Článek
V mrazivé zimě Uralu se však nevinná výprava proměnila v horor, který dodnes děsí svět. Když se skupina nevrátila, pátrací týmy objevily rozřezaný stan opuštěný uprostřed sněhové pustiny, devět zohavených těl rozházených po svahu a stopy záhadné tragédie, jež dodnes nikdo nedokáže s jistotou vysvětlit. Co se té mrazivé noci na svazích tzv. Hory mrtvých (Cholat Sjachyl) skutečně stalo?
Osudná zimní expedice
Ďatlovova skupina byla složena z nadšených a zkušených vysokohorských turistů, kteří už za sebou měli náročné výpravy. Původně vyráželo deset členů, avšak jeden z nich (Jurij Judin) musel kvůli zdravotním obtížím cestu předčasně vzdát a otočit zpět.
Zbylých devět pokračovalo na lyžích nehostinným terénem Uralu. Jejich cílem bylo zdolat horu Otorten a zimní přechod dlouhý asi 300–400 km, což v kombinaci s tehdejším extrémním mrazem kolem −30 °C řadilo trasu k nejobtížnějším vůbec. Skupina dorazila vlakem do vesnice Vižaj a odtud zamířila vstříc horám.
Z dochovaných deníků a fotografií lze vystopovat cestu výpravy až do 31. ledna. Tehdy už pronikli hluboko do hor a v údolí si nechali zásoby na zpáteční cestu. Dne 1. února 1959 se Ďatlovova výprava vydala průsmykem směrem k hoře Otorten, ale v běsnící sněhové bouři se odchýlili od plánované trasy.
Než aby se vrátili, rozhodli se nouzově přenocovat na úbočí neznámé hory zvané Cholat Sjachyl – v mansijštině „Mrtvá hora“. Stan rozbili přímo na otevřeném svahu, i když jen o kus níž za nimi začínal hustý les, který by jim poskytl závětří. Proč tam neustoupili? Podle jediného přeživšího člena výpravy (Judina) možná nechtěli ztratit pracně nabranou nadmořskou výšku, anebo chtěl sám Ďatlov vyzkoušet táboření na otevřeném svahu v extrémních podmínkách. Ať tak či onak, tohle rozhodnutí se jim stalo osudným.
Hrůzný nález
Když skupina v půlce února nedorazila do cíle a nepodala domluvenou zprávu, zpočátku to nevyvolalo paniku – v zimních horách Uralu bylo běžné drobné zpoždění. Avšak po naléhání příbuzných se 20. února rozběhla záchranná akce. Do pátrání se zapojili studenti, vojáci i policie s letadly a vrtulníky, pročesávající nehostinnou krajinu.
Dne 26. února – téměř měsíc od zmizení – záchranáři učinili prvý děsivý objev. Na úbočí Mrtvé hory narazili na opuštěné tábořiště a zpola zbořený stan, který byl zevnitř rozříznutý nožem! Uvnitř stanu byly poházené boty, teplé oblečení, peníze, fotoaparáty i jídlo – výbava, kterou by prchající horolezci nikdy dobrovolně nenechali za sebou.
Zarážející bylo, že z tábora vedly dolů z kopce ve sněhu jasné stopy – bosé či ponožkami chráněné otisky lidských chodidel mířící směrem k lesu. Po necelém půl kilometru však stopy zavál sníh. Jako by celá skupina v panice utekla uprostřed mrazivé noci do temného lesa polonazí a bez bot při teplotě −30 °C.
Netrvalo dlouho a na okraji lesa pod mohutnou borovicí čekal záchranáře další šok. Objevili ohniště a u něj první dvě mrtvá těla – Jurije Dorošenka a Georgije Krivoniščenka, dva statné mladíky z party. Leželi bosí, oblečeni jen ve spodním prádle, a měli popáleniny na rukou a na holém těle.
Kůra borovice nad nimi byla ulámaná až do výšky 5 metrů a na jejím kmeni zůstaly útržky lidské kůže – zřejmě jak se zoufalí muži snažili vylézt na strom, snad aby zahlédli opuštěný stan nebo unikli něčemu neznámému. Vedle ohniště ležela hromádka suchého větvoví připraveného na oheň, která už však nestihla posloužit – náhlá smrt je zastihla dřív.
V následujících dnech pátrači objevili další tři těla v prostoru mezi borovicí a stanem. Byly to ostatky samotného vedoucího Igora Ďatlova, dále Zinaidy Kolmogorovové a Rustema Slobodina. Leželi v různých vzdálenostech (300, 480 a 630 metrů) od stromu směrem ke stanu, jako by se s maximálním vypětím sil snažili vrátit zpět do tábora.
Jejich poloha napovídala, že se možná v šoku rozdělili – část skupiny utíkala dolů k lesu, zatímco tato trojice se posléze obrátila zpět k výstupu do kopce v zoufalé snaze najít stan a vybavení. Slobodin měl na hlavě prasklinu lebky, přesto zřejmě dokázal ještě několik stovek metrů jít či lézt, než zemřel vysílením a podchlazením.
Všech pět těl nalezených do konce února – dva u ohniště a tři mezi stromem a stanem – nemělo na sobě závažnější viditelná poranění, příčinou smrti bylo patrně zmrznutí. Mrazivé peklo ale tímto zdaleka neskončilo. Po dalších členech výpravy jakoby se slehla zem; pátrání po zbývajících čtyřech pohřešovaných trvalo ještě déle než dva měsíce.
Až začátkem května 1959 odtála sněhová pokrývka v hluboké lesní rokli asi 75 metrů od borovice – a odhalila poslední hrůzný nález. Záchranáři nejprve narazili na kousky roztrhaného oblečení vyčnívajícího ze sněhu, a pak odkryli těla posledních čtyř členů Ďatlovovy výpravy: Nikolaje Thibeaux-Brignollese, Alexandera Kolevatova, Ludmily Dubininové a zkušeného instruktora Semjona Zolotareva.
Leželi společně v dílem vlastnoručně vyhloubené sněhové jámě – zřejmě improvizovaném úkrytu – pod silnou vrstvou sněhu, jen pár metrů od místa, kde předtím ležela nalezená oblečení. Někteří z nich měli na sobě svršky patřící jiným členům skupiny – například Ludmila si oblékla roztrhaný svetr Georgije Krivoniščenka a omotala si nohy kousky kalhot po něm.
To nasvědčuje tomu, že ti silnější se ve skupině snažili zahřát ty slabší nebo zraněné – a možná i to, že v době smrti těchto čtyř už jejich přátelé od ohniště byli mrtví a zbylí přeživší využili jejich oblečení. Těla v rokli však přinesla i další šokující překvapení, které navždy změnilo celou kauzu v děsivou legendu…
Nevysvětlitelná zranění a děsivá tajemství
Nově nalezené oběti totiž vykazovaly těžká a naprosto bizarní zranění, která se nápadně lišila od ostatních pěti členů výpravy. Například 23letý Thibeaux-Brignolles měl zcela rozdrcenou lebku; Zolotarev (38) a Dubininová (20) měli mnohačetné zlomeniny žeber a rozsáhlá vnitřní zranění hrudníku – podle lékařů silou odpovídající účinkům vážné autonehody!
Dubininová navíc přišla o jazyk, oči a část rtu, Zolotarev postrádal oči, a jednomu dalšímu z chlapců chyběl kousek lebky – měkké tkáně obličeje byly u některých mrtvých znetvořeny k nepoznání. Ještě podivnější bylo zjištění, že tyto devastující úrazy neprovázely žádné viditelné známky vnějšího poranění či zápasu. Jako by jim kosti polámala obrovská síla, proti níž neměli šanci – síla přesahující možnosti člověka, avšak působící jen uvnitř těl (žádné rány, modřiny či stopy po úderech nenašli).
Pitvy určily, že všech devět členů výpravy zemřelo přibližně 6–8 hodin po posledním jídle. Šest z nich oficiálně podlehlo prokazatelně podchlazení, zatímco tři zmínění nešťastníci podlehli smrtelným zraněním (lebečním a hrudním). Co však tato zranění způsobilo? Bylo možné, že by je měl na svědomí někdo cizí – případně dravá zvěř, nebo dokonce někdo z výpravy?
Všechna vyšetřování i forenzní analýzy však opakovaně vyloučily cizí zavinění – v okolí stanu ani nikde jinde se nenašly stopy nikoho dalšího mimo devíti členů výpravy. Na tělech nebyly ani stopy po kousnutí či škrábancích, jež by svědčily o útoku zvířete. Samotné místo tragédie – průsmyk pod Mrtvou horou – tedy jako by bylo zlověstně opuštěné; smrt přišla ze tmy a mrazu bez jakéhokoliv zjevného vnějšího zásahu.
Hrůzné nálezy tím nekončily. Vyšetřovatelé při ohledání ostatků zjistili, že část oděvů nesla stopy radioaktivního záření! Dva ze studentů – konkrétně Krivoniščenko a Kolevatov – měli na svých šatech naměřeny zvýšené hodnoty radiace. To je nesmírně zarážející a v kombinaci s ostatními okolnostmi naprosto nevysvětlitelné: co mohlo oblečení turistů „ozářit“ radioaktivitou? V tu chvíli se případ Ďatlovovy výpravy proměnil z tragické nehody v děsivou záhadu plnou teorií o nadpřirozených jevech, tajných pokusech a konspiracích. Sovětské úřady navíc svým chováním jen přilily olej do ohně…
Chaotické vyšetřování a oficiální mlčení
Sovětské orgány zahájily vyšetřování hned po nálezu prvních těl, ovšem od samého počátku panoval zmatek a podivné utajování. Místo tragédie důsledně očistily a uzavřely, přičemž širší oblast Mrtvé hory byla pro veřejnost nepřístupná po další tři roky.
Vyšetřovatelé pečlivě zdokumentovali dostupné důkazy – pořídili fotografie stanu i těl, odebrali vzorky – ale brzy jako by nad případem visela neviditelná stopka shora. Už v květnu 1959, pouhé tři měsíce po nálezu posledních obětí, bylo vyšetřování v tichosti ukončeno. Závěrečná zpráva jako příčinu úmrtí všech devíti mladých lidí uvedla laconicky „působení neznámé spontánní přírodní síly, kterou nebyli schopni překonat“.
Jinými slovy: úřady samy přiznaly, že nevědí, co se stalo. Zároveň prohlásily, že nebylo zjištěno žádné cizí zavinění, a tím pro ně věc skončila. Nikdo nebyl obviněn ani pohnán k odpovědnosti – vždyť také oficiálně nešlo o zločin, ale jakousi „přírodní pohromu“. Není divu, že takové vysvětlení veřejnost neuspokojilo. Jaká „přírodní síla“ láme kosti, vyděsí zkušené horaly k šílenému útěku a zanechá stopy radiace? Místo odpovědí přišlo mlčení – a o to větší nejistota a spekulace.
Dokumenty z vyšetřování zmizely v tajném archivu a široká veřejnost se o celém případu prakticky nic nedozvěděla až do konce 80. let. Teprve s příchodem glasnosti a otevření archivů v 90. letech vypluly na povrch původní vyšetřovací spisy – ovšem řada dokumentů chyběla a dodnes chybí.
Toto informační vakuum dalo vzniknout legendě: záhadná smrt Ďatlovovy výpravy začala žít vlastním životem. Sovětská vláda svým mlčením a utajením podrobností nahrála do karet nejrůznějším teoriím – od těch rozumných až po naprosto divoké. Sám vedoucí původního vyšetřování Lev Ivanov po letech přiznal, že už během pátrání zaznamenali svědectví místních o podivných „ohnivých koulích“ létajících v noci nad horami a že on sám zvažoval i „mimozemskou“ verzi události.
Tyto zkazky se však pochopitelně oficiálně neobjevily. Právě světla na obloze hlášená v inkriminované době nad severním Uralem se stala ústředním motivem mnoha pozdějších teorií. A nebylo to jediné vodítko vyvolávající mrazení…
Co tedy mohlo způsobit tak nevysvětlitelnou a děsivou tragédii? Za více než 60 let od události vzniklo na 75 různých hypotéz. Některé vycházejí z racionálních úvah, jiné spadají do ranku sci-fi. Níže uvádím nejznámější teorie, které se v souvislosti s případem „Hory mrtvých“ objevily:
Lavina nebo jiný přírodní sesuv sněhu. Hned zkraje se nabízelo vysvětlení, že stan v noci zasypala lavina a horolezci v panice prchli před masou sněhu. Tato teorie dávala smysl – extrémní horské počasí dokáže zabíjet – ale dlouho pro ni chyběly přímé důkazy. Svah, na kterém skupina tábořila, měl podle záchranářů příliš mírný sklon (pouze ~15°) a okolnosti nenasvědčovaly klasické lavině.
Navíc by se sněhová vrstva utrhla hned při stavbě stanu, ne až hluboko v noci. A přece – lavina zůstávala favorita mnoha vyšetřovatelů jako nejlogičtější, přestože zdánlivě nepravděpodobné řešení záhady. (K této variantě se po desítkách let přiklonily i nejnovější výzkumy – viz dále.)
Tajné vojenské operace. Další populární teorie viní sovětskou armádu, že v oblasti potají testovala nové zbraně či technologie. Například hypotéza o leteckých bombách či minách praví, že skupinu u stanu zaskočily výbuchy nebo tlakové vlny experimenálních bomb shazovaných z letadel.
Ty by vysvětlovaly náhlý útěk polonahých turistů i jejich vnitřní zranění způsobená silnou tlakovou vlnou. Zmíněné „ohnivé koule“ na obloze pak bývají dávámy do souvislosti s testy vojenských raket, případně se záblesky při explozích vysoko na obloze.
Radioaktivita na oblečení některých obětí pak přiživila spekulace, že šlo třeba o test jaderných zbraní, nebo že dva členové expedice (kteří měli dříve pracovat v utajovaných provozech) měli na oděvech stopy radioaktivního materiálu z laboratoří a armáda kvůli nim celý incident zametla pod koberec. Sovětské úřady však jakékoli „konspirační“ pozadí odmítly a tvrdí, že žádná fakta nemanipulovaly ani netajily – a dodnes se neobjevil přímý důkaz, který by vojenskou verzi podpořil.
Útok domorodých Mansijů. Protože Ďatlovova skupina procházela odlehlým územím tradičně obývaným Mansiji (původní obyvatelé Uralu), napadlo vyšetřovatele zpočátku i podezření, zda studenty nepobila skupina rozhněvaných domorodců – například kvůli znesvěcení posvátné půdy či lovišť.
Tahle teorie se ale ukázala jako velmi nepravděpodobná: Mansijové jsou mírumilovní lidé a prosluli naopak pohostinností vůči zbloudilým cestovatelům. Místní se navíc aktivně zapojili do pátrání po pohřešovaných a poskytli záchranářům pomoc. A hlavně – na místě činu nebyly žádné stopy cizích útočníků či boje. Těla nenesla žádné typické známky napadení zbraní či nožem. Tuto teorii tak můžeme prakticky vyloučit.
„Sněžný muž“ (ruský yetti): Když byly v 90. letech publikovány deníky a fotoalba Ďatlovovy výpravy, v jednom z denních záznamů se prý objevila položertovná zmínka o „sněžném muži“ a na jedné z posledních fotografií, které skupina nafotila, je v pozadí v lese vidět podivná tmavá postava připomínající člověka.
To stačilo k rozvíření spekulací, že na nič netušící stany mohla zaútočit nějaká neznámá primitivní bytost žijící v horách. Zastánci teorie poukazovali i na znetvoření těl – chybějící jazyk, oči, nos – což by mohlo odpovídat brutálnímu útoku velkého tvora na obličej obětí.
Pravda je, že příběh o yettim se hodil i sovětské propagandě – v archívech údajně existují dokumenty, že úřady v 50. letech skutečně organizovaly výpravy za účelem najít „sněžného muže“. Přesto však fyzické důkazy chybí: na místě tragédie se nenašla žádná „velká stopa“ po obřím tvorovi a chybí jakékoli stopy zápasu člověka s tvorem. Vysvětlení s yettim tak patří spíše do říše legend – byť dodnes populárních.
Mimozemská návštěva (UFO). Světla plující nad nočními horami v době tragédie dala vzniknout i teorii, že se skupina stala nešťastnou obětí kontaktu s UFO či mimozemskou silou. Několik svědků v regionu tehdy skutečně nahlásilo, že viděli na obloze jasně zářící oranžové koule.
Hlavní vyšetřovatel případu Ivanov se po letech netajil tím, že této verzi osobně věří. Konspirační autoři pak rozvíjeli představy, že mimozemská energie či technologie mohla turisty usmrtit a zohavit, případně že zděšení mladíci prchali před „něčím z nebe“ a způsobili si pak zranění sami.
Tato teorie však stojí pouze na nepodložených výpovědích a představivosti autorů sci-fi. Žádný důkaz o stopách mimozemšťanů neexistuje – a i záhadné ohnivé koule lze vysvětlit prozaičtěji (třeba vzdálenými raketovými testy).
Výše zmíněné teorie jsou jen zlomkem z celé škály vysvětlení, která za desítky let zazněla. Platí, že čím déle zůstávala tragédie bez jasného vysvětlení, tím divočejší hypotézy vznikaly. Každá z teorií narážela na nějaký rozpor nebo chybějící článek, takže žádnou nešlo stoprocentně dokázat.
Právě to dodnes činí z případu Ďatlovovy výpravy mrazivou detektivku: souhra mnoha zvláštních nálezů (rozřezaný stan, bosé stopy, zranění, radiace) vytváří hádanku, která jako by vzdorovala logickému vysvětlení. Nebo snad přece existuje rozumné objasnění? V posledních letech se zdá, že věda na tuto otázku konečně našla odpověď.
Seriózní výzkum
Záhada Ďatlovovy výpravy lákala po desetiletí nejen konspirátory, ale i seriózní výzkumníky. Ruské úřady samy případ několikrát znovu otevřely a prověřovaly moderními metodami.
V letech 2015 až 2019 proběhla nová oficiální vyšetřování, během nichž experti přezkoumali původní důkazy a analyzovali všechny myslitelné scénáře. Vyšetřovatelé jich identifikovali přes 75, z nichž drtivou většinu – hlavně všechny konspirace o tajných službách, vetřelcích či monstrech – vyloučili.
Soustředili se pouze na varianty zahrnující působení přírodních sil, protože i po letech byly stále nejpravděpodobnější. A skutečně – v červenci 2020 ruská prokuratura oznámila závěry: tragédii způsobila nešťastná shoda extrémního počasí a laviny.
Nikoliv řádění vězňů, špiónů ani mimozemšťanů – nýbrž obyčejný sesuv masy sněhu vinou přírody. Tím se vyřešení záhady na první pohled vrátilo zpět k nejprostšímu vysvětlení. Jenže skeptici ihned namítali staré známé argumenty: malý sklon svahu, žádné viditelné známky laviny, proč by zkušená výprava tábořila přímo v lavinovém korytě? Kdepak, tady bude opět něco víc… Nebo ne?
Klíč k definitivnímu objasnění nakonec přinesla moderní věda. Švýcarští vědci z univerzit v Lausanne a Curychu se rozhodli provést nejdetailnější simulaci okolností tragédie. Na počátku roku 2021 publikovali studii, která s využitím pokročilých počítačových modelů a poznatků z oboru mechaniky sněhu potvrdila pravdivost lavinové teorie.
Badatelé se zaměřili na tzv. deskovou lavinu – jinými slovy náhlý sesuv kompaktní bloku sněhu. Zjistili, že svah nad místem tábořiště neměl ve skutečnosti sklon pouhých 15°, jak se myslelo, ale až kolem 30°. Navíc foukal mimořádně prudký vítr o síle orkánu, který za několik hodin navál na stan obrovskou masu sněhu.
Výpočty ukázaly, že skupina ve svahu při hloubení stanu nejspíš narušila stabilitu sněhové vrstvy. Tato těžká sněhová deska držela ještě pár hodin, ale pak se uprostřed noci náhle utrhla a zřítila přímo na stan. Devět lidí spících na zemi (na podlážku dávali své lyže a batohy) zasypal tvrdý zmrzlý sníh – částečně stan zbortil a uvěznil je uvnitř.
Během okamžiku tak došlo k oněm záhadným zraněním: simulace potvrdila, že pád byť relativně malé laviny mohl způsobit smrtelná poranění hrudníků a lebek – přesně taková, jaká oběti měly. Díky lyžím a vybavení pod sebou byli nešťastníci doslova rozdrceni mezi tvrdou podložkou a betonovou masou sněhu. A přitom člověka může zabít i půlmetrová vrstva sněhu, když je dostatečně zhutněná a náraz přijde nečekaně.
Šokovaní turisté však lavinový úder nejspíš přežili – alespoň zpočátku. Tři z nich utrpěli vážná poranění (Dubininová, Zolotarev a Thibeaux měli zlámaná žebra a lebku), ale byli při vědomí. Ostatní vyvázli relativně v pořádku. Museli však jednat rychle: stan byl částečně zavalený, vchod blokovaný, možná hrozilo další sesutí. Zoufalá situace si vyžádala zoufalé řešení – členové výpravy zevnitř prořízli stan plachtovým nožem a vyprostili se ven do vánice.
Rychle vytáhli i své zraněné druhy, neměli však ani čas se při tom obléci. Teplé svršky zůstaly zasypané uvnitř stanu nebo rozházené okolo a tmou se mezitím dral studený vítr a prašan. Polonazí a v panice se skupina rozhodla okamžitě opustit nebezpečný svah – prchali dolů ke vzdálenému lesu, který skýtal aspoň nějaký úkryt. Tam rozdělali provizorní oheň (to vysvětluje nalezené ohniště pod borovicí) a snažili se zraněné zahřát a ošetřit.
Bohužel v mrazivé noci a bez vybavení neměli šanci. Dvěma nejhůře oblečeným (Dorošenko a Krivoniščenko) se u ohně rychle zastavilo srdce vlivem podchlazení. Ostatní se z posledních sil vydali zpět směrem ke stanu, kde tušili spacáky a zásoby, ale v metelici a černočerné tmě už stan nenašli. Trojice Ďatlov, Slobodin, Kolmogorovová klesla vysílením na různých místech v půli cesty a zmrzla.
Čtveřice z rokle se patrně propadla do hlubokého sněhového závěje při pokusu prodírat se lesem – i oni nakonec podlehli chladu a zraněním. Jejich posmrtné zohavení (chybějící oči, jazyky) pak nejspíš způsobili mrchožraví živočichové a pozvolná rozkladná činnost, než byla těla nalezena.
Zdánlivě záhadné roztrhané oblečení lze také logicky vysvětlit fenoménem „paradoxního svlékání“ – umrzající lidé mívají pocit horka a strhávají ze sebe šatstvo, případně jde o výsledek snahy zahřát raněné použitím oděvů zemřelých druhů.
Výše popsaný scénář podložený simulacemi a experimenty je první opravdu vědecky podložené vysvětlení tragédie. Dokazuje, že lavinová teorie – jakkoli se léta zdála nepravděpodobná – dokáže objasnit všechny zásadní záhady případu Ďatlovovy výpravy. Autoři studie (J. Gaume a A. Puzrin) sice skromně dodávají, že jejich závěry nelze brát jako absolutně prokázaný fakt, ale že pravděpodobnost laviny je extrémně vysoká.
Je až k nevíře, že k rozluštění 60 let staré záhady pomohla i nečekaná inspirace z popkultury: vědce při simulacích inspiroval způsob, jak animátoři filmu Ledové království (Frozen) realisticky znázornili chování sněhu, a dokonce získali data o účincích nárazu sněhu na lidské tělo díky testům automobilky General Motors ze 70. let. Věda si zkrátka poradila i s tak bizarním případem, kde se dlouho zdálo, že řešení snad ani nepochází z tohoto světa.
A co na to lovci záhad? Samozřejmě, příběh Ďatlovovy výpravy si zřejmě stále uchová svůj ponurý mystický nádech. Jak trefně poznamenal Johan Gaume, jeden z autorů studie: „Lidé nechtějí, aby to byla lavina. Je to příliš normální.“ Příliš obyčejné a všední na tak hrůzyplnou legendu. Konspirační teorie o Yettim či UFO tedy nejspíš jen tak nezmizí, neboť lidská představivost ráda nachází v tajemnu zalíbení.
Zdroje:
https://cc.cz/pred-60-lety-na-urale-zahadne-zemrelo-devet-lidi-tajemstvi-datlovovy-vypravy-ted-pomohlo-vyresit-disneyho-frozen/
https://www.stoplusjednicka.cz/datlovova-vyprava-zahada-pekelneho-prusmyku-vyresena
https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/ural-smrt-turistu-rusko_1902021525_mat
https://cc.cz/pred-60-lety-na-urale-zahadne-zemrelo-devet-lidi-tajemstvi-datlovovy-vypravy-ted-pomohlo-vyresit-disneyho-frozen/
https://cs.wikipedia.org/wiki/Z%C3%A1nik_%C4%8Eatlovovy_v%C3%BDpravy
