Česká kráska po boku nacistické bestie: Veronika Lieblová žila v luxusu z majetku ukradeného Židům.

Narodila se v dubnu 1909 do bohaté rolnické rodiny Lieblových. Dětství prožila obklopená pohodlím, na rodinném hospodářství se nikdy nestrádalo. Jako dospívající dívka oplývala krásou, která přitahovala nápadníky zdaleka. Měla dva starší bratry Franze a Matthiase – oba horlivé vlastence, kteří po vzniku Československa nesli nelibě oslabení německého vlivu.

Když na počátku 30. let začaly jižní Čechy zaplavovat německé nacionalistické myšlenky, rodina Lieblových jim byla otevřená. Veroničini bratři vstoupili do služeb nacistů ještě dřív, než německé tanky přejely hranice: Franz se stal vysoce postaveným členem gestapa v Hradci Králové a Matthias zabavoval Židům majetek – ze zlata a cenností, které prošly jeho rukama, si sám nakradl celý poklad.

Veronika vyrostla v prostředí, kde se obdiv k „novému Německu“ stal samozřejmostí. Když jí bylo něco přes dvacet, zahlédla poprvé jistého elegantního mladíka z Lince, který jezdil do Mladého pod záminkou obchodních cest. Adolf Eichmann měl tehdy v knoflíkové dírce uniformy čerstvý odznak členství v SS a v očích planoucí odhodlání.

Do odlehlé vesnice ho vyslala nacistická strana: rozvážel propagandistické brožury a budoval tajné struktury mezi sudetskými Němci. Veronika netušila, že pohledný muž s milým úsměvem mapuje terén pro budoucí okupaci. Viděla jen, že v uniformě vypadá impozantně a umí se k dámě chovat s galantní zdvořilostí.

Často jí nosil drobné dárky a básnil o tom, že Německo znovu povstane. Ve vesnici se o ní ucházelo víc mužů, ale Adolfova kombinace romantické melancholie a přesvědčivého politického zápalu ji okouzlila.

Byla to podivná známost – Adolf Eichmann nebyl bohatý statkář ani šlechtic. Pocházel z obyčejné rodiny, nepatřil k žádné jihočeské honoraci. Měl ale ambice a dal jí najevo, že by ji rád pojal za ženu. Veroničini rodiče souhlasili. Eichmann byl ideální partie pro dceru, jejíž srdce bilo pro věc nacismu stejně jako srdce celé rodiny.

Mladý esesák ovšem nic neponechal náhodě – sňatek museli povolit jeho nadřízení. Adolf si proto před svatbou vyžádal souhlas velitelů SS a nechal prošetřit Veroničin původ, zda je „rasově čistá“. Nesměl by si vzít dívku, která by nevyhověla přísným árijským kritériím.

Ještě před svými 26. narozeninami stanula u oltáře. Dne 21. března 1935 si v Berlíně vzala muže, kterého milovala. Místo zamilovaných slibů slyšela z jeho úst přísahu oddanosti říši. Z plaché jihočeské dívky se stala paní Eichmannová.

Její manžel na své kariéře pracoval s posedlostí – v tajné službě Sicherheitsdienst dostal na starost „židovské záležitosti“ a rychle se stal odborníkem na vystěhovalectví Židů. Veronika zatím vedla poklidný rodinný život. V roce 1936 porodila prvního syna Klause. O čtyři roky později přivedla na svět druhorozeného Horsta Adolfa, tehdy už ve Vídni. Třetí syn Dieter Helmut se narodil roku 1942 v Praze, kam Eichmanny zavála válečná doba.

Protektorátní Praha, počátek 40. let. Eichmann dostal přidělenou honosnou vilu v lichotivé čtvrti Ořechovka, kterou nacisté zabrali židovským majitelům. Veronika neváhala ani vteřinu – zabydlela se v ní s dětmi, zatímco původní židovská rodina skončila kdesi na cestě do neznáma.

Eichmannová rychle přivykla přepychu, který zajišťovalo postavení jejího muže. Jako přední funkcionář Říše měl Adolf výsady: rodina nemusela trpět nedostatkem ani v době, kdy Evropa strádala. V lednici Eichmannových bylo maso, na stole pečivo, děti měly krásné oblečení. Po večerech hrával otec na housle, aby je uspal – byl překvapivě něžný a hudebně nadaný. Navenek vypadali jako dokonalá rodina.

Ta pohádka ale měla temné pozadí. Veronika nebyla slepá. Věděla, co se kolem děje, třebaže detaily jí zůstávaly skryty. Nejspíš tušila, že manželovy úkoly jsou přísně tajné a zřejmě kruté.

Roky 1941 a 1942 strávila většinou v Praze s malými dětmi, zatímco Eichmann pendloval mezi Berlínem, Osvětimí a dalšími centry svého děsivého poslání. Občas ji vzal s sebou na služební cestu – ukázat se po boku tak významného muže jí dělalo jistě dobře.

V létě 1944 byl Eichmann nasazen v Maďarsku a dokončil tam hrůznou práci – deportaci statisíců maďarských Židů do plynových komor. Zanedlouho se však fronta obrátila. Rudá armáda drtila nacistický odpor a blížila se k Praze. Adolf poslal Veroniku s dětmi napřed do Rakouska, do Alp, mimo dosah sovětského postupu.

S kabelou plnou šperků a zlatých mincí (část ukořistěného majetku, kterým je bratr Matthias stihl zásobit) se mladá matka vydala v únoru 1945 na strastiplnou cestu na západ. Chvílemi prchala vlakem, chvílemi koňským povozem, jinde pěšky. V dubnu se rodina na čas ukryla v Salcburku. A tam je Adolf ještě jednou našel.

Utekl z Prahy před Rudou armádou, nějaký čas se skrýval v lesích a nakonec se vzdal Američanům s falešnými doklady. Všude pátrali po prominentních nacistech.

Zanedlouho poté Německo kapitulovalo. Třetí říše zbyla v troskách a slovo holokaust začalo odhalovat svůj děsivý obsah. Svět se dozvídal o milionech povražděných Židů a jméno Adolf Eichmann se poprvé objevilo na seznamech hledaných válečných zločinců.

Americká okupační správa ji i děti internovala v táboře pro uprchlíky. I tam ji našly zprávy o „muži jménem Eichmann“, který organizoval deportace Židů do plynu. Věděla, že jde o jejího manžela, ale pro okolí hrála roli nešťastné vdovy. Promyšleně a chladnokrevně plnila instrukce, které jí Adolf stihl dát při rozloučení: při výsleších tvrdila, že její muž je po smrti. Vymyslela detailní historku – prý padl při bojích v Praze v květnu 1945.

Simon Wiesenthal, budoucí slavný lovec nacistů, tomu nevěřil. Později si povšiml, že v jednom parte Eichmannovy nevlastní matky v novinách stojí jako pozůstalá „Veronika Eichmannová“. To ho vedlo k domněnce, že Eichmann možná žije a manželka opět přijala jeho jméno. Avšak v roce 1945 byla Veronika úspěšná – americké úřady uvěřily, že Eichmann je mrtev. Kolem ní a chlapců pozvolna opadla pozornost. Nikdo ji neobvinil, nikdo neuvěznil. Roli truchlící vdovy zvládla dokonale.

V nitru ale sváděla bitvu. Opravdu je Adolf mrtvý? Polovina jí si to přála – byla by volná od nekonečného strachu a čekání. Druhá polovina však noc co noc nedala spát. Co když někde žije? Jak by vůbec mohla dál bez něho?

Roky po válce proto Veronika Eichmannová čekala. Usadila se s dětmi ve skromných poměrech v Rakousku. Z někdejší boháčovy dcery se stala švadlena na podpoře – šila, aby uživila rodinu. Bratři, kdysi mocní gestapáci, se ocitli ve vězení jako váleční zločinci. Bývalé známé se jí vyhýbaly, jméno Eichmann bylo příliš nebezpečné. Ona sama se ho však nevzdala.

Jedenáct dlouhých let neměla o Adolfovi zprávu. Naděje nejspíš už dohořívala, když tu v létě 1950 obdržela záhadný vzkaz. Jen pár slov v dopise od někdejšího manželova kolegy: „Pozdrav od strýce v Itálii.“ Veronika zbystřila. Tak zněla jejich předem domluvená šifra. Okamžitě pochopila: Adolf žije. Uprchl z Evropy přes hory a moře, jako mnoho jiných nacistů, a je v Jižní Americe. Veronika se rozplakala radostí. Po noci plné slz a modliteb začala jednat.

Pod dívčím jménem Lieblová zažádala u německých úřadů o nový pas a potřebná víza. Před sousedy hrála dál roli chudé švadleny, ale ve skrytu plánovala odchod z Evropy. V říjnu 1952, když byly formality vyřízené, přibalila do kufru několik rodinných fotografií, vzala syny za ruce a nastoupili společně na zaoceánskou loď mířící do Buenos Aires.

Když jejich loď přistála v Buenos Aires, stál na molu nenápadný muž v obnošených kalhotách a s kyticí jihoamerických květin. Veronika ho na první pohled málem nepoznala. Adolf se změnil – zešedivěl, pohubl, tvář měl spálenou od argentinského slunce. Ale byl to on, její manžel, její láska, její osud.

Pro Veroniku Eichmannovou nastalo jedno z nejšťastnějších období života. Byla daleko od Evropy, od stínů minulosti, a její rodina byla znovu pohromadě. Adolf už nenosil uniformu, ale dělnické montérky. V Argentině začínal s obyčejnou prací: živil se manuálně v lesích a na farmách, později jako automechanik a skladník. Peněz nebylo nazbyt.

Zpočátku si pronajali malý domek na předměstí Olivos, kde nebyla ani elektřina. Veronice to nevadilo. Po letech bídy v Evropě jí skromné poměry nepřišly těžké – navíc tu nebyla sama.

Krátce po shledání Veronika otěhotněla a porodila čtvrtého syna. Na Adolfovu počest dostal jméno Ricardo Francisco, ale doma mu říkali malý „Rico“. Eichmann zářil štěstím – v padesáti letech se stal znovu otcem.

Zatímco Eichmannovi plynuly spokojené roky, spravedlnost nespala. Lovci nacistů slídili po stopách i v Jižní Americe. První varování přišlo roku 1954: Simonu Wiesenthalovi dorazila z Buenos Aires pohlednice: „Viděl jsem to špinavé prase Eichmanna. Žije v Buenos Aires,“ stálo na ní. Wiesenthal předal informaci izraelským úřadům, ale bez konkrétní adresy se zdála nepotvrzená.

Za pár let však přišla další stopa: jistý německý emigrant Lothar Hermann žijící v Argentině zjistil, že přítel jeho dcery se chlubí otcem jménem Eichmann. Tím chlapcem nebyl nikdo jiný než Klaus Eichmann, nejstarší syn Veroniky. Hermann předal informaci západoněmeckému státnímu zástupci Fritzi Bauerovi. A Bauer, sám antinacista, se rozhodl jednat – tajně informoval izraelskou tajnou službu Mossad.

Psal se rok 1960. Adolf Eichmann žil pod falešnou identitou už patnáct let. Možná uvěřil, že unikne navždy. V poslední době ztratil část opatrnosti: Veronika už nepoužívala alias „Catalina Klement“ tak důsledně jako dřív.

Jednoho večera, 11. května 1960, se jí život zhroutil v jediném okamžiku – v okamžiku, kdy Adolf nečekaně zmizel. Mossad jej dopadl při cestě z práce: několik mužů vyskočilo z nákladního auta na opuštěné ulici a než Eichmann stačil cokoliv udělat, srazili ho k zemi, svázali a odvezli do úkrytu. Domů se už nevrátil.

O zmizení muže se bála uvědomit policii. Instinkt jí napovídal, že něco není v pořádku. Teprve o deset dní později se z rádia dozvěděla šokující pravdu: izraelský premiér Ben Gurion oznámil, že architekt holokaustu Adolf Eichmann byl dopaden a odvezen do Izraele, kde bude souzen.

Ještě než proces začal, rozhodla se Veronika udělat nemožné: jet za ním. Věděla, že v Izraeli manžel spravedlnosti neunikne. Západní Německo nenabídlo pomoc – Eichmann neměl jejich občanství a navíc jeho zločiny byly nepopiratelné. Veronice zůstalo jediné: stát při něm jako manželka, v dobrém i zlém. Uvědomila si, že ho možná spatří naposledy.

Začala vyřizovat povolení k návštěvě přes Eichmannova obhájce, dr. Roberta Servatia. Mnoho týdnů izraelská vláda váhala, zda ženu tak známého zločince vpustit do země. Nakonec v dubnu 1962, pár měsíců po vynesení rozsudku smrti, dostala Vera Eichmannová – jak jí říkali v cizině – vízum pro krátkou soukromou návštěvu.

Do Tel Avivu přiletěla tajně. Zvolila cestu přes Curych a použila znovu své dívčí jméno – v pase stálo Vera Lieblová. Izraelská tajná služba ji inkognito dopravila do přísně střežené věznice Ramla. Po sedmi letech byla znovu tváří v tvář svému muži, ale tentokrát mezi nimi stála zeď spravedlnosti.

Doslova – Eichmanna usadili do cely za neprůstřelné sklo. Veronika stanula na druhé straně. Místnost byla bílá, sterilní, tichá. Z Adolfa zbyl stín: pohublý pětapadesátiletý muž v šedém vězeňském oděvu s vyholenou hlavou, připojený k tlumočnickým sluchátkům.

Dostali 90 minut. Seděli proti sobě a mluvili přes telefonní sluchátka, zatímco izraelský dozor stál diskrétně opodál. O čem se baví muž odsouzený k smrti a jeho žena?

Následujícího rána opustila Vera Eichmannová Izrael stejně tiše, jako přijela. O měsíc později, v květnu 1962, byl Adolf Eichmann popraven oběšením jako jediný člověk v dějinách Izraele odsouzený k smrti civilním soudem. Jeho popel rozptýlili do moře, aby po něm nezůstalo poutní místo. Veronika ovdověla podruhé – tentokrát doopravdy.

Krátce po zahájení procesu raději opustila Jižní Ameriku. S pomocí známých se i se syny přestěhovala do Západního Německa, kde mohla žít relativně v ústraní. Starší Klaus a Horst se v dospělosti netajili sympatiemi k otci – dodnes kolují zprávy, že patřili k tajné organizaci bývalých nacistů, kteří chtěli tátovu pověst očistit.

Zbytek života dožila v ústranní. Ta kdysi krásná žena ze statku v Mladém se proměnila v nenápadnou postarší dámu, kterou na ulici nikdo nepoznával. Žila pod změněným jménem, pravděpodobně opět jako Veronika Lieblová.

Nejmladší Ricardo, který vyrostl ve váženého archeologa, se veřejně zřekl otcovy ideologie a připustil, že poprava byla spravedlivá. Naopak starší bratři zůstali zastánci svého otce – nikdy neuznali jeho vinu. Veronika mlčela. Možná by pro ni bylo snazší, kdyby Adolf byl opravdu padl v boji roku 1945 – pak by mohla vzpomínat na hrdinu.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Veronika_Lieblov%C3%A1

https://en.wikipedia.org/wiki/Adolf_Eichmann

https://time.com/archive/6830283/israel-the-man-in-the-cage/

https://dialnet.unirioja.es/descarga/articulo/5114807.pdf

https://sloopie72.wordpress.com/2024/01/19/pushcart-2024-xlviii-jim-shepard-the-others-spoke-from-zoetrope-all-story-25-4/

https://www.lifee.cz/trendy/milenky-hakoveho-krize-verny-vztah-veroniky-lieblove-a-nacisty-adolfa-eichmanna-skoncil-tragicky_66020.html

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/architekt-holokaustu-eichmann-se-do-rukou-spravedlnosti-dostal-az-15-let-po-valce-205080

https://www.jta.org/archive/wife-visits-eichmann-in-prison-leaves-israel-for-europe-after-visit