoho z nejtragičtějších příběhů ve světové sportovní historii. Mezinárodní olympijský výbor udělil Elišce Misákové jako jedinému sportovci v dějinách čestnou zlatou medaili in memoriam.
Stala se tak dodnes jedinou olympioničkou, která obdržela zlatou medaili až po své smrti. Protože dětská obrna byla vysoce nakažlivá, nebylo tehdy dovoleno převézt tělo do vlasti – v Londýně musela proběhnout okamžitá kremace.
O týden později, 4. září 1948, byla urna s Eliščiným popelem uložena do rodinného hrobu ve Vyškově. Na pohřeb přišlo na dvě tisícovky lidí včetně sokolských činovníků a celého gymnastického týmu mužů i žen – namísto oslav tak olympijské vítězky stály u hrobu své mladé kolegyně. Domů se místo devíti sportovkyň vrátilo osm děvčat se zlatými medailemi a jedna malá urna.
Nově nastolený komunistický režim neměl pro sokolské hrdinky velké pochopení. Jejich úspěch zastínila politická realita po Únoru 1948 – Sokol byl označen za „reakční živly“ a brzy nato zakázán. Oficiální místa slavné gymnastky ignorovala a jejich příběh se ocitl v nemilosti. „Nikdo z vlády nepřišel… Vymazali nás z historie,“ konstatovala po letech hořce Věra Růžičková.
Po dlouhá desetiletí se o triumfu z roku 1948 téměř nemluvilo. Vedoucí ženské výpravy Marie Provazníková navíc těsně po olympiádě emigrovala na Západ – i to přispělo k tomu, že její sokolské svěřenkyně upadly doma v zapomnění. Teprve po mnoha letech se začal osud Elišky Misákové znovu připomínat v knihách, dokumentech a vzpomínkách pamětníků.
Příběh Elišky Misákové, talentované gymnastky, která odjížděla na olympiádu jako druhá nejmladší členka družstva a domů už se nevrátila živá, dodnes vyráží dech svojí krutostí. Zůstává mementem o ceně života a síle přátelství. Londýnské zlato 1948 získalo v jejím případě dvojí lesk: sportovní a morální.
„Této zlaté medaili přísluší nejvyšší mravní hodnota. Byla vybojována s maximálním vypětím duševních i fyzických sil proti nejnepříznivějšímu osudu, jaký si lze vůbec představit,“ prohlásil po návratu z Londýna doktor František Widimský, vedoucí československé výpravy. Jeho slova platí beze zbytku i po tři čtvrtě století. Gymnastky v Londýně splnily slib, který si daly: zvítězily pro Elišku. A jejich „slzy velkého smutku“ na olympijském pódiu se navždy zapsaly do dějin sportu.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Eli%C5%A1ka_Mis%C3%A1kov%C3%A1
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-gymnastka-eliska-misakovazemrela-na-olympijskych-hrach-v-londyne-1948.A151225_092810_lide_sm
https://sportantique.cz/tragedie-elisky-misakove
https://sport.aktualne.cz/ostatni-sporty/zlato-a-za-par-hodin-smrt-z-pribehu-ceskoslovenskych-gymnast/r~54d3f02039ed11eeba5b0cc47ab5f122/
https://plus.rozhlas.cz/olympijske-portrety-eliska-misakova-jedina-nositelka-olympijske-medaile-memoriam-9230671
https://iportal24.cz/sport/zlato-pro-elisku-trictvrtestoleti-od-zlate-radosti-a-zivotni-tragedie/
https://www.memoryofnations.eu/cs/ruzickova-vera-20170209-0
https://www.blesk.cz/clanek/sport-vip-sport/178345/vzpominka-olympionicky-domu-jsme-vezli-medaile-a-urnu-kamaradky.html
https://www.reflex.cz/clanek/zpravy/89193/eliska-misakova-jedina-sportovkyne-ktera-ziskala-olympijske-zlato-az-po-sve-smrti.html
https://www.tyden.cz/rubriky/sport/ostatni-sporty/zlato-zastinila-smrt-kolegyne-porad-na-to-myslim-rekla-ruzickova_491801.html
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pohnute-osudy-gymnastka-eliska-misakovazemrela-na-olympijskych-hrach-v-londyne-1948.A151225_092810_lide_sm
https://www.idnes.cz/sport/ostatni/vzpominky-na-londyn-z-oh-privezla-zlato-i-urnu-s-popelem-kamaradky.A110524_112727_hok_1liga_ald
