Článek
Měl za sebou stovky koncertů a miliony prodaných desek – a přesto ho teď svíral strach jako začátečníka před neznámým publikem. Ve vzduchu voněla slaná vůně oceánu a on se díval do dálky s neklidem člověka, který právě spálil všechny mosty. Udělali jsme správně? blesklo mu nejspíš hlavou.
Teprve před pár týdny přitom večeřel s přáteli v Praze a nadšeně plánoval letní vystoupení. V Československu byl ikonou – vousatý bard, kterého milovaly generace posluchačů. Zpíval o láskách, o růžích z Texasu i slavících z Madridu; jeho hlas zněl z rádia, televizních seriálů, gramofonových desek.
Kdo by si pomyslel, že Waldemar Matuška, se svým nakažlivým úsměvem, jednoho dne dobrovolně opustí svůj milovaný domov? On sám to dlouho nepovažoval za možné. Miloval svou zemi, své publikum a vůni českých lesů. Právě proto ho tížilo, kam věci dospěly. V posledních letech cítil, že platí příliš vysokou daň za slávu.
Cenzura, výslechy a udání – drobné šrámy, které se kupily, až začaly bolet nesnesitelně. Byl unavený bojem s neviditelným nepřítelem. A nad tím vším přemýšlel ve chvíli, kdy na Floridě poprvé po letech ochutnal, jaké to je zase volně dýchat.
Ještě ráno to přitom vypadalo jako obyčejný den dovolené. Slunce se zrcadlilo na hladině bazénu motelu, kde se ubytovali, a malý Waldemar – Waldík – se nemohl dočkat, až si půjde zaplavat. Olga usrkávala kávu a probírala s manželem plány na odpoledne.
Nikdo netušil, že během několika hodin padne rozhodnutí, které převrátí jejich život naruby. Matuška věděl jen jedno: nechce už dál zpívat podle not, které mu předepsali jiní. Pohladil syna po vlasech a na zlomek sekundy mu před očima patrně vytanula i jiná dětská tvářička – vlastně dvě. Eva a Vladěna.
Dvě nevinné holčičky, které zemřely zbytečně. Tehdy, na počátku padesátých let, se jeho život poprvé zhroutil. První manželka Jiřina mu porodila překrásná dvojčata, ale radost trvala jen pár týdnů. Obě děti zemřely po rutinním očkování – tragická chyba lékařů.
Peklo, kterým mladí manželé prošli, je změnilo navždy. Waldemar tehdy sedával v koutě prázdného dětského pokojíčku a nechápal, proč osud tak krutě trestá. Co mu zbylo? Hudba. Chodil dlouhé hodiny s kytarou kolem Vltavy, brnkal tiché melodie a do očí se mu draly slzy.
Zpěv se stal jeho spásou – na jevišti mohl na pár minut zapomenout, mohl rozdávat radost, i když v sobě cítil nekonečný smutek. S Jiřinou se snažili žít dál, a nakonec se jim narodil ještě syn Miroslav. Ale rána v srdci byla příliš hluboká. Manželství nevydrželo; bolest je rozdělila. Po pěti letech se rozvedli a mladý Matuška zůstal sám – s kytarou, žalem a odhodláním, že už nechce nikdy zažít podobnou ztrátu.
Padesátá léta se lámala v šedesátá a v Praze začínal vřít kulturní život. Rock’n’roll, divadlo Semafor, uvolněnější poměry – naděje v lepší časy. Matuška se vrhl střemhlav do hudby. Večer co večer vystupoval v malých klubech, nejčastěji v Redutě, a svým sametově chraplavým barytonem dokázal umlčet i to nejhlučnější osazenstvo.
Byl to bouřlivák s duší romantika. Kolem něj se točila spousta žen, ale on hledal něco víc než krátká poblouznění. A mezitím přicházely první úspěchy – v roce 1960 si ho všiml Jiří Suchý s Jiřím Šlitrem. Pozvali ho do svého divadla Semafor. Waldemar, který do té doby přespával jako chudý muzikant na jevišti za kulisami, najednou stál v záři reflektorů.
Publikum si ho zamilovalo na první pohled. Když spolu s Evou Pilarovou rozezpíval duet Ach, ta láska nebeská, ženy v sále plakaly dojetím a muži uznale tleskali. Jeho hlas v sobě totiž měl cosi pravdivého a lidského. Nebyl vyškolený operní pěvec jako jeho věčný rival Karel Gott, ale měl srdce na dlani a každou píseň dokázal prožít, jako by byla poslední.
Úspěch však přináší i závist. Komu vadí zpěvák, kterého miluje národ? V šedesátých letech stačilo málo a oblíbenec davů se ocitl na černé listině mocných. Psalo se léto 1964 a trojice hvězd – Matuška, Pilarová a Gott – se stala terčem absurdních pomluv. Šeptanda tvrdila, že opilí močili z hotelového balkonu na sovětskou delegaci, že dělali výtržnosti, že Waldemar řídil nahý dopravu.
Nesmysly, které ale stačily k tvrdému trestu. Strana potřebovala ukázat, kdo drží otěže. Bez soudu, bez šance na obhajobu dostal Matuška zákaz vystupování. Z rozhlasu a televize zmizel jeho hlas úplně; směl zpívat jen v malém divadle Rokoko. Byla to rána pod pás. Ještě včera miláček publika, dnes persona non grata. Co se mu asi honilo hlavou, když večer seděl v prázdné šatně a věděl, že zítra už nezazpívá?
Ponížení, vztek, hořkost. Karel Gott a Eva Pilarová dostali podobný distanc, ale po roce se mohli vrátit na obrazovky. Matuška byl potrestán přísněji. Říkalo se, že někdo z ÚV KSČ ho chtěl exemplárně srazit na kolena. A tak sedával doma, listoval novinami plnými propagandy a v duchu se ptal: Proč? Čím jsem se doopravdy provinil? Odpověď neznal.
Trvalo čtyři roky, než se dočkal nápravy. V uvolněné atmosféře jara 1968 konečně mohl před zvláštní komisí vylíčit, jak to celé bylo. Pravda vyšla najevo – obvinění byla smyšlená, celý zákaz byla jen špinavá hra. Matuška slyšel omluvná slova od úředníků a dostal povolení se vrátit na scénu.
Hořkou pachuť křivdy však už nic nesmazalo. Odcházel z jednání komise s pocitem, že má zpět čest, ale něco v něm zůstalo zlomeno. Naučil se nedůvěřovat mocným. Uvědomil si, jak křehké je postavení umělce v systému.
Koncem 60. let se jeho život změnil i v soukromí. Po bouřlivém mládí, kdy střídal partnerky a marně hledal rodinné štěstí, se zdálo, že ho potkala osudová láska. Herečka Jitka Zelenohorská, krásná Zdenička ze slavného filmu Ostře sledované vlaky, mu učarovala. Žili spolu přes pět let a přátelé říkali, že Walda se konečně zklidnil.
Měli společný byt, plány do budoucna… A přesto ten vztah nedospěl ke svatbě. Jednoho dne Waldemar odešel – náhle a bez návratu. Jitka zůstala v šoku stát mezi dveřmi prázdného bytu a nechápala, co se stalo. Mohla za to Olga. Olga Blechová, pohledná, o 16 let mladší zpěvačka, se objevila nejprve po Waldově boku na pódiu v country kapele. Postupně mu vstoupila i do osobního života.
Byla cílevědomá, energická a Waldemar vedle ní pookřál. Získal klid a zázemí, po kterém zřejmě toužil. Hlučné flámy ho unavovaly, bohémský život už ho tolik nelákal. Chtěl domov, děti, klid. S Olgou se oženil v roce 1976 a v jeho očích se zase objevil záblesk štěstí.
Krátce nato se jim narodil syn – malý Waldemar junior, přezdívaný Waldík. Kdo ho tehdy viděl, jak opatrně chová miminko v náručí, musel pochopit, že ten muž už nechce být „králem večírků“. Chtěl být otcem. Druhou šanci mu život dopřál pozdě a on se jí hodlal držet.
Sedmdesátá léta však nebyla časem velkých nadějí. Po sovětské okupaci zbyla euforie Pražského jara jen ve starých novinách. Normalizace přišlápla vše živé – a paradoxně právě tehdy se Matuška stal tváří oficiální popkultury. Zákaz z poloviny 60. let byl zapomenut (alespoň navenek) a Walda znovu kraloval televizním estrádám.
Někdejší rebel bez příčiny se změnil v uhlazenou hvězdu hudební scény, která zpívala hity pro lid. Ne snad, že by se zaprodal – spíš rezignoval na další konflikty. Měl rodinu, za kterou cítil zodpovědnost, a tak zpíval, co se po něm chtělo. Objevil se v populárních filmech i v seriálech, jeho písničky zněly v každé domácnosti.
S charismatickým plnovousem a kytarou přes rameno si pěstoval image „věčného tuláka“ – muže z trampské písně, kterého vábí dálky, ale v srdci je prostý dobrák. A publikum mu to věřilo. Stačilo však pár nehlídaných slov prohozených na koncertě nebo v hospodě a agenti STB hned zbystřili. Matuška občas utrousil vtip či narážku, která se „nehodila“.
Jakmile to někdo hlásil na vyšších místech, musel jít zpěvák na kobereček vysvětlovat, co tím myslel. Dusno se dalo krájet, ale zatím to vždy skončilo domluvou. Někteří papaláši ho totiž měli i rádi – stal se živoucí legendou, a i mocní mu občas ledacos odpustili. Jenže tlak sílil. Koncem 70. let musel dokonce kompletně přetextovat připravované album, protože soudruzi v názvu Jsem svým pánem slyšeli drzou ironii.
Když přišlo léto 1986, nikdo netušil, že se schyluje k dramatickému zlomu. Matuškovi s kapelou Kamarádi táborových ohňů odletěli na turné do Spojených států. Nebylo to poprvé – do ciziny ho režim pouštět chtěl, aby si uchoval popularitu i valutové příjmy.
Po sérii vystoupení se Walda rozhodl vzít pár týdnů volna na Floridě. Úředníci doma kývli – proč ne, zasloužil si odpočinek. Jenže pak přišlo to dusné ráno na břehu oceánu, kdy se v něm cosi pohnulo. Snad to byla směs vzdoru a úlevy. Snad pohled na malého synka, který si bezstarostně hrál ve svobodné zemi. Pak dospěli k rozhodnutí. Nevrátíme se.
Zpráva o jejich útěku za svobodou se do Československa donesla rychlostí blesku. Samozřejmě ne zásluhou oficiálních médií: pravdu přinesl rozhlas. Vysílačky Svobodná Evropa a Hlas Ameriky hlásily 2. září 1986: „Waldemar Matuška s manželkou Olgou požádali v USA o politický azyl.“ V totalitní zemi nastal šok.
Jeden z nejoblíbenějších zpěváků odešel. Režim zuřil a zároveň se chvěl ponížením. Papaláši se cítili zrazeni – jak mohl on, zasloužilý umělec, kterého si hýčkali, zradit jejich socialistickou vlast? Okamžitě se spustila lavina odvety. Rudé právo zveřejnilo komentář Morální pád jednoho zpěváka, kde nomenklaturní autor kázal o tom, že Matuška „zpochybnil svou popularitu“ a jistě ho v cizině čeká jen zklamání.
Ještě týž den rádio stáhlo z programu pořad s jeho písničkami, v televizi vystřihli jeho jméno z úvodních titulků oblíbeného seriálu. Walda jako by nikdy neexistoval. Gramofonové desky se vytratily z obchodů, nové album putovalo rovnou do stoupy. Jeho hlas zmizel z rádia i televize, přes noc se stal neviditelným.
Státní bezpečnost zabavila Matuškovým majetek v Praze, včetně jejich milovaného podkrovního bytu. A přátelé? Kolegové z kapely K.T.O. trpěli místo něj – přišli o práci, nesměli vystupovat a ocitli se na dva roky na okraji zájmu, než jim úřady milostivě dovolily nový program. Emigrace Waldemara Matušky byla pro soudruhy rána, kterou nečekali.
Zatímco v Praze mazali jeho jméno ze seznamů, on seděl v malé pronajaté kuchyni na Floridě a zamyšleně míchal kávu. Co teď? Ta otázka visela ve vzduchu. Bylo mu 54 let – věk, kdy jiní pomýšlejí na odpočinek. On naopak začínal znovu od nuly, v cizí zemi, s nejistou budoucností a omezenými prostředky.
Vsadil na jedinou kartu – svůj hlas. Nic jiného neuměl, jak sám řekl do telefonu redaktorovi Hlasu Ameriky, když se ho ptali, co bude dělat. Nebyli sami, kdo kroutil hlavou. „Proč utekli, když se tu měli dobře?“ ptali se nechápavě i někteří fanoušci doma.
On na to reagoval prostě: „Já jsem taky neodešel od lidí, ale od špatného hospodáře.“ Svou vlast miloval, ale režim, který ji spravoval, už snášet nechtěl. A měl ještě jeden důvod, ten nejdůležitější – budoucnost malého Waldíka. Chtěl pro něj lepší život ve svobodné zemi.
Za oceánem je čekal nelehký start, ale nebyli sami. Amerika je přivítala paradoxně česky: v komunitě krajánků našli oporu i práci. Přátelé, kteří už v USA žili, nabídli pomocnou ruku. Jeden manželský pár jim dokonce zajistil bydlení na první měsíce a provedl je vším potřebným. Waldemar brzy zjistil, že i v cizině může zpívat česky a lidé přijdou.
S Olgou dali dohromady představení pro vlastence v exilu a objeli celou Severní Ameriku. Dva tucty koncertů během pár měsíců – a měli vyděláno na malý dům na Floridě. Klima tam navíc Waldovi prospívalo: od mládí trpěl astmatem a vlhké teplo mu dělalo dobře.
Nežili si jako králové, ale žili svobodně. Měli útulný domek s verandou, auto z bazaru a spoustu plánů. Olga, praktická žena, se dokonce přeučila na realitní makléřku, aby zajistila rodině stabilní příjem, když zrovna nebylo koncertů nazbyt. Waldemar už dávno neřešil, že není hvězdou hitparád – stačilo mu, že může zpívat, kdy chce a co chce, beze strachu.
A přece byly noci, kdy seděl na zápraží, hleděl na hvězdy nad palmami a v mysli byl vzdálený tisíce mil. Stýskalo se mu. Po čem vlastně? Po drobnostech, kterých si dřív nevážil – vůni sněhu, cinkotu tramvají v Praze a po kamarádech, kteří zůstali doma. Po jazyku, který miloval. Po zemi, kde prožil celý život.
Když o Vánocích 1989 padla v Československu totalita, Waldemar to sledoval dojatě v televizi. Věděl, že se teď může vrátit kdykoli bude chtít. Oslavil s Olgou a synem pád komunismu sklenkou bourbonu a dlouho do noci si povídali o tom, jaké to asi bude, až znovu uvidí Prahu.
V únoru 1990, necelé čtyři roky po dramatické emigraci, přistál Matuška v Ruzyni. Měl obavy, jak ho lidé přijmou. Nemusel. Čekalo ho triumfální uvítání. Koncertní hala Lucerna vřela nadšením, když po letech opět vystoupil Walda. Publikum zpívalo refrény jeho písní, jako by nikdy nepřestaly hrát. Byl doma.
Přijížděl pak často – každý rok několikrát, koncertovat i na návštěvy. Československo, později Česko, nazýval stejně jako Ameriku svým domovem. „Na Floridě máme jen chalupu,“ vtipkoval v rozhovorech.
Ve skutečnosti se už trvale vrátit nechtěl. Proč také? Na sklonku života si každý, kdo může, pořizuje domek u moře, říkával, tak proč by on opouštěl ten svůj, když ho konečně získal? Navíc v Američanech našel zalíbení – jejich přímočarost a smysl pro spravedlnost mu imponovaly. Žil střídavě mezi dvěma domovy, spokojený a smířený.
Jen jeden stín zůstal v jeho životě neodčiněn – vztah s prvorozeným synem. Miroslav zůstal po rozvodu s matkou v Československu a později odešel do Německa. S tátou se odcizili už dávno před emigrací. Matuška starší se s ním zkoušel občas spojit přes dopisy či známé, ale nikdy nenašel dost odvahy nebo příležitostí obnovit ztracené pouto.
Léta běžela, a než se nadál, neviděli se čtvrt století. Když pak v Americe onemocněl a nemohl už létat přes oceán, uvědomil si, že času ubývá. Možná chtěl syna kontaktovat, možná to odkládal ze strachu z odmítnutí. Miroslav mezitím sám zestárl, založil rodinu a prodělal těžkou nemoc. Oba muži byli daleko a svázáni rozpaky. Už se nestihli setkat.
Na jaře 2009 se Walduv stav zhoršil. Plíce vypověděly službu. V 76 letech ležel v nemocnici na Floridě a naposledy vydechl – tiše, ve spánku, v doprovodu své milované Olgy.
Poslední rozloučení s Waldemarem Matuškou se konalo v červnu 2009 na pražském Žofíně. Přes sluncem rozpálený most na ostrov proudily zástupy lidí od časného rána. Fronta se táhla stovky metrů, v rukou žluté růže a fotografie s věnováním. Přijeli fanoušci z celé republiky, mnozí v kovbojských kloboucích a vestách – jako pocta jeho trampské éře.
Hrob Waldemara Matušky s náhrobkem od Kristiana Kodeta
V deset hodin se v sále rozezněla píseň Nebeští jezdci a smuteční obřad začal. U katafalku stála čestná stráž z kolegů a přátel. Přišel prezident republiky, přišli zpěváci, herci, obyčejní lidé. Karel Gott do mikrofonu zavzpomínal, jak ho Walda kdysi inspiroval a jak si „My jsme si publikum rozdělili - na matuškovce a gottovce. A na to, na ten rytířský souboj, jsem velmi hrdý. Cítil jsem při tom vzájemnou úctu.“
Helena Vondráčková tiše plakala. Jiří Suchý pronesl krátkou řeč, v níž řekl jen: „Zpěváků, kteří ke svému hlasu dokázali přidat i srdce, je velmi málo. A dnes je o jednoho méně.“ Na konci obřadu vystoupila Olga Matušková se synem Waldemarem juniorem a kapelou K.T.O.
Zazpívali píseň Sbohem, lásko. Silný, dojemný refrén se nesl sálem a mnohým se zlomil hlas. Odpoledne uložila rodina urnu s Waldemarovými ostatky do země na Vyšehradském hřbitově. Cestu domů nakonec našel.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Waldemar_Matu%C5%A1ka
https://ustecky.denik.cz/ctenar-reporter/michal-bystrov-matuska-dobyl-londynskou-royal-albert-hall-i-parizskou-olympii-20.html
https://www.coop.cz/magazin/2_2003/waldemar_matuska.html
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/stb-sla-po-matuskovi-uz-tricet-let-pred-emigraci.A090619_092948_hudba_ob
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/waldemaru-matuskovi-se-poklonili-gott-i-klaus-pote-davy-fanousku.A090618_080757_hudba_klu
https://magazin.aktualne.cz/kultura/hudba/lide-se-rozloucili-s-matuskou-prislo-jich-az-12-tisic/r~i:article:640281/
https://plus.rozhlas.cz/rok-1986-waldemar-matuska-bali-7551968
https://podebradskeosudy.cz/matuska-waldemar/
https://domaci.hn.cz/c1-37502570-matuska-nechtel-byt-pohrben-na-floride-do-slavina-ale-ulozen-nebyl
https://www.youtube.com/watch?v=by86nYKC7CM
