Článek
Podle tradiční datace dorazil večer 30. prosince 1610 na Čachtický hrad na západě Horních Uher neohlášený host. Palatin György Thurzó, druhý nejmocnější muž království, přijel s ozbrojeným doprovodem a královským pověřením prošetřit znepokojivé zvěsti.
Čachtické sídlo už několik měsíců obcházely mrazivé zprávy: mladé dívky, které zde sloužily, umíraly za podivných okolností. Thurzó do hradu vtrhl nečekaně – a přímo v panské komnatě zastihl majitelku panství Alžbětu Báthoryovou u večeře.
Podle pozdějších líčení nalezl také důkaz, který z pověsti udělal realitu: v jedné místnosti leželo bezvládné tělo dívky a vedle ní další živá, zakrvácená dívka, vysílená mučením. Ještě téže noci nechal Thurzó padesátiletou hraběnku zajistit a zatčené služebníky uvěznit.
Roky stížností, které nikdo neslyšel
Šokující zátah na aristokratické sídlo nebyl náhlým rozmarem. Předcházely mu roky rostoucích podezření a sporadických stížností na krutosti za zdmi hradů rodu Nádasdyů a Báthoryů. Hraběnka Alžběta Báthoryová – v maďarštině Erzsébet – pocházela z jednoho z nejmocnějších uherských rodů.
Jejím strýcem byl polský král Štěpán Báthory a sňatkem s hrabětem Ferencem Nádasdym se roku 1575 provdala do další vlivné rodiny. Na přelomu 16. a 17. století žila Báthoryová jako paní rozsáhlých panství v hornouherských Čachticích a Sárváru (dnešní Slovensko a Maďarsko).
Manžel, proslulý válečník zvaný „Černý beg“, trávil léta mimo domov v bojích s Osmanskou říší. Báthoryová mezitím spravovala statky a starala se o početné služebnictvo. Poddaní i hosté však po čase začali zjišťovat, že ve službě u této šlechtičny číhá nebezpečí. Již kolem roku 1600 se mezi prostým lidem šířily zprávy o dívkách, které na jejích sídlech záhadně zmizely nebo zemřely.
Postupně vycházelo najevo, že na čachtickém sídle dochází k něčemu zlověstnému. Místní farář si všiml nezvykle vysokého počtu pohřbů mladých děveček. Mezi poddanými se vyprávělo o brutalitě, s jakou paní zachází se služebnými: o bití, pálení a mrzačení, které mělo občas končit smrtí oběti.
V letech 1602–1604 veřejně vystoupil luteránský kazatel István Magyari s kázáními, v nichž Alžbětu Báthoryovou obvinil z krvavého násilí a okultních praktik. Přímé důkazy však tehdy chyběly a uherská šlechta nebyla zvyklá pohnat významnou aristokratku před soud jen na základě fám. Stížnosti proto dlouho zůstávaly bez odezvy.
Teprve když roku 1608 usedl na uherský trůn nový král Matyáš II. Habsburský, začaly se šeptané povídačky brát vážně. Na Báthoryovou přišly první oficiální žaloby od drobných šlechtických rodin, jejichž dcery se z čachtického sídla nevrátily domů.
Vyšetřování pod taktovkou palatina
Roku 1610 pověřil král Matyáš II. palatina Thurzóa, aby záležitost důkladně vyšetřil. Thurzó nebyl jen úředník – s rodem Báthory byl spřízněn a dobře chápal citlivost situace. Jako zkušený politik jednal opatrně a většinu roku 1610 shromažďoval svědectví. Už v únoru prý úřady zaznamenaly, že na Čachtickém hradě náhle onemocnělo a zemřelo osm dívek během jediného týdne.
V březnu vyrazil tým královských notářů do terénu a začal zpovídat desítky svědků v okolí i na vzdálenějších majetcích Nádasdyů. Do konce roku sepsali svědecké výpovědi více než tří set osob. Většina svědků vypovídala nepřímo: slyšeli o týraných služebných od druhých nebo znali jen pověst. Někteří však zažili kruté poměry na vlastní kůži.
Z výpovědí vykrystalizoval děsivý obraz: na panstvích Alžběty Báthoryové docházelo k systematickému mučení mladých žen. Služebné byly podle těchto svědectví bity holí i bičem, pálily je rozžhavené železné tyče, případně rozžhavené mince vkládané mezi prsty.
Násilnice prý dívkám trhala maso z těla kleštěmi, zabodávala jim jehly pod nehty a za trest je nechávala nahé mrznout venku ve sněhu. Některé oběti zemřely hned, jiné zůstávaly uvězněné v komnatách, dokud nepodlehly zraněním.
Nejčastěji se to vše údajně odehrávalo v Sárváru, hlavním rodovém sídle Nádasdyů, ale mrtvé dívky se ztrácely i v okolí Čachtic. Poddaní vypověděli, že těla byla potají pohřbívána na hřbitovech či zakopávána v lesích.
Tlak svědectví narůstal a palatin Thurzó začal spěchat. Na přelomu listopadu a prosince 1610 uzavřel s příbuznými Báthoryové dohody o dalším postupu. Syn Alžběty Báthoryové Pál Nádasdy a její zeť Miklós Zrínyi s ním údajně sjednali, že paní Čachtic bude zbavena svobody, ale rodina si uchrání majetek.
Král Matyáš se s Thurzóem shodl, že hraběnka musí být definitivně zastavena, zároveň se však obával skandálu, který by hrozil při otevřeném šlechtickém procesu. Výsledkem byla opatrná akce během vánočních svátků roku 1610: překvapivá návštěva na hradě Čachtice, která měla potvrdit nejhorší obavy.
Při razii byl podle vyšetřovací verze přistižen na místě zločinu celý malý „dvůr“ Báthoryové. Kromě hraběnky samotné zatkl Thurzó také čtyři její nejbližší služebníky, které svědci označovali za pomocníky při mučení: dvě starší ženy, jednu mladší dívku a jednoho mladíka z čachtické čeledi.
Soud bez přítomnosti hraběnky
Osud Alžběty Báthoryové byl zpečetěn hned po jejím zatčení. Přímé důkazy nalezené na Čachtickém hradě – zraněné i další mrtvé dívky – spolu s množstvím výpovědí vytvářely obraz, že došlo k hrdelním zločinům. Královský soud se jimi začal zabývat na počátku roku 1611. Zatímco samotná Báthoryová zůstávala zavřená ve své komnatě na hradě, před tribunál v Bratislavě byli postaveni její služebníci.
V lednu 1611 proběhla dvě soudní jednání, v nichž trojice vyšetřovatelů přečetla výpovědi svědků a vyslechla obžalované sloužící. Trest přišel rychle a byl exemplární. Dvě starší služebné, Ilona Jóová a Dorottya Szentesová, byly uznány za hlavní strůjkyně krutostí po boku své paní a odsouzeny k smrti upálením. Ještě před popravou jim kat rozžhavenými kleštěmi utrhal prsty, jimiž se prý provinilých skutků dopouštěly.
Mladý pomocník János Újváry zvaný Ficko, kterého svědci líčili spíše jako nástroj vůle paní než iniciátora násilností, byl sťat mečem a jeho tělo poté spáleno na hranici vedle žen. Čtvrtá obviněná, služebná Katarína Benická, dostala vzhledem k menšímu podílu na zločinech mírnější trest: doživotní vězení.
K veřejnému soudnímu procesu s paní Čachtic nakonec vůbec nedošlo. Palatin Thurzó tak rozhodl po poradě s panovníkem i s rodinou obviněné. Král Matyáš II. původně na procesu trval a dokonce zvažoval trest smrti, aby demonstroval, že šlechtický titul neochrání nikoho před spravedlností. Hrozilo však, že otevřené projednávání případu mocné hraběnky a příbuzné významných rodů by v Uhrách vyvolalo pobouření mezi aristokracií.
Z politických důvodů tedy panovník couvl. Thurzó navrhl kompromisní řešení: Alžběta Báthoryová bude po zbytek života držena v přísném domácím vězení pod dozorem a bez kontaktu s okolním světem. Rodině pak zůstane její rozsáhlé dědictví a uherský dvůr předejde ostudě veřejného skandálu. Koncem roku 1611 podepsala uvězněná hraběnka závěť, v níž rozdělila své statky a majetky mezi své děti.
Ještě předtím sepisoval královský úředník soupis jejího majetku pro případ možné konfiskace, nakonec však ke kompletnímu zabavení panství nedošlo.
Poslední roky za zdí
Po zbytek života nesměla Alžběta Báthoryová opustit zdi svého hradu. Podle pozdější tradice nechal Thurzó zazdít okna i dveře jejího apartmá v Čachticích a ponechat jen malou štěrbinu, kudy stráže podávaly jídlo a vodu. Hrdá hraběnka, zvyklá na moc a respekt, prožila své poslední čtyři roky v přísné izolaci.
Čachtice
Nedostatek kontaktu s lidmi a nečinnost na samotě se zřejmě podepsaly i na jejím duševním stavu. Podle pozdějších zpráv působila ke konci života zmateně a její mysl bloudila v bludech.
Ráno 21. srpna 1614 ji našli v její izolované komnatě mrtvou. Bylo jí 54 let. Tělo nechal hradní kapitán pohřbít v kostele v Čachticích. Když se to dozvěděli vesničané, dali podle pozdějších zpráv najevo odpor – nechtěli „čachtickou paní“ na svém hřbitově.
Podle tradice byly ostatky Alžběty Báthoryové proto vyzdviženy a převezeny do rodové hrobky Báthoryů daleko od Čachtic, přesné místo jejího posledního odpočinku však zůstává nejisté.
Zprávy o skandálním případu se v Uhrách šířily rychle a brzy přerostly v legendu. Už za života Alžběty Báthoryové se o ní říkalo, že propadla temným silám. Místní pověsti ji líčily jako ženu posedlou vlastní krásou, která věřila, že si zachová věčné mládí koupelí v krvi mladých panen.
V dochovaných výpovědích sice podobná motivace zmíněna nebyla, ale poutavý příběh byl na světě – a žil si vlastním životem. O více než sto let později se tragický osud čachtické paní dostal i do literatury. V roce 1729 sepsal jezuita László Turóci první ucelený „hororový“ portrét Alžběty Báthoryové a detailně vylíčil hraběnčiny domnělé hříchy.
Popsal ji jako novodobou lázevnici v krvi nevinných dívek a k šíleným činům jí přiřkl i šílený důvod: marnivou touhu zůstat krásná. Kniha vzbudila senzaci a z „čachtické čarodějnice“ udělala pověst tak rozšířenou, že zastínila historická fakta. Z Báthoryové se postupně stala legenda o krvavé hraběnce, která se objevila v desítkách knih, pověstí a později i filmových zpracování.
Její jméno je dodnes symbolem ženské krutosti: moderní popkultura ji překřtila na „čachtickou upírku“ a Guinnessova kniha rekordů ji uváděla jako ženu s nejvyšším údajným počtem obětí v kategorii sériových vražedkyň. Přitom skutečný příběh Alžběty Báthoryové dodnes budí otázky. Historici se přou, kolik obětí měla ve skutečnosti na svědomí a nakolik byly hrůzy vylíčené v dobových svědectvích zveličené.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Elizabeth_B%C3%A1thory
https://mnl.gov.hu/mnl/ol/hirek/bathory_erzsebet_es_bunpere
https://www.stoplusjednicka.cz/krvava-pani-bathoryova-v-krvi-panen-se-nekoupala-obvinili-ji-ale-z-muceni-vrazd
https://naos-be.zcu.cz/server/api/core/bitstreams/790ce71b-0602-4eef-bd1f-e769a5d1d1a6/content
https://www.biography.com/crime/elizabeth-bathory
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-povesti-o-krvave-cachticke-pani-nelhaly-27901
https://kriminalistika.eu/muzeumzla/bathory/bathoryova.html
https://uhersko.com/osobnosti/kauza-krvave-grofky/alzbeta-bathoryova/
https://www.denik.cz/historie/cachticka-pani-alzbeta-bathoryova-manzel-frantisek-nadasdy.html
