„Bože, dej mi deset rukou,“ modlil se kněz pronásledovaný ISIS. V autě ukrýval lidi i vzácné knihy

Celou noc ujížděli tmou a teď je pronásledovatelé konečně dostihli. Na okamžik jako by se zastavil čas. Před ním několik kilometrů do bezpečí, za ním smrtící konvoj. Ve voze se k sobě tiskly vyděšené děti i jejich vyčerpaní rodiče – mačkali se na kartonových krabicích plných křehkých rukopisů, které se spolu s nimi snažily utéct před zkázou

Co se mu asi honilo hlavou v téhle mrazivé chvíli?

Myslel na to, že všechno bylo marné? Že je čeká peklo? Nebo naopak cítil podivný klid? Pravděpodobně jen tiše přimkl rty k sobě a začal se modlit. „Bože, dej mi deset rukou a deset nohou, abych dokázal zachránit všechny ty lidi i rukopisy,“ pronesl v duchu zoufalou prosbu. Věděl, že udělal vše, co mohl. Dál to nebylo v jeho rukou.

Ještě před pár hodinami panoval v severoiráckém Karakoši chaos. Byla hluboká noc ze 6. na 7. srpna 2014 a tisíce křesťanských obyvatel tohoto starobylého města prchaly ze svých domovů.

V dálce duněly výstřely, lidé plakali a křičeli. Mnozí neměli auta a utíkali pěšky, jiní se tísnili na korbách náklaďáků. Ještě včera to byl poklidný domov jedné z největších křesťanských komunit v Irák; teď se město měnilo v město duchů.

Fanatičtí bojovníci ISIS – sunnitští extremisté posedlí vizí chalífátu očištěného od „nevěřících“ – byli na dosah. Křesťanům v dobytých oblastech dávali na vybranou: přijmout islám, utéct, nebo zemřít. V Karakoši nikdo nepochyboval, že pokud zůstanou, čeká je smrt. Každý, kdo mohl, sbalil pár nejnutnějších věcí a utíkal.

Otec Najeeb Michaeel, dominikánský kněz a archivář místního kláštera, tušil přicházející katastrofu už několik dní předem. Jakmile se dozvěděl, že postupující jednotky ISIS míří i na Karakoš, bylo jasné, že musí jednat.

Nebylo to poprvé, co prchal před řáděním fanatiků, a zdaleka to nebylo poprvé, co riskoval život pro záchranu vzácných knih. Michaeel – rodák z Mosulu – zasvětil desítky let budování a ochraně jedinečné sbírky křesťanských rukopisů, knih a listin. Jako mladý kněz působil v mosulském dominikánském klášteře Panny Marie, kde vedl archivářské práce. Podařilo se mu tam shromáždit a zachránit na 850 starobylých rukopisů v aramejštině, arabštině a dalších jazycích, množství 300 let starých listů a asi 50 000 knih.

Jenže zemí zmítala násilí už od války v roce 2003. V Mosulu zabili islamisté pět kněží a dokonce i jednoho biskupa. Na jednom ze seznamů smrti, které kolovaly mezi extremisty, objevil Najeeb své vlastní jméno.

Co teď? Zůstat by znamenalo smrt – jeho i jeho milované knihovny. Rozhodl se proto k ráznému kroku: roku 2007 sbalil nejcennější rukopisy a během několika utajených cest je odvezl z Mosulu do nedalekého Karakoše.

Tehdy to vypadalo, že v křesťanském městě na Ninivské pláni budou v bezpečí. A několik let skutečně byly. Michaeel v Karakoši založil Digitální centrum pro východní rukopisy a společně s pár kolegy pokračoval v mravenčí práci – stránku po stránce staré svazky restaurovat, katalogizovat a převádět do digitální podoby, aby se uchovaly pro budoucnost.

Jenže přišel rok 2014 a s ním další vlna pekla. Když v červnu padl Mosul a tzv. Islámský stát ovládl polovinu Iráku, bylo jen otázkou času, kdy se fronta přiblíží i ke Karakoši. Najeeb si uvědomoval, co by islamisté s poklady křesťanské kultury udělali – džihádisté z ISIS byli nechvalně proslulí bořením kostelů a pálením všeho, co odporovalo jejich fanatickému výkladu víry.

Nešlo „jen“ o náboženství; šlo o vyhlazení paměti celého jednoho národa. Už zhruba deset dní před tím, než ISIS vtrhl do Karakoše, proto otec Najeeb v tichosti naložil první bedny vzácných rukopisů, starých knih a dokonce i cenných obrazů z místních kostelů na nákladní auto a odvezl je do bezpečí kdesi na iráckém Kurdistánu.

Byl to risk – projíždět po silnicích plných chaosu a milic s pokladem ukrytým pod plachtou – ale vyplatil se. Ani to však nestačilo; v klášterním depozitáři stále zbývalo množství svazků, které nestihl odvézt. Michaeel se je rozhodl neopustit až do poslední chvíle, byť tím riskoval vlastní život.

A tak tu noc, 6. srpna 2014, zůstal v téměř prázdném Karakoši do hořkého konce. Venku se zlověstně rozléhala střelba. Poblíž kláštera se shromáždilo několik místních, kteří dosud neutekli – starci, rodiny s dětmi, lidé bez aut. Najeeb a dvojice jeho dominikánských bratrů rychle snesli zbylé bedny s rukopisy do dvou připravených vozů.

Nemohli už zachránit osobní majetek lidí kolem, ale mohli jim zachránit život. „Máme dvě auta. Viděli jsme kolem sebe tolik lidí bez aut – chtěli utéct, ale neměli jak – tak jsme je pozvali k sobě, ať si klidně sednou na to dědictví,“ vzpomíná později otec Najeeb suše s náznakem hořkého úsměvu.

Na sedadla a podlahu dodávky rozložil krabice popsaných pergamenů a papyrů, a na ně usadil co nejvíc uprchlíků. Muži, ženy i děti – ti všichni teď doslova seděli na stoletých knihách, které jeho tým léta oprašoval bílými rukavičkami.

V ten moment ale neexistovalo dilema, zda zachraňovat lidské životy nebo archiv – Najeeb Michaeel vsadil na záchranu obojího zároveň. „Buď přežijeme všichni společně, nebo společně zahyneme,“ prohlásil klidně k natěsnaným pasažérům a pokřižoval se. Pak se rozjel.

Za několik hodin rychlé jízdy tmou už kolonu prchajících dělily od kurdských hranic jen poslední kilometry. V přeplněném autě panovalo tísnivé ticho; děti vyčerpáním usnuly svým matkám na klíně, zatímco otcové neklidně vyhlíželi z oken. Otec Najeeb svíral volant, soustředěně sledoval cestu a v duchu odříkával modlitbu za modlitbou.

Byla ještě tma, když se v pravé postranní zrcátku mihl záblesk světel – a pak další a další. Celá řada světel. Černá auta s černými vlajkami ISIS je dojela.

Jeden z chlapců na zadním sedadle se roztřásl a začal tiše plakat. Michaeel cítil, jak mu buší srdce, ale snažil se zachovat klidnou tvář. „To je konec,“ problesklo mu hlavou.

Ozvaly se první výstřely. Islamisté zahlédli civilní kolonu a zahájili palbu do vzduchu – pokusit se je zastavit a zajmout kořist. Vtom se ale zepředu zablesklo a noční ticho rozčísl ostrý rachot samopalů. To kurdští pešmergové, hlídkující u kontrolního stanoviště před nimi, opětovali palbu.

Jejich dobře mířené dávky zasáhly vedoucí vůz pronásledovatelů; ostatní džíhádisté zmatkovali a zahnuli do polí. Za pár minut bylo po všem. Když Najeeb opatrně zvedl hlavu, zjistil, že projeli improvizovaným checkpointem a po ozbrojencích ISIS není ani stopy.

Zelené údolí iráckého Kurdistánu se otevíralo před nimi – byli zachráněni. V kabině auta se teprve po chvíli někdo odvážil zhluboka vydechnout. Jedna z žen se rozplakala úlevou. Otec Michaeel se otřásl vyčerpáním. Pohladil konejšivě nejbližší dítě po vlasech a zamumlal: „Díky Bohu…“

Karakoš padl do rukou ISIS jen dvě hodiny poté, co Najeeb Michaeel s poslední skupinou uprchlíků odjel. Ty, kdo nestihli utéct, čekal krutý osud. Fanatici znesvětili místní kostely – využívali je jako střelnice, kříže sundavali a rozbíjeli.

Modlitební knihy, bible i starobylé spisy, které padly do jejich rukou, pálili na hranicích přímo v chrámových nádvořích. O několik týdnů později zůstala z kvetoucího města hromada doutnajících trosek. Všude se válely ohořelé stránky kronik a potrhané zpěvníky. Ty nejcennější pergameny však plamenům unikly. Díky jednomu neozbrojenému, zarputilému duchovnímu.

Poté, co se probojovali do exilu v kurdské provincii, se otec Najeeb a jeho druhové usadili v Irbílu. Uprostřed rušného města našli opuštěnou budovu, kde rozbili provizorní tábor.

Právě sem snesli svůj vzácný náklad – bedny s rukopisy, svitky, malby a kroniky – a pečlivě je uložili do zaprášené plechové skříně.

Některé dokumenty zůstaly provizorně uschovány v šedých kartonových krabicích převázaných krémovými stuhami.

Napětí posledních dní pomalu opadlo a mnichy zaplavil tíživý smutek i pokorná vděčnost. Když si uvědomili, kolik z jejich sousedů ztratilo domov i všechno pozemské, připadala jim záchrana „pouhých“ starých knih jako drobná kapka v moři utrpení. Přesto věděli, že právě v těchto zaprášených svazcích dřímá naděje – paměť, kterou žádný z fanatiků už nebude moci vymazat.

Otec Najeeb nezahálel ani ve vyhnanství. Hned během prvních dní v Irbílu opět rozestavil svůj malý digitální ateliér. Na nízký stůl připevnil kameru a spolu s několika studenty začal stránku po stránce fotografovat každý rukopis. Denně strávil dlouhé hodiny v předklonu nad křehkými listy, něžně je obracel a snímal jejich vepsanou krásu do paměti počítače.

Byla to mravenčí práce – pomalá, monotónní, skoro meditativní. V té tiché místnosti, mezi regály provizorní knihovny, jakoby doznívaly hlasy dávných písařů a světců.

Každé cvaknutí spouště fotoaparátu bylo jako modlitba. Každý zdigitalizovaný řádek znamenal, že odkaz předků už nezmizí, i kdyby znovu vypuklo peklo války. Michaeel dobře věděl, proč to dělá: „Naše rukopisy jsou dědictvím celého lidstva – musíme je uchovat, aby se historie mohla stát inspirací pro budoucnost,“ prohlásil rozhodně.

V následujících letech se mu podařilo převést do digitální formy tisíce stran a zachráněné originály představit světu – některé rukopisy byly vystaveny ve Francii i v Itálii. Mezitím, co v bezpečí katalogizoval svazky, se doma v Mosulu zvedal z popela další příběh. Islamisté byli nakonec poraženi. A muž, který neváhal nasadit život za staré knihy, stanul po válce symbolicky v čele zubožené komunity – v roce 2019 byl Najeeb Michaeel jmenován arcibiskupem Mosulu.

Po pětiletém exilu se vrátil do rozvalin svého rodného města, mezi trosky kostelů a ohněm poznamenané stránky. Při své inauguraci ve vypálené katedrále ho obklopili věřící, kteří se navrátili do Mosulu spolu s ním – hrstka těch, kdo přežili.

Zdroje:

https://voicesforiraq.org/2016/04/iraqi-priest-rescues-ancient-manuscripts-from-is-destruction/

https://theworld.org/stories/2020/09/30/iraqi-archbishop-who-helped-save-ancient-manuscripts-isis-nominated-eu-award-0

https://www.christiantoday.com/news/iraqi-priest-saves-thousands-of-priceless-ancient-manuscripts-from-isis

https://en.wikipedia.org/wiki/Najib_Mikhael_Moussa

https://svet.sme.sk/c/22038177/zachranil-krestanske-dedicstvo-pred-is-teraz-sa-stal-mosulskym-arcibiskupom.html

https://www.unesco.org/en/articles/unesco-opens-conservation-laboratory-digital-centre-eastern-manuscripts-iraq