Článek
Byla to armáda jakou Evropa dlouho neviděla, a v jejím čele stál samotný císař Josef II.. Muži byli unavení, podráždění a nervózní. Už týdny pochodovali nepřátelským územím - Osmanskou říší. Zatím ale víc než turecké šavle zabíjela malárie a úplavice, které kosily vojáky po tisících.
V té napjaté atmosféře dostala předsunutá hlídka husarů, elitní uherské jízdy, za úkol překročit řeku a zjistit, kde se Turci skrývají. Na druhém břehu však nenašli osmanské vojáky, ale skupinu místních romských obchodníků. Ti jim nabídli něco mnohem lákavějšího než bitvu: několik sudů pálenky. Husaři, unavení věčným čekáním a pochodem, neváhali. Koupili sudy a začali pít.
Jejich hlučná zábava brzy přilákala pozornost pěšího oddílu, který také překročil řeku. Pěšáci, zablácení a unavení, chtěli svůj podíl. Ale husaři, kteří se považovali za vojenskou šlechtu, se o „poklad“ dělit nehodlali. Byli přece víc než obyčejní „pěšáci“. Kolem sudů rychle vybudovali provizorní hradbu a odmítli pěšáky pustit dál. Začala hádka. Hlasitá, plná urážek a vzteku. A pak, v té změti opilosti, pýchy a frustrace, padl výstřel.
V nastalém zmatku začal kdosi z pěšáků – snad z legrace, snad ze msty – křičet: „Turci! Turci!“. Ten děsivý pokřik, zafungoval jako jiskra v sudu se střelným prachem. Opilí husaři, přesvědčení, že na ně z temnoty útočí celá osmanská armáda, se v panice rozprchli a tryskem ujížděli zpět k hlavnímu táboru. Pěšáci, vyděšení jejich úprkem, utíkali hned za nimi.
Chaos se přelil přes řeku a vtrhl do obrovského tábora, kde spaly desítky tisíc vojáků mluvících snad deseti různými jazyky. Důstojníci se snažili obnovit pořádek ale nedařilo se jim to. Kombinace strachu a touhy po boji udělaly s vojáky své.
To, co následovalo, byla scéna jako z apokalyptického obrazu. Panika zachvátila celý tábor. Když se do tábora vřítili prchající husaři, velitel dělostřelectva, generál Colloredo, je v té tmě považoval za útok osmanské jízdy. Bez zaváhání vydal rozkaz k palbě. Rakouská děla začala pálit do vlastních řad.
Vojáci, povzbuzení kanonádou a křikem, v panice popadli muškety a stříleli po všem, co se pohnulo. Stříleli po stínech, po keřích, po svých kamarádech. Celá armáda se obrátila sama proti sobě. Vřava byla nepopsatelná. Císař Josef II., který se snažil osobně zasáhnout a zastavit to šílenství, byl v tlačenici sražen z koně a spadl do potoka. Zcela sám a oddělen od své stráže se jen bezmocně díval, jak se jeho velkolepá armáda sama ničí.
Když se o dva dny později k městu Karánsebes konečně přiblížila skutečná osmanská armáda pod velením velkovezíra Kocy Yusufa Paši, naskytl se jí neuvěřitelný pohled. Na poli před městem ležely tisíce mrtvých a zraněných rakouských vojáků. Tábor byl opuštěný. Turci obsadili Karánsebes bez jediného výstřelu. Rakouská armáda porazila sama sebe.
Takto se historie vypráví. Zní to jako neuvěřitelná, tragikomická anekdota z vojenské historie. Příběh tak absurdní, že se zdá téměř dokonalý. Až příliš dokonalý. Co když se to ale celé seběhlo trochu jinak? Co když hádka o pálenku nebyla příčinou, ale jen posledním, nepatrným kamínkem, který spustil lavinu, jež se už dávno dala do pohybu?
Habsburská armáda konce nebyla armáda jednoho národa. Byl to obrovský, mnohojazyčný konglomerát, skutečná Babylonská věž. Sloužili v ní Rakušané, Maďaři, Češi, Poláci, Chorvati, Srbové, Italové i Rumuni. Byla to „komunikační noční můra“, jak ji popisují historici, kde nedorozumění bylo na denním pořádku.
Sám císař Josef II. si v dopise svému bratrovi Leopoldovi trpce stěžoval na roztříštěnost své říše: „Každý myslí jen na sebe… a na společné dobro se vůbec nehledí. Zájmy jsou diametrálně odlišné.“. Tato vnitřní nejednotnost se nutně musela projevit i v armádě.
Celé tažení proti Turkům v roce 1788 bylo od začátku katastrofou. Císař Josef II., osvícenský reformátor, ale také muž s velkými ambicemi a chatrným zdravím, se chtěl zapsat do dějin jako velký vojevůdce. Místo slávy ho však čekala realita války v bažinatém Banátu.
Armádu sužovala malárie a úplavice. Desítky tisíc vojáků zemřely na nemoci, aniž by spatřily jediného Turka. Morálka byla na bodu mrazu. Vojáci byli unavení, nemocní a frustrovaní z války, která se zdála zbytečná a nekonečná.
A pak tu byl alkohol. Pro vojáka 18. století to nebyla jen zábava, ale součást denního života. Žold byl mizerný, jídlo monotónní a smrt číhala na každém kroku. Armády po celé Evropě proto svým mužům pravidelně vydávaly příděl alkoholu – obvykle rumu, pálenky nebo piva denně. Měl posílit odvahu před bitvou, zahnat zimu a nemoci a pomoci zapomenout na útrapy a nudu. Sám velký pruský král Fridrich II. tvrdil, že voják se bez svého pití „neobejde“.
Příběh o bitvě, kde se armáda zničila sama, je tak chytlavý, že se vypráví už přes dvě stě let. Jenže historikové, kteří se snaží najít důkazy, narážejí na nedostatek důkazů. V dobových záznamech, v oficiálních vojenských hlášeních z roku 1788, o žádné takové bitvě není ani zmínka.
První podrobnější zpráva se objevuje až o 43 let později, v roce 1831, v časopise Österreichische Militärische Zeitschrift. Další verze, ještě dramatičtější, přicházejí v německých historických knihách v 40. letech 19. století, téměř 60 let po události.
A ono slavné číslo – 10 000 mrtvých a zraněných – to se poprvé objevilo až v roce 1968 v biografii Josefa II. od historika Paula P. Bernarda. Ten však pro toto ohromující číslo neuvedl žádný zdroj.
Co se tedy té noci u Karánsebes s největší pravděpodobností stalo? Moderní historici se shodují, že k nějakému incidentu skutečně došlo, ale jeho rozsah byl zřejmě mnohem menší, než jak ho líčí legenda. Nešlo o plnohodnotnou bitvu proti neviditelnému nepříteli, ale spíše o chaotickou přestřelku během již nařízeného nočního ústupu.
Císař, znepokojený zprávami o blížících se Turcích a katastrofálním stavem své armády, pravděpodobně nařídil stažení vojsk. Během tohoto zmateného nočního manévru pak stačil falešný poplach – aby se křehká disciplína zhroutila.
V té změti jazyků a v panickém strachu z nočního přepadení došlo ke střelbě do vlastních řad. Počet obětí se však pravděpodobně pohyboval ve stovkách, možná kolem 1500 mužů, nikoli v desítkách tisíc. Naprostá většina rakouských ztrát v tomto tažení šla na vrub nemocem.
Proč se o tom ale tak dlouho mlčelo? Důvod je nasnadě: obrovská ostuda. Pro císaře Josefa II. a velení armády byla představa, že se jejich vojsko v panice rozprchlo a postřílelo navzájem, natolik potupná, že bylo lepší celý incident zamést pod koberec. A tak se z tragické, ale vcelku pochopitelné vojenské chyby zrodila historka, která se postupem let zvětšovala a zvětšovala.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Battle_of_Kar%C3%A1nsebes
https://www.historyisnowmagazine.com/blog/tag/Battle+of+Karansebes
https://www.warhistoryonline.com/history/battle-with-only-one-army.html
https://www.strangehistory.net/2010/10/28/the-made-up-battle-of-karansebes/
https://www.historiascripta.org/renaissance/a-catastrophic-case-of-friendly-fire-battle-of-karansebes-1788/
https://www.ancient-origins.net/weird-facts/battle-karansebes-0018714
