Článek
V příští chvíli už vytáčel číslo svého dvorního textaře. Michal Horáček zvedl telefon téměř okamžitě – ačkoli se ozval uprostřed noci, nebylo to poprvé. „Mám to!“ vykřikl Hapka do sluchátka. O pár minut později se světlomety starého žigulíku zakously do noční mlhy: Horáček spěchal úzkými cestami k Okoři, aby si vyslechl další zázrak zrozený v bezbožné hodině. V obýváku osvíceném jedinou lampou už Hapka nedočkavě přešlapoval u piana. Když dorazivší přítel konečně vešel, Petr se zhluboka nadechl a začal hrát.
Svět Petra Hapky začal v neobyčejně už od jeho narození. Narodil se téměř in medias res, takřka na cestě: stačilo málo a jako místo jeho narození by v rodném listě stála tramvajová zastávka na Karlově náměstí. Na svět přišel 13. května 1944 v Praze, do rodiny akademického malíře a operetní zpěvačky.
Hudbu tak měl doslova v krvi – a zároveň jako by už od dětství zkoušel všem pravidlům unikat. Rodiče v něm rozpoznali talent: ve třech letech se naučil hrát na klavír a ve čtyřech složil první písničku. Od osmi let ho však disciplína cvičení dvě hodiny denně u nástroje neúprosně svazovala.
„Hrozně mě to nebavilo,“ přiznal později s úsměvem. Malý Petr toužil spíš běhat venku – anebo okouzlovat spolužačky. „Ve třinácti mi došlo, že holky víc zaujmu, když ve třídě něco zahraju na pianino, než kdybych s klukama venku hrál fotbal,“ vzpomínal po letech. Hudba se mu stala způsobem, jak si vydobýt pozornost a svobodu zároveň.
Jako dospívající proto zkoušel leccos. Na pražské konzervatoři studoval hru na violu a zpěv, ale školní docházka ho nebavila – brzo vyměnil notové sešity za herecké skripta, přihlásil se na drama. Ve třídě měl legendárního Oldřicha Nového, který mu dokonce nabídl texty k zhudebnění. Mladý Hapka se však neodvážil, později toho litoval.
Krátce nato ho ostatně z konzervatoře vyloučili: utíkal po nocích hrát po barech, což se neslučovalo s řádem školy. „Bylo mi to ale jedno,“ říkal bez okolků. Už tehdy věděl, že ho živá hudba láká víc než diplom: měl za sebou první písničky pro Karla Gotta a Hanu Hegerovou a chápal, že musí dál skládat.
Nespoutaný bohémský život pianisty v nočních podnicích mu paradoxně otevřel cestu k velkým příležitostem. Jako talentovaného muzikanta si ho všimli divadelníci z proslulého Divadla za branou: ve 23 letech už tam působil jako dirigent a psal scénickou hudbu. Právě tehdy se seznámil s režisérem Jurajem Herzem – a začalo přátelství i pracovní tandem na dvacet let.
Koncem 60. let se Petr Hapka objevoval i před filmovou kamerou v menších rolích, ale pravé místo našel jako skladatel filmové hudby. V 70. a 80. letech se stal jedním z nejplodnějších českých autorů filmových melodií. Jeho typický rukopis – melancholický a romantický tón – zněl z desítek snímků, často pohádek nebo baladických příběhů.
Sám si nejvíc považoval spolupráce s režiséry Jurajem Jakubiskem a Jurajem Herzem: „Jejich filmy se nedají brát jako kšeft, protože jsou geniální,“ prohlásil kdysi skladatel, který se netajil tím, že svou práci dělá rád i pro obživu. Skládal pro radost i pro peníze, ale muziku odmítal dělit na vysokou a nízkou: „Hudba je jen jedna. Někdo ji dělá lépe, někdo hůř, to je všechno,“ říkával prostě.
Ne každá stránka Hapkovy kariéry však odrážela vzdor a svobodomyslnost. V bouřlivém roce 1977 se nezachoval jako hrdina disentu – podle archivů podepsal tzv. Antichartu odsuzující kritiky režimu. Byl tehdy již populárním tvůrcem a možná tušil, že otevřený vzdor by znamenal konec skládání filmové hudby a písní.
Jeho rebelie se místo toho odehrávala v osobním životě: v uměleckém světě proslul jako noční pták, milenec života, poslední český bohém – přezdívky, kterými ho častovali kolegové i novináři. Svůj bohémský úděl naplňoval beze zbytku.
Noční tvor a milovník života
Hapkovo jméno si lidé nejčastěji spojují s nezapomenutelnými písněmi, jež složil pro jiné interprety – a nakonec často i pro sebe. Už koncem 60. let skládal pro šansoniérku Hanu Hegerovou, například píseň Obraz Doriana Graye. Jako autor hudby k textům dalších básnivých textařů (Pavel Kopta, Zdeněk Rytíř aj.) se etabloval na scéně populární hudby.
V 70. letech nazpíval jeho melodie Karel Gott, potom například Petra Janů či Hana Zagorová. Hegerová zůstávala jeho osudovou múzou: pro ni napsal působivé skladby Kázání v kapli Betlémské nebo Denim Blue (se slovenským textem známá jako Levandulová).
Právě duet Levandulová se stal v roce 1988 obrovským hitem – a přitom vznikl díky náhodě. Pánský part měl původně zpívat Jiří Suchý, jenže toho v té době postihl zákaz činnosti od komunistů. Hapka tedy ve studiu nechal svou pracovní nahrávku a nakonec ji vydali: jeho chraplavý hlas se v „Levandulové“ stal rovnocenným partnerem Hegerové a píseň vstoupila do dějin.
Nebylo to poprvé, co coby interpret zaskočil: už dřív náhodou nazpíval titulní píseň k filmu Krakonoš a lyžníci, protože objednaný zpěvák nedorazil na natáčení. Hapkův vokál – civilní, trochu tápavý a přitom procítěný – si našel zvláštní oblibu. A tak Petr začal zpívat častěji, leckdy přímo duety se zpěvačkami (jako Dívám se, dívám či Bude mi lehká zem). Publikum oceňovalo autenticitu, s jakou autor interpretoval vlastní melodie.
Za skutečný zlom v Hapkově kariéře však může jednoznačně Michal Horáček. Mladý ambiciózní textař a básník zazvonil u Hapkova venkovského sídla v podhradí Okoře na začátku roku 1984. Přinesl balík textů a staršímu skladateli je nesměle podal. Petr si je prolistoval – a než se Horáček stihl rozkoukat, už ten večer u klavíru začal na jeden z nich skládat melodii.
„Hned ten první večer začala spolupráce, která nikdy neskončila,“ vzpomíná Horáček. Skutečně, to setkání odstartovalo tandem dvou mimořádných osobností, odlišných jako oheň a voda – a přece dokonale funkčních.
Hapka, bohém spoléhající na polibky múzy, a Horáček, střízlivý perfekcionista s obrovskou pílí, spolu vytvořili sérii alb, jež pozvedly úroveň české populární písně. První byla Potměšilý host (1987) s Hegerovou, následoval V penziónu Svět (1988) a další projekty až po velkolepý lyrikál Kudykam v roce 2009.
Jejich písně (S cizí ženou v cizím pokoji, Štěstí je krásná věc, Dialýza, Individualita a další) nazpívali hvězdy napříč generacemi – od Lucie Bílé přes Richarda Müllera po Jarka Nohavicu.
Tvorba Hapky a Horáčka probíhala po svém: neplánovaně, v nepravidelných intervalech, ale vždy s ohňostrojem inspirace. Horáček nosil hotové básnické texty – Hapka je někdy zhudebnil za pár týdnů, jindy mu ležely v šuplíku celé roky. Stávalo se, že některý text čekal na melodii i deset let. Ale jakmile Hapku políbila múza, neznal odpočinku.
Klidně uprostřed noci popadl telefon a volal: „Mám to!“. Horáček si zvykl, že jeho bohémští kolegové pracují v obráceném rytmu – a Petr Hapka byl extrémním případem. Vstával nejdřív v půl čtvrté odpoledne a komponoval zásadně v noci. Nejlepší melodie ho napadaly po půlnoci. A tak žil hlavně v noci, shrnul to výstižně rozhlasový dokument Českého rozhlasu.
Sám Hapka se ostatně k nočnímu životu hrdě hlásil. Miloval rychlá auta, ještě radši silné motorky – mezi motorkáři byl jako doma. „Nejvíc se cítím motorkářem, pak střelcem a potom skladatelem,“ žertoval s černým humorem v jednom rozhovoru. Svým životním stylem si zkrátka budoval pověst nezkrotného bonvivána a lva salónů. Bujaré večírky, flámování do úsvitu, krásné ženy po boku – to vše bylo přirozenou součástí jeho světa.
Sedm dětí
Ženy hrály v Hapkově životě stejně důležitou roli jako hudba. Byl dvakrát ženatý, ale jeho náručím prošlo mnohem víc žen. Múzy i milenky ho obklopovaly od mládí; vedl si dokonce seznam všech svých partnerek, jak po jeho smrti prozradila jedna z lásek.
První velkou láskou byla herečka a modelka Zora Ulla Keslerová. Poznali se údajně už koncem 60. let, když jí bylo osmnáct, a znovu se setkali po její kariéře v Itálii. Vzali se roku 1981. Jejich vztah byl vášnivý a osudový, ale zdaleka ne idylický.
Zora v pozdější zpovědi prozradila, že zažili největší štěstí i nejhlubší zoufalství. První dítě, které spolu čekali, se rozhodli přivést na svět v cizině – chtěli, aby se narodilo jako svobodný člověk mimo dosah komunistického režimu. Odjeli kvůli tomu do Říma.
Porod však dopadl tragicky. „Bylo to strašně dlouhé a těžké. Měli udělat císařský řez, ale neudělali. Byl to chlapeček. Nepřežil to,“ vzpomínala Zora se stínem v hlase. Petr zůstal v nejtěžších chvílích u ní. „Myslela jsem, že jsem si vzala nejlepšího chlapa na světě. Nehnul se ode mě ani na krok, staral se, oba jsme strašně plakali. On pak to děťátko pohřbil,“ líčila Zora drásavé momenty, které je tehdy na čas semkly.
Po půl roce Zora otěhotněla znovu – narodila se jim dcera Petra. Jenže radost z děťátka nedokázala zacelit rány. Zora se vrhla do péče o dítě tak intenzivně, že se s Petrem začali odcizovat. On utíkal zpátky k hudbě a bohémským tahům, ona se cítila být už jen mámou.
Napětí brzy vystřídalo otevřené trápení. Nevěry a lži byly na denním pořádku – Petrovo kouzlo pro ženy se proměnilo v prokletí jejich manželství. Zora dlouho dokázala odpouštět, ale když se poměry jejího muže množily („jedna za druhou, i dvě najednou“), zlomilo ji to.
Nakonec sbalila sebe i malou Petru a odjela zpátky do Itálie začít nový život. Následovalo vleklé dohadování a roku 1997 rozvod, provázený i spory o majetek. Trvalo mnoho let, než spolu bývalí manželé opět dokázali mluvit bez hořkosti. Pár let před Hapkovou smrtí se díky dospělé dceři smířili a vzájemně si odpustili.
Zora Keslerová však byla jen jednou z kapitol Hapkova milostného románu. Po ní následovaly další ženy, další děti. Celkem měl sedm potomků s pěti různými partnerkami.
Nejstarší dcera Markéta se narodila ještě před érou Keslerové a je téměř o čtvrtstoletí starší než nejmladší syn. Oním benjamínkem je Kašpar, který přišel na svět kolem roku 2001 – to bylo Petru Hapkovi 57 let.
Kašparova matka, módní návrhářka Olga Michálková, byla o generaci mladší než skladatel. Přesto spolu strávili poslední roky jeho života a Olga s láskou pečovala o Petra v dobách, kdy ho začala opouštět životní síla. Byla po jeho boku i v den, kdy zemřel.
Ostatní Hapkovi potomci nesou různá příjmení – Petra Hapková se proslavila jako zpěvačka, Haštal a Mikuláš Hapkovi jakožto synové druhé manželky Zuzany Řihoškové, další dcery mají příjmení jiná.
Bylo by snadné představit si, že tak rozvětvená rodina plná polovičních sourozenců a bývalých lásek žije neustále v hádkách. Jenže Petr Hapka si překvapivě dokázal udržet se svými „oficiálními“ dětmi i jejich matkami dobré vztahy.
Horáček s úžasem pozoroval, že kdykoli přijel na Okoř, potkal tam někoho z Petrova blízkého či širšího okolí – jeden den exmanželka, jindy milenka z mládí, často některé z dětí. Hapka působil jako slunce, kolem nějž všichni i přes staré rány dál obíhají.
Možná v tom hrála roli jeho neokázalá laskavost a galantní povaha. I ženy, které nejvíc zranil, o něm mluví bez nenávisti.
Království na Okoři
Útočiště mu poskytlo jedno zvláštní místo. Kamenný dům pod hradem Okoř – polorozpadlá ruina se zahradou – mu učaroval koncem 80. let. Koupil ho a krok za krokem proměnil k obrazu svému: z původní barabizny staré zhruba šest set let udělal znovu krásný domov.
Vykopal studnu, nechal zhotovit od kováře vhodné kování, postavil na dvoře malé pódium pro improvizovaná vystoupení. Ve zdech starého stavení jako by ožila duše středověkého hradu – a Petr se stal jejím pánem. Dokonce objevil (zasypanou) tajnou podzemní chodbu, která prý z domu vede až na hrad Okoř.
„Chtěl, aby se celá vyčistila a zrekonstruovala,“ popisoval Horáček při jedné návštěvě po letech, „k tomu už mu ale nebyl dopřán čas“.
Okoř se stala centrem Hapkovy tvůrčí samoty i bohémského společenského života. Z Prahy je to jen kousek, přesto místo leží v objetí lesů stranou civilizace. Tam se skladatel cítil svobodný. Zbudoval si v domě malé nahrávací studio, kde mohl komponovat, kdykoli ho napadla melodie.
A že to bývalo vskutku v nečekané hodiny: přes den spal, tvořil po nocích. Nejednoho souseda v okolí probudil po půlnoci vzdálený zvuk piana nebo burácení Hapkovy motorky, když se v inspiraci potřeboval projet noční krajinou. Přátelé a kolegové si zvykli, že pokud chtějí Petra zastihnout střízlivého a při smyslech, mají přijet k podvečeru.
Večery a noci na Okoři bývaly kouzelné. U krbu se scházela pestrá společnost – muzikanti, herci, malíři – a často se improvizovaně hrálo. Když měl Hapka dobrou náladu, sedl ke klavíru a hrál hostům třeba své filmové melodie. Jindy pouštěl desky swingu ze 40. let a dirigoval imaginární orchestr s neskonalou elegancí. Všudypřítomná byla bohémova pohostinnost: pro své hosty otevíral lahve archivního vína, které si vozil z cest, a pro zvířata zase nikdy nezapomněl nakoupit zásoby masových konzerv.
Zvěřinec na Okoři byl kapitolou sám pro sebe. Hapka miloval zvířata, zvláště kočky, a měl jich plný dům. V jeho domácnosti se v různých obdobích vyskytovalo úctyhodné množství tvorů: tři psi, dvacet i více koček, fretka, exotický ptáček a dokonce ochočený netopýr. V zahradě choval ježky a králíky a nechával je volně běhat. Kočkám však patřilo jeho srdce nejvíc.
Na Okoři běžně pobíhalo kolem dvaceti sedmi koček najednou – což i Horáček, sám milovník zvířat, považoval za „docela dost“. Některé byly svobodné, další nově příchozí držel prý Hapka v karanténě, než je pustil mezi ostatní. Měl mezi nimi i královnu: mouratou kočku jménem Najka, která všemu vládla.
Její význam pro něj byl tak velký, že její portrét dokonce jednou nechal promítnout na plátno ve Státní opeře během koncertu. Před návštěvami kočky nijak neuklízel – a tak se stávalo, že hosté, kteří u něj chtěli přespat, museli sdílet polštář se dvěma či třemi chlupatými stvořeními. Někomu by taková domácnost připadala jako chaos; pro Hapku to byl jeho svět.
Poslední akord
Léta plynula a noční pták z Okoře stále neúnavně roztahoval svá křídla. Ještě v roce 2009, kdy mu bylo 65, se na premiéře jeho vysněného lyrikálu Kudykam tísnilo nadšené obecenstvo. Hapka stál v zákulisí, dirigentská taktovka se mu v rukou lehce chvěla – ale usmíval se. Hudba zněla podle jeho představ.
Byl to jeden z vrcholů jeho kariéry. Jenže právě tehdy už neviditelně začal boj, který žádná vůle nedokáže vyhrát. Nezvaný host – Alzheimerova choroba – se pomalu vkrádal do jeho života. Zprvu Petr pouze cítil, že ho častěji zrazuje tělo, že už nevydrží probdít celou noc u piana jako dřív. Ztráty paměti a zmatenost přičítal únavě. Ovšem v březnu 2013 podstoupil banální operaci kyčle a po ní se nemoc naplno projevila.
Lékaři vyslovili krutou diagnózu: Alzheimer. Hapka jí dlouho odmítal uvěřit. Zoufale se bránil osudu, snažil se rozpomenout na melodie, které mu dříve zněly v hlavě, zkoušel znovu cvičit na klavír své staré kusy. Ale postupující nemoc byla nelítostná.
Z bohémského bouřliváka se během několika měsíců stala křehká skořápka bývalého života. Jeho postava pohubla, jistota v rukou se vytratila, slova se začala z úst vytrácet. Přátelé, kteří ho navštěvovali na Okoři, jen těžko zadržovali slzy.
Člověk, kterého znali jako nezkrotného milovníka života, teď tiše seděl na terase, v očích daleko. Kočky mu lehávaly u nohou a on občas automaticky pohladil jejich kožich, jako to dělal vždycky – ale zdálo se, že duchem je jinde. Přesto i v těchto chvílích střežil svou důstojnost a svobodu: odmítal skončit v nemocnici nebo ústavu.
Rodina a nejbližší se semkli kolem něj a umožnili mu zůstat doma, obklopen tím, co miloval. Poslední dny prožil ve společnosti rodiny ve svém milovaném domě pod Okoří. Zemřel 25. listopadu 2014, bylo mu 70 let. V kostele na Okoři se s ním rozloučili jen jeho nejbližší – a na dvoře mezi padajícím listím čekala řada zaparkovaných motorek, jejich majitelé v kožených bundách s hlavami skloněnými.
Jeden z nich pronesl, že Petr by teď byl rád: přijeli ho vyprovodit nejen lidé, ale i hejno koček z širokého okolí. Jako by tušily, že odešel jejich největší ochránce.
O týden později proběhla i veřejná tryzna v Praze. V bazilice na Vyšehradě zněly jeho melodie, smuteční řeč pronesl Michal Horáček. Mluvil klidně, s vážností a láskou. Málokdo v tu chvíli potlačil dojetí. Petr Hapka, poslední bohém české hudby, se stal legendou už za života – a smrt na tom nic nezměnila.
Zdroje:
https://operaplus.cz/zemrel-petr-hapka/
https://www.idnes.cz/kultura/hudba/petr-hapka-oslavi-sedmdesatiny.A140509_114130_hudba_ob
https://dvojka.rozhlas.cz/genialni-muzikant-ktery-proflamoval-cely-zivot-pribehy-slavnych-petr-hapka-7492799
https://prazsky.denik.cz/volny-cas/zemrel-skladatel-petr-hapka-bylo-mu-70-let-20141125-g2kc.html
https://www.super.cz/clanek/celebrity-opakovane-nevery-a-smrt-prvniho-ditete-exmanzelka-petra-hapky-otevrene-o-nejvetsich-zivotnich-bolestech-499532
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/211809/objev-michala-horacka-tajna-chodba-z-hapkova-domu-na-hrad.html
