Československá snaha najít spojence proti Hitlerově moci nevyšla kvůli zradě a cynismu mocností

Prezident vzhlédl od knihy a vstal: „A teď začne opravdová zkouška pro Evropu i naši malou republiku,“ pronesl tiše. V sousedním Německu se totiž právě chopil vlády Adolf Hitler a jeho nacistické hnutí. Zprávy proudící do Prahy malovaly temný obraz – hořící knihy, první koncentrační tábory pro odpůrce režimu a rozdivočelé davy hajlující v ulicích Berlína.

Československé noviny plnily znepokojivé titulky: „Nacistický vůdce slibuje revizi Versailles – ohrožuje mír v Evropě?“ Hitler otevřeně prohlašoval, že Versailleská smlouva je pro Německo potupou, a začal podnikat kroky, které svědčily o chuti tuto „nespravedlnost“ zničit.

Koncem roku 1933 šokoval Evropu, když jednostranně vystoupil ze Společnosti národů – mezinárodní organizace, jež měla garantovat poválečný mír. „Německo se vymyká kontrole,“ psal nervózně komentátor Lidových novin, „Hitler trhá jedno pouto míru za druhým.“ Po odchodu Německa ze Společnosti národů se Beneš zachmuřil: „Opouští pravidla hry. To nevěstí nic dobrého.“

Československo, stále mladá demokracie založená Masarykovými ideály humanismu a pravdy, náhle stálo ve stínu agresivního souseda. Prezident Masaryk při poradě s ministry varoval: „Hitler nehovoří o míru, ale o zbraních a o nenávisti. Jeho slova o ‚novém Německu‘ mohou znamenat válku.“ Atmosféra v Evropě houstla. Francouzský satirický list si vykreslil Hitlera jako „černý bouřkový mrak nad Evropou“. V Praze se s obavami vzpomínalo na hrůzy nedávné světové války – nikdo nechtěl nové krveprolití, ale signály z Berlína byly alarmující.

Červen 1934. Hitler během Noci dlouhých nožů dokonce nechal krvavě zúčtovat se svými vnitřními odpůrci. Zprávy o desítkách zavražděných v rámci nacistických čistek otřásly i těmi nejotrlejšími. „Pokud je schopen povraždit své vlastní lidi, co asi udělá se svými sousedy?“ ptal se jeden poslanec v Praze šokovaně. Obavy z narůstajícího nacismu nebyly už jen politickou hrou – stávaly se hmatatelnou hrůzou. V československých rodinách se diskutovalo u rádia: „Viděli jste, co se děje v Německu? Hitler se nezastaví před ničím!“

V této temné době se zraky Prahy upíraly na Francii, tradičního spojence a patrona mladé republiky. Od vzniku Československa v roce 1918 stálo spojenectví s Francií u zrodu naší samostatnosti – vždyť to byli francouzští diplomaté a legionáři, kdo Masarykově vizi pomohli na svět.

Spojenecká smlouva z roku 1924 formálně stvrdila přátelství obou zemí. Teď, v první polovině 30. let, se toto spojenectví mělo znovu osvědčit. Paříž ale sama cítila horký dech Hitlerových projevů o rozpínavosti a „pangermánství“. Francie, vyčerpaná vnitřními problémy i vzpomínkami na Verdun, váhala, jak novému nebezpečí čelit.

Na francouzském ministerstvu zahraničí v Paříži vládl čilý ruch. Zkušený diplomat Louis Barthou, šedovlasý ministr zahraničí, začal horečně osnovat plány, jak Německo odstrašit. Jeden z jeho návrhů si rychle získal pozornost: „Východní Locarno“ – projekt širokého paktu kolektivní bezpečnosti ve východní Evropě. Měl navázat na slavné Locarnské dohody z roku 1925, které stabilizovaly západní hranice Německa, a nyní obdobně upevnit mír na východě. Barthou věděl, že bez nových záruk může Hitler postupně izolovat a napadnout slabší státy jednoho po druhém.

„Musíme spojit všechny ohrožené – Francii, vaše Československo, Polsko, Malou dohodu i Sovětský svaz – do jednoho obranného valu proti agresi,“ vysvětloval Barthou naléhavě Benešovi při jedné schůzce v Ženevě. Beneš horlivě přikyvoval – myšlenka, že by se evropské státy semkly a společně daly Hitlerovi jasný signál, mu dávala naději.

Československo, pro Němce jedna z hlavních nenáviděných „dětí Versailles“, by v tom nebylo samo. Barthou dokonce pohrozil Britům, že pokud se plán Východního paktu neuskuteční, Francie půjde do spojenectví se Sověty klidně i sama na vlastní pěst. V Paříži se rodila odvážná diplomacie – kolektivní bezpečnost místo ustupování tyranovi.

Ne vše však šlo hladce. Velká Británie, tradiční skeptik vůči evropským závazkům na kontinentě, hleděla na Barthouovy plány s podezřením. Britský kabinet se bál zatáhnutí do možného konfliktu s Německem a také nevěřil Sovětům. Londýn sice formálně neřekl ne, ale kladl podmínky: „Zapojte do paktu i Německo,“ vzkázali suše Britové, „pak snad…“ Všichni tušili, že Hitler se k ničemu takovému nepřipojí. Byla to elegantní britská lest, jak plán zhatit, aniž by přímo odmítli myšlenku míru.

Mezitím daleko na východě, v Moskvě, bedlivě sledovali každou zmínku o kolektivní bezpečnosti. Josif Stalin, byť nedůvěřivý vůči západním demokraciím, dal svému zkušenému šéfovi diplomacie Maximu Litvinovovi zelenou k neobvyklému kroku: spolupracovat se západem proti hrozbě nacismu.

Byla to dramatická otočka – komunistický Sovětský svaz, dlouho mezinárodní vyvrhel, nyní podával ruku kapitalistickým mocnostem v zájmu společné bezpečnosti. Litvinov, energický muž s kulatými brýlemi, se stal tváří této změny. Už delší dobu volal na půdě Společnosti národů po „nedělitelnosti míru“ – jeho proslovy v Ženevě burácely proti všem agresorům bez ohledu na ideologii.

Jaro 1934. Litvinov se sešel s Barthouem a Benešem na půdě ženevské konference. Pod hustým obočím mu probleskovaly čilé oči: „Sovětský svaz je připraven připojit se k paktu proti útočníkovi,“ prohlásil pevně. „Mír je nedělitelný – pokud je napaden jeden, jako by byli napadeni všichni.“

Tato slova z úst zástupce bolševiků zněla mnohým jako něco neuvěřitelného. Vždyť ještě před pár lety Moskva brojila proti „buržoazním“ politikům na Západě a oni zase proti „rudému nebezpečí“. Ale Hitlerův nástup změnil pravidla hry. „Nepřítel mého nepřítele je můj přítel,“ psal jeden francouzský komentátor, když líčil nový svazek Moskvy a Paříže.

Litvinovův šarm a zápal začaly nést ovoce: v květnu 1934 se Francie a Sovětský svaz předběžně dohodly na uzavření dvoustranné spojenecké smlouvy – právě té, kterou Barthou naznačoval Britům jako alternativu. Zároveň Sověti vyšli vstříc Barthouovu plánu: 14. června 1934 oficiálně vyzvali všechny zainteresované státy k účasti na Východním paktu – regionálním systému vzájemné pomoci proti případné agresi.

Pozvánka mířila na Francii, Československo, Polsko, Rumunsko, státy Pobaltí… ba dokonce i na samotné Německo. Bylo to gesto – nikdo nepředpokládal, že Hitler přijde sedět k jednomu stolu se Stalinem. Ale Moskva tím ukazovala dobrou vůli ke kolektivnímu míru. „Sověti volají po společné frontě proti válce,“ hlásaly překvapeně evropské noviny.

Zatímco velmoci jednaly, v Praze sílilo napětí. Hitlerovy kroky totiž ohrožovaly Československo čím dál víc přímo. Na severu a západě náš stát sousedil s Německem, které otevřeně mluvilo o touze znovu ovládnout střední Evropu. K tomu přišla zrada od souseda na východě: Polsko, s nímž měla Praha komplikovaný vztah, nečekaně uzavřelo pakt o neútočení s Hitlerem v lednu 1934.

„Pilsudski nám vrazil dýku do zad!“ bouřil československý tisk. Polsko si tak pojistilo vlastní bezpečí, ale pro Prahu to byla rána – potenciální spojenec proti Německu odpadl a naopak dal Hitlerovi volné ruce na východě. Československo se začalo cítit nebezpečně izolované: na západě nepřátelské Německo, na severu nedůvěryhodné Polsko, na jihu nacisty ohrožované Rakousko a Maďarsko, které také pokukovalo po revizi hranic. V téhle situaci byl Benešův pohled upřen ke dvěma metropolím: Paříži a nyní i Moskvě.

Jenže československá veřejnost měla k Sovětskému svazu stále smíšené pocity. Masarykova první republika stavěla na demokratických hodnotách, parlamentní kultuře a západní orientaci. Bolševické Rusko naproti tomu reprezentovalo opak – diktaturu proletariátu, ateismus a revoluci. V roce 1918 dokonce československé legie v Rusku bojovaly proti bolševikům.

A teď se mělo uvažovat o spojenectví? Starší generace politiků, třeba legendární Karel Kramář, si klepala na čelo. Kramář, známý rusofil ovšem spíše carského ražení, Sověty vyloženě nesnášel. Už dříve je nazýval „říší bezbožných barbarů“. Když se doneslo, že Beneš koketuje s myšlenkou sblížení s Moskvou, Kramář v Národních listech sepsal ostrý článek.

Varoval v něm, že diplomatické uznání SSSR a jakékoli spolky s bolševiky jsou hazardem: „Spoléhati na Stalinovu Moskvu je jako smlouvu s ďáblem podepsati vlastní krví,“ hřímal. Konzervativní kruhy, národní demokraté a část katolického tisku s ním souhlasily – poukazovaly na pronásledování církví v SSSR a gulagy. Nechtěli mít s „bezbožeckými“ bolševiky nic společného, i kdyby Hitler stál za humny.

Na druhé straně politického spektra ale stála neméně hlasitá skupina – čeští komunisté. Ti byli přirozeně nadšení. Jejich tisk, Rudé právo, halasně vítal sovětské návrhy a popichoval vládu, aby se nebála s „naší velkou socialistickou vlastí“ otevřeně spojit. A většina umírněných občanů? Ti neměli rádi extrémy ani zleva, ani zprava.

V kavárnách a hospůdkách se vedly vášnivé debaty: „Je ten Stalin menší zlo než Hitler? Máme se bratříčkovat s bolševiky?“ ptali se lidé. A jiní odpovídali: „Raději rudý spojenec než hnědý nepřítel! Aspoň nebudeme sami.“

Červen 1934. Vláda nakonec učinila historický krok – 9. června 1934 navázalo Československo a Sovětský svaz plné diplomatické styky. Po letech opatrného přešlapování jsme uznali SSSR de iure a vyměnili si vyslance. Do Moskvy odjel diplomat Zdeněk Fierlinger jako mimořádný vyslanec.

Fotografie v novinách ukazovaly, jak si v Moskvě tiskne ruku s Litvinovem. V Praze mezitím vítal sovětského diplomata velitel Hradní stráže – scéna ještě před pár lety nepředstavitelná. „Časy se mění,“ komentoval to deník Přítomnost, „co dříve rozdělil boj idejí, dnes spojuje společná úzkost o mír.“

2. července 1934, Pražský hrad. V podvečer se v pracovně prezidenta Masaryka sešla úzká skupina mužů. Kromě prezidenta a ministra Beneše dorazil předseda vlády Jan Malypetr, několik generálů a poradci. Atmosféra byla napjatá, všichni věděli, oč jde – Československo musí zaujmout stanovisko k navrhovanému východoevropskému paktu kolektivní bezpečnosti. Na stole ležely dokumenty s francouzskými a sovětskými pečetěmi, mapy Evropy a zprávy z ambasád.

Beneš stál u okna s výhledem na osvětlenou Prahu a mluvil klidně, ale rozhodně: „Pánové, Hitler každým dnem sílí. Pokud zůstaneme sami, spoléhajíce jen na vlastní armádu, rozdrtí nás. Potřebujeme spojence ze všech stran – Francii na západě a Sověty na východě. Je to naše šance, jak nepřipustit, aby nás Němci odřízli a umlátili jednoho po druhém.“

Masaryk vyslechl všechny a pomalu vstal. Jeho věk (už 84 let) byl znát, ale hlas měl pevný: „Celý život jsem věřil v ideály demokracie, humanity, spolupráce národů. Věřil jsem, že pravda nakonec zvítězí. Dnes však vidím, že pravdu musíme bránit i mečem, ne jen perem. Hitler představuje popření všech ideálů, na nichž jsme tuto republiku stavěli.

Pokud máme uchránit Masarykovu republiku, možná musíme učinit krok, který nám není úplně po chuti – spojit se i s těmi, kdo nesdílejí náš způsob vlády. Ale věřím, že je to krok nutný.“ V pracovně bylo ticho, jen hodiny tikaly. Masaryk pohlédl na Beneše: „Eduarde, máte můj souhlas. Řekněte světu, že se připojíme k těm, kteří chtějí kolektivní mír.“ Beneš, dojat tou autoritou prezidenta-Osvoboditele, přikývl.

Ještě téhož dne vláda Československa oficiálně oznámila, že je připravena přistoupit na jednání o Východním paktu kolektivní bezpečnosti a plně je podporovat. Následujícího rána vystoupil Beneš v parlamentu. Poslanci napjatě čekali. „Vláda československá už oficiálně sdělila zainteresovaným vládám, že je ochotna zúčastnit se jednání o východním paktu a že je odhodlána tuto politiku podporovat,“ deklaroval ministr zahraničí pevným hlasem. V sále to zašumělo – uvědomění, že malá republika právě veřejně vsadila na kartu široké protihitlerovské koalice. Většina poslanců zatleskala; věděli, že Beneš udělal odvážný, snad jediný možný krok.

Za zdmi parlamentu mezitím tiskové agentury chrlily zprávy: „Československo se staví po bok Francie a SSSR!“ psaly Noviny. Francouzský velvyslanec v Praze ihned hlásil do Paříže: „Prag je in!“ – Praha je v tom s námi. Na druhém konci Evropy, v Moskvě, zvedal Litvinov při čtení československé nóty obočí spokojeně vzhůru: první vlaštovka se chytila. Československo, ohrožené Hitlerem nejvíc, ukázalo odvahu veřejně říct ano.

Reakce na sebe nenechaly čekat. Německo a Polsko podle očekávání plán Východního paktu odmítly – Berlín zuřivě, Varšava odměřeně. Hitler poslal prostřednictvím propagandisty Goebbelse do světa vzkaz, že Franco-sovětské intriky obkličují Německo. Nacistický tisk začal Československo líčit jako „poslušného sluhu Moskvy a Paříže“, který prý chystá spiknutí proti Němcům.

V rozhlase zněla Goebbelsova jedovatá slova: „Praha se paktuje s bolševiky – tím dokazuje, jak ohrožuje mír v Evropě!“ Absurdní obvinění, vždyť cílem paktu bylo přesný opak – zabránit válce. Ale nacistická propaganda už pracovala na plné obrátky, aby svůj lid připravila na budoucí střet.

V Pobaltí a ve Finsku, kam také sovětská pozvánka mířila, zavládlo váhání. Estonci a Lotyši v zásadě souhlasili – kolektivní obrana by se jim hodila – ale stanovili podmínku, že se musí přidat i Německo a Polsko. Bez nich se paktu báli, že by je sblížení s Moskvou vydalo Hitlerovi napospas.

To byl bohužel začátek konce ambiciózního plánu: jakmile Němci (11. září) a pak i Poláci (27. září 1934) účast kategoricky odmítli, východní pakt ztratil dech. Barthou v Paříži skřípal zuby – jeho grandiózní projekt narazil na zeď německé a polské neochoty. Britové v koutku duše možná pocítili úlevu, protože se tím vyhnuli nutnosti se angažovat.

Ačkoliv Československo 16. května 1935 v naději na mezinárodní solidaritu podepsalo spojenecký pakt se Sovětským svazem, během mnichovské krize v roce 1938 zůstalo zcela osamocené. Veškeré naděje na kolektivní bezpečnost se ukázaly být jen krutou iluzí. Ideály Edvarda Beneše a Masarykův humanismus tvrdě narazily na cynismus mocností. Sovětský svaz sice přislíbil pomoc, avšak podmínil ji tím, že zasáhne i Francie – ta však nakonec nezasáhla. Mnichovská dohoda se tak stala šokujícím podrazem a tragickým zklamáním – hořkou pointou celého příběhu, která pohřbila všechny iluze o kolektivní bezpečnosti.

Zdroje:

https://benes.mua.cas.cz/Archive?Year=1934

https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/170-kalendarium/

https://mzv.gov.cz/moscow/cz/aktuality/cesi_ve_2_svetove_valce/ceskoslovensko_sovetske_spojenectvi_v.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Stalin_Line