Brněnský pochod smrti. Po válce bylo z města vyhnáno až 25 000 lidí

Tento děsivý exodus vešel do dějin jako brněnský pochod smrti – násilný odsun německého obyvatelstva z Brna na samém konci druhé světové války. Co se během těch několika dní na přelomu května a června 1945 skutečně stalo? Jak mohly tisíce nevinných lidí – převážně žen a dětí – skončit na strastiplném pochodu, kde je spalovala žízeň a kosila smrt?

V květnu 1945 zavládl v osvobozeném Brně chaos a touha po odplatě. Město se právě vymanilo z ničivé nacistické okupace, která trvala šest let. V ulicích ještě doznívala ozvěna nacistických zločinů – v brněnských Kounicových kolejích gestapo popravovalo vlastence, stovky místních Židů nepřežily holokaust. Není divu, že mezi českými obyvateli nyní rostla nenávist vůči všemu německému. Mnozí Brňané považovali své německy mluvící sousedy za spoluviníky okupantů a volali po spravedlnosti – či spíše po pomstě.

Dne 29. května 1945 padlo rozhodnutí, které rozpoutalo tragédii: Zemský národní výbor pro Velké Brno oficiálně nařídil odsun německého obyvatelstva. Ve skutečnosti to však nebyl chladný byrokratický akt, nýbrž živelná akce živená revolučním zápalem.

Iniciativy se chopili radikální jedinci – zejména dělníci z brněnské zbrojovky, organizovaní v tzv. Revolučních gardách. Ozbrojení mladíci, mnohdy ještě teenageři, se nechali slyšet, že pokud vedení města nebude jednat rázně, „vezmou věci do vlastních rukou“. Pod tímto nátlakem vydal předseda brněnského národního výboru Vladimír Matula vyhlášku: všichni brněnští Němci – s výjimkou práceschopných mužů od 14 do 60 let – musejí do půlnoci opustit město.

Na splnění rozkazu dohlížely tisíce ozbrojených „strážců revoluce“. K policii se přidalo na 3 000 dělníků ze Zbrojovky a dokonce i někteří vojáci Rudé armády. Ti všichni se měli postarat, aby „vyvedení“ brněnských Němců proběhlo rychle a bez milosti. Nikdo neřešil, jak si starci, matky s kojenci či malé děti poradí na kilometry dlouhé cestě. Na jídlo, vodu, lékařskou pomoc či dopravu „nespolehlivých osob“ se v plánech nemyslelo – přestože šlo o záměrný přesun směrem k rakouským hranicím.

Ještě téhož dne, 30. května 1945, se v Brně rozezněly příkazy: všichni obyvatelé německé národnosti se mají okamžitě dostavit i s balíkem věcí, který unesou, k určeným shromaždištím. Večer obcházely domovní důvěrnice byty a předávaly stručné oznámení: „Dnes v 18 hodin budete stát sbalení před domem.“

Rodiny německých sousedů, které ještě ráno netušily nic zlého, se ocitly v šoku. „Proč bychom měli utíkat? Vždyť my jsme nikomu nic neudělali,“ kroutili hlavou starousedlíci německého původu a odmítali uvěřit, že by je někdo chtěl vyhánět z jejich domova. Jenže odpor nepřipadal v úvahu – ozbrojené hlídky Revolučních gard už čekaly v ulicích a každého tlačily na místo srazu.

Sedmiletá Maria Pekařová si dodnes pamatuje ten moment, kdy k jejich bytu přišla uplakaná teta s varováním: „Musíme pryč, všichni Němci musí zítra opustit Brno.“ Maria pocházela ze smíšené česko-německé rodiny – doma mluvili německy i česky. O to krutější pro ni bylo náhlé označení „Němec – nepřítel“.

Rozkaz k vysídlení dopadal i na lidi, kteří se subjektivně necítili nijak vinni. „My jsme přece slušná rodina, proč bychom utíkali,“ utěšovala Mariina babička děti ještě den před pochodem. Ale 30. května odpoledne už rodina Pekařových poslušně zamyká svůj byt, odevzdává klíče domovnici a řadí se před činžákem na ulici 28. října mezi další vyhnance.

Každý dostal pár minut na sbalení nejnutnějších věcí. Co si uneseš na zádech, to budeš mít – vše ostatní musíš nechat napospas osudu. Lidé zmateně házejí do kufrů potraviny, deky, cennosti… Někteří tuší, že je čeká dlouhá pouť, jiní si myslí, že jde jen o krátké přemístění mimo město.

Kolem šesté večer se ze všech koutů Brna začínají valit průvody zoufalých lidí. Celkem se takto seřadilo asi 20–25 tisíc brněnských Němců – převážně žen, dětí a starých osob. Ozbrojené doprovody je ženou ulicemi směrem na jih. Z několika čtvrtí míří proudy vyhnanců na Staré Brno, kde se u klášterní zahrady na Mendlově náměstí sbíhají hlavní kolony. Je už noc – temná, teplá noc, která však nikomu nepřináší klid. Naopak, městem obchází děs a nejistota.

U klášterní zahrady čeká na všechny ponížení: české stráže přikazují otevřít zavazadla a zabavují cennosti. Každý prsten, hodinky či zlatý zub musí být odevzdány do bedny „pro republiku“. Hladoví a vystrašení lidé marně protestují – jedinou odpovědí jim jsou namířené hlavně pušek. Zaznívá také cynický zákaz: „Odteď bude ticho – a žádná němčina!“

Pokud někdo promluví německy, strážci ho surově umlčí kopancem nebo ranou obuškem. Německý jazyk je náhle tabu. Podle pamětníků dokonce docházelo k absurdním scénám, kdy ozbrojenci řvali na plačící oběti: „Drž hubu, svině německá! Co to mluvíš česky, když jsi Němec?“ – a vzápětí je ztloukli gumovou hadicí. Strach visí ve vzduchu. Lidé nevědí, kam je ženou. Jen jedno je jisté: nesmí se zastavit ani odpočinout.

Krátce před půlnocí 30. května 1945 se ztemnělé Brno stává svědkem hrozivého průvodu: dlouhé kolony tisíců vyhnanců opouštějí město. Tlačí se vpřed po silnici na jih, směrem na Vídeň. Mnozí jsou vyčerpaní ještě dřív, než minou poslední domy Brna – vždyť i předchozí noc (z 29. na 30. května) probděli v hrůze a balení. Nemluvě o tom, že mnoho Němců bylo v týdnech před odsunem zneužito na nucené úklidové práce: museli odklízet sutiny po bombardování, často o hladu a v ponižujících podmínkách.

Nyní, uprostřed noci, klopýtají dál: stařenky o holích, matky nesoucí nemluvňata, děti vláčející deky a uzlíky s hračkami. Na konci Brna některé rodiny ještě zahlédnou své domovy – naposledy. Nad hlavou svítí hvězdy a v uších zní křik stráží: „Rychleji! Hýbat se!“

První noc pochodu smrti byla jen začátkem utrpení. Už nad ránem 31. května padly první výstřely a rány, první mrtví zůstali ležet u cesty. Někteří vysílení lidé se pokusili utéct do polí ve snaze zachránit si život – ale marně. Podle svědectví „ruská dozorkyně okamžitě zvedla pušku a začala po utíkajícím střílet“.

V jiném místě se stará paní zhroutila vyčerpáním přímo na silnici. Klekla před ozbrojencem a se sepjatýma rukama žadonila o chvilku odpočinku. Odpověď přišla ve formě strašlivé rány – strážný popadl pušku a pažbou udeřil babičku do hlavy tak silně, že ji na místě zabil. Svědci vzpomínají, že všude kolem byl slyšet nářek zraněných, dětský pláč a zoufalé prosby.

Ozbrojený doprovod však neprojevoval slitování. Ještě horší osud potkal jednu mladou matku, kterou viděla malá Marie u Pohořelic: u řeky se prý strhla hádka mezi ženou s kojencem a nervózním strážným. „Ten kluk z hlídky na ni začal něco řvát, vytrhl jí miminko z náruče – a vší silou ho hodil do vody,“ popsala Maria hrůzný obraz, který ji pronásledoval po celý život. Nedokázala pochopit, jak mohla nenávist vůči Němcům zajít až k vraždě nevinného dítěte.

Mezitím slunce nemilosrdně vystoupalo na oblohu a začal parný letní den. Žízeň – spalující žízeň – se stala úhlavním nepřítelem všech účastníků pochodu. Tisíce lidí šly kilometry bez kapky vody. Slunce pálilo, prach z cesty se lepil na zpocené tváře. „Bylo strašné horko, lidé postupně odhazovali věci, které už nemohli unést,“ vzpomíná Maria Pekařová.

Kolem silnice zůstávaly rozházené kufry, peřiny, hrnce i dětské hračky – němé svědectví lidské nouze. Mnozí sotva pletli nohama, starci se vlekli daleko vzadu, děti úpěly v náručí zoufalých matek. Stráže přesto nedovolily zastavit ani na okamžik. Kdo se pokusil z řady vybočit nebo se sehnout pro spadlý vak, dočkal se surového pohonu pažbou.

Někde u Rajhradu, asi 15 km jižně od Brna, narazil tento žalostný průvod na nečekanou scénu: vesnice slavila církevní svátek Božího těla. Zpoza rohu kostela vyšlo pestrobarevné procesí s knězem, květinami a zpěvem. Vyčerpaní vyhnanci museli zastavit a čekat, až pobožný průvod přejde. Mnozí se slzami v očích vzpomínali, že přesně před rokem slavili tenhle svátek taky – doma, jako součást brněnské komunity.

Teď stáli stranou jako prokletí a z posledních sil žadonili aspoň o doušek vody. Několik mužů prosilo místní ženu na zahradě o vodu. Sedlačka se slitovala: naplnila vědro a postavila ho k cestě. Zástup žíznivých se pohnul k vytoužené vodě… Vtom však přiskočil člen ozbrojeného doprovodu a s výsměchem zavil: „To není pro Němce!“

Pak kopl do kýble tak prudce, že se voda vylila do prachu. Na rozpraskané rty nepadla ani kapka. Ti, kdo tu scénu viděli, jen nevěřícně lapali po dechu – jaké krutosti jsou ještě možné? Když o několik hodin později začalo z nebe pršet, mnozí to považovali za zázrak. Lidé zakláněli hlavy, otevírali ústa a chytali dešťové kapky do dlaní. „Lízala jsem si vodu z rukou jako zvířátko,“ popsala Maria, jak zoufalá dokáže žízeň lidi udělat.

Do večera 31. května, po téměř 30 kilometrech pochodu, dorazili vyhnanci na okraj městečka Pohořelice. Cesta trvala zhruba 24 hodin v kuse. Ti nejslabší tuto první etapu nepřežili – už během pochodu zemřely vyčerpáním nebo byli ubity či zastřeleny odhadem desítky lidí. Ještě více obětí však mělo teprve přijít.

V Pohořelicích se kolona definitivně zastavila. Představte si tu scénu: tisíce zbědovaných žen a dětí se v houstnoucím šeru tlačí na místním statku a snaží se najít kousek místa k padnutí. Žízeň je dál mučí, nohy mají plné puchýřů a žaludky prázdné. Mnozí omdlévají, jiní blouzní horečkou.

České úřady v Pohořelicích totiž pro tak obrovský příval lidí nepřipravily žádné ubytování. Jediným útočištěm pro civilní vyhnance se staly provizorně vyklizené stodoly a kůlny poblíž zajateckého tábora, kde byli internováni němečtí váleční zajatci.

Vyčerpaní starci a matky s dětmi padají na podlahu pokrytou pilinami. Mokré šaty se jim lepí k tělu, piliny se přilepují na kůži. Místo záchodů je venku vykopaná jáma v blátě, do níž se lidé musí chodit vyprazdňovat – často s nasazením posledních sil, přičemž jim nohy podjíždějí po promočených okrajích díry. Ve vzduchu se šíří zápach, hmyz, pláč dětí a nářky nemocných. Tato živelná ubytovna hrůzy nemá jméno ani řád, jen bolest.

Zpočátku není ani kapka vody k pití. Někteří nešťastníci sahají k krajním řešením: za hrnek vody nabízejí i poslední cennosti, které ukrývali. Jedna místní babka sedí u brány se škopkem a nabízí hrneček vody výměnou za zlato. A skutečně – zoufalé matky vytahují poslední zlatý prsten či náušnice a platí jimi za trochu životodárné tekutiny pro své děti. V tu chvíli pro ně voda má větší cenu než zlato.

Po čase sem doprovod konečně nechá dovézt vodu – jenže v nádrži na močůvku. Z převozní nádoby se line odporný puch hnoje. I to však musí žízniví lidé pít, pokud chtějí přežít. Maria Pekařová vzpomíná, že se rodina nejprve bála páchnoucí vody napít – raději vyčkali, až cisterna odveze první várku a trochu se vypláchne, a teprve z druhého dovozu si nabrali.

Bratr Karel dokonce pohotově sehnal cihly a rozdělal malý ohýnek, aby vodu převařil: dopřál tak sobě a sestře horký čaj, první po mnoha dnech. Některé děti díky němu dostaly i trochu mléka – Karel poprosil své bývalé spolužáky z Pohořelic a ti se podělili. Tyto drobné projevy lidskosti však byly výjimkou.

Celkový obraz Pohořelic byl spíše peklem na zemi: tábor se plnil nemocnými. Průjmová onemocnění a úplavice propukaly v epidemii, jakmile zesláblí lidé začali pít znečištěnou vodu. Těla se pokrývala horečkou a nikdo neposkytl léky ani péči.

Kromě nemocí číhalo v táboře ještě jiné nebezpečí. V noci obcházely tmou skupinky ozbrojených mužů s baterkami a vybíraly si mladé ženy. Strážní lákali vyhlédnuté dívky z postelí slibem, že je potřebují „na škrábání brambor“. Ve skutečnosti je odváděli do nedalekých kasáren k vojákům Rudé armády.

V zajetí poválečné pomsty se rozmáhalo i sexuální násilí – rudoarmějci si „nárokovali“ německé ženy jako válečnou kořist a čeští strážní jim je cynicky dodávali. Vězni ve stodole slyšeli poté vzdálený křik a plakali vzteky a ponížením. Nebyl nikdo, kdo by se jich zastal.

Každým dnem v Pohořelicích stoupal počet mrtvých. Staří lidé umírali na vyčerpání, děti a kojenci podléhali nemocem, někteří zajatci nepřežili těžká zranění z cesty. Slabé duše také zoufale končily život vlastní rukou – vzdaly boj, když neviděly naději. Těla mrtvých byla odnášena stranou a ukládána do hromadných provizorních hrobů na kraji tábora.

Mezi zoufalými rodinami v pohořelickém statku byla i malá Maria s bráškou Karlem a jejich maminkou. Po několika dnech strádání byla sedmiletá holčička na pokraji zhroucení: plakala hlady, dokola naříkala, že chce zpátky domů. „Chtěla jsem za tetou Mimi do Brna,“ vzpomíná Maria, která ještě nechápala, proč se ocitla uprostřed toho utrpení.

Hlad utišovala tak, že žvýkala tvrdé suché kůrky od chleba určené původně pro slepice – nic jiného k snědku neměli. Nakonec malá Maria dostala horečky a krvavý průjem. Onemocněla úplavicí – nemocí špinavých rukou, která tam kosila jednu oběť za druhou. Její matka viděla, že holčička slábne a dlouhou cestu do ciziny nemůže přežít.

V té době přišla z Brna určitá změna. Úřady si uvědomily, že v prvním zběsilém odsunu „zmetly“ z města i osoby, které původně vyhánět nechtěly. Do pochodu omylem zařadili také německy hovořící Čechy, ba dokonce židovské ženy, které se právě vrátily z koncentračních táborů, členy protinacistického odboje či Čechy z mezietnických manželství.

Tito lidé sice měli německé občanství nebo národnost (často jim ji vnutili nacisté), ale nepatřili mezi nenáviděné „Němce“ v očích české veřejnosti. Nyní, v prvních červnových dnech 1945, začaly do Pohořelic proudit prověřovací komise. Jejich úkolem bylo oddělit některé vybrané jedince a umožnit jim návrat do Brna. Po chaotickém začátku se tedy dostavila alespoň náprava nejkřiklavějších omylů.

Mariina maminka, ačkoli sama byla německé národnosti, chtěla využít této příležitosti, aby zachránila aspoň své děti. Rozhodla se k zoufalému kroku – úředně se „zřekla“ své dcery i syna. Napsala ze zoufalství dopis sestře (tetě Mimi), která byla Češka provdaná za Čecha, a poprosila ji, aby si vzala děti do péče.

V dopise stálo, že Marie své děti svěřuje tetě, protože další pochod by holčička nepřežila. U komise pak matka předložila tento dopis jako žádost: sestra se za děti zaručuje, tudíž děti i jejich česká babička (která do Pohořelic musela, ač byla etnicky Češka) se mohou vrátit domů do Brna. A opravdu – matčina oběť slaví úspěch. Malá Maria, bratr Karel i babička dostávají povolení odejít z tábora.

Bylo to dramatické loučení. Maminka své dva plačící potomky naposledy objala – a s těžkým srdcem je odevzdala tetě Mimi, která pro ně přijela. Matka věděla, že tím možná své děti nikdy více neuvidí. Když se s nimi loučila, stále byli kdesi na cizí listině vedeni jako její – mohla jen doufat, že tetina adopce projde a děti budou ušetřeny dalšího utrpení.

A tak se sedmiletá Maria a její bratr skutečně vrátili do rodného Brna, ovšem bez maminky. Ocitli se v domácnosti tety Mimi a strýce Evžena, kteří je přijali za vlastní. Teta jim ihned kladla na srdce: „Odteď nesmíte na veřejnosti promluvit německy!“ V protiněmecké atmosféře tehdejších měsíců by děti mohly čelit šikaně nebo horšímu, pokud by na hřišti či ve škole použily špatný jazyk.

I po konci války zůstaly v Brně silné protiněmecké nálady, a tak Maria s Karlem raději nikam nechodili – jen do školy a zpět. Po traumatu pochodu smrti byli stejně tiší a vystrašení, drželi se při sobě a v dětských hrách příliš radosti nenacházeli.

Co ale bylo s maminkou? Její strastiplná cesta ještě nekončila. Když odevzdala děti, musela se opět zařadit do proudu vyháněných, který po pár dnech odpočinku v Pohořelicích pokračoval dál k hranici. Většina vyčerpaných žen a starců sice odmítala pokračovat pěšky, ale ozbrojenci byli neúprosní.

Mnoho lidí tedy dál klopýtalo směrem k Rakousku – pochod smrti pokračoval i v prvních červnových dnech. Podle některých svědectví nakonec Rudá armáda poskytla nákladní auta, která část vysídlenců odvezla. I tak stovky z nich dorazily k hranicím po svých, v žalostném stavu. Kdo měl štěstí, překročil hranici u Mikulova nebo Drasenhofenu ještě 2. června – dokud byly závory otevřené.

Jakmile však Rakousko zavřelo hranice, uvízly celé zástupy lidí v českém pohraničí. Pro ty „nechtěné“ byly narychlo zřízeny pracovní tábory na statcích a museli tam otročit, dokud se hranice opět neotevřely či dokud je české úřady nepropustily.

Mariina maminka patřila k těm šťastnějším: podařilo se jí projít až do Rakouska. Na rakouské straně však čekal na vyhnance další šok – uvítací cedule s nápisem „Zpátky se už nesmíte vrátit!“.

Pro Mariinu matku to byla zdrcující chvíle. „Tehdy si musela naplno uvědomit, že nás, děti, už nikdy neuvidí,“ řekla k tomu později Maria. Vyčerpaná žena zůstala trčet za hranicí jako uprchlík bez domova. V Rakousku sice se sestrou našly dočasné ubytování a práci, jenže po dvou letech je čekalo další vyhánění – rakouské úřady nechtěly sudetské Němce na svém území. V roce 1947 byla tedy Mariina maminka odsunuta znovu, tentokrát do poválečného Německa.

Osud nakonec této rodině dopřál dojemné shledání: po ohromném úsilí se podařilo získat povolení k návratu matky do Československa. V roce 1948, tři roky od rozdělení, se Maria jako desetiletá znovu setkala se svou milovanou maminkou. Takové štěstí ale mnohé jiné rodiny neměly – tisíce lidí zůstaly navždy roztrhány mezi zeměmi a nikdy už se nesetkaly.

Brněnský pochod smrti se zapsal do dějin jako jedna z nejtemnějších epizod poválečných „divokých odsunů“. Během několika málo dnů způsobila tahle zběsilá akce humanitární katastrofu obřích rozměrů. Kolik přesně lidí zemřelo, není dodnes jasné. Údaje se různí: české vyšetřování v 90. letech dospělo k číslu 1 691 obětí, zatímco rakouští historici odhadují až kolem 4 000 mrtvých.

Očití svědkové hovoří o stovkách mrtvých na cestě i v táborech. Mnoho těl skončilo v masových hrobech v Pohořelicích a také na hřbitovech rakouských vesnic, kudy vyhnanci prošli. Nejčastější příčinou smrti bylo vyčerpání, dehydratace a infekční nemoci (úplavice, břišní tyfus), ale nemalý počet lidí zemřel i násilnou smrtí – byli ubiti či zastřeleni svými strážci.

Oficiální místa tehdy ovšem krvavou bilanci popírala. V dobových záznamech brněnských úřadů se zpočátku uvádí neuvěřitelný údaj: prý jen tři Němci zemřeli během pochodu! Tato propaganda měla odsun prezentovat jako spořádaný přesun.

Skutečnost byla opačná – mnoho zubožených německých civilistů umíralo hned po cestě a další stovky během pár týdnů v Pohořelicích. Reálné počty mrtvých se utajovaly, a tak zůstala tragédie dlouho zahalena mlčením. O brněnském pochodu smrti se v poválečných letech veřejně nemluvilo; komunistický režim téma zamlčoval či zkresloval. Místo toho se lidem vštěpovala jednostranná verze: Češi se jen spravedlivě mstili a Němci si svůj úděl zasloužili.

Dokonce i někteří přímí účastníci odsunu z řad stráží dodnes tvrdí, že se o žádný „pochod smrti“ nejednalo. Například tehdejší člen revoluční gardy Radovan Poděl, který doprovázel jednu kolonu, po letech prohlašoval: „Já žádné týrání ani střelbu na lidi neviděl, šli jsme v poklidu a nikdo neumřel“.

Podle něj prý utrpení Němců zveličují pozdější generace kvůli snaze získat odškodnění. Jenže svědectví desítek přeživších – včetně dětí, jako byla Maria – líčí zcela odlišnou realitu plnou hrůz. Historikové, kteří událost zkoumali, se dnes shodují, že brněnský pochod byl mimořádný svým rozsahem a katastrofálními následky. „Dnes bychom to nazvali humanitární katastrofou,“ uvedl například brněnský historik David Kovařík.

Po válce v rámci tzv. divokých odsunů proběhlo v Československu více podobně krutých akcí, při nichž byli němečtí civilisté hnáni na hranice pěšky a docházelo k excesům. Brněnský případ však patřil k největším a nejtragičtějším.

Možná překvapí, že i přes veškerou bezohlednost a brutalitu nepostihl skutečné nacistické zločince – ti často uprchli nebo byli ve spojeneckém zajetí. Naopak obětí tohoto aktu kolektivní msty se stali hlavně ti, kteří sami žádné zločiny nespáchali: ženy, děti, staří lidé, ale i antifasisté a Češi zapletení jen tím, že měli německé jméno či manžela. To dodnes vyvolává hořké otázky po smyslu utrpení tolika nevinných.

Až po roce 1989 se začaly ozývat hlasy volající po uznání této tragédie. Historici začali shromažďovat svědectví, vznikla iniciativa „Pouť smíření“ a v roce 2000 skupina občanů vyzvala město Brno, aby se vyhnaným omluvilo.

Pomalu se tak bořilo tabu a brněnský pochod smrti přestal být zapomenutou kapitolou. V roce 2015 – po 70 letech od události – se Brno oficiálně omluvilo za násilný odsun svých německých obyvatel. Při výročí vydali představitelé města Deklaraci smíření a společné budoucnosti, v níž vyjádřili lítost nad činem, „který uplatnil nepřijatelný princip kolektivní viny a způsobil utrpení nevinným lidem“. Součástí deklarace bylo symbolické pozvání potomků vyhnanců zpět do Brna k přátelské návštěvě.

Od té doby se každý rok koná zmíněná Pouť smíření – pietní pochod z Brna do Pohořelic, při němž si Češi i Němci společně připomínají oběti onoho tragického pochodu z roku 1945. Na místě hromadného hrobu u Pohořelic dnes stojí památník se strohým nápisem, který v sobě shrnuje vše: „Po ukončení II. světové války v roce 1945 přišlo o svůj život mnoho německy mluvících obyvatel z Brna a okolí. Je zde pohřbeno 890 obětí. Vzpomínáme.“

Zdroje:

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/magazin-historie-brnensky-pochod-smrti-1945-svedectvi-277744

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/kdo-se-pokusil-utect-po-tom-strileli-vzpomina-ucastnik-pochodu-smrti-307390

https://volksgruppen.orf.at/cesi/stories/3051231/#

https://cs.wikipedia.org/wiki/Brn%C4%9Bnsk%C3%BD_pochod_smrti

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/odsun-nemcu-brno-kveten-1945-pametova-stopa-radovan-podel_1806041030_dp