Čtyři mladí lidé šli ve Finsku kempovat k jezeru, tři z nich byli zavražděni. Byl čtvrtý vrahem?

K ránu 5. června 1960 zahlédla skupinka chlapců, kteří v okolí pozorovali ptáky, zvláštní scénu: na břehu jezera Bodom ležel zborcený stan a od něj odcházel neznámý muž, zřejmě blonďák. Mladíci netušili, že právě narazili na místo jednoho z nejděsivějších zločinů v historii Finska.

Teprve o několik hodin později, kolem jedenácté dopoledne, učinil hrůzný nález náhodný kolemjdoucí – místní tesař. Když spatřil zkrvavená těla a rozřezaný stan, okamžitě zalarmoval policii. Vyšetřovatelé dorazili na místo okolo poledne a přivítal je mrazivý pohled: uvnitř potrhaného stanu ležela dvě nehybná těla, zatímco třetí oběť – patnáctiletá Maila – spočívala navrchu spadlé plachty, nahá od pasu dolů.

Měla zdaleka nejhorší zranění ze všech; vrah do ní bodal dokonce i poté, co již zemřela. Vedle dívky ležel těžce zraněný mladík – osmnáctiletý Nils Gustafsson – který kupodivu ještě dýchal. Byl to jediný přeživší tohoto masakru.

Gustafsson byl s polámanými kostmi v obličeji a řeznými ranami ihned převezen do nemocnice. Když se probral, tvrdil, že si na průběh útoku vůbec nepamatuje. Pouze prý zahlédl „postavu celou v černém, s jasně rudýma očima“, která se na ně vrhla. Celé Finsko tehdy zůstalo v šoku – trojnásobná vražda nevinných výletníků vyvolala obrovský mediální zájem a rychle se z ní stala mrazivá historka, která byla všude.

„Tři generace finských dětí vyrostly s varováním rodičů, aby nezůstávaly venku dlouho do noci, jinak si pro ně přijde bodomský vrah,“ vzpomínala po letech Anna Pirisjoki, obchodnice z Espoo, na to, jak hluboko se případ vryl do národní paměti.

Ačkoli se policie ihned pustila do práce, vyšetřování provázely závažné chyby. Místo činu nebylo řádně zajištěno – kriminalisté si ve zmatku nepořídili detailní záznamy a nezabránili zvědavcům, aby po okolí šlapali a kontaminovali důkazy. Krátce po příjezdu strážců zákona se kolem začali shromažďovat novináři a zvědaví místní obyvatelé, kteří bohužel rozdupali cenné stopy dřív, než je stačili odborníci zajistit.

Když vyšetřovatelé zjistili, že z tábora zmizely některé věci (například klíče od motocyklů obětí, zatímco samotné motocykly zůstaly na místě), povolali na pomoc vojáky a dobrovolníky k pročesání lesa. Tím však situaci ještě zhoršili – desítky lidí prošly okolí křížem krážem a mnoho stop nenávratně zmizelo.

Vražedné nástroje (nůž ani tupý předmět, patrně kámen) se nikdy nenašly, stejně jako některé osobní věci obětí. Až s odstupem byly asi půl kilometru od místa činu objeveny Gustafssonovy boty a kusy oblečení. Proč a kým byly odneseny tak daleko? Otázek přibývalo, ale odpovědi nepřicházely.

Brutální trojnásobná vražda zatím zůstávala záhadou a na veřejnosti sílily nejrůznější spekulace. Mnozí věřili, že pachatelem byl náhodný šílenec nebo neznámý násilník z okolí. Policie v následujících letech prověřovala několik podezřelých – a dvě jména zvlášť zaměstnávala fantazii novinářů i veřejnosti.

Prvním byl místní podivín Karl Valdemar Gyllström, přezdívaný „Kioskman“ podle stánku, který provozoval nedaleko břehu jezera. Gyllström byl mezi sousedy proslulý svou nenávistí vůči kempařům – často prý neváhal chodit okolo jezera, nožem rozřezával cizí stany a házel kameny po tábornících, kteří se utábořili v blízkosti jeho pozemku. Někteří svědci dokonce tvrdili, že onoho rána 5. června 1960 viděli Gyllströma, jak se od jezera vrací domů, ale tehdy se báli to oznámit.

Sám Gyllström měl údajně při několika opileckých excesech známým drsně vyhrožovat, ba dokonce se chlubit, že ty „děcka od jezera“ zabil on. Když na něj přece jen padlo podezření, hájila ho jeho vlastní manželka – policii tvrdila, že v noci vraždy byl manžel doma a spal vedle ní v posteli. Vyšetřovatelé nakonec neměli v ruce jediný přímý důkaz proti Gyllströmovi a případ odložili ad acta.

Ani následná tragédie však nepřinesla odpověď: v roce 1969 (devět let po masakru) Gyllström spáchal sebevraždu skokem do jezera Bodom. Podle místní pověsti se před smrtí ke všemu písemně přiznal. Několik sousedů také vypovědělo, že krátce po vraždách viděli Gyllströma ve spěchu zalévat vlastní studnu betonem – spekulovalo se, že se tak zbavoval vražedných zbraní a důkazů.

Žádné takové předměty se ale nenašly a policie už neměla koho trestně stíhat. Dodnes tak není jasné, zda šlo o skutečného vraha, nebo jen o shodu okolností, která na tohoto výbušného muže ukázala.

Druhé jméno, které se v případu často skloňuje, je Hans Assmann. Záhadný muž německého původu, údajný bývalý agent KGB s temnou nacistickou minulostí, žil jen pár kilometrů od jezera Bodom. Kombinace jeho pověsti samotáře a všemožných pověr vedla k tomu, že byl postupně podezříván z několika nevyřešených zločinů – a vraždy u Bodomu nebyly výjimkou.

Assmannovi ovšem chyběl motiv a oficiálně také příležitost. Navzdory všem fámám totiž policie trvala na tom, že má pro něj neotřesitelné alibi: v době masakru měl být daleko mimo Finsko. Přesto se však objevila alarmující indicie, kterou dodnes mnozí považují za klíčovou.

Hned den po vraždách, 6. června 1960, se Hans Assmann objevil v helsinské nemocnici – na oblečení měl podezřelé červené skvrny a za nehty špínu, choval se nervózně a agresivně. Doktoři byli přesvědčeni, že na jeho šatech je krev, jenže policie ho tehdy téměř nevyšetřovala. Brala vážně jeho údajné alibi-důkaz a v nemocnici usoudila, že se jedná o bezvýznamný incident: Assmann nebyl z ničeho obviněn.

S odstupem vyšlo najevo, že v době masakru patrně opravdu pobýval v cizině, a tudíž nemohl vraždit u Bodomu – jeho obhájci to později prezentovali jako potvrzení jeho neviny. Přesto zůstávají okolnosti podivné. Assmann se například krátce po zveřejnění zpráv o vraždách podezřele ostříhal nakrátko, jako by nechtěl odpovídat popisu „blonďatého muže“ prchajícího od jezera.

A i když tento tajemný Němec zemřel koncem 90. let (údajně se na smrtelné posteli přiznal k jiné starší vraždě), v povědomí mnoha lidí figuroval jako možný pachatel masakru u jezera Bodom. Policie ovšem nikdy nenašla důkaz, který by ho s tímto zločinem spojoval, a oficiálně s ním případ uzavřen nebyl.

Desítky let tak případ trojnásobné vraždy zůstával uložen v policejních archivech jako nevyřešený. Finy ale nepřestával fascinovat – tragédie inspirovala řadu knih, konspiračních teorií a dokonce dala jméno i populární heavymetalové kapele Children of Bodom.

Skutečného vraha však spravedlnost stále neznala. A pak, v novém tisíciletí, přišel naprosto nečekaný zvrat. Koncem března 2004, po 44 letech od oné hrůzné noci, oznámil finský Národní úřad pro vyšetřování, že má případ vyřešen.

Policejní komisaři šokovali veřejnost zprávou, že zatkli Nilse Gustafssona – tehdy 62letého penzionovaného řidiče autobusu, ženatého a s dospělými dětmi – a obvinili ho z trojnásobné vraždy svých někdejších přátel. Po téměř půl století, kdy byl Gustafsson považován za oběť a svědka, se z něj rázem stal hlavní podezřelý.

Soudní proces, který následoval, neměl ve Finsku obdoby. Začal v srpnu 2005 a přitahoval obrovskou pozornost médií – koneckonců šlo o pokus rozplést půl století starou záhadu. Prokuratura předložila nové forenzní důkazy, získané moderní analýzou stop z místa činu, a vykreslila překvapivý příběh. Podle obžaloby byl Gustafsson od počátku vrahem.

Osudné ráno prý předstíral bezvědomí, ale ve skutečnosti měl mít na rukou krev svých kamarádů. Doslova – Gustafssonovy boty, nalezené toho času daleko od stanu, nesly stopy krve všech tří zavražděných, avšak vůbec žádnou jeho vlastní krev. Z toho žalobci vyvozovali, že jeho zranění vznikla jindy než při útoku a že si je klidně mohl způsobit sám.

Zároveň vytáhli svědectví někdejších chlapců-pozorovatelů ptactva, kteří roku 1960 z dálky viděli od stanu odcházet neznámého blonďatého muže – podle obžaloby toto svědectví ve skutečnosti „usvědčuje“ Gustafssona, jenž měl po činu odejít ukrýt některé předměty do lesa.

Žalobci vykreslili celou hypotetickou rekonstrukci: Nils se prý tu noc opil a došlo k ostré hádce s kamarádem Seppem. Žárlivost – možná na Seppův vztah s jednou z dívek – měla opilého Nilse rozběsnit. Seppo Boisman mu podle této verze zlomil čelist v pěstním souboji a ponížený Gustafsson pak zcela ztratil kontrolu.

Ve slepé zuřivosti popadl nůž a nejprve zabil svého soka. Poté se vrhl na obě dívky spící ve stanu a chladnokrevně ubodal i je. Nejhůře prý zmasakroval právě svou přítelkyni Mailu – protože mu údajně odmítla intimnosti, vraždil s o to větší zlobou.

Nakonec si Gustafsson podle obžaloby úmyslně způsobil několik povrchových řezných ran, odnesl z tábora své zakrvácené boty a další věci, pohodil je dál v lese, a vrátil se k zakrvácenému stanu, kde zůstal ležet a hrát roli oběti napadení.

Gustafsson veškerá obvinění odmítal. Jeho obhajoba zdůrazňovala, že neexistují přímé důkazy ani motiv. Advokát Nilse Gustafssona poukazoval na to, že vraždy mohly klidně spáchat neznámé osoby zvenčí, jak se vždy myslelo – a že Gustafsson by sám tři lidi nezvládl usmrtit, zvláště pokud už měl během noci utrpět tak vážná zranění. V líčení zazněla celá řada svědectví.

Sám obžalovaný po tolika letech mnoho nového nevypověděl; trval na tom, že své přátele nezabil, a tvrdil, že nemá žádné jasné vzpomínky, které by vyvracely či potvrzovaly obžalobu. Při výslechu však jeden z policistů uvedl, že během loňského zadržení vynervovaný Nils v cele údajně prohodil cosi jako „Co se stalo, stalo se, dostanu za to patnáct let“.

Tato věta – nepřímé doznání? – měla být pronesena v náhlé frustraci, když byl Gustafsson na podzim 2004 držen ve vazbě. Obžaloba to prezentovala jako důkaz, ale Nilsův obhájce kontroval, že šlo o vytržený a špatně pochopený povzdech v emočně vypjaté situaci.

Během hlavního líčení došlo i na nečekané momenty. Po 45 letech se objevila svědkyně, která tvrdila, že v onen večer roku 1960 tábořila s partou jen pár set metrů od čtveřice u Bodomu. U soudu vypověděla, že Gustafsson se tehdy skutečně pohádal se Seppem – prý k nim oba mladíci přišli k ohni a Nils byl opilý a agresivní, až se nakonec se svým kamarádem popral.

Tím svědkyně podpořila teorii žalobců o osudné rozepři. Obhajoba ale její výpověď zpochybnila: žena si kupodivu nedokázala vzpomenout ani na jména svých známých, kteří s ní tehdy tábořili, a sama připustila, že o incidentu celé dekády pomlčela. Když se jí advokát zeptal proč, svědkyně přiznala, že po masakru dostala strach – „jakmile se vraždy dostaly na veřejnost, s přáteli jsme si přísahali, že o tom nebudeme nikdy mluvit“.

Naznačila, že se báli, aby z toho neměli problémy. Toto opožděné svědectví tak zůstalo viset ve vzduchu – bylo skutečné, nebo ovlivněné televizními dokumenty, které se po letech k případu vracely? Soud ho každopádně neuznal za průkazné.

Proces s Nilsem Gustafssonem trval několik týdnů a u finské veřejnosti vzbudil mimořádné emoce. Nakonec došlo k rozuzlení, které mnohé překvapilo. Dne 7. října 2005 byl Gustafsson zproštěn viny ve všech bodech obžaloby. Soudci vysvětlili, že předložené nepřímé důkazy jsou příliš slabé a nejednoznačné na to, aby mohli po tolika letech bez pochyb rozhodnout o vině.

Nepodařilo se ani jasně doložit motiv tak extrémního činu. Nils Gustafsson byl tedy po 44 letech očištěn. Stát mu následně vyplatil odškodné ve výši 44 900 euro za utrpení způsobené vleklým vyšetřováním a vazbou. Gustafsson se rozhodl nežalovat média, která ho mezitím léta de facto označovala za vraha. Ať už se tehdy v roce 1960 stalo cokoli, oficiálně je tento muž nevinen.

Ani osvobozující verdikt však nepřinesl skutečný klid. Skutečný vrah nebo vrazi zůstávají neznámí. Případ vražd u jezera Bodom dodnes obchází duchařská aura nevyřešené záhady – část veřejnosti sice přijala, že Gustafsson byl nevinný a že zločin má na svědomí neznámý pachatel, jiní ale dodnes pochybují a spekulují, zda soud náhodou nepustil na svobodu chladnokrevného vraha.

Policie po roce 2005 již žádného dalšího podezřelého nejmenovala a skutečný pachatel nebyl nikdy odhalen.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Lake_Bodom_murders

https://www.theguardian.com/world/2005/aug/28/alexduvalsmith.theobserver

https://allthatsinteresting.com/lake-bodom-murders

https://screamfestla.com/blog/real-unsolved-murders-lake-bodom

https://yle.fi/a/3-5218665

https://www.is.fi/kotimaa/art-2000006516554.html