Článek
„Na základě zákona o dědění zůstala nájemnice H. Golik bez dědice. Až do vyřešení vlastnických práv nemohou nájemníci s bytem nakládat a jakýkoliv pokus o to je trestným činem.“
Tohle oznámení viselo léta na dveřích malého podkrovního bytu v domě na ulici Medveščak 77 v Záhřebu. Sousedé chodili kolem, četli ho, krčili rameny a šli dál. Byt patřil jakési paní Golikové, kterou už dávno nikdo neviděl. Říkalo se, že se odstěhovala. Někdo tvrdil, že odjela do Makedonie, jiný, že do Bělehradu. A dveře zůstávaly zavřené. Celé desetiletí. A pak další. A pak ještě jedno.
Nikoho nenapadlo, že paní Goliková nikam neodjela. Že celou tu dobu ležela za těmi dveřmi. Jen pár metrů od sousedů, kteří chodili po schodech, věšeli prádlo, slavili narozeniny a žili svoje životy.
Když v květnu 2008 konečně tři zástupci nájemníků dveře vypáčili, naskytl se jim pohled jako z hororu. Na posteli, zabalená v dekách, ležela vysušená mumie. Na stolku vedle stál hrnek, ve kterém kdysi byl čaj. Naproti posteli stará televize z šedesátých let. Všechno pokryté silnou vrstvou prachu. Čas se v tom malém bytě zastavil.
Mětská pověst, která se vážně stala
Hedviga Goliková se narodila v roce 1924 v Rijece, která tehdy patřila Itálii a jmenovala se Fiume. Přístavní město na pobřeží Jadranu mělo za sebou bouřlivé dějiny – patřilo Rakousku-Uhersku, krátce bylo svobodným státem a po roce 1924 ho anektovala Mussoliniho Itálie. Hedviga tak přišla na svět v Itálii. Po druhé světové válce připadla Rijeka Jugoslávii.
Vyučila se zdravotní sestrou a později se přestěhovala do Záhřebu. Pracovala v Domě zdraví Trešnjevka, jednom ze záhřebských zdravotních středisek. Pečovala o nemocné, ošetřovala, píchala injekce. Celý život pomáhala druhým. Zdravotní sestry měly v poválečné Jugoslávii těžkou práci – nemocnice a ambulance byly přeplněné, platy nízké a služby dlouhé. Hedviga tu práci přesto vykonávala roky.
Od roku 1961 bydlela v malém podkrovním bytě v činžovním domě na Medveščaku, ve čtvrti nedaleko centra Záhřebu. Medveščak je stará, klidná část města pod horním Záhřebem, s měšťanskými domy, úzkými ulicemi a zelenými zahradami. Bydlelo se tu dobře – a lidé tu bydleli celé generace. Právě proto je tak nepochopitelné, že si zmizení jedné ženy nikdo pořádně nevšiml. Byt byl maličký – podle zdrojů měl jen kolem osmnácti metrů čtverečních. Jedna místnost pod střechou, se samostatným vstupem, trochu odříznutá od zbytku domu. Pro osamělou ženu to stačilo.
A osamělá Hedviga opravdu byla. Neměla manžela ani děti. V Záhřebu žila její sestra, učitelka, jenže se spolu pohádaly a přestaly se stýkat. Hedviga tak neměla nikoho, kdo by se po ní sháněl.
Sousedé si ji pamatovali jako uzavřenou, zvláštní ženu. Podle některých svědectví byla náladová, nevypočitatelná, občas i nepříjemná. S nikým se moc nebavila. Do bytu nikoho nepouštěla. Jediný kontakt s okolím udržovala se sousedkou Katicou Carićovou. A i ten byl zvláštní. Hedviga za ní nescházela dolů. Prostě spustila ze svého patra tašku na provázku. „Spustila mi tašku s penězi a papírkem, co potřebuje z obchodu,“ vzpomínala Carićová. Sousedka nakoupila, Hedviga si nákup vytáhla nahoru. Tak to fungovalo.
A pak jednoho dne Hedviga sousedům řekla, že na nějakou dobu odjede. Nevěděla prý, na jak dlouho. A zmizela. Kdy přesně to bylo, se dodnes neví. Svědectví se rozcházejí. Podle jedněch to bylo v roce 1966, podle jiných o pár let později. Sousedé to nijak neřešili. Paní Goliková přece říkala, že odjede. Tak odjela. Nikomu nechyběla. Jen dveře do podkroví zůstaly zavřené.
Uplynuly roky. Nikdo nezkontroloval její byt. Nikdo nevypáčil dveře. Pohřešovaná žena ležela pořád na stejném místě, jen pár desítek metrů od lidí, kteří o jejím zmizení věděli.
Jak je možné, že si nikdo ničeho nevšiml? Především – zápach. Rozkládající se tělo přece musí strašně zapáchat! Soudní lékař Davor Strinović ale vysvětlil, že to tak být nemusí. „Pokud osoba zemřela v zimě a byla přikrytá dekou nebo dobře oblečená, zápach může být výrazně slabší,“ uvedl. Podkrovní byt byl navíc oddělený od ostatních. Malý prostor, suchý vzduch pod střechou, v zimě chlad, v létě horko. Tělo se podle odborníků nerozložilo obvyklým způsobem, ale postupně vyschlo a mumifikovalo se.
Mumifikace vzniká tam, kde je suchý vzduch a dostatečné proudění – tekutiny z těla se rychle odpaří a bakterie nemají podmínky ke své práci. Podobně se mumifikují těla v pouštích nebo ve vysušených kryptách kostelů. Malé podkroví pod rozpálenou střechou k tomu mělo ideální podmínky. Podle některých zpráv byla navíc v bytě otevřená okna, kterými zápach unikal ven.
A pak byly tu účty. Elektřina - tu celou dobu platil někdo jiný. Podle chorvatských médií účty za elektřinu pravidelně hradil původní architekt domu – a nikdo už dnes s jistotou neví, proč. Úřady tak neměly důvod zbystřit. Nikdo nedlužil, nikdo nic nehlásil.
Celé je to ještě podivnější, když si uvědomíme, že architekt zemřel jen krátce před tím, než byla Hedviga nalezena. Kdyby žil déle, platby by možná pokračovaly dál – a s nimi i ticho za dveřmi podkroví.
Jenže to hlavní, co Hedvigu „chránilo“ před objevením, byl obyčejný lidský zájem. Přesněji – byt. Aby to bylo pochopitelné, je potřeba vědět, jak se v Jugoslávii bydlelo. Byty většinou nepatřily lidem, ale státu nebo podnikům. Nájemníci měli takzvané nájemní právo – mohli v bytě žít celý život, ale nevlastnili ho. Po rozpadu Jugoslávie si mohli lidé byty odkoupit do osobního vlastnictví. Jenže to se týkalo jen těch, kdo v nich skutečně bydleli a o koupi požádali. Hedvigin byt tak zůstal v jakémsi právním vakuu. Nikdo nevěděl, komu vlastně patří.
V osmdesátých letech se mezi sousedy začalo diskutovat, komu by malé podkroví mohlo připadnout. Podle chorvatských zdrojů měli sousedé už tehdy tušení, že se s paní Golikovou něco stalo. Jenže místo aby to nahlásili, hádali se o byt. A na dveřích se objevilo to strašidelné oznámení, že s bytem nesmí nikdo nakládat, jinak se dopustí trestného činu. Podle chorvatských médií vydala oznámení v roce 1998 komise města Záhřebu. A tak se do bytu nikdo neodvážil. Paradoxně tak úřední papír, který měl vyřešit spor o majetek, celá léta hlídal tajemství, o kterém nikdo nevěděl.
Šokující tajemtsví
Mezitím se svět změnil k nepoznání. Hedviga zemřela ještě v socialistické Jugoslávii, kdy v televizi běžel černobílý program. Venku se pak vystřídaly celé dějiny. Smrt maršála Tita. Rozpad Jugoslávie. Válka. Vznik samostatného Chorvatska. Mobilní telefony, internet, euro na obzoru. A v malém podkrovním bytě na Medveščaku se celou tu dobu nic nehnulo.
Na jaře 2008 se nájemníci rozhodli, že dům opraví. A k tomu potřebovali přístup do všech bytů. Paní Goliková, majitelka podkroví, ale neodpovídala na žádné výzvy. 12. května 2008 se tedy tři zástupci nájemníků rozhodli, že dveře otevřou.
Za dveřmi je čekal šok. Hedviga Goliková ležela na posteli, zabalená v dekách, naproti staré televizi. Vedle na stolku hrnek. Všude prach. Mumie ženy, která podle všeho jednoho dne uléhala a už se nikdy neprobudila. Sousedé zavolali policii.
Pro policisty a soudní lékaře to byl jeden z nejpodivnějších případů kariéry. Byt vypadal jako muzeum. Staré tapety, ubrusy, nádobí, časopisy a věci denní potřeby z doby, kdy Jugoslávii vládl Tito. Jako by někdo zastavil hodiny v okamžiku, kdy Hedviga naposledy zavřela oči.
Následovala pitva. Jenže ani soudní lékaři nedokázali po tolika letech přesně určit, kdy a proč Hedviga zemřela. „Je téměř nemožné říct to s jistotou,“ přiznal Davor Strinović. Na těle se nenašly žádné stopy násilí. Podle všeho zemřela přirozenou smrtí. Bylo jí kolem čtyřiceti let.
V Chorvatsku vyvolal nález obrovský rozruch. Novináři obléhali dům na Medveščaku, ptali se sousedů, pátrali v archivech. Ukázalo se, že poslední svědkyně, která Hedvigu viděla, sousedka Katica Carićová, už v té době žila v domově pro seniory. Pamatovala si tašku na provázku i to, jak paní Goliková oznámila svůj odjezd. Víc ale nevěděla. Nikdo nevěděl víc.
Zpráva o „ženě, která čtyřicet let ležela mrtvá před televizí“ obletěla svět. Psala o ní agentura AP, britské i americké deníky, německé časopisy. A dodnes se příběh pravidelně vrací na sociálních sítích a v pořadech o záhadách.
Jenže jak to tak bývá, legenda se během let trochu „vylepšila“. Na internetu dnes koluje verze, že Hedviga seděla v křesle a televize byla po čtyřiceti letech pořád zapnutá. To ale není pravda. Televize nehrála – a tělo podle většiny zdrojů neleželo v křesle, ale v posteli. Nejasné je i to, kolik let vlastně uplynulo. Ve zprávách z roku 2008 se psalo o pětatřiceti letech, protože policie tehdy vycházela z roku 1973, kdy byla žena údajně nahlášena jako pohřešovaná. Pozdější zdroje uvádějí rok 1966 a z toho vyplývajících čtyřicet dva let. Ověřovací server Snopes nakonec uzavřel, že příběh je v podstatě pravdivý, i když některé detaily se během let nafoukly.
Proč se legenda tak „vylepšila“? Možná proto, že pravda je až příliš obyčejná. Zapnutá televize a čaj v ruce dělají z příběhu hororovou scénu. Jenže skutečná hrůza je jinde – v tom, že se nic dramatického nestalo. Žena prostě zemřela. A pak se dlouho, předlouho nedělo vůbec nic.
Co se nezměnilo, je ta strašlivá podstata. Žena zemřela a nikomu to nepřišlo divné. Ani sestře, ani bývalým kolegům, ani sousedům. Nikdo ji nehledal. Nikdo za ní nezašel. Nikdo nezaklepal na dveře. Byla to smrt v tichu, které trvalo déle než život mnoha lidí, kteří kolem jejích dveří denně chodili. Děti, které se v domě narodily v době jejího zmizení, stihly vyrůst, oženit se a mít vlastní děti.
Hedvigu Golikovou pohřbili hned den po nálezu. Bez velkých obřadů, bez smutečních projevů, bez kytic od rodiny. Ani tehdy se k ní nikdo z rodiny nepřihlásil. Na její pohřeb nepřišel nikdo, kdo by ji opravdu znal.
Podobné příběhy se přitom opakují po celém světě. V Londýně v lednu 2006 objevili v bytě tělo osmatřicetileté Joyce Vincentové, která tam ležela mrtvá přes dva roky – a u ní opravdu ještě běžela televize. Její osud se stal námětem dokumentárního filmu Dreams of a Life. V Japonsku pro osamělé úmrtí, kterých si nikdo nevšimne, dokonce existuje vlastní slovo – kodokuši. Vznikly tam i specializované firmy, které uklízejí byty po lidech, kteří zemřeli sami a byli nalezeni až po týdnech či měsících.
Zdroje:
https://www.jutarnji.hr/naslovnica/lezala-mrtva-u-stanu-35-godina-3931044
https://www.jutarnji.hr/vijesti/zagreb/svadili-se-oko-staricina-stana-dok-je-ona-u-njemu-lezala-mrtva-2859560
https://www.jutarnji.hr/naslovnica/znatizeljni-susjedi-su-najbolji-susjedi-3931257
https://www.foxnews.com/story/womans-dead-body-lies-in-flat-for-35-years
https://www.snopes.com/fact-check/croatian-nurse-died-apartment/
https://allthatsinteresting.com/hedviga-golik
https://en.wikipedia.org/wiki/Death_of_Hedviga_Golik
