Článek
„Maminko, řekni panu režisérovi, že máš doma dítě,“ prosila malá holčička a upřela uplakané oči na Dagmar Veškrnovou. Stály spolu v šeru zákulisí pražského divadla. Za oponou hučelo nedočkavé publikum, na scéně měla každou chvíli vypuknout další komediální smršť.
Dagmar si klekla k dcerce a setřela jí slzy z tváře. Srdce se jí svíralo – věděla, že jakmile se rozsvítí reflektory, musí opět nasadit úsměv a rozdávat radost cizím lidem, zatímco její vlastní dítě jí toužebně tiskne ruku a přeje si, aby máma místo hraní raději byla doma.
Holka pro každou srandu
Ještě coby studentka herectví dokázala Dagmar Veškrnová nemožné: na první filmový konkurz přišla neznámá dívka z Brna a zvítězila nad stovkami uchazeček. Psal se rok 1974 a režisér Juraj Herz vsadil na její spontánnost – obsadil ji do hlavní role ve snímku Holky z porcelánu.
Film o pěti učnicích v porcelánce slavil obrovský úspěch a dvacetiletá Dagmar se přes noc stala filmovou hvězdou. Publikum si tu usměvavou blondýnku okamžitě zamilovalo. Kritici ji řadili po bok legend komediálního filmu, jako byly Nataša Gollová či Jiřina Bohdalová.
Ve skutečnosti ale ten závratný vzestup provázely i méně veselé oběti. Roku 1975, v pouhých dvaadvaceti letech, se Dagmar vdala za brněnského hudebníka Radvíta Nováka a brzy nato otěhotněla. Okolí ji zrazovalo: teď ne, kariéru máš skvěle rozjetou, dítě počká. Jenže Dagmar byla tvrdohlavá.
„Já to děťátko chci,“ trvala na svém. Dcera Nina se narodila v roce 1976 a mladá herečka tím na čas vykročila mimo vyšlapanou cestu. Po pár týdnech mateřské však přišlo rozhodnutí, které předběhlo dobu – na rodičovskou dovolenou nastoupil místo ní manžel.
Radvít doma pral látkové pleny a Dagmar zatím vydělávala peníze před kamerou. V socialistickém Československu byl takový „otec na mateřské“ nevídaný úkaz a zpočátku to fungovalo.
Navzdory snaze sladit rodinu a práci to Dagmar neměla lehké. Denně spěchala mezi natáčením, divadelními zkouškami a domácností. Když neměla hlídání, brala malou Ninu s sebou do divadla – kostymérky si hrály s batoletem v zákulisí, zatímco její maminka na jevišti bavila vyprodané hlediště.
Jenže holčička příliš brzy pochopila, že potlesk publika pro ni znamená chybějící maminku. Ten dětský nářek za scénou se Dagmar zařezával do duše. „Od té doby Nina nesnáší vůni divadla a líčidel, připomíná jí to, že jí to bralo maminku,“ vzpomínala herečka po letech hořce.
Sama v sobě dusila obrovské pocity viny, ale zároveň se nedokázala práce vzdát – herectví pro ni nebylo jen zaměstnání, byla to vášeň i obživa. A tak pokračovala v zběsilém tempu. Osmdesátá léta zastihla Dagmar Veškrnovou na vrcholu popularity. Hrála jednu roli za druhou – často potrhlé, živé dívky, které jako by jí byly šité na tělo. Ve filmu Zítra to roztočíme, drahoušku…! excelovala v role popletené manželky, v seriálu Návštěvníci si zahrála dobrosrdečnou Káťu, v pohádkách a dětských filmech se pravidelně objevovala jako laskavá maminka.
Její smích byl nakažlivý, její tempo zběsilé a pracovní zápřah neúprosný. Během několika let natočila desítky filmů a inscenací, po večerech hrála divadlo. Všichni ji viděli jako neúnavný živel. Jenže nikdo už neviděl, že doma kolabuje únavou.
Nina mezitím povyrostla a manželství s Radvítom se ocitlo v troskách. Život ve stínu slavné herečky pro muže nebyl jednoduchý – po čase se cítil odstrčený, ztratil roli živitele rodiny. Mladí manželé navíc začínali doslova z ničeho: po přestěhování do Prahy žili v provizorním sklepním bytě, neměli telefon ani auto, a veškeré příbuzné stovky kilometrů daleko.
V takových podmínkách vychovávali dítě, zatímco Dášina kariéra zdánlivě zářila. Manželé se po čase potichu rozvedli. S Radvítem zůstali blízcí přátelé až do jeho předčasné smrti v roce 2015, ale život šel dál. Na veřejnosti dál rozdávala smích, v soukromí večer co večer bojovala s vyčerpáním a samotou.
Boj o uznání
Pod barevnou palbou bláznivých rolí však Dagmar cítila, že umí víc než jen šaškovat. Sama vyrostla v divadelní rodině – otec Karel Veškrna byl známý brněnský hudební skladatel – a už na konzervatoři v ní pedagogové viděli herečku vhodnou pro tragédie stejně jako komedie. Od počátku milovala klasiku.
Na prknech brněnského Divadla na provázku proto hned v začátcích dostala vážné úlohy: jako Táňa v Oněginovi nebo Jana ve hře Skřivánek prokázala, že umí na jevišti i dojímat k slzám. Jenomže před filmovou kamerou po ní všichni chtěli hlavně ztřeštěnost. V očích režisérů zůstávala „třeštidlem“ – rozpustilou holkou, se kterou je legrace, a nikdo ji nebral dost vážně.
Dagmar však nemínila talent utopit v kolotoči lidových taškařic. Divadlo se stalo jejím únikem. Roku 1979 nastoupila do souboru Divadla na Vinohradech, jedné z nejprestižnějších pražských scén.
Tam dostala příležitost dokázat, co v ní vězí. Místo naivity a rozpustilosti vklouzla do kůže složitých, psychologicky náročných hrdinek. Jako Kateřina ve Zkrocení zlé ženy ukázala dravou energii, v Goldoniho komedii Poprask na laguně zase temperament jižanské ženy.
Kritici si všímali, že na jevišti roste herečka nebývalého rozsahu. Největší výzvy však teprve přišly: Lady Macbeth. Gazdina roba. Dvě role, ve kterých Dagmar v 90. letech definitivně setřásla nálepku povrchní komičky.
Psal se rok 1991, když poprvé stanula na jevišti jako ctižádostivá Lady Macbeth, potřísněná divadelní krví. Byla přesvědčivě chladná i šílená, kritika to ocenila. Ještě dál zašla o rok později. V dramatické klasice Gazdina roba ztvárnila Dagmar mladou svobodnou matku, která pro svou lásku obětuje čest i život – příběh ne nepodobný tomu, co sama cítila kdesi v hloubi srdce.
Dagmar Veškrnová v šatně Vinohradského divadla
Její výkon doslova vyrazil dech. Inscenace byla prohlášena událostí desetiletí a Veškrnová si za titulní roli odnesla prestižní diváckou cenu. Najednou se o ní psalo jako o charakterní herečce. Po tolika letech lopoty a škatulek se konečně dočkala vážného uznání, po kterém toužila.
Na venek se přitom stále držela i na filmovém plátně, byť tempo zvolnilo. Po sametové revoluci 1989 přišly nové příležitosti a Dagmar už si mohla role pečlivěji vybírat. V roce 1992 přijala nabídku svého přítele, svérázného valašského herce Boleslava Polívky, zahrát si v jeho hořké komedii Dědictví aneb Kurvahošigutntág.
Postava rázné vesnické hospodské, která krotí nezdárného milionáře Bohuše, spojila Veškrnovou opět s komediálním žánrem – tentokrát však s příměsí tragikomiky a satiry porevoluční doby. Film se stal kultovním a Dagmar v něm zazářila po boku Bolka Polívky.
Zůstávala tak ikonou jedné éry, která pomalu končila. Poptávka po starosvětských komediích 70. a 80. let slábla a Dagmar cítila, že ji čeká životní zlom, i když ještě netušila jaký.
V polovině devadesátých let stála na rozcestí. Byla slavná, respektovaná herečka s padesáti filmy za sebou, milovaná divadelní star a konečně klidná i v soukromí – dcera Nina mezitím dospěla a vydala se vlastní cestou. Dagmar se mohla poprvé po letech nadechnout.
Přesto jakoby něco chybělo. Dlouho snila o velké dramatické filmové roli, která by ji definitivně zbavila cejchu komediantky před širším publikem. Ta příležitost ale nepřicházela. Místo ní přišla láska, zcela nečekaně a z úplně jiného světa.
Po boku prezidenta
Na jaře 1996 se českým tiskem roznesla zpráva, že prezident Václav Havel, vdovec po zesnulé první dámě Olze, se vídá nějak často s herečkou Veškrnovou. Bylo to překvapení: Havel byl známý jako intelektuál a dramatik, zatímco Dagmar měla v očích veřejnosti pověst rozpustilé hvězdy populární kultury. Přesto si tito dva začali rozumět.
Znali se letmo z kulturních akcí, ale skutečně je sblížila až Havlova nemoc. Prezident toho roku bojoval s vážnými zdravotními problémy a ocitl se osamělý v nemocnici. Dagmar ho chodila navštěvovat – tiše, jako nenápadná podporovatelka v pozadí. V jednom z nejtěžších období jeho života mu byla oporou a on v ní objevil laskavou, obětavou duši, kterou do té doby pod maskou komičky neviděl. Z přátelství se zrodil hluboký cit.
Krátce před Vánoci 1996 požádal Václav Havel Dagmar o ruku. Část veřejnosti zůstala v šoku. Mnozí nemohli uvěřit, že si prezident chce vzít právě „třeštidlo“ a že se někdejší holka z porcelánu stane první dámou státu. Sám Havel byl přesvědčen, že jeho charismatická druhá žena si díky své oblibě u národa snadno získá srdce lidí. Skutečnost byla jiná: část společnosti ji ještě dlouho nedokázala přijmout.
Ve srovnání s milovanou Olgou Havlovou, jíž si národ vážil pro skromnost a neokázalost, působila Dagmar jako pestrobarevný ptáček v hejnu holubic. Bulvár propíral její každý krok, módní výstřelek i neobvyklé chování.
Dne 4. ledna 1997 si Dagmar Veškrnová a Václav Havel řekli své „ano“. Z herečky se rázem stala Dagmar Havlová, první dáma České republiky. Okamžik štěstí novomanželů ale provázely rozpačité pocity veřejnosti. Při oficiálních ceremoniích stála po Havlově boku výrazná blondýnka s velkým úsměvem – pro někoho až příliš velkým. Trvalo to roky, než jí lidé začali tleskat tak jako na jevišti.
Dagmar si musela respekt znovu vybojovat, tentokrát nikoli talentem na scéně, ale trpělivostí a skutečnými činy. Pomáhalo jí, s jakou péčí se starala o Havla, když se v letech 1996 a 1998 ocitl na pokraji smrti během dalších nemocí – oddaností si pomalu získávala uznání i těch skeptiků, kteří ji zpočátku odsuzovali jako nevhodnou prezidentovu ženu.
Novou roli první dámy přijala Dagmar se stejnou vervou, s jakou kdysi hrála své postavy. Její přirozená bezprostřednost však občas narazila na protokolářní zdi. V lednu 1998 se odehrál legendární incident: parlament zrovna volil Havla podruhé prezidentem a extremistický poslanec začal po výsledku hlasitě urážet hlavu státu. Než kdokoli stihl zareagovat, Dagmar Havlová prudce dvakrát zapískala na prsty, až v sále ztichli.
Takovou věc český parlament nepamatoval. Část poslanců oněměla šokem – první dáma hvízdající jako na fotbale? Jiní se naopak pousmáli, protože tím umlčela zlého provokatéra.
Po Havlově boku nakonec Dagmar veřejnost přesvědčila, že do role první dámy patří. Trvalo to dlouho. Necelých pět let poté, co odešla z jeviště, si však zvykla na život v pozadí reflektorů. V roce 1998 ukončila hereckou kariéru a plně se věnovala reprezentačním povinnostem a charitě.
Společně s manželem založila Nadaci Vize 97 na podporu zdravotních a kulturních projektů. Organizovala sbírky, pomáhala potřebným a sama zůstávala stranou pozornosti, jak to jen šlo. Když stála u nemocničního lůžka svého muže nebo předávala ceny nadace, nikdo už v ní neviděl potřeštěnou herečku z televizních komedií. Postupně se vryla do povědomí jako důstojná žena, která prošla obdivuhodnou proměnou.
Zdroje:
https://www.dotyk.cz/magazin/dagmar-havlova-dcera/
https://www.havlova-veskrnova.com/biografie/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Dagmar_Havlov%C3%A1
https://celebwiki.blesk.cz/osobnost/1083/dagmar-havlova-veskrnova
https://www.forum24.cz/stydte-se-je-ozralej-pojd-ven-konflikty-ve-snemovne-pred-rvackou-volneho
https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/zeny-z-hradu-dagmar-havlova-prvni-dama-veskrnova-havel.A181030_144048_spolecnost_pet
https://celebwiki.blesk.cz/osobnost/1083/dagmar-havlova-veskrnova/
https://dvojka.rozhlas.cz/herecka-dagmar-havlova-vnimam-vanoce-jako-cas-usebrani-milosti-a-hlubokeho-9378566
