Článek
Marie Kubátová vyrůstala v intelektuálské rodině v Praze – otec Jan Kutina byl původně inženýr, ale po první světové válce založil malé nakladatelství Besední pořady. Matka Amálie Kutinová byla vystudovaná farmaceutka a zároveň spisovatelka. Proslavila se šestidílnou sérií knih Gabra a Málinka, laskavými vzpomínkami na vlastní moravské dětství.
Malá Marie tak doma slýchala vyprávění i listovala knihami dřív, než vůbec uměla číst. Osud ke mně byl vlídný, dal mi hned na počátku možnost lásky k hodnotám, vzpomínala později. Už jako dívka chápala sílu slov a hodnotu fantazie – tak potřebnou pro přežití, když se nad Evropou začala stahovat válečná mračna.
Rok 1939. Sedmnáctiletá Marie cítí napětí v ulicích okupované Prahy; vysoké školy byly Němci uzavřeny, mladí lidé místo snů dostávají strach. Rodina proto odjela z velkoměsta na venkov, do polabské vsi Křinec nedaleko Nymburka.
Zde se maminka vrátila k lékárnickému povolání a převzala starost o obživu rodiny. Marie nastoupila k matce do lékárny jako praktikantka – bylo jí teprve osmnáct, když v bílém plášti začala vydávat léky místním lidem.
Za pultem venkovské lékárny naslouchala příběhům prostých pacientů: jejich radostem, strastem i drobným historkám, které jí v paměti utkvěly stejně silně jako latinské názvy bylin. „Byla to nejkrásnější škola života,“ přiznala později.
Každý večer zatemňovala okna proti bombardování a psala si poznámky – možná už tehdy klíčila semínka budoucích pohádek. Přesto reálná válka pronikla i sem: jednoho statkáře v Křinci, pověstného krutostí k čeládce, si mladá lékárnice dobře zapamatovala.
Netušila, že o dvacet let později právě vzpomínka na tohoto zlého pantátu poslouží jako předobraz pro Trautenberka, jejího nejproslulejšího pohádkového záporáka.
Ve dvaceti letech složila Marie Kubátová na dálku státní zkoušku na učitelském ústavu a v roce 1943 také odbornou lékárnickou zkoušku. V témže roce se v protektorátní Praze vdala za Jaroslava Kubáta, tichého mladíka pocházejícího z podhůří Krkonoš.
Svatební oslavy byly skromné – válka nepřála velkým radostem. Mladí manželé si místo šampaňského připili meltou a namísto svatební cesty je čekal návrat k pracovním povinnostem. Marie dál pomáhala matce v lékárně až do konce války.
Když přišlo jaro 1945, slyšeli v Křinci i ozvěnu pražského povstání. Nad krajem přelétaly spojenecké svazy a blížil se mír. Marie Kubátová se dočkala osvobození vlasti jako vyučená farmaceutka, ale v hloubi duše zůstávala vypravěčkou. Válka skončila – a s ní skončila i její lékárnická učňovská léta, plná příběhů, které si nesla dál.
Hory plné příběhů
Po osvobození se Kubátovi rozhodli zkusit nový začátek. Marie s manželem odešli roku 1945 z Křince do Karlových Varů, daleko na západ Čech. V lázeňském městě vystudovala Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy a získala titul magistry farmacie.
Zároveň se jim tam narodili dva synové. Po šesti letech však život ve západě Čech vyměnili za úplně jiné prostředí: v roce 1952 se celá rodina přestěhovala do východočeského Vrchlabí, brány Krkonoš. Jaroslav Kubát byl jmenován správcem lékárny ve Vrchlabí, a tak se Marie ocitla uprostřed drsného kraje, který dosud znala jen z doslechu.
Vysoké hřebeny hor lemovaly obzor, zimy byly delší a mrazivější než dole v Polabí. Mladá maminka teď měla plné ruce práce – starala se o dva malé kluky, pomáhala manželovým rodičům na jejich hospodářství v Benecku a pečovala i o své stárnoucí rodiče, kteří se za ní do hor přestěhovali.
V té době výjimečně učila na zdravotnické škole, aby nemusela v lékárně sloužit noční směny. Večer pak, když děti usnuly, sedávala při lampě a zapisovala si místní pověsti, na které přes den zaslechla narážky.
Právě manželovi příbuzní a horalé z okolí byli jejími prvními učiteli o svérázném kraji. S jejich pomocí se rychle zorientovala v pomalu mizejícím světě krkonošských tkalců, sklářů, dřevařů, pytláků a pašeráků.
Učila se lidové výrazy, pochopila tvrdou náturu zdejších lidí i jadrný nářeční humor. Začala systematicky sbírat lidová vyprávění – k této práci ji povzbudila právě její matka Amálie. Kutinová, zkušená folkloristka, viděla v krkonošských bájích velký poklad a s dcerou plánovala rozsáhlý cyklus knih Krkonošský lid, který by příběhy z hor uchoval pro další generace.
V 60. letech spolu matka s dcerou skutečně nasbíraly množství materiálu a začaly jej literárně zpracovávat. Osud však krutě zasáhl: v roce 1965 Amálie Kutinová náhle zemřela a jejich rozdělané dílo zůstalo nedokončeno. Marie Kubátová zůstala sama a rozhodla se, že ze solidarity k mamince už ve sběratelské činnosti nebude pokračovat.
Truhlu plnou krkonošských pověstí uzavřela – ale vyprávět nepřestala. Lidová vyprávění jí posloužila jako kostra pro vlastní pohádky. Neomezovala se přitom na mechanický přepis; staré legendy tvůrčím způsobem upravovala a zasadila do konkrétních vesnic, lesů a strání, které sama poznala.
Postupně už čerpala jen inspiraci v lidovém tónu a příběhy vymýšlela téměř volně, stále však věrná duchu kraje a jeho mravům.
Koncem 50. let se jméno Marie Kubátové poprvé objevilo v knihkupectvích a divadlech. V roce 1956 měla premiéru její divadelní hra Jak přišla basa do nebe, původně napsaná pro ochotníky z Vrchlabí. Komedie inspirovaná horskými poudačkami (pověstmi) však zaujala i profesionální scény a brzy se hrála po celé zemi.
Téhož roku vyšla Kubátové prvotina Daremný poudačky – knižní soubor krkonošských pohádek a pověstí, na kterém se podílela i její maminka. Během dne byla lékárnicí, po večerech psala. V jednom rozhovoru s úsměvem poznamenala, že život ve Vrchlabí byl pro ni „nejkrásnější školou“ vypravěčského řemesla.
Její knihy byly plné citu a pochopení. Kubátová dokázala s citem vykreslit jak chudé horaly z devatenáctého století, tak moderní hrdiny ze současnosti. Od 60. let také pravidelně spolupracovala s Československým rozhlasem, který vysílal její pohádky a rozhlasové hry – například Štědrá bába, Javorová víla, O čertovském kabátě či Rybí pohádka.
Krakonoš a Trautenberk
V krkonošském folkloru našla Marie Kubátová studnici moudrosti i humoru. Ústřední postavou místních bájí je samozřejmě vládce hor Krakonoš – spravedlivý duch, který chrání chudé a trestá pyšné a lakomé. Kubátová dobře věděla, že každý pořádný příběh potřebuje také protivníka. Jednoho dne ji inspirace zastihla na nečekaném místě: na nádraží v Trutnově.
Potřebovala tam vyřídit úřední povolení a při čekání na autobus ji oslovil neznámý muž: „Paní Kubátová, tak taky nach Trautenberk?“ pronesl žertem směsicí češtiny a němčiny. Označení Trautenberk pro okresní město ji pobavilo.
Marie v tu chvíli dostala nápad. Trautenberk – to jméno znělo jako stvořené pro pokoutního pána, který bude všem pro legraci i pro zlost. Protipól Krakonoše měl tedy jméno, vzpomínala později spisovatelka. Dát mu ty správné záporné vlastnosti už bylo snadné. Vzpoměla si na onoho protivného statkáře z Křince.
Od roku 1963 spolupracovala také s Československou televizí. Netrvalo dlouho a večerníčkoví tvůrci projevili o její příběhy zájem. V roce 1974 uvedla televize večerníček Krkonošské pohádky – sedm krátkých filmových pohádek o Krakonošovi, Trautenberkovi, hajném a dvou vesnických sloužících.
Scénáře vytvořila scenáristka Božena Šimková, Marie Kubátová byla autorkou námětu a literární předlohy. Když se tenkrát večer na obrazovce poprvé objevil Krakonoš s dlouhou fajfkou, celá generace dětí zatajila dech. Jeho soupeření s chamtivým Trautenberkem se stalo legendárním, nadčasovým večerníčkem.
Jenže samotná spisovatelka sledovala hotový seriál s rozpaky. „Já bych to napsala jinak,“ řekla otevřeně. Původní literární vyznění příběhů se totiž proměnilo. „Když jsem večerníčky viděla, řekla jsem si, že to bylo hezké pokoukání, ale není to můj rukopis,“ líčila Kubátová pocity po premiéře. „Jsou tam pasáže, pod které bych se nikdy nepodepsala. Jsou tam fráze, které by Krakonoš nikdy neřekl.“ upozornila kriticky.
Vadilo jí, že televizní zpracování přidalo některé prvky a učesalo drsnost horácké mluvy do uhlazené češtiny. Kubátová se zkrátka cítila od své vize odkloněná, a tak se k večerníčkovým Krkonošským pohádkám příliš nehlásila.
Psát je dobrodružství, říkávala Marie Kubátová. Po odchodu do důchodu v roce 1979 se psaní věnovala naplno. Stala se známou regionální autorkou a vypravěčkou – objížděla besedy, kde svým podmanivým hlasem v nářečí vykládala pohádky a historky z hor.
Návštěvníci seděli okouzleni, jako by před nimi nestála ctihodná paní v kostýmku, ale sám dobrácký Krakonoš nebo některá ze štědronínských stařenek z jejích příběhů. Její prózy vynikaly autentickými dialogy – dokonale ovládala krkonošské i valašské nářečí, propojovala živou lidovou mluvu s literární poetikou.
V roce 2002, u příležitosti svých 80. narozenin, obdržela Marie Kubátová čestné občanství města Vrchlabí za celoživotní přínos. O sedm let později jí literární akademie udělila Cenu Boženy Němcové – ocenění pojmenované po jiné sběratelce lidových báchorek, jejíž odkaz tak symbolicky převzala.
Dne 6. června 2013 se Mariin životní příběh uzavřel – spisovatelka zemřela ve věku 90 let ve Vrchlabí. Zpráva o odchodu pohádkové babičky z Krkonoš zasáhla celé podhůří - místní lidé ztratili oblíbenou vypravěčku a kronikářku svého kraje. O čtyři roky později na ni město trvale vzpomnělo – Labská ulice, lemující břeh Labe, byla přejmenována na nábřeží Marie Kubátové.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Marie_Kub%C3%A1tov%C3%A1
https://hradec.rozhlas.cz/psat-je-dobrodruzstvi-rikavala-spisovatelka-marie-kubatova-ktera-se-narodila-8801647
https://www.muvrchlabi.cz/mesto/osobnosti-mesta/cestni-obcane-mesta-vrchlabi/marie-kubatova/
https://www.noveregiony.cz/nove-vrchlabsko/clanky/marie-kubatova-lekarnice-ktera-dala-svetu-krkonosske-pohadky
https://www.knihovnauk.cz/wp-content/uploads/2013/11/kub%C3%A1tov%C3%A1-med.pdf
https://www.idnes.cz/kultura/literatura/zemrela-spisovatelka-marie-kubatova.A130611_115635_literatura_vha
