Nápad Marion Donovan na zlepšení plen všichni odmítli. Tak ho vyrobila sama a prodala za miliony

Po smrti matky, když jí bylo pouhých sedm let, trávila většinu volného času v továrně svého otce Milese a strýce Johna. Ti byli sami vynálezci; jejich firma South Bend Lathe Works vyráběla slavný „soustruh South Bend“, průmyslový stroj používaný k broušení ozubených kol pro automobily a hlavní pro zbraně.

Otec v ní podporoval zvědavost a technickou tvořivost. Když si jako malá usmyslela, že vytvoří novou zubní pastu, pomohl jí s výrobou a naučil ji základům systematického řešení problémů. To jí dalo pochopení pro mechaniku, materiály a procesy.

Na druhé straně stál svět literatury, estetiky a elegance. Marion navštěvovala Rosemont College v Pensylvánii, kde v roce 1939 získala bakalářský titul z anglické literatury. Poté se přestěhovala do New Yorku a přijala místo asistentky redaktorky v časopise Vogue.

Zde se ponořila do světa krásy, módy a designu. Právě syntéza těchto dvou protichůdných vlivů nejspíše dále formovala její jedinečný talent. Nebyla jen inženýrkou ve světě módy, ani pohou elegantní dámou s technickými nápady.

Její budoucí vynálezy nebyly jen funkční; byly promyšlené do posledního detailu s ohledem na toho, kdo je bude používat. Neřešily jen jeden problém, ale celou kaskádu souvisejících nepříjemností. Jak bychom řekli dnes, myslela na kompletní uživatelský zážitek.

Po svatbě s obchodníkem s kůží Jamesem F. Donovanem opustila Marion svou práci ve Vogue a přestěhovala se do Westportu v Connecticutu, aby se věnovala rodině. Učinila tak krok, který od ní společnost v poválečné Americe očekávala. Padesátá léta byla érou dokonalé rodiny a idealizované předměstské hospodyňky.

Pro miliony žen se tento ideál stal jakousi „zlatou klecí“. Život v domácnosti byl pohodlný, ale často izolující a pro ženy intelektuálně nedostatečný, což vedlo k fenoménu, který spisovatelka Betty Friedan později nazvala „problémem, který nemá jméno“ – k všudypřítomnému pocitu prázdnoty a nespokojenosti. Ženy byly nabádány, aby se vzdaly svých kariérních ambicí ve prospěch rodiny, a jejich role tak byla jasně vymezena.

Marion Donovan se tomuto společenskému tlaku navenek podřídila. Opustila pulzující New York pro klidné městečko. Domácí práce pro ni však nebyly otupující rutinou, ale sérií inženýrských problémů, které čekaly na optimalizaci.

Všechno to začalo u jejího šicího stroje. Prvním materiálem, který padl za oběť jejímu odhodlání, byl sprchový závěs z koupelny. Stříhala a sešívala, experimentovala s tvarem a strukturou. Výsledkem byl první prototyp nepromokavého obalu na plenu.

Ale Marion věděla, že to nestačí. Gumové kalhotky už se koupit daly. Byly sice nepromokavé, ale také neprodyšné, což vedlo k bolestivým opruzeninám. Její řešení muselo být lepší ve všech ohledech.

Po dalších experimentech objevila ideální materiál: lehký a prodyšný nylon z padákoviny. Ten stále bránil prosakování, ale na rozdíl od gumy dýchal, což umožňovalo pokožce zůstat suchá a výrazně se snižil výskyt opruzenin. Její vynález si získal i doporučení lékařů.

Myslela i na bezpečnost a pohodlí. Místo nebezpečných zavíracích špendlíků, které hrozily poraněním dítěte i matky, použila kovové a později plastové patentky (druky). Vytvořila také obálkový systém s chlopněmi, které držely savou vložku (látkovou plenu) na místě a bránily úniku vlhkosti po stranách, aniž by plenka přišla do přímého kontaktu s pokožkou nebo oblečením dítěte.

S tímto geniálním produktem (byly to kalhotky, které se nosily přes látkovou plenu) v ruce se Marion vydala za velkými výrobci. Byla přesvědčená, že každá firma vyrábějící dětské zboží okamžitě pozná jeho hodnotu. Setkala se však se jen s hradbou z arogance a nepochopení.

Její vzpomínka na tyto schůzky, kterou sdílela v rozhovoru s Barbarou Walters v roce 1975, je výmluvným svědectvím doby: „Šla jsem za všemi velkými jmény, na která si jen vzpomenete, a oni řekli: ‚To nechceme. Žádná žena nás o to nepožádala. Jsou naprosto spokojené a kupují všechny naše dětské kalhotky.‘“.

Byla to klasická ukázka neschopnosti vidět potřebu, kterou sami neprožívali. Pro manažery, muže, kteří nikdy neměnili pleny, problém neexistoval. Ale Marion se nenechala odradit. Když jí řekli ne, odpověděla: „Tak jsem se pustila do výroby sama.“.

Její „výtvor“ měl premiéru v roce 1949 v prestižním obchodním domě Saks Fifth Avenue v New Yorku a stal se okamžitým hitem. Úspěch byl tak fenomenální, že prezident obchodního domu Adam Gimbel napsal Marion dopis, v němž stálo: „Nestává se často, aby nová inovace v oblasti dětského oblečení zaznamenala tak okamžitý úspěch jako vaše pleny.“.

V roce 1951 prodala práva společnosti Keko Corporation za 1 milion dolarů – v dnešních penězích více než 9 milionů dolarů. Trh promluvil a jednoznačně vyvrátil tvrzení velkých výrobců. Ukázalo se, že existuje obrovská, tichá poptávka, kterou dokázal identifikovat a uspokojit pouze někdo, kdo problému skutečně rozuměl.

Prodej práv na „pleny“ mohl být vrcholem její kariéry. Pro Marion Donovan to byl ale jen začátek. Její mysl už pracovala na dalším, ještě revolučnějším kroku: na plně jednorázové pleně. Chápala, že skutečným řešením není jen zabránit protékání, ale eliminovat celý cyklus praní.

Pustila se do experimentů s papírem. Úkol byl složitější, než se zdá. Nestačilo najít jen savý papír. Klíčovou výzvou bylo vytvořit materiál, který by vlhkost nejen absorboval, ale aktivně ji odváděl od pokožky dítěte, aby se zabránilo opruzeninám. Po mnoha pokusech vyvinula prototyp z několika vrstev pevného, absorpčního papíru, který tento úkol plnil.

S touto vizí, která předběhla svou dobu o desetiletí, znovu oslovila průmyslové giganty. Tentokrát se vydala za velkými papírenskými společnostmi v USA. Reakce byla ještě horší než u „plen“.

Místo zdvořilého odmítnutí se jí dostalo otevřeného výsměchu. Její nápad byl považován za „zbytečný a nepraktický“ a manažeři se jí doslova smáli do očí. Nedokázali si představit, že by někdo chtěl za plenku zaplatit a po jednom použití ji vyhodit.

Zatímco nepromokavé kalhotky mohla ušít doma na stroji, výroba funkčního prototypu savé papírové pleny vyžadovala přístup k průmyslovým technologiím a materiálům, které jako jednotlivec neměla. Bez něj bylo extrémně náročné a drahé si nechat myšlenku patentovat. Proto k tomu nedošlo.

Trvalo téměř deset let, než svět její vizi pochopil. V roce 1961 uvedla společnost Procter & Gamble na trh produkt s názvem „Pampers“. Vyvinul ho jejich chemický inženýr Victor Mills, který, jak praví legenda, byl sám frustrovaným dědečkem měnícím látkové pleny svým vnoučatům. Pampers se staly globálním fenoménem a navždy změnily péči o kojence.

Marion Donovan se nikdy nenechala zlomit neúspěchem. V roce 1958, ve věku 41 let, učinila pozoruhodný krok. Zapsala se na magisterské studium architektury na prestižní Yaleově univerzitě. V jejím ročníku byla jednou z pouhých tří žen. Tento úspěch sám o sobě byl v tehdejší době mimořádný a svědčil o její obrovské inteligenci a odhodlání.

Její vynalézavost se však neomezovala jen na pleny. Během svého života získala celkem 20 patentů a neustále hledala způsoby, jak zjednodušit a vylepšit každodenní život. Její portfolio vynálezů je přehlídkou praktičnosti a řešení drobných, ale otravných problémů.

Dalším z jejích chytrých vynálezů byl „Zippity-Do“. Jednalo se o elastickou šňůrku, která elegantně řešila drobný, ale každodenní problém mnoha žen: jak si zapnout zip na zádech šatů bez cizí pomoci. Tento jednoduchý nástroj tak posiloval jejich soběstačnost v běžném životě.

Problém s organizací a omezeným prostorem v šatníku pak řešil její vynález s názvem „The Big Hangup“ (obrázek). Bylo to speciálně navržené ramínko, které dokázalo pojmout až třicet kusů oděvů a výrazně tak šetřilo místo ve skříni.

Zaměřila se také na dentální hygienu s produktem „DentaLoop“. Tato předpřipravená smyčka ze zubní nitě usnadňovala čištění mezizubních prostor, protože eliminovala nepohodlné a často nešikovné omotávání nitě kolem prstů. V době kdy nebyly klasické mezizubní kartáčky to byl opět krok vpřed.

Mezi její praktické nápady patřila i zdánlivě prostá odkapávací miska na mýdlo. Byla chytře navržena tak, aby přebytečnou vodu odváděla přímo do umyvadla.

Marion Donovan zemřela v roce 1998 ve věku 81 let. Její jméno není tak známé jako jména Edison, Bell nebo Ford. Přesto její myšlení ovlivnilo každodenní život milionů lidí možná ještě víc než vynálezy mnohých slavnějších mužů.

V roce 2015 byla Marion Donovan konečně, i když posmrtně, uvedena do Národní síně slávy vynálezců. Bylo to opožděné, ale zasloužené uznání.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Marion_Donovan

https://www.theatlantic.com/technology/archive/2014/10/the-woman-who-invented-disposable-diapers/381310/

https://www.invent.org/blog/inventors/marion-donovan-diaper

https://invention.si.edu/invention-stories/papers-illustrate-woman-inventors-life-and-work

https://seletyn.com/2022/03/08/women-in-history-marion-donovan/