Baťův velkolepý sen o městech, která obují svět. Co z něj zbylo?

Není to scéna z dobrodružného románu. Je to rok 1934 a právě se rodí Batanagar, jeden z nejodvážnějších a nejexotičtějších výhonků impéria, které vyrostlo ve Zlíně.

Příběh Baťových satelitních měst není jen příběhem o výrobě bot. Je to sága o téměř mesiášské vizi, o pokusu stvořit dokonalou společnost, nového, moderního člověka – „Baťovce“. V hlavách bratrů Tomáše a později Jana Antonína Bati se zrodil plán, který neměl ve světě obdoby.

Nebylo to jen podnikání; bylo to grandiózní cvičení v sociálním inženýrství. Továrna se měla stát jádrem dokonale organizovaného světa, kde práce, bydlení, vzdělání i volný čas fungují jako precizní stroj.

Tato ambice dalece přesahovala brány továrny. Jan Antonín Baťa snil ve velkém, jeho vize byla téměř imperiální: „Budujme stát pro 40 000 000 lidí,“ hlásala jeho kniha, která nebyla jen ekonomickým plánem, ale manifestem touhy přetvořit celou zemi.

Vše poháněl jednoduchý, ale neúprosný motor baťovské soustavy řízení: neustálé inovace, procesy, jak vyrábět levněji a rychleji, a především heslo, které se stalo náboženstvím:„Náš zákazník – náš pán“.

Z tohoto epicentra vize a efektivity se zrodil model, který se jako virus rozšířil po celém světě. Zlínský model, shrnutý do ústředního, krásného, ale vnitřně rozporuplného slibu – „Společně pracovat, individuálně žít“.

Tento slib se otiskl do tváří měst od Francie přes Kanadu a Indii až po Brazílii. Byl to sen o utopii, o dokonalém řádu. Ale byla to skutečně utopie?

Než mohl Baťa dobýt svět, musel nejprve stvořit svůj vlastní. Zlín se na přelomu 20. a 30. let stal gigantickou laboratoří, kde byla do posledního detailu vypilována šablona, architektonická a sociální DNA, která se měla brzy replikovat na všech kontinentech. Nebyla to jen architektura; byl to systém, filozofie zhmotnělá v cihlách a betonu, navržená pro rychlou, standardizovanou a nákladově efektivní výstavbu.

Její vizuální identita byla nezaměnitelná a okamžitě rozpoznatelná. Základem všeho byl železobetonový skelet s typickým modulem 6,15 × 6,15 metru, inspirovaný americkým standardem 20 × 20 stop. Tento skelet byl vyplněn zdivem z režných červených cihel, doplněn velkými okny a plochými střechami.

Ať už jste stáli před tovární halou ve Zlíně, v Otrokovicích nebo později v Indii, viděli jste stejný rukopis. Architekt František Lýdie Gahura vtiskl tomuto industriálnímu srdci duši svým revolučním urbanistickým konceptem „Továrna v zahradách“. Přísně oddělil průmyslové zóny od obytných čtvrtí, které se topily v zeleni. Byla to radikální myšlenka v době, kdy se továrny obvykle spojovaly se špínou a chaosem.

Tento systém zrodil ikony, které se staly mocnými symboly baťovské moci a modernity. Nad Zlínem se do výšky 77,5 metru vztyčila Správní budova č. 21, známá jako Baťův mrakodrap. V roce 1938, kdy byla dokončena, šlo o nejvyšší budovu v Československu a druhou nejvyšší v Evropě.

Nebyla to jen kancelářská budova; byl to chrám efektivity s klimatizací, rychlovýtahy a legendární pojízdnou kanceláří šéfa – výtahem vybaveným jako pracovna, který se však Jan Antonín Baťa kvůli emigraci údajně nikdy nestihl použít. Druhým symbolem byl krystalický Památník Tomáše Bati, Gahurův architektonický skvost, odhmotněná stavba ze skla a betonu, postavená v neuvěřitelném tempu jednoho roku po tragické smrti zakladatele firmy.

Tento masivní stavební boom byl financován ekonomickým motorem, který neměl obdoby. V roce 1927 byla po vzoru Henryho Forda zavedena pásová výroba, která dramaticky zvýšila produktivitu. Klíčovou inovací však byla samospráva dílen a účast zaměstnanců na zisku. Tento systém měnil dělníky v „kapitalisty“, dával jim podíl na úspěchu a motivoval je k neuvěřitelné výkonnosti. Právě tyto zisky a tato efektivita platily cihly a beton pro nová města.

Než se „zlínský virus“ rozšířil do světa, byl důkladně testován na domácí půdě. Klíčovou laboratoří se staly Otrokovice, přejmenované na Baťov. Právě zde, v roce 1932, Tomáš Baťa tragicky zahynul při letecké havárii cestou na otevření nové továrny ve Švýcarsku. Architekt Vladimír Karfík zde postavil ikonický Společenský dům na unikátním půdorysu písmene Y.

Další satelity v rámci již existujících měst Třebíč (Borovina), Sezimovo Ústí nebo Zruč nad Sázavou vznikaly ze strategických důvodů – kvůli dostatku pracovní síly, dopravní dostupnosti nebo specializované strojírenské výrobě. Tato standardizovaná architektura a pečlivě promyšlené urbanistické plány však nebyly jen o efektivitě a estetice. Staly se mocným nástrojem sociální kontroly a fyzickým zhmotněním firemní moci.

Uniformita prostředí měla posilovat uniformitu identity „Baťovce“. Když firma vlastnila vše – továrnu, dům, ve kterém jste bydleli (jednodomek, půldomek či čtvrtdomek), obchod, kde jste nakupovali, školu, kam chodily vaše děti, i kino, kde jste trávili volný čas – vytvářela systém totální závislosti.

Přísně geometrické a racionální uspořádání ulic a čtvrtí nenechávalo prostor pro organický, individuální chaos; bylo to prostředí, kde bylo vše uspořádané a pod dohledem. Jak trefně poznamenává jeden z pramenů, dělník se i po skončení směny „pohyboval v prostředí, které bylo ve vlastnictví firmy“. Celá existence zaměstnance byla zprostředkována a kontrolována korporací.

Píše se rok 1939. Evropa stojí na pokraji války a nad Československem se stahují mračna nacistické okupace. V této atmosféře strachu a nejistoty činí mladý Tomáš J. Baťa, dědic obuvnického impéria, osudové rozhodnutí. Nebyl to jen prozíravý obchodní tah, byla to záchranná mise.

Rozhodl se přesunout část operací do bezpečí Kanady a s sebou vzal to nejcennější, co měl: lidský kapitál. Spolu s ním se na cestu přes oceán vydalo na 100 českých rodin – specialisté, technici a dělníci, bez kterých by nebylo možné znovu zažehnout oheň výroby.

Po příjezdu začalo horečné hledání vhodného místa. Volba padla na 1500 akrů pastvin v hospodářsky založené oblasti podél řeky Trent v Ontariu. Místní samosprávy, toužící po investicích a pracovních místech, přijaly Čechy s otevřenou náručí.

„Upřímně řečeno, byla to oddanost lidí z oblasti Trentonu, co nakonec rozhodlo,“ vzpomínal později Dr. Karel Herz, jeden z Baťových spolupracovníků. Zrodilo se nové město. Jeho jméno vzniklo spontánně, jako symbol spojení dvou světů. Během schůzky s nákupčími z obchodního domu Eaton’s padl nápad:

„Proč nekombinovat jméno Bata s poslední slabikou Ottawy? Batawa zní pěkně domorodě“.

V kanadské divočině začal vyrůstat „malý, miniaturní Zlín“, přesně podle osvědčeného plánu. Vyrostla továrna, standardizované cihlové domky, dvě školy, dva kostely, sportoviště, pošta i banka. Firma Baťa vlastnila a kontrolovala prakticky vše, od obchodu s potravinami po rekreační halu.

Příchod stovky českých rodin byl pro malou kanadskou vesnici Frankford, která se sotva vzpamatovávala z Velké hospodářské krize, naprostým „kulturním šokem“. Češi, kteří zpočátku neuměli anglicky, bydleli prvních několik měsíců u místních kanadských rodin. Zrodila se zde celoživotní přátelství.

V Batawě byla založena gymnastická organizace Sokol, která pěstovala tělesnou i mravní zdatnost podle českého vzoru. Po večerech se noví osadníci scházeli na břehu řeky Trent a do kanadské noci zněly teskné české lidové písně – dojemný výraz stesku po domově, ale i nezdolné vůle přežít.

Po desetiletí byla Batawa prosperující komunitou. V roce 1989 zaměstnávala továrna na boty 1500 lidí a strojírenská divize dalších 380. Sen se však začal hroutit. Globalizace, kterou Baťa sám pomáhal nastartovat, se obrátila proti němu. Levná pracovní síla a dovoz z Asie učinily kanadskou výrobu nekonkurenceschopnou. V březnu roku 2000 se brány továrny, která byla srdcem města, navždy uzavřely.

Zatímco v Kanadě se budovalo útočiště před tyranií, na druhé straně světa, v Indii, se odehrávalo drama jiného druhu. Byl to příběh plný dobrodružství, koloniálního lesku a drsných kontrastů. Vše začalo na konci 20. let, kdy Tomáš Baťa starší navštívil Indii.

To, co uviděl, mu rozbušilo srdce obchodníka: miliony a miliony bosých nohou. Byl to gigantický, nevyužitý trh. Legenda praví, že definitivní rozhodnutí padlo ve chvíli, kdy viděl rikšu, jak si o kámen ukopl palec. Ať už je to pravda, či ne, Baťova kalkulace byla chladná a přesná: dovážet boty z dalekého Zlína je drahé a neefektivní. Mnohem výhodnější bude postavit továrnu přímo na místě.

Místo, které bylo vybráno, by většinu podnikatelů odradilo. Bylo to slepé rameno řeky Gangy, neprostupná džungle a malarická bažina. Pro Baťovy muže to však byla jen další výzva. Stavba Batanagaru byla herkulovským bojem s přírodou. Dělníci museli nejprve vysušit bažiny a vykácet prales, kde se to hemžilo hady a štíry.

Stavba probíhala s typickou baťovskou precizností. Když se stroje stěhovaly z dočasného provozu v nedalekém Konnagaru, v nové továrně už na ně čekaly v podlaze připravené otvory se šrouby. Během jediného týdne se výroba přesunula a z Batanagaru vyšly první boty.

Uvnitř tohoto nově stvořeného světa však existovala přísná a neviditelná hranice. Batanagar byl příběhem dvou měst v jednom. Pro české manažery a jejich rodiny to byl život jako z koloniálního románu. Bydleli v „krásném městě, bílých vilkách uprostřed botanické zahrady“.

Měli k dispozici služebnictvo, automobily a exkluzivní společenský klub s tenisovými kurty a bazénem. Pro tyto muže, kteří často pocházeli ze skromných venkovských poměrů v Československu, to byl obrovský společenský vzestup.

Na druhé straně zdi stál svět 15 000 indických dělníků. Pro ně byl život diametrálně odlišný. Dokumentární film „Batalives“ zachycuje příběh mladíka jménem Šona, který v Batanagaru pracuje jen pár dní v měsíci a přežívá s několika dolary na týden. Tento kontrast mezi bohatstvím generovaným továrnou a chudobou těch, kteří v ní pracovali, byl neodmyslitelnou součástí reality baťovské Indie.

Intimní pohled do tohoto světa nabízí příběh Hany Gregorové, která se narodila v Kalkatě jako dcera baťovského účetního. Její otec, Václav Sklenář, byl šikovný mladík z Roudnice, kterého si všimli kontroloři ze Zlína a povolali ho do centra impéria. Po krátkém zaškolení byl jako dvacetiletý poslán do Indie.

Její vzpomínky odhalují i těžká dilemata, kterým české rodiny čelily. Nejbolestivější bylo rozhodování o vzdělání dětí. Nejbližší kvalitní škola pro Evropany byla až v tisíc kilometrů vzdáleném Darjeelingu. Rodiče tak museli posílat své pětileté děti do internátní školy a viděli je jen dvakrát do roka, o Vánocích a na konci školního roku.

I přes svůj progresivní obraz fungoval projekt Batanagar v rámci logiky průmyslového kolonialismu. Byla to evropská mocnost (firma Baťa), která přišla do cizí země za účelem ekonomického zisku – získat přístup na nový trh a k levným surovinám. Zahrnovalo to radikální přetvoření místní krajiny podle evropského průmyslového vzoru.

Vytvořila se zde zřetelná společenská hierarchie, kde malá skupina evropských manažerů žila v privilegovaných podmínkách, zatímco obrovská masa místních obyvatel poskytovala levnou pracovní sílu. Tento model nápadně připomíná strukturu tradičních koloniálních společností.

Ačkoli Baťa přinesl práci, moderní technologie a určitý pokrok, mocenské vztahy byly od základu nerovné. Systém byl navržen a řízen ze Zlína a jeho hlavním beneficientem byla mateřská korporace.

V srdci Evropy, ve francouzském Lotrinsku, vyrostla jiná verze baťovské utopie. Bataville, založené v letech 1931–1933, bylo ztělesněním snu o dokonalém, soběstačném světě. Bylo to jedno z mála továrních měst, které bylo postaveno zcela izolovaně od jakéhokoli jiného osídlení, jako samostatný organismus uprostřed přírody.

Na první pohled to byla idyla. Město nabízelo svým obyvatelům veškerý komfort, který si jen mohli přát: modernistické bydlení, obchody, kostel, sportovní stadion a dokonce i jeden z prvních krytých plaveckých bazénů v celém regionu.

Život zde plynul v rytmu práce a odpočinku. Obyvatelé nakupovali mléko v baťovském supermarketu, vejce z baťovské farmy a po práci se scházeli v baťovském espresso baru. Pevně semknutá společnost znamenala, že kriminalita nebo zanedbané domy byly prakticky neznámým pojmem. Všichni obyvatelé Bataville byli na své domovy a své město stejně hrdí jako na práci, kterou odváděli v továrně.

Pod povrchem této dokonalé idyly však pulzovalo napětí. Byla to pozlacená klec, kde pohodlí bylo vykoupeno všudypřítomnou firemní kontrolou, která hraničila s orwellovskou vizí. Žili jste v domě, který patřil vašemu šéfovi, a platili jste mu nájem. Z firemních reproduktorů prý během pracovní doby zněla hudba, která se linula celým areálem.

Firma neustále podněcovala soutěživost mezi zaměstnanci, a to i mimo pracovní dobu. Výsledky těchto soutěží byly každý týden zveřejňovány ve firemních novinách, čímž se stírala hranice mezi prací a soukromím. Míra kontroly byla neuvěřitelná. Manažer mohl údajně pokárat dělníka za to, že nemá úhledně upravenou zahrádku u svého domku.

Po desetiletí Bataville vzkvétalo a v dobách největší slávy zaměstnávalo až 2700 lidí. Stejně jako ostatní evropská baťovská města však začalo od 70. let pomalu chřadnout. Konkurence z Asie a měnící se globální trh byly neúprosné. Poslední úder přišel v roce 2001, kdy se brány továrny definitivně uzavřely a o práci přišlo posledních 840 zaměstnanců.

Dnes je Bataville městem duchů. Osud Bataville odhaluje zásadní a fatální slabinu celého baťovského modelu. Jeho naprostá závislost na jediném korporátním subjektu ho činila neuvěřitelně zranitelným. Fungování města bylo založeno na jediném odvětví a jeho prosperita stála a padala s úspěchem jediné továrny.

Poslední kapitola příběhu baťovských měst je epickým dramatem o zradě, vyhnanství a nezdolné lidské vůli. Je to příběh Jana Antonína Bati, muže, který byl nazýván „králem bot“ a který dovedl firmu k její největší světové expanzi, aby byl nakonec zavržen vlastní zemí. Jeho osud je plný tragické ironie. Po druhé světové válce byl československou vládou v nepřítomnosti odsouzen za údajnou kolaboraci s nacisty. Byl zbaven veškerého majetku, cti a donucen k trvalému exilu v Brazílii.

Pro většinu lidí by to znamenal konec. Ale Jan Antonín Baťa se odmítl vzdát. Místo aby dožil v zapomnění, pustil se do jednoho z nejambicióznějších projektů svého života. Uprostřed brazilské divočiny začal znovu budovat. Založil zde několik zcela nových měst: Batatuba, Bataguassu, Mariapolis a především Batayporã.

Město Batayporã, založené v roce 1953, se stalo jeho posledním velkým dílem. Samotný název je symbolem jeho vize: spojení českého jména s místním jazykem guaraní. Bata + y (voda) + porã (dobrá). „Baťova Dobrá Voda“. Město bylo postaveno s pomocí dalších Čechů, kteří uprchli před komunistickým režimem. Vznikla zde tak naprosto unikátní a dodnes živá fúze české a brazilské kultury, živoucí pomník Janova posledního vzdoru a tvůrčí síly.

Celý jeho život v exilu provázela hořkost ze zrady, ale i neochvějná víra ve vlastní pravdu a vizi. Jeho slova, která poslal z Brazílie, jsou toho důkazem. V dopise soudu, který ho odsoudil, napsal: „Odsoudili jste mne za podivnou vinu… Kdo z vás, vážení soudcové z povolání i z lidu, se za války veřejně prohlásil za stoupence zahraniční vlády?…Avšak právě jako vy, měl jsem ve vlasti desítky příbuzných, tucty osobních přátel a na padesát tisíc spolubojovníků…“.

Co tedy zbylo z tohoto velkolepého snu o obutém a dokonale uspořádaném světě? Byl to projekt, který bezpochyby přinesl obrovský pokrok: moderní bydlení, stabilní práci, sociální jistoty a vyšší životní úroveň pro statisíce lidí. To vše ale za cenu individuální svobody a skrze systém všudypřítomné firemní kontroly, který byl otevřeně nazýván sociálním inženýrstvím. Baťův svět nabízel jistotu, ale vyžadoval poslušnost.

Nakonec se ukázalo, že ani takto dokonale propracovaný systém nemůže vzdorovat silám historie a globální ekonomiky. Ironií osudu byly baťovské továrny v Evropě a Severní Americe zničeny přesně těmi silami, které Baťa sám pomáhal rozpoutat: globalizací, volným trhem a neustálým hledáním levnější pracovní síly.

Zdroje:

https://cesky.radio.cz/vitejte-v-batanagaru-8540910

https://plus.rozhlas.cz/historik-neslo-o-kolaboraci-ale-politicky-proces-proti-jmenu-bata-6542558

https://zlin.estranky.cz/clanky/tomas-bata–jan-antonin-bata/z-rybarni-do-batatuby---crty-ze-zivota-jana-a_-bati---cast-7.html

https://mzv.gov.cz/brasilia/cz/kultura_krajane_skolstvi/vyznamni_cesi_v_brazilii/Georgia_capistrano_da_costa_disertac_o_as.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/dynastie-batu-226983

https://zlin.rozhlas.cz/hledali-tricet-zlinu-po-celem-svete-bata-je-stavel-podle-jednoho-vzoru-i-ulice-7161185

https://batastory.net/cs/stopa/kolem-sveta-batovske-cesty-za-obchodem

https://batuvregion.cz/tipy/male-zliny-v-cesku-batova-mesta-po-cele-republice

https://svet.tomasbata.org/evropa/ceska-republika/

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/batuv-mrakodrap-zlin-druha-nejvyssi-budova-v-evrope_1812151346_pj

https://strednicechy.rozhlas.cz/zlin-ctvrtim-s-batovskymi-domky-se-prezdivalo-amerika-ve-zline-a-nemaji-ve-svete-8956080