Článek
Nehybně leží na lůžku v potemnělém ateliéru. Vosk na koncích pečlivě upraveného kníru se mírně leskne ve světle lamp. Nádech, výdech – pomalý, mělký. V místnosti je ticho, slyšet je jen vzdálené tikání kapesních hodinek. Střih. „Konec, to je pro dnešek vše,“ ozve se nakonec od kamer.
Muž na posteli neodpovídá. Oči má zavřené, jako by ještě pořád žil v posledním okamžiku života někoho jiného. Až po dlouhé chvíli se jeho víčka zachvějí. Pomalu vstává, sundává si z krku malý stříbrný křížek a opatrně se dotkne knírku, který k němu už takřka přirostl. Právě dotočil smrt Hercula Poirota – a v jeho hrudi se mísí úleva s prázdnotou.
Drobný, důstojně vystupující belgický detektiv Hercule Poirot zemřel. A spolu s ním jako by něco zemřelo i v Davidu Suchetovi, britském herci, který slavného detektiva ztvárňoval neuvěřitelných pětadvacet let. Teprve teď, ve sklonku roku 2013, pomalu dopadá na Sucheta plná tíha toho okamžiku.
Sedí stranou ruchu filmového štábu, stále ještě v pečlivě nažehleném třídílném obleku svého alter ega. V ruce drží pověstnou hůlku s rukojetí ve tvaru labutě. Rekvizita, kterou svíral nesčetněkrát jako Poirot, mu teď připadá cizí. Kdo vlastně je, když už není Poirot?
Zrod jedné posedlosti
Na počátku to přitom vypadalo docela nevinně. Psal se rok 1987, když Davida Sucheta oslovil producent televizní společnosti ITV s nabídkou role slavného detektiva Agathy Christie. Suchet byl tehdy etablovaný divadelní a televizní herec, ale postavu Poirota příliš neznal.
Váhal. Starší bratr John, velký milovník Christie, ho dokonce varoval: „Nešel bych do toho. Poirot? Vždyť je to směšná figurka, takový panoptikální panák.“ Jenže David Suchet se nenechal odradit. Jako správný herec cítil v té roli výzvu. Mohl by opravdu přivést na obrazovku Poirota takového, jakého ho autorka zamýšlela – se všemi jeho vrtochy, genialitou i směšnostmi?
A tak se Suchet pustil do práce s odhodláním sobě vlastním. Nejprve si opatřil všechny romány a povídky, v nichž se Hercule Poirot objevil. Bylo jich pořádně požehnaně – desítky příběhů psaných od roku 1920 až do 70. let. Mladý herec je četl jeden za druhým s tužkou v ruce. Každou zmínku o vzhledu, zvycích či povaze detektiva si pečlivě poznamenával do bloku.
Tyto poznámky se brzy rozrostly v jakýsi „Poirotův manuál“ – pět hustě popsaných stránek obsahujících 93 bodů, jakési přikázání pro věrohodné ztvárnění slavného detektiva. Suchet jim později říkal dossier charakteristik.
Co všechno si do seznamu zapsal? Zdánlivé maličkosti, bez nichž by to ale „nebyl on“. Že Poirot miluje bylinný čaj tisane a nesnáší silný anglický černý čaj. Že jeho boty vždy musí být dokonale naleštěné lakýrky a na cestách nosí šedé návleky, tzv. spats.
Že nosí perfektně střižený oblek s vestou a křídově bílý límeček u košile – nikdy ne jinak. Při chůzi našlapuje drobnými krůčky, tělo vzpřímené. Při setkání se vždy hluboce uklání – dokonce i při potřesení rukou.
Nesnese nepořádek a prach: smítko na šatech by ho zabolelo víc než kulka. V knihách Agathy Christie se objevuje dokonce i detail, že když si dává kávu nebo čaj, sladí dvěma kostkami cukru – a přesně tak to muselo být i v seriálu. Suchet věděl, že jedině touto důsledností postavě vdechne život. Každý z těch 93 bodů pro něj byl svatý.
Když v roce 1988 padla první klapka seriálu Agatha Christie’s Poirot, byl David Suchet připraven jako nikdy v životě. Nastudoval si precizně belgický přízvuk své postavy a dokonce se rozhodl, že po celou dobu natáčení bude tímto hlasem mluvit i mimo záběr, aby z něj nevypadl.
Život v cizí kůži
Nová televize Granada spustila seriál na jaře 1989 a britské publikum záhy propadlo jeho kouzlu. Na obrazovce se objevil malý muž s vejčitou hlavou, pečlivě navoskovaným knírem a s očima, které šibalsky zajiskřily pokaždé, když se rozběhly jeho „malé šedé buňky mozkové“.
David Suchet vešel do světa Poirotových případů tak přesvědčivě, až se zdálo, že slavný detektiv z knižních stran Agathy Christie opravdu obživl. Epizody měly styl, vtip i atmosféru třicátých let a hlavní herec exceloval. S každým dalším dílem rostla jeho popularita. Během 90. let vznikaly nové a nové epizody a Suchet si na Poirota zvykl jako na starého známého. Možná až příliš.
Herecká metoda, kterou zvolil, totiž nebyla jen pečlivá – ona byla všepohlcující. Suchet nevystupoval z role po celou dobu natáčecích dnů, a těch se za dvacet pět let nastřádalo požehnaně. Výsledkem bylo, že i když odložil večer kostým, kousek Poirota v něm zůstával.
„Hercule byl v mém životě celých pětadvacet let,“ řekl jednou. A nebyla to nadsázka. Rutiny, které na place nacvičil, mu začaly přecházet do běžného života. Kolikrát se přistihl, že mimoděk napodobuje svého puntičkářského Belgičana: tu pečlivě rovná příbory na stole přesně paralelně, tu si zarputile leští boty, než vyjde z domu, nebo se přistihne, že při rozhovoru tázavě naklání hlavu na stranu právě jako Poirot. Hercule se mu dostal pod kůži hlouběji, než čekal.
Kdo ví – možná to zaznamenala i jeho rodina. David Suchet je v soukromí klidný a laskavý muž. Jeho žena Sheila, taktéž herečka, mu byla po celou tu dobu velkou oporou. Když se brali, netušili, že jednou bude David polovinu manželského života trávit jako někdo jiný.
Vždyť 25 let je dlouhá doba a Hercule Poirot proslavil Sucheta po celém světě. Manželka však stála po jeho boku neochvějně. Vzdala se vlastní herecké kariéry a starala se o jejich dvě děti, zatímco on točil jednu sérii za druhou. „Měl jsem obrovské štěstí, že jsem si vzal právě ji. Nikdy mi neřekla ne, nikdy mě v ničem nebrzdila,“ pochvaloval si Suchet.
Ale i Sheila občas s úsměvem podotkla, že si domů večer vodí „toho malého Belgičana“. Dveřmi vstoupil David – ale u stolu skládal ubrousek roztomile puntičkářsky už zase Hercule.
Ne všichni však Suchetovo absolutní splynutí s rolí chápali. Ze začátku panovala i obava producentů a rodiny Agathy Christie, aby herec neudělal z Poirota karikaturu. Slavná spisovatelka sama nazývala svého detektiva „nesnesitelným, nafoukaným malým páprdou“ – a bála se, aby ho publikum nebralo jen jako komickou figurku.
Christie už byla po smrti, ale její dcera Rosalind hlídala odkaz matčina díla přísně. Když se se Suchetem sešla ještě před začátkem natáčení, důrazně mu kladla na srdce: „Nesmějí se Poirotovi vysmívat. Mohou se usmívat s ním, ale nikdy ne jemu.“ David Suchet to vzal vážně.
Celou sérii pojal s lehkostí i respektem zároveň – aby byl Poirot trochu legrační ve své upjatosti, ale nikdy trapný nebo pitvořící se šašek. Balancoval na hraně komiky a důstojnosti a udržel rovnováhu bravurně. I Rosalind Hicks nakonec uznala, že lepšího představitele její „neoblíbený“ Poirot dostat nemohl.
Za dlouhá léta se Suchet stal ochráncem čistoty Poirotova obrazu. Kdykoli scenář či kostyméři navrhli něco, co neodpovídalo jeho pečlivě nastudovaným bodům, zdvořile, ale pevně se ozval: „Promiňte, ale to by Poirot nikdy neřekl.“ Nebo: „Takový oblek by si neoblékl, potřebujeme třídílný s vestou a límečkem, přesně jak je v knize.“
Tvůrčí tým si rychle zvykl, že David je Poirot – a ví o něm první poslední. Když produkce kolem roku 2004 převzala americká společnost a design legendárního kníru měl být změněn, Suchet bez mrknutí oka svolal „knírovou poradu“. Diskutovalo se, do jaké míry zatočení konců a hustota odpovídají literární předloze.
Hercule Poirot byl zkrátka jeho role, jeho starost. Málokdo z kolegů viděl někdy podobnou důslednost. Někdy snad šel kolegům i proti srsti svou tvrdošíjností, ale výsledky mu dávaly zapravdu: seriál sklízel úspěchy a on sám herecké uznání.
V roce 2010 mu britská královna udělila řád CBE za přínos dramatickému umění a o tři roky později, po dokončení celé série, získal David Suchet i prestižní cenu BAFTA za celoživotní mistrovství – samozřejmě především za roli Poirota.
Poslední případ Hercula Poirota
Léta 2010–2013 přinesla velké finále. Televizní společnost se rozhodla zfilmovat zbývající romány a dovést Poirotův příběh až do konce – k adaptaci poslední knihy Opona (Curtain) z roku 1975, v níž Agatha Christie nechala svého hrdinu zemřít. David Suchet tušil, že ho čeká nejtěžší úkol kariéry.
Během natáčení posledních čtyř filmů série už byl v roli jako doma, ale vědomí neodvratného konce ho začalo tížit. Jak se rozloučit s postavou, která ho provázela čtvrt století? Jak zahrát smrt Poirota bez patosu, s pravdivou emocí? A co bude potom?
Natáčení závěrečného snímku Opona probíhalo v ústraní, na uzavřeném place, daleko od mediálního povyku. Suchet se na roli starého, nemocného Poirota fyzicky připravil – zhubl téměř 14 kilogramů, aby detektiv vypadal zhroucený pod tíhou let a choroby. Maskéři mu přidali hlubší vrásky a zesvětlili vlasy.
Když nastal den, kdy měla postava zemřít, panovala na place tísnivá nálada. Všichni věděli, že jde o mimořádný okamžik. Přestože závěrečná scéna seriálu se nakonec točila z praktických důvodů o něco dřív, než bylo v plánu (produkce tušila, že nejtěžší je lepší mít „z krku“ dřív), loučení se neoddálilo.
Když David Suchet ulehl do postele v pokoji v sídle Styles Court – jako umírající Poirot, s dýchacími obtížemi a bolestí na srdci –, stěží potlačoval vlastní emoce. Všechno to najednou působilo děsivě skutečně.
Závěrečná scéna se točila snad desetkrát, z různých úhlů a s různými detaily, ale vždy v absolutním soustředění. V té scéně se Poirot naposledy pomodlí, v ruce svírá růženec, a pak navždy zavře oči. Na place nastalo ticho. David Suchet zůstal ležet, i když zaznělo „Stop!“.
Tohle nebyla obyčejná scéna. Když pak přece jen vstal, měl v očích slzy – a nebyly to slzy před kamerou, ale slzy skutečného loučení. Někteří členové štábu plakali taky. Bylo to, jako by zemřel skutečný člověk, přítel, kterého všichni znali. A v jistém smyslu to tak opravdu bylo.
Poslední záběr seriálu však neukazuje Poirotovo bezvládné tělo. Vymyslel se dojemný epilog: Hastings stojí u hrobu svého přítele a čte jeho dopis na rozloučenou. Diváci po celém světě plakali spolu s ním, když epizoda Opona: Poirotův poslední případ byla v listopadu 2013 odvysílána.
Hercule Poirot – po více než sedmdesáti televizních příbězích – definitivně opustil jeviště. A David Suchet? Ten se v ten den stal zároveň nejvíce oslavovaným a nejosamělejším hercem ve Velké Británii.
„Byl to nejsmutnější den mé herecké kariéry,“ přiznal otevřeně v rozhovorech po premiéře závěrečného dílu. „Chybí mi. Ztratil jsem svého nejlepšího přítele.“ Suchetovi tehdy bylo 67 let a Hercula Poirota hrál téměř polovinu svého života. Nikdy předtím ani potom neztvárnil žádnou jinou roli tak dlouho.
Byl s ní srostlý a on sám to nezastíral – cítil opravdový smutek. „Bylo to, jako bych někoho milovaného pochoval,“ řekl tiše. Zároveň však dodal, že nechce sklouznout k lacinému truchlení: „Ne, já to ukončení vlastně oslavuju. Bylo přece úžasné, že jsem to mohl dotáhnout až do konce! Ne každému herci se podaří uzavřít příběh své postavy tak, jak to udělala Agatha. Já měl to privilegium Poirota doprovodit až k jeho konci a důstojně se s ním rozloučit.“
Život po Poirotovi
Když kamery utichly a kostýmy se uložily do archivů, David Suchet stál před novou životní etapou. Po tolika letech s jedním charakterem se najednou ocitl sám za sebe. Byl znovu jen Davidem. Po počátečním smutku ale přišla i úleva: už nebude spoután natáčecím plánem a může přijímat rozmanité role. Publikum mu však přesto navždy přiřklo jediné jméno – Poirot.
V očích milionů fanoušků zůstane tím malým geniálním detektivem, ať už hraje kohokoli. Suchet s tím počítal. Vlastně ho těšilo, že se stal „definitivním Poirotem“ pro generace diváků. Vydal o svém čtvrtstoletí s knírkem i knihu vzpomínek Poirot a já, kde popsal celou cestu od prvního konkurzu až po poslední klapku. S pokorou v ní děkuje postavě za to, co mu přinesla – slávu, příležitosti i životní lekce.
Herec sám se díky Poirotovi prý v lecčems změnil. „Naučil mě lepšímu soustředění a naslouchání druhým,“ poznamenal s úsměvem. Role puntičkáře v něm posílila smysl pro detail – v práci i v běžném dni. Zároveň mu však dala nahlédnout samotu člověka, který zasvětí vše své práci.
Tak jako Poirot v soukromí nikoho neměl, i Suchet cítil občas vnitřní osamění uprostřed davu obdivovatelů. Hercule Poirot byl totiž outsider, cizinec s legračním přízvukem, a přesto (nebo právě proto) si ho lidé zamilovali. David Suchet vždy soucítil s tou osamělou stránkou své postavy – a postupně ji do svého herectví vnášel stále víc.
V pozdějších dílech seriálu hrál Poirota melancholičtěji, s nádechem smutku v očích, který v raných epizodách chyběl. Jakoby do něj otiskl i něco z vlastní únavy a životní bilance. Když pak postava zemřela, bylo to opravdu jako ztratit kousek sebe.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/David_Suchet
https://www.hellomagazine.com/film/20210330109985/david-suchet-saddest-day-of-career-filming-poirot-death/
https://www.radiotimes.com/tv/drama/david-suchet-poirot-death-ending/
https://www.radiotimes.com/tv/drama/david-suchet-i-squeezed-my-bottom-when-i-wanted-to-walk-like-poirot/
https://lareviewofbooks.org/article/hercule-poirot-us/
https://www.irishtimes.com/culture/stage/theatre/no-mystery-it-s-curtains-for-hercule-poirot-as-david-suchet-says-goodbye-after-25-years-1.1580674
https://www.nzherald.co.nz/entertainment/david-suchet-on-his-wife-and-mourning-poirot/WG5Z2JJPAL7BYJJ3TGB37B4ZTI/
https://crossexaminingcrime.com/2018/02/18/poirot-and-me-2013-by-david-suchet/
https://metro.co.uk/2025/12/01/tv-legend-david-suchet-reveals-finally-watch-kenneth-branaghs-hercule-poirot-24885876/
