Článek
Už jako dítě se musel starat i o rodinné hospodářství a v potu tváře okopával vinohrad. Když na jaře roku 1945 projížděl krajem poslední válečný vlak, jedenáctiletý chlapec ještě netušil, že kolejím nedá nikdy úplně sbohem. Miloval atmosféru nádraží a jako kluk snil, že jednou také oblékne uniformu. Jenže poválečná léta přinesla jiné příležitosti a Josefovi se do cesty postavilo herectví.
V rodině neměli pro jeho umělecké ambice velké pochopení. „Tatíček byl naprosto proti. A mamička… to není povolání pro tebe,“ vzpomínal Somr s úsměvem na počáteční nevůli rodičů. Otec Tomáš přesto synovi dal do života jedno moudro: „Nemusíš být první, ale pracuj tak, abychom se za tebe nestyděli.“
Mladý Josef si tahle slova vryl do paměti. Na gymnáziu v nedalekém Kyjově patřil mezi pilné žáky a navzdory rodičům se připravoval ke zkouškám na hereckou školu. K překvapení rodiny ho na počátku polovině 50. let přijali na Janáčkovu akademii múzických umění v Brně.
Studium v Brně nebyla žádná divočina. Naopak: začátky byly nesmělé a svázané pravidly. Osmnáctiletý kluk z venkova se v krajském městě rozkoukával pomalu. Bydlel u tetičky, která mu stanovila pevný večerní režim.
Josef tedy po zkouškách a představeních poslušně spěchal na kutě. Už během školy přičichl k rozhlasu – jeho sytý, sametový hlas poprvé zazněl v roce 1959 v Brechtově hře Dobrý člověk ze Sečuanu. V té době hrál stejnou roli i na prknech brněnského Divadla bratří Mrštíků.
Vysokoškolský diplom získal v roce 1956 a hned nastoupil do prvního angažmá. V Českém Těšíně na druhém konci republiky strávil dva roky, poté tři sezóny zpět v Brně. Následovalo další putování – v roce 1961 přesídlil do Východočeského divadla v Pardubicích.
Tam už se o něm vědělo, že je pracovitý, pečlivý a nevyhýbá se žádné roli. Pódia okresních scén mu otloukla počáteční ostych a on dozrával ve charakterního herce.
Zlom přišel v roce 1965. Pražský režisér Jan Kačer a dramatik Ladislav Smoček zakládali nové avantgardní divadlo – Činoherní klub – a lákali nadějné posily. Josef Somr neváhal ani den a ve svých jednatřiceti letech přijal nabídku stát se zakládajícím členem souboru.
Ocitl se rázem v počátcích Pražského jara a potkal řadu stejně naladěných kolegů. V Činoheráku hrál vášnivě a po představení se chodili všichni domů převléct „do civilu“ a pak mířili do nedaleké hospůdky U Tří králů na pivo. Tam mladý Somr naslouchal starším bardům a v duchu si opakoval skromné krédo svého otce. Tehdy ještě netušil, že za dveřmi ho čeká příležitost, která z něj udělá hvězdu.
Před filmovou kamerou debutoval v roce 1964 v epizodní roli vězeňského lékaře, ale skutečný průlom přišel až o dva roky později. Režisér Jiří Menzel si vyhlédl nenápadného herce pro svůj připravovaný film Ostře sledované vlaky. Somr dostal roli výpravčího Hubičky – bodrého, lišáckého svůdníka na zapadlé stanici.
Během natáčení na nádraží v Loděnicích u Berouna panovala uvolněná atmosféra a Somr si roli upřímně užíval. Když pak před kamerou tiskl služební razítka na obnažené tělo mladičké herečky Jitky Zelenohorské, určitě netušil, že právě v té chvíli vstupuje do filmových dějin.
Jeho „razítková“ scéna se stala nezapomenutelnou. Provokativní a přitom komicky něžná – jakoby symbolizovala celou sladkobolnou poetiku české nové vlny. Film v roce 1967 zvítězil na festivalu v Mannheimu a o pár měsíců později získal dokonce Oscara. Pro Somra to znamenalo jediné: definitivně se stal slavným. Z venkovského herce se ze dne na den stala respektovaná tvář československého filmu.
Následovaly další výrazné role. V roce 1967 si zahrál v psychologickém dramatu Údolí včel a o rok později přišla možná jeho životní filmová role – Ludvík Jahn ve snímku Žert podle románu Milana Kundery. Ludvík, nespravedlivě odsouzený muž, byla postava plná hořkosti, touhy po pomstě, a nakonec smíření.
Somrův herecký výkon – civilní, rozhodný a přesto dojemný – patřil k tomu nejlepšímu, co končící 60. léta v českém filmu nabídla. Kritici doma i za hranicemi nešetřili chválou. Jenže umělecký svoboda brzy skončila pod pásy tanků. Žert putoval do trezoru, mnoho Somrových generačních druhů odešlo do exilu a on sám stál před těžkou volbou: co dál?
Rozhodl se zůstat. Sedmdesátá léta prožil pracovně naplno, ač ve společnosti panoval tíživý „normalizační“ klid. V Činoherním klubu ztvárnil desítky rolí a rychle se adaptoval na nové poměry. Jeho talent mu nikdo nemohl upřít – stal se dokonce vyhlášeným mistrem vedlejších rolí, intrikánů, podfukářů a různých hochštaplerů, kterým dokázal vtisknout i nečekanou lidskost.
Režiséři ho rádi obsazovali do příběhů s tragikomickým nábojem. Televizní diváci si ho oblíbili například v seriálu Byl jednou jeden dům (1974), kde zahrál nerudného trafikanta, jemuž druhá světová válka převrátí život naruby. Děti zase milovaly jeho přísného pana učitele v rošťácké komedii Páni kluci (1975).
A kdo se bál v temném sále u Devátého srdce (1979) nebo se smál v hořké komedii Slavnosti sněženek (1983), nemohl přehlédnout drobné, přesné a povětšinou nezapomenutelné etudy Josefa Somra. Divadlo, film, televize, rozhlas – všude zanechal nesmazatelnou stopu.
Rok 1978 znamenal další milník. K Josefu Somrovi tehdy přišla nabídka, jaká se neodmítá – přejít z komorního Činoheráku na velkou scénu Národního divadla. Vyslal mu ji přímo režisér Miroslav Macháček, legenda české činohry. Somr neváhal. Ve svých čtyřiačtyřiceti letech stanul na prknech zlaté kapličky a brzy dokázal, že i obrovské jeviště dovede zaplnit svou energií.
Ztvárnil desítky velkých úloh klasického repertoáru. Byl Maršálem v Čapkově Bílé nemoci, lakotným sedlákem Kláskem v Lucerně nebo cynickým kapitánem ve Roku na vsi. Hrál u Macháčka, u Krejči, u pozdějších režisérských hvězd jako Pitínský či Krobot.
V roce 1982 se dokonce převtělil do samotného Galilea Galilei na jevišti a vtiskl této historické postavě svou pokoru a zvídavost. Kritika ho řadila k nejlepším psychologickým hercům té doby. Role rozervaných intelektuálů či zlomených mužů mu seděly stejně jako komické figurky.
Zatímco na jevišti i před kamerou slavil úspěchy, osobní život už tak úspěšný nebyl. Jeho plachá, uzavřená povaha to neměla v lásce jednoduché. V 70. letech se poprvé hluboce zamiloval – vyvolenou byla půvabná herečka Evelyna Steimarová, o jedenáct let mladší kolegyně.
Vztah s ní Josefa proměnil. Dokonce prý uvažoval o svatbě a rodině; Evelyna měla z předchozího vztahu malou dcerku Vendulu a Somr si holčičku zamiloval jako vlastní.
Jenže právě ve chvíli, kdy byl nejšťastnější, zasáhl osud s krutou ironií. Evelyna v roce 1978 odjela natáčet film Balada pro banditu – a tuho se zamilovala do charismatického Bolka Polívky. Domů se vrátila jen na skok; brzy vyšlo najevo, že čeká Polívkovo dítě. Josefovi se zhroutil svět. Zůstal sám a uzavřel se ještě více do sebe.
Jeho životní oporou se nakonec stala jiná žena – herečka Zuzana Šavrdová. Byla také o něco mladší než on a potkali se jako kolegové v divadle. Postupně mezi nimi vzniklo pevné pouto. Nežili okázale, nikdy neměli svatbu, ale strávili spolu přes třicet spokojených let jeden pro druhého.
Zuzana byla Somrovi partnerkou i nejlepší přítelkyní. Děti spolu neměli; možná i proto se Josef ještě víc upnul ke své práci a bral kolegy v divadle jako širší rodinu.
Po Sametové revoluci 1989 se pro Somra v zásadě mnoho nezměnilo, snad jen ubylo ideologických tlaků. On sám politiku příliš neřešil; byl v jádru humanista a pacifista. Mladší kolegové obdivovali jeho nadhled a toleranci.
V 90. letech hrál dál v Národním divadle a zároveň si užil i pár rolí v populárních filmech porevoluční doby. Zahrál si třeba hospodského v retro komedii Černí baroni (1992) nebo jednu z hlavních postav v lyrickém snímku O rodičích a dětech (2007).
Do širokého povědomí se paradoxně zapsal i mladší generaci díky sérii komedií o „básnících“ – jako dobrosrdečný profesor Ječmen se objevil ještě v roce 2016 v posledním díle Jak básníci čekají na zázrak. Byla to jeho poslední filmová úloha. Tou dobou už ovšem herectví pomalu opouštěl. V roce 2002, po téměř čtvrtstoletí na vrcholné scéně, se rozloučil s angažmá v Národním divadle.
Ačkoli ho kolegové přemlouvali, rozhodnutí nezměnil. Oficiálně zavěsil své kostýmy na hřebík, bylo mu 67 let. Tím ovšem neskončil. S divadlem se nedokázal rozloučit úplně – dál vystupoval alespoň jako host, nejčastěji v milovaném komorním divadélku Viola. Tam recitoval poezii, hrál v pár inscenacích a především se věnoval autorskému čtení a pořadům pro menší publikum.
Zasloužených poct se přece jen dočkal. Už za komunismu mu v roce 1987 udělili titul zasloužilý umělec. Po roce 2000, kdy se začal stahovat do ústraní, přicházela ocenění za celoživotní dílo jedno po druhém: dvě Ceny Thálie (1998 a 2001) za mimořádné jevištní výkony, Medaile Za zásluhy II. stupně (2005) od prezidenta republiky a nakonec Český lev za přínos kinematografii (2012).
Podzim života Josefa Somra byl poznamenán bolestnými ztrátami, ale i nečekaným štěstím. V roce 2011 mu zemřela partnerka Zuzana Šavrdová po statečném boji s rakovinou – bylo jí teprve 65 let. Zdálo se, že starý pán už zůstane osamělý až do konce. Ale osud tomu chtěl jinak.
Rok nato, v požehnaném věku 78 let, se Josef Somr poprvé oženil. Po boku mu stanula paní Alena, dlouholetá rodinná známá, která mu v nejtěžších chvílích pomáhala překonat smutek.
Bohužel, toho času už mnoho nezbývalo. Po roce 2017 ho stále častěji sužovaly dýchací potíže. Lékaři mu diagnostikovali rozedmu plic. Ze společenského života se úplně vytratil. Přestal brát telefony, i starým přátelům.
V roce 2022 se jeho zdravotní stav rapidně zhoršil. Na jaře toho roku ještě stačil oslavit 88. narozeniny v rodinném kruhu doma, s milovanou ženou po boku. Krátce poté však musel znovu do nemocnice – došlo k selhání dýchání a lékaři odhalili to, co čeho se všichni báli: v jeho těle propukla rakovina plic. Bojoval statečně, ale zhoubná nemoc už nešla zastavit. Na přání rodiny byl převezen do léčebného sanatoria Na Pleši poblíž Mníšku pod Brdy, aby poslední dny strávil v klidu.
Zemřel v neděli 16. října 2022. Odejít mu pomohli lékaři tiše, ve spánku, tak aby necítil utrpení. Poslední rozloučení s Josefem Somrem proběhlo koncem října 2022 ve velké obřadní síni strašnického krematoria v Praze.
Zdroje:
https://www.irozhlas.cz/kultura/josef-somr-85-narozeniny_1904151200_hrc
https://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Somr
https://dvojka.rozhlas.cz/byl-jsem-stastny-i-nestastny-cely-zivot-posledni-rozhovor-josefa-somra-na-dvojce-7595494
https://cinoherniklub.cz/magazin/josef-somr-nedozite-devadesatiny/
https://www.csfd.cz/tvurce/983-josef-somr/prehled/
https://zeny.iprima.cz/tajemstvi-josefa-somra-poprve-se-zenil-v-78-letech-vzal-si-sestru-sve-zivotni-lasky-190416
