Článek
Bylo jaro 1972. Jugoslávské publikum právě aplaudovalo polskému herci, který se usmíval v záři reflektorů jako neporazitelný kapitán Kloss. Pár hodin poté seděl sám na hotelovém pokoji s telefonním sluchátkem v ruce. Zpráva z Varšavy byla mrazivá. Jeho novorozený syn právě zemřel.
Stanisław Mikulski stál tehdy na vrcholu slávy. Ve svých třiačtyřiceti letech byl v očích milionů diváků ztělesněním hrdiny, který vždy přechytračí nacisty a vyvázne ze všech pastí.
Kultovní seriál S nasazením života – v Československu známý jako Kapitán Kloss – z něj učinil idol celého východního bloku. Ulicemi Varšavy procházel v doprovodu davů fanoušků, na besedách ho vítaly ovace a nekonečné fronty žadatelů o podpis.
V Sovětském svazu se prý během vysílání seriálu vylidňovaly ulice a mnoho rodičů dalo svým synům jméno Stanislav. Z charismatického blonďatého elegána s odzbrojujícím úsměvem se stal „východní James Bond“ – hrdina, ke kterému vzhlíželi dospělí i děti.
Nikdo z nich netušil, jaké drama se odehrává za oponou Mikulského soukromého života. Při veřejných vystoupeních rozdával úsměvy, ale v soukromí sváděl nejtěžší bitvy se žalem a osaměním. „V dobách největší slávy byli dva Mikulští. Ten veřejný – vždy šarmantní a ochotný splnit očekávání publika. A soukromý… unavený, rozrušený, prchající před lidmi,“ všiml si po letech jeden z polských filmových publicistů. Když se po každé besedě vyčerpaný stáhl do ústraní, čekalo na něj prázdné ticho hotelového pokoje. A právě v tom tichu ho zastihla ona osudná zpráva.
Stanisław Mikulski se narodil 1. května 1929 v polské Lodži jako jediné dítě dělníka a švadleny. Dětství prožil ve stínu druhé světové války: lodžské ghetto, pouliční boje i všudypřítomný strach se mu vryly hluboko do paměti. Krátce po osvobození se jako devatenáctiletý přihlásil na brigádu odklízet sutiny zničeného přístavního města Štětína.
Den za dnem tahal těžké cihly a železo, mezi troskami cizího města. V takových chvílích možná snil o lepším osudu – netušil však, že právě tady se jeho život nenápadně láme. Jednoho zaprášeného odpoledne roku 1950 totiž na štětínském improvizovaném „staveništi“ potkal filmového režiséra Leonarda Buczkowského, který shodou okolností hledal do svého nového snímku První start mladé neokoukané tváře.
Jednadvacetiletý Mikulski, umouněný od prachu, padl filmaři do oka. Byl přirozeně pohledný, urostlý, s plachým, ale charismatickým úsměvem. Buczkowski mu nabídl malou roli a Stanisław překvapil – před kamerou se cítil jako doma.
Po onom prvním startu už se ke své lopatě nevrátil. Následující roky zasvětil herectví. Díky mentoru Władysławu Woźnikovi vystudoval hereckou školu externě a přijal první angažmá v divadle v Lublinu. Na jevišti ho zpočátku nikdo neznal – byl jen jedním z mnoha.
Ve dne zkoušel, v noci často seděl v prázdném sále a v duchu se ptal sám sebe, zda si vybral správnou cestu. Odpověď přišla v roce 1956. Legendární režisér Andrzej Wajda obsadil sedmadvacetiletého Mikulského do válečného dramatu Kanály o zoufalých bojovnících varšavského povstání bloudících stokami pod městem.
Film (po premiéře v roce 1957) získal obrovský ohlas a z mladého herce rázem udělal vycházející hvězdu polského filmu. „Wajdův Kanał mě katapultoval mezi nejpopulárnější herce,“ vzpomínal později Stanisław. Po premiéře se prý nemohl ubránit zástupům obdivovatelek, které ho zahrnovaly dopisy a žádostmi o setkání. V té době už byl ovšem zadaný: od roku 1954 byl ženatý s půvabnou primabalerínou Wandou.
První manželství prožil Mikulski mimo záři reflektorů. S Wandou byli mladí, zamilovaní, a když se jim v roce 1956 narodil syn Piotr, zdálo se, že jejich štěstí nic neohrozí. Rodinnou idylu ale brzy narušily Mikulského pracovní ambice. Divadlo v Lublinu mu začalo být malé.
Každou volnou chvíli pendloval do filmových ateliérů v Łodźi a Varšavě, kde dostával další role. Wanda, sama úspěšná tanečnice, mívala vystoupení po celé zemi. Mladí manželé se stále míjeli. „Nedokážu říct, na čí straně se stala chyba. Oba jsme byli často mimo domov, což se na vztahu negativně podepsalo,“ přiznal herec po letech, když vzpomínal na rozpad prvního manželství.
Roku 1964 Mikulski odešel za kariérou do Varšavy sám. V hlavním městě zářil na prknech Lidového a později Národního divadla, ale doma ho čekaly jen prázdné pokoje. Rozvod s Wandou byl završen v roce 1966. Tehdy desetiletý syn Piotr zůstal s matkou a Stanisław se ponořil do práce, aby zahnal pocit viny a osamění.
Byl to právě zápal pro divadlo a film, co Mikulskému přineslo životní šanci, jež přebila všechny předchozí role. Ironií osudu přišla z médií, kterým zpočátku nepřikládal velkou váhu – z televize. V roce 1965 natočila polská televize sérii krátkých dramat S nasazením života.
Mikulski v nich hrál charismatického polského špiona Stanislava Kolického (infiltroval německou vojenskou rozvědku jako Hans Klosse, aby odtud získával tajné informace), který v nacistické uniformě pod krycím jménem J-23 podniká nejodvážnější kousky proti Hitlerově armádě. Původně šlo jen o šest televizních inscenací uváděných živě.
„Nikdo nečekal, že zájem bude tak ohromný,“ popsal herec později fenomenální úspěch těchto příběhů. Na nátlak diváků se improvizovaně dotočily další díly a posléze vznikl plnohodnotný seriál, který se vysílal v letech 1967–1968.
V Polsku a brzy i v zahraničí se z něj stal nevídaný hit. Postava poručíka – později kapitána – Hanse Klosse se rázem zařadila po bok Stierlitze ze sovětských Sedmnácti zastavení jara či slavného Jamese Bonda.
Z Mikulského se přes noc stala superhvězda. Byl vysoký, pohledný, v uniformě působil důstojně – přesně takového hrdinu chtělo publikum socialistických zemí mít. Po Klossovi toužila každá žena a každý kluk chtěl být jako on.
„Ve všech zemích východního bloku byl Mikulski tehdy uctíván jako bůh. Několik let projížděl jednu zemi za druhou, všude ho vítaly davy s květinami,“ poznamenal filmový kritik Łukasz Maciejewski. Mikulski objížděl kluby a kulturní domy, kde dřív vystupovali jen proslulí sportovci či hudebníci – teď všichni stáli frontu na charismatického herce.
Na konci každé besedy býval Stanisław vyčerpaný k mdlobám. Za oponou už zpravidla čekal nový dav nadšenců – ženy mu tiskly do rukou lístky s něžnými vzkazy a muži ho zvali „na jednu vodku“. Chtěli se dotknout svého idolu. Mikulski ta objetí přijal s pokorou a úsměvem. Byl vděčný za přízeň a vždycky se hrdě hlásil k tomu, že právě kapitán Kloss mu změnil život.
Posted by Ivan Ráca on Wednesday, April 30, 2025
Jenže zatímco veřejnost milovala neohroženého kapitána, Mikulskému jako člověku osud uštědřil několik krutých ran. Už během natáčení seriálu se znovu zamiloval – do půvabné kostýmní výtvarnice Jadwigy Rutkiewiczové, která byla o devět let mladší.
„Byl jsem přesvědčen, že jsem našel ženu svého života, matku svých dětí,“ řekl herec o pár let později. Jadwiga byla stejně jako on rozvedená a měla malou dcerku z prvního svazku. Svatbu s Mikulským měli v červnu 1970 a tvořili okouzlující pár. Vysoký elegantní herec a krásná umělkyně po jeho boku – na veřejnosti působili šťastně, téměř nedotknutelně.
Jen jejich nejbližší věděli, že Jadwiga opakovaně potratila a touha po společném dítěti se stávala naléhavou i bolestnou. Když tedy v březnu 1972 Mikulskému zavolali do Jugoslávie, že se mu konečně narodil syn Bartek, zdálo se, že nejhorší je za nimi. Euforie trvala jen pár hodin.
„Nikdo se neodvážil předat tu druhou zprávu. Můj synek zemřel několik hodin po porodu,“ napsal herec hořce ve svých pamětech. „Chci, abyste věděli, že v mém životopise, souběžně s obdobím nebývalé slávy, běžel jiný, dosud neodhalený příběh…“ svěřil se o mnoho let později ve své autobiografii. Právě v době, kdy ho celý svět zbožňoval, prožíval nejhlubší soukromou tragédii. Ta ho – jak sám přiznal – srazila na kolena.
O rok později se historie opakovala. Jadwiga v listopadu 1973 přivedla na svět druhorozeného syna Grzegorze, ale i tohle miminko žilo jen pár hodin. Dvě nevýslovné rány za tak krátký čas mladí manželé téměř neunesli. Stanisław Mikulski tehdy požádal nejbližší přátele o naprostou diskrétnost – nechtěl, aby se veřejnost cokoliv dozvěděla.
„Moje žena Jadwiga onemocněla v polovině sedmdesátých let. Nemohla porodit zdravé děti… O samotné nemoci jsme se dozvěděli později.“ odhalil herec pravou příčinu tragédií až na sklonku života. Lékaři zjistili, že Jadwiga trpí Hodgkinovou chorobou – nádorovým onemocněním mízních uzlin, které stálo za oběma ztrátami miminek.
V polovině 70. let byla tahle nemoc prakticky neléčitelná; doktoři jí dávali maximálně tři roky života. Mikulski prožíval soukromé peklo. Ve dne natáčel a usmíval se na diváky, v noci sedával u manželčiny postele, svíraný strachem a zoufalstvím. Nechtěl připustit, že by ji měl ztratit. Jadwiga statečně podstupovala léčbu a Stanisław kvůli ní omezil práci.
Postavil pro ni dům v klidné čtvrti nedaleko Varšavy – útočiště, kde spolu trávili tolik času, kolik jen šlo. „Většinu času jsem musel skloubit práci s péčí o manželku, nemohl jsem jinak. Do divadla jsem běžel co nejpozději a po představení jsem se k ní co nejrychleji vrátil domů. Čekala na mě… Nemoc postupovala, bylo to vidět. Občas mě přepadaly chvilky slabosti. V šatně, když jsem byl sám…,“ přiznal Mikulski tiše po letech.
Nikdo z kolegů tehdy netušil, že ten energický herec, který na jevišti sršel vtipem a lehkostí, se v zákulisí hroutí vyčerpáním a strachem.
Jadwiga nakonec žila po diagnóze téměř deset let – mnohem déle, než lékaři předpovídali. Ani jednou se nevzdala a Stanisław byl po celou dobu při ní. V posledních letech ji nemoc zcela upoutala na lůžko; přestala chodit, ochrnuly jí nohy, neviděla na konec dne.
On sám se několikrát ocitl na pokraji zhroucení. Každý večer, když doběhl z divadla domů, našel svou milovanou o něco zesláblejší. Sledovat její pomalé umírání pro něj bylo horší než jakákoliv scéna, kterou kdy musel odehrát. Přesto se nevzdal. Držel ji za ruku, vtipkoval, četl jí noviny a pouštěl hudbu, aby zapomněla na bolest.
Bojoval za ni až do úplného konce. V lednu 1985 Jadwiga zemřela ve věku pouhých 47 let a Stanisław Mikulski ovdověl. Přátelé vzpomínali, že celé dny vysedával na varšavském hřbitově v Powązkách u jejího náhrobku, bez hnutí a beze slov. Jako by tam s ní chtěl zůstat. Ztratil smysl svého života – jeho vlastní slova to výstižně potvrzují. Roku 1988 rozprodal všechen majetek, opustil Polsko a přijal pracovní post v daleké Moskvě. Nic ho už doma nedrželo.
Odjezd do Sovětského svazu byl zoufalým pokusem utéct před bolestí. Mikulski nikdy neskrýval své levicové přesvědčení – od mládí byl aktivním členem komunistických organizací a svou popularitu propůjčoval i oficiálním akcím režimu. Několikrát moderoval Festival sovětské písně v Zelené Hoře či armádní pěvecký festival v Kolobřehu.
Jako člen Polské sjednocené dělnické strany dokonce zastával funkci poslance Národní rady pro polsko-sovětské přátelství. Politika pro něj patrně představovala jistotu a řád. Když v Polsku roku 1981 zavládl válečný stav, mnoho umělců vstoupilo do stávky proti cenzuře – Mikulski však zůstal loajální státní televizi a natáčení neomezil.
Někteří kolegové mu to později vyčítali, ale on sám se k tomu veřejně nevyjadřoval. V roce 1988 pak přijal nabídku stát se ředitelem Polského kulturního střediska na ambasádě v Moskvě. Odjel narychlo, s jediným kufrem. Doufal, že ho pohlcení do práce ochrání před vzpomínkami na vyhaslý domov.
A právě daleko od domova, v rušném velkoměstě, našel něco, v co už nedoufal – novou lásku. Během jedné kulturní akce v Moskvě se k němu přihlásila pohledná Polka, muzikoložka Małgorzata Błoch-Wiśniewska. Byla o celých třiadvacet let mladší. Usmála se na něj a on pocítil dlouho zapomenuté teplo. Slovo dalo slovo, následovalo několik schůzek.
Stanisław cítil, že vedle této tiché inteligentní ženy se jeho zlomené srdce začíná hojit. „Pro mě je to odměna za všechno špatné, co mě v životě potkalo. Pokud v mém životě byly nepříjemné chvíle, můj poslední vztah je odměnou za to všechno. Nádherná, úžasná, milá dívka,“ rozplýval se Mikulski v jednom z televizních rozhovorů nad svou třetí manželkou.
Małgorzata si Stanisława vzala v roce 1989 a byla to láska jako z románu. On adoptoval její dceru z předchozího vztahu a společně všichni tři zůstali v Moskvě až do roku 1990. Po pádu komunismu se Mikulskému zhroutil i jeho politický svět – z postu ředitele kulturního centra musel odejít. Vrátil se s Małgorzatou do rodné Varšavy a rozhodl se definitivně ukončit hereckou kariéru.
V jednašedesáti letech šel oficiálně do důchodu. Divadelní prkna opustil, ale publikum se s ním ještě zdaleka neloučilo. Mikulski byl příliš velká osobnost, než aby dokázal žít v ústraní. Brzy přijal nabídku moderovat oblíbenou televizní soutěž Koło Fortuny – polskou verzi Kolotoče co u nás běžel na Nově – a uváděl ji v letech 1995–1998 s nezaměnitelným šarmem.
Následovaly další televizní pořady a menší herecké role v seriálech. Z Mikulského se stal noblesní pán s motýlkem, kterého Poláci znali z obrazovky i z novinových rozhovorů. V každém projevu dýchala jeho skromnost a laskavost.
Nepotřeboval si nic dokazovat – jeho život byl bohatý a bouřlivý až dost. Když se ho novináři ptali, zda se cítí být „hercem jedné role“, s úsměvem kroutil hlavou. Svou nálepku kapitána Klosse přijal jako čest.
Nikdy se proti ní nebouřil. Naopak se k legendárnímu špionovi hrdě vracel: v roce 2012, po čtyřiceti letech od seriálu, se znovu objevil v Klossově uniformě ve filmu Hans Kloss – Stawka większa niż śmierć (česky volně přeloženo S nasazením života: Sága pokračuje). V té době měl stále energie na rozdávání.
„Hercova práce a kariéra nekončí v 65 letech. Hraje tak dlouho, jak může,“ prohlásil s úsměvem v rozhovoru pro Českou televizi. Stanisław Mikulski se tak symbolicky rozloučil se svými věrnými diváky opět jako nezdolný kapitán Kloss.
Na sklonku života se mu ale postavil nepřítel, proti kterému už statečný boj nepomáhá. Lékaři mu diagnostikovali rakovinu. Mikulski zprávu přijal klidně – tušil, že v 85 letech se s takovou nemocí těžko bojuje.
Jeho třetí žena Małgorzata teď stála po jeho boku ve dne v noci, stejně oddaná, jako on kdysi stával u lůžka umírající Jadwigy. Osud jim dopřál společné roky štěstí a teď i možnost rozloučit se. Když musel Mikulski v listopadu 2014 do nemocnice, byla Małgorzata stále s ním.
Sedmadvacátého listopadu 2014 nad ránem Stanisław Mikulski vydechl naposledy – ve spánku, držíc manželku za ruku. Zemřel obklopen svými blízkými. Na tváři měl prý klidný výraz. Jako by se mu po dlouhé době zase něco hezkého zdálo.
O několik dní později se na varšavském vojenském hřbitově Powązki shromáždily tisíce lidí. Pršelo a studený vítr ohýbal holé stromy, když rakev s ostatky polského „Jamese Bonda“ klesala do země. V Polsku vyhlásili vlnu vzpomínek – v den pohřbu uctil Sejm Stanisława Mikulského minutou ticha. Jeho životní dráha se uzavřela
Zdroje:
https://pl.wikipedia.org/wiki/Stanis%C5%82aw_Mikulski
https://film.wp.pl/stanislaw-mikulski-przezyl-smierc-dzieci-i-zony-trzymal-to-w-tajemnicy-przez-kilkadziesiat-lat-6964167826848448a
https://www.fakt.pl/plotki/syn-stanislawa-mikulskiego-zmarl-klika-godzin-po-porodzie/8t41y1s
https://www.irozhlas.cz/zpravy-svet/zemrel-polsky-herec-stanislaw-mikulski-serialovy-kapitan-kloss_201411271758_akottova2
https://wiadomosci.onet.pl/stanislaw-mikulski-nie-zyje-odtworca-roli-hansa-klossa-mial-85-lat/g8q1c
https://www.onet.pl/styl-zycia/damosfera/polski-james-bond-niebywala-kariera-supermana-socjalizmu/71tl3lz,30bc1058
https://nasregion.cz/polsky-james-bond-zivotni-draha-stanislawa-mikulskeho-se-uzavrela-pred-peti-lety-141177/
https://www.dotyk.cz/magazin/kapitan-kloss/
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/zemrel-stanislaw-mikulski.A141127_115015_filmvideo_spm
https://www.denik.cz/film-a-televize/zemrel-polsky-herec-stanislaw-mikulski-predstavitel-agenta-hanse-klosse-20141127.html
https://www.csfd.cz/tvurce/5583-stanislaw-mikulski/zajimavosti/
