Článek
Někdo vykřikl, další se sklonil k jeho křečemi zmítajícímu tělu a holýma rukama mu podepřel hlavu, aby se dál nezraňoval. Siréna sanitky dolehla k muži jen jako tlumený, vzdálený sten.
Dalibor Gondík nic z toho nevnímal. Jeho svět zčernal během několika vteřin a až do probuzení v nemocnici bylo jen prázdno. Později jen tiše pronesl: „Vůbec nic a nikoho si nepamatuji.“
Nikdy nezapomene na ten mrazivý okamžik nejistoty, když se probral na bílém nemocničním lůžku se sešitými ranami na hlavě a dozvěděl se, co se stalo. Po čtrnácti letech od první epizody udeřila epilepsie znovu – zákeřně a bez varování. Tentokrát uštědřila ránu tak silnou, že navždy změnila jeho život.
Ještě pár hodin před záchvatem to byl ten starý Dalibor, kterého znaly tisíce televizních diváků: energický bavič s pohotovým humorem a věčným úsměvem. Na obrazovkách se objevil už v 90. letech, a to nikdy sám – po boku své sestry Adély. Sourozenecké duo Gondíkovi patřilo k fenoménům své doby.
On vysoký a brýlatý showman s nakažlivým smíchem, ona půvabná herečka se smyslem pro ironii. Společně moderovali ranní pořad Snídaně s Novou a později zářili v estrádní Go Go šou plné písniček a komických scének. Diváci si je zamilovali pro jejich bezprostřednost a sehranost; zdálo se, že si rozumějí jen pohledem.
Dalibor s odstupem přiznával, že s nikým jiným nebyl na jevišti tak dokonale sladěný. K popsání vztahu s Adélou použil příměr trojúhelníku – ona a on jsou dvě strany, opřené jedna o druhou, pevně spojené zemí pod sebou. „Jeden bez druhého jsme ani nic moc nechtěli dělat. Naše opora byla vzájemná,“ vzpomínal na jejich společné začátky.
Když později moderoval s někým jiným, často si prý v duchu říkal: „Tohle chci dělat s Aduš,“ protože přesně věděl, jak se jeho sestra nadechne, co řekne v příští vteřině, i kdy pozná, že tápe. Ta souhra byla jedinečná a publikum to vycítilo. Doma u televizí se na Gondíkovy těšil celý národ – a jejich popularita rostla.
Za vřelými úsměvy a nakažlivou energií v televizi však Dalibor nosil i starosti, o nichž vědělo jen jeho nejbližší okolí. Poprvé se temný stín epilepsie ozval, když mu bylo dvacet devět. Mladý herec a moderátor tehdy žil naplno – v divadle ABC získal první angažmá a na prknech tamního jeviště stával v inscenacích, kde kdysi excelovali Voskovec a Werich.
Večer spěchal z divadla do rozhlasu, protože paralelně moderoval v rádiích jako Frekvence 1 či Evropa 2. A brzy ráno už zase vstával do živého vysílání. Kalendář nabitý k prasknutí, do toho adrenalin z přímých přenosů – mladý Gondík to považoval za normální tempo.
Stres byl pro něj palivo, a ne varování. Když však jednoho dne přišla první křeč a výpadek vědomí, lékaři vyslovili podezření na epileptický záchvat. Daliborovi se zdálo, že příčinou mohla být právě přehlcenost prací a nevyspání – jednoduše řečeno, přepínal své síly.
Po jediném záchvatu však lékaři obvykle nediagnostikují celoživotní nemoc. Odešel tehdy z vyšetření s doporučením zvolnit a dál to příliš neřešil. Každý prý může mít jednou za život ojedinělý záchvat a nemusí to nic znamenat.
A dlouhou dobu se zdálo, že tomu tak skutečně bylo. Gondíkovi běžel život dál v zajetých kolejích: divadlo, televize, rozhlas – zdálo se, že hyperaktivního moderátora nic nezastaví. Přešel s Adélou z Novy na Primu, kde společně uváděli vlastní zábavný pořad Gondíci s.r.o. a objevovali se na prknech hudebních divadel v muzikálech.
Diváci si jejich živelný styl stále žádali a sourozenci, povzbuzováni tím úspěchem, jeli dál na plný plyn. Dalibor si neodpočinul ani ve volnu: s kamarády herci založil swingovou kapelu Hamleti, ve které hrál na bicí a obrážel koncerty.
Miloval také rychlá kola – jako nadšený motoristický fanoušek příležitostně závodil v automobilových rallye a usedal na motorku, kdykoli to šlo. V těch letech by nikoho ani ve snu nenapadlo, jakou bitvu svádí hluboko uvnitř. Epilepsie nezmizela. Jen tiše číhala v koutě.
K druhému úderu došlo až po mnoha letech – nečekaně, z plné síly. Bylo mu 43, když jej epileptický záchvat přepadl znovu, tentokrát na rušné ulici plné lidí. Tentýž, který jsme poznali v úvodu příběhu. Tentokrát už nebylo pochyb, že se nejedná o výjimečný exces z mládí, ale o nemoc, se kterou bude muset žít.
Gondík upadl do bezvědomí a způsobil si poranění; v nemocnici mu lékaři sešívali tržnou ránu na hlavě. Přišel i nepříjemný následný trest: kvůli diagnóze nesměl dále usednout za volant. Řízení a rychlá jízda přitom patřily k jeho vášnivým láskám.
Najednou bylo všechno jinak. Probouzel se ve tři v noci zbrocený studeným potem – sám přiznal, že po tom zážitku dlouho nedokázal být o samotě bez pocitu úzkosti. Z noci na noc byl z milovaného baviče a showmana pacient, který musel přijmout nová omezení a obavy: Co když se to stane znovu? A příště někde, kde nebude nikdo nablízku?
V těch prvních měsících se strach stal jeho každodenním společníkem. „Kdybych měl pořád strach, byl by to konec,“ uvědomil si však záhy. Strach ochromuje a on se rozhodl, že se mu nepodvolí. Dalibor nikdy neztratil pověst optimisty – a přesně tuhle vlastnost nyní obrátil i proti své nemoci. „Naučil jsem se, jak se z toho všeho nepodělat,“ prohlásil odhodlaně a začal měnit svůj život od základů.
Když nemohl řídit auto, jednoduše začal všude běhat. Zpočátku z nouze – dohonit ranní vlak, stihnout zkoušku v divadle. Pak ale zjistil, že běhání mu přináší nečekanou úlevu. V pravidelném rytmu kroků našel způsob, jak si vyčistit hlavu od chmurných myšlenek, které ho pro objevení nemoci pronásledovaly.
Vyběhl jednou, podruhé, a brzy už nechtěl přestat. K běhu přidal i kompletní revizi jídelníčku. Miloval sice dobré jídlo, ale pro své zdraví se rozhodl obětovat ledacos. Vyřadil ze stravy červené maso, cukr, dokonce i sůl. Začal jíst téměř výhradně syrovou zeleninu, semínka, saláty a ryby – zkrátka to nejzdravější, co našel.
Váha šla prudce dolů. Z někdejšího usměvavého moderátora, kterého si pamatujeme z televizních show, se stal na první pohled jiný člověk: asketická, pohublá postava s vyholenou hlavou.
Když se Gondík po čase objevil znovu před kamerami, mnohé to šokovalo. Široké lícní kosti, propadlé tváře a vyčnívající šlachy na krku – komentáře na sebe nedaly čekat. Lidé ho na ulici zastavovali a volali: „Dalibore, vy vypadáte strašně, úplně jako smrtka!“
On ale na podobné poznámky reagoval s klidným odstupem. „Ale já vypadám strašně!“ souhlasně přikývl v jednom rozhovoru a dodal: „Ale s tou nemocí to vůbec, ale vůbec nesouvisí.“ Chápal, že pro okolí je jeho proměna mrazivá, ale trval na svém: jeho vzhled je důsledkem přísné životosprávy a každodenního patnáctikilometrového běhu, ne epilepsie samotné. Ta, naopak, díky té dřině ustoupila do pozadí.
Disciplína, kterou na sebe uvalil, byla vojenská. Naučil se předcházet záchvatům tím, že přetnul jejich možné spouštěče – hlavně stres a nedostatek spánku. Přestal se honit za každou cenou vystoupení, pečlivě si plánoval pracovní program tak, aby mezi akcemi měl vždy prostor na odpočinek. „Nepoddávat se stresu, rozdýchávat napětí, postavit si kalendář tak, aby nebyl ubíjející.
Neožírám se. Snažím se spát,“ popisoval svůj recept na život v rovnováze. Kdysi by po večerním představení sedl do auta a jel z Ostravy přes noc domů do Prahy, jen aby ráno stihl rozhlasové vysílání. Teď už to neudělá – po představení raději přespí v hotelu a vrátí se až ráno vlakem, odpočatý.
Učil se takříkajíc vypínat, i když to pro činorodého člověka nebylo snadné. Ale šlo o život. A Gondík měl jasno: chce-li dál rozdávat radost druhým, musí nejprve ochránit sám sebe.
Po dvou letech takto striktního režimu nastal zlom. Epileptické záchvaty se neopakovaly. Dalibor byl rok, dva, pět let bez jediného záchvatu. Pod dohledem lékařů vysadil všechny léky. Najednou jich nebylo třeba. Při pravidelných kontrolách slyšel od neuroložky povzbudivé věty: „Už jste bez příznaků dost dlouho, pane Gondík. Pokud dva roky nepřijde záchvat, můžete to brát, jako by nemoc nebyla.“
On však nezapomínal, čím si prošel. Opatrnost se stala součástí jeho povahy. Když mu časem úřady vrátily zabavený řidičský průkaz – symbolicky to vyšlo právě na jeho 45. narozeniny – byl sice rád, ale za volant příliš nespěchal. Raději dál běhal nebo poprosil, aby řídila jeho žena.
Sedával vzadu v autě a místo řízení se učil texty rolí do divadla. Možná i díky tomu docenil drobné věci, které dřív míjel: při ranním běhu si všímal vycházejícího slunce, po cestách vlakem si oblíbil klid pozorování ubíhající krajiny za oknem. Nemoc ho donutila zpomalit – a on v tom nakonec našel zvláštní zalíbení.
Během těch let odříkání a odhodlání mu byla nablízku rodina. Zdaleka ne každý by dokázal ustát tak drsnou proměnu životního stylu a nevzdat to při prvních pochybnostech. Dalibor měl ale štěstí: doma ho čekalo tiché zázemí, na které se mohl spolehnout.
Jeho manželka Markéta, původně rozhlasová moderátorka, s ním sdílela život už od mládí. Seznámili se kdysi v rádiu, kde vysílali jako kolegové; z pracovních schůzek se postupně stal vztah. Markéta nakonec svět showbyznysu opustila a vystudovala práva.
Dnes pracuje pro Správu Pražského hradu a od světa reflektorů se drží v ústraní, ale manželovi je neochvějnou oporou. Měli za sebou už téměř tři desetiletí společného života a Dalibor o ní vždy mluvil s úctou. Snad i proto, že ho nikdy nesoudila za žádnou výstřednost, ba ani za krize, které přišly. Jejich manželství sice na pohled působilo idylicky, ale Gondík se veřejně svěřil, že i oni si prošli obdobími pochybností.
S jeho novým asketickým stylem například přišla těžká změna – zatímco on denně nazouval běžecké boty, Markéta už cvičení neholdovala. Sama v mládí závodně sportovala, a možná právě proto ji teď běhání ani trochu nelákalo. Dalibora to však neodradilo: běhal sám a nevadilo mu to. Věděl, že sdílejí jiné věci. Oba milují humor a umějí se společně od srdce zasmát i na účet toho druhého.
Proměna, kterou prošel, se zákonitě promítla i do jeho profesního života. Energický bavič a showman, kterého znal celý národ z estrádních pódií, začal postupně ustupovat do pozadí a na jeho místě se stále častěji objevoval soustředěný herec schopný ztvárnit i charakterní a psychologicky složitější postavy.
Režiséři v něm najednou viděli novou hloubku. Jeho asketický vzhled, ale především vnitřní klid, který si tvrdě vydobyl, mu na plátně i na jevišti dodaly nečekanou autenticitu. Což mu otevřelo dveře k úplně jinému typu rolí.
Nejvýraznějším dokladem této proměny se stala jeho role v divácky mimořádně úspěšném seriálu Kriminálka Anděl. Zde ztvárnil policejního technika Ludvíka Tůmu – mírně pedantského, ale chytrého a spolehlivého člena vyšetřovacího týmu.
Pro diváky, kteří ho měli spojeného s nakažlivým smíchem a bláznivými scénkami, to byl možná šokující posun. V roli Tůmy ukázal zcela jinou hereckou polohu: civilní, uměřenou a naprosto přesvědčivou.
Přesto je nejspíš právě smysl pro humor to, co ho nakonec udrželo nad vodou. Gondík o sobě říká, že je v jádru stále kluk z vesnice, který se jen omylem ocitl v záři kamer. Ostych a skromnost maskuje vtipem. Když se jej dotkly nevybíravé poznámky cizích lidí o jeho vyhublém vzhledu, nenechal to na sobě znát – místo toho vtipkoval na svůj účet v televizních show.
A podobně odlehčeně dokázal čelit i dalším citlivým tématům. Pro svou štíhlou, upravenou vizáž a těsné taneční kostýmy v soutěži StarDance si vysloužil opakované narážky a otázky na sexuální orientaci. Šeptanda showbyznysem nesla, že je možná homosexuál. Dalibor tomu čelil s typickým nadhledem a recesí. Jednou přišel domů po společenském večírku lehce ovíněn a s pobaveným výrazem vešel do potemnělé ložnice: „Markét, já jsem asi teplej,“ pronesl do tmy k ženě ležící v posteli.
Chvíli bylo ticho, načež se ozvalo suše klidné: „Já vím.“ Oba se té absurdní výměně zasmáli. Markéta dobře věděla, že manžel miluje jen ji – a Daliborovi došlo, že po tolika letech ho jeho žena prokoukne i v takovéhle provokaci. Oporu tedy nacházel nejen v sobě a své sestře, ale i doma.
„Ti nejbližší jsou pořád moje žena a moje sestra,“ řekl jednou. „Když nad tím tak přemýšlím, moje sestra je možná ten jediný pravý a největší přítel.“ A Adéla jeho slova nebrala na lehkou váhu. Sourozenci bez sebe opravdu nedají ránu – a navzdory tomu, že profesně se jejich cesty po čase rozdělily, v osobním životě stáli vždy při sobě.
Ještě jednou v životě se Dalibor nečekaně propadl do temného zoufalství. Tentokrát ale nešlo o něj. V roce 2023 mu přichystal krutou zkoušku osud v podobě ohrožení toho nejcennějšího, co měl: vlastního dítěte. Syn Theodor, kterého s Markétou vychovali a který byl tou dobou už dospělým mladým mužem, náhle skončil v nemocnici s těžkým selháním organismu.
Vážná infekce udeřila plnou silou. Lékaři museli Theoovi napojit srdce i plíce na přístroj ECMO, který okysličoval krev mimo jeho tělo. Deset dní mezi životem a smrtí – takovou hrůzu do té doby Gondík nezažil. Sedával s manželkou u lůžka, držel syna za bezvládnou ruku a cítil bezmoc tak hlubokou, až to bolelo fyzicky.
V duchu se ptal: Proč raději nejsem na tom lůžku já? Co se mladému, silnému klukovi vlastně stalo? Dodnes rodina veřejně neprozradila, jaká konkrétní zdravotní pohroma Thea postihla – možná že ani lékaři nedokázali přesně určit, co spustilo tak akutní reakci.
Dalibor jen věděl, že jeho syn dlouhodobě trpěl oslabenou imunitou a často stonal. Možná právě genetika z otcovy strany – která Gondíkovi nadělila epilepsii – zatížila i syna křehčím zdravím. Jisté je, že v oněch deseti dnech se pro Dalibora zastavil svět.
Když se Theo nakonec probral a pomalu se uzdravil, Dalibor se zhluboka nadechl. Měl pocit, jako by znovu vyšel z dusného podzemí na denní světlo. S rodinou navštívili nemocnici znovu o rok později, tentokrát s kyticemi a úsměvy – bylo Mezinárodní den sester a Gondíkovi přišli lékařům poděkovat.
V současnosti působí Dalibor Gondík na první pohled vyrovnaně a klidně. Každé všední ráno ho můžeme slyšet v rozhlase – už léta moderuje oblíbený pořad Ranní Dvojka a svým nenapodobitelným stylem probouzí posluchače po celé zemi. Vstává denně ve čtyři hodiny, ale po letech režimu už mu to nečiní potíže, budík prý ani nepotřebuje.
Po vysílání míří do divadla: vrátil se k herectví na prknech Činoherního klubu, kde dostal příležitost zahrát si ve vážné inscenaci irské tragikomedie Kati. Je to úplně jiný žánr než někdejší televizní estrády, ale Gondík se v něm našel – říká, že soustředěná práce v komorním divadle ho naplňuje vnitřním klidem.
Volné chvíle pak zasvětil pomoci druhým: spolupracuje s nadacemi, které pomáhají handicapovaným dětem a dětem z dětských domovů, a také s organizací E podporující lidi s epilepsií. Sám dobře ví, jak důležité je nebýt se svými starostmi sám. Na veřejných akcích působí nenápadně a skromně, přesto ho nelze přehlédnout – štíhlou, vysportovanou postavu v kšiltovce a běžeckých botách.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dalibor_Gond%C3%ADk
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/87126/dalibor-gondik-hleda-sveho-zachrance-bez-nej-bych-mozna-nezil.html
https://www.idnes.cz/kultura/film-televize/dalibor-gondik-rozstrel-rozhovor-kriminalka-andel-herectvi-nova-moderovani.A231127_110752_filmvideo_kiz
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/dalibor-gondik-tvoje-tvar-ma-znamy-hlas-epilepsie-nemoc-zachvat.A170913_134339_lidicky_zar
https://www.onlyu.cz/zivotni-styl/dalibor-gondik-zije-bez-masa-lepku-cukru-soli-i-peciva-s-jeho-nemoci-to-ale-nesouvisi/
https://www.krajskelisty.cz/praha/17738-naucil-jsem-se-jak-se-z-toho-vseho-nepodelat-dalibor-gondik-otevrene-o-tom-proc-je-tak-vyzably-o-svem-boji-s-nemoci-i-o-tom-kdo-je-mu-nejblizsi.htm
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/dalibor-gondik-promluvil-o-sve-epilepsii.A150618_115153_lidicky_nh
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/199712/dalibor-gondik-oznamil-manzelce-market-ja-jsem-asi-teplej.html
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/786872/syn-herce-dalibora-gondika-bojoval-o-zivot-10-dni-na-mimotelnim-obehu.html
