Článek
Bylo mu dvaadvacet, když na olympiádě v Barceloně senzačně vybojoval zlatou medaili ve vodním slalomu. Do finálové jízdy vstupoval nenápadně – po prvním kole byl třetí za favorizovanými závodníky z Francie a USA. V rozhodující druhé jízdě však mladý Lukáš Pollert projel brankovištěm čistě a bezchybně, zatímco soupeři chybovali pod tlakem.
Pollert suverénně zvítězil a postaral se o jednu z největších senzací her. Když vystoupil z rozbouřené řeky, tvář měl zamyšlenou – jako by výhra patřila někomu jinému. „Asi nejsem moc zodpovědný… já to tak vážně neberu a snad i proto jsem vyhrál,“ řekl novinářům bez okázalé euforie. Tenhle nezvyklý klid a odstup od triumfu zarazil i zaujal. Pollert se už tehdy vymykal představě, jak má vypadat olympijský hrdina.
Narodil se v roce 1970 do sportovní rodiny. Otec Emil i strýc Jaroslav byli špičkoví kanoisté a malý Lukáš vyrůstal u vody. Zdánlivě šel v jejich stopách – už ve 22 letech měl olympijské zlato, v dalších letech přidal stříbro z Atlanty 1996, světové a evropské medaile.
Přesto vrcholový sport nikdy nepřeceňoval. Zatímco jiní obětovali vše honbě za vavříny, Pollert stíhal studovat medicínu na Univerzitě Karlově souběžně se sportovní kariérou. Trénink, závody a do toho anatomie, patologie – dny plné dřiny, noci nad skripty.
Kdekdo by čekal, že lékařský sen odloží kvůli olympijské slávě. Ale on to měl naopak. Brzy po Atlantě začal cítit, že sport ho již nenaplňuje. Třebaže stále patřil ke světové špičce, uvnitř něj zrálo rozhodnutí skoncovat s „hraním si na závody“. Podle svých slov cítil, že vrcholový sport po třicítce je infantilní a dospělý člověk by se měl věnovat něčemu serióznějšímu.
„Měli bychom si hrát i my dospělí… Ale vrcholový sport to přehání… od jistého věku mi připadá infantilní. Člověk dospěje a měl by si zvolit určité priority,“ prohlásil Pollert a mnohé tím šokoval. V únoru 2000 seděl na startu závodu světového poháru v pražské Troji, kolem hukot peřejí – a právě tam, pár vteřin před startem, padlo definitivní rozhodnutí skončit.
„Rozjížděl jsem se a řekl jsem si: dojedu a už v životě nesednu do lodě. Loď prodám, pádla někomu věnuju,“ vzpomínal Pollert po letech na osudový moment. Nikomu o tom dopředu neřekl. Ve vteřině vyměnil divokou vodu za bílý plášť.
Pollert závod dokončil – a skutečně své předsevzetí dodržel. Po třicítce opustil pozici národního sportovního miláčka a začal pracovat jako lékař na plný úvazek. K rozhodnutí dospěl i proto, že zatímco on ještě objížděl kanály, jeho spolužáci už skládali atestace.
Nechtěl, aby mu medicína „utekla“. A tak ukončil kariéru na vrcholu, s dvěma olympijskými medailemi na kontě – a co víc, s pocitem, že zvolil cestu, která má hlubší smysl.
Medaile za injekční stříkačky
Rozloučení s kariérou ale neproběhlo v tichosti. Lukáš Pollert způsobil poprask, když se rozhodl, že obě své olympijské medaile prodá. Dostal za ně 150 tisíc korun a celou částku věnoval na dobročinné účely – konkrétně organizaci Drop In na pomoc drogově závislým.
„Existuje hodně charitativních organizací, ale na narkomany moc lidí peníze dávat nechce… My ovšem léčíme taky alkoholiky, kuřáky, obézní… A proč by neměli platit taky oni?“ vysvětloval Pollert logiku svého rozhodnutí. Peníze z jeho medailí pomohly zajistit čisté injekční stříkačky pro lidi na ulici – pro mnohé překvapivý cíl olympijského vítěze.
Část veřejnosti ho za to ostře kritizovala. V očích některých znevážil hodnotu olympiády i reprezentace. Pollert ale namítal, že olympijská sláva je pomíjivá a nafouknutá. „Olympiáda se přeceňuje, humbuk kolem ní je mi protivný,“ řekl otevřeně v jednom z rozhovorů.
Cenné kovy pro něj prý nikdy neměly větší cenu než životy lidí na okraji společnosti. I tady šel proti proudu většinového názoru – ačkoli riskoval nepochopení. Knihu svých rozhovorů ostatně nazval příznačně: Kluk, co prodal medaile.
Jestli v něčem Pollert vynikal stejně jako ve sportu, pak to byla odvaha bořit zažité pořádky. V době, kdy se národ klaněl olympijským ikonám, on bez rozpaků prohlásil, že by hry klidně nechal zrušit. Každopádně Pollert brzy poznal, že nemůže být oblíbený u všech – a že s tím dokáže žít.
Lékař na urgentu a táta šesti dětí
Vyměnit stupně vítězů za úplný začátek v nové profesi není jednoduché. Pollertovi nechybělo odhodlání ani pokora začátečníka. Po roce 2000 nastoupil jako řadový lékař na internu, poté na oddělení akutního příjmu v Ústřední vojenské nemocnici. Rychle si osvojil, že medicína – podobně jako vrcholový sport – vyžaduje disciplínu, týmovou spolupráci a ochotu sloužit naplno.
V nemocnici trávil dlouhé hodiny a nakonec zakotvil jako anesteziolog v kardiochirurgickém týmu Fakultní nemocnice Motol. Podílel se například na transplantacích plic, které patří k nejtěžším operacím vůbec. Znovu našel adrenalin, tentokrát na operačním sále – a opět se ukázalo, že ve vypjatých chvílích umí zachovat klid. „Když se vyskytne zádrhel, ožívám a baví mě jeho řešení,“ popisuje Pollert, jak komplikace při operaci bere jako výzvu, která ho probouzí ze stereotypu.
Jeho pacienti občas poznávají slavné jméno. Pollert to bere s humorem a nadhledem. „Pacienti jsou rádi, že je uspává olympijský vítěz,“ vypráví s úsměvem. „Já jim na to říkám, že já sám bych byl radši, kdyby mě uspával anesteziolog.“
Přesně tenhle typ sebeironie ho provází celou lékařskou dráhou. Na jeho přístupu je znát, že ví, co je opravdu důležité – nikoli sláva a medaile, ale skutečná práce pro druhé.
Pollert se stal uznávaným lékařem, ale nikdy se neuzavřel do nemocničních zdí. Měl a má bohatý rodinný život – s partnerkou Pavlou vychovává šest dětí, tři dcery a tři syny. O to víc ho trápí neduhy českého zdravotnictví, se kterými se jako živitel velké rodiny potýkal. Platy lékařů tehdy nebyly zdaleka takové, aby uživily šest potomků bez starostí.
„Mám to tak, že z mého platu se nedá nic ukládat. Žijeme od nuly k nule a je to za cenu mnoha lékařských služeb,“ říkal otevřeně v době, kdy sloužil nespočet přesčasů. Na druhou stranu, jak dodal, ta práce ho baví a naplňuje – i když je kvůli ní méně doma s dětmi. Ve volném čase se Pollert snažil být se svou rodinou, zároveň však zůstal aktivní i veřejně.
Krátce po odchodu ze sportu vstoupil – možná překvapivě – také do politiky. V letech 2002 až 2010 působil jako zastupitel Prahy 6 za ODS. Mnozí spatřovali v charismatickém doktorovi a olympionikovi ideálního kandidáta. On sám byl ale z politiky rozpačitý.
„Politika mi vzala čas. Má odbornost lékaře se s tím zcela neslučuje,“ hodnotil své působení kriticky. „Anestezie a komunální politika jsou si natolik vzdálené, že se to vůbec neslučuje,“ vysvětloval, proč se nakonec z politického angažmá stáhl. O veřejné dění se ale zajímat nepřestal. Jen našel jinou platformu, kde mohl sdělovat své názory – média a sociální sítě.
Hlas v čase krize
Jako lékař z první linie a současně veřejně známá osobnost měl Lukáš Pollert ideální předpoklady stát se respektovaným komentátorem zdravotnických témat. Jenže on i v této roli pojal věci po svém – bez diplomatických servítků a často proti převládajícím názorům.
Naplno se to projevilo během jedné z největších zkoušek české společnosti posledních dekád: během pandemie COVID-19. Pollert od samého počátku vystupoval nahlas proti šíření strachu a paniky. Jako jeden z mála lékařů veřejně bagatelizoval hrozbu koronaviru – a získal za to nálepku „zlehčovače“ či dokonce „popírače“. Co ho k tomu vedlo?
Sám říká, že nemohl mlčet. Když v březnu 2020 viděl dramatické záběry z italského Bergama a první české pacienty s koronavirem, vyhodnotil situaci s chladnou hlavou: „Zjistil jsem, že asi půjde o chřipku. Ono to totiž nejen vypadá jako chřipka, ale ono se to tak i projevuje,“ vzpomínal na první dojmy z nové nemoci.
Jako zkušený doktor poznal, že COVID-19 má podobné příznaky jako sezónní virózy – horečky, kašel, bolesti svalů a hlavy. Svůj závěr tehdy na sociálních sítích formuloval jednoduše: není důvod k panice, je třeba zachovat klid. „Chtěl jsem lidem sdělit, že příznaky tohoto nového onemocnění… jsou jako chřipka. Nemohl jsem být zticha,“ vysvětluje Pollert. Záhy se však ukázalo, že tím mnohé pobouří.
Vláda i většina médií v té době bijí na poplach – zavádějí se roušky, uzávěry, nouzový stav. Pollert ovšem na svém facebooku i v rozhovorech šíří humorně laděné příspěvky, které vážnost situace srážejí. „Berme pandemii s humorem a nevytvářejme paniku,“ vyzval například ve velkém interview.
Jeho střízlivé až cynické výroky však narážejí na nepochopení. Zatímco část lidí (unavených nekonečnými lockdowny) mu na sítích tleská, jiní – včetně kolegů lékařů – jej označují za nezodpovědného provokatéra. Pollert na kritiku nedbá a dál otevřeně zpochybňuje smysl některých opatření.
„Podle mého ten koronavirus zdravotně až tak nebezpečný není – myslím, že mnohem víc než COVID-19 postihují zdraví lidí restriktivní opatření vlády,“ prohlašuje například v dubnu 2020. Argumentuje, že zastavení běžné zdravotní péče, odkládání operací a diagnostiky bude mít horší následky na zdraví populace než samotná nemoc.
Stejně tak ekonomické a sociální dopady lockdownů podle něj přinesou nové problémy – chudobu, nezaměstnanost, psychické potíže. Pollert zkrátka vidí druhou stranu mince, kterou podle něj politici opomíjejí. A říká to nahlas, i když tím jde přímo proti oficiální linii.
Paradoxní je, že zatímco jedna část společnosti ho zatracovala, druhá v něm viděla hlas zdravého rozumu a svobody. Když Pollert veřejně kritizoval povinné očkování či nesmyslnost některých nařízení, mnozí obyčejní lidé mu za to děkovali – konečně promluvil někdo z odborníků, kdo „nešíří paniku“.
V bouřlivé atmosféře covidové krize se Pollert stal symbolem odporu proti mainstreamu. Na sociálních sítích ho sdíleli odpůrci vládních omezení, citovala ho alternativní média. To s sebou přineslo další kontroverze – například když na svém Twitteru sdílel článek z dezinformačního webu o vakcíně Pfizer, označil ho think-tank Evropské hodnoty v březnu 2022 za „tragéda týdne“ a šiřitele konspirací.
Pollert si ale zachovává svou pozici: říká, že jen využívá právo na názor a nahlas říká věci, o nichž druzí třeba jen přemýšlejí. A skutečně – v roce 2024 obdržel od Společnosti pro obranu svobody projevu cenu za svobodu slova, jako uznání, že navzdory tlaku vytrval ve vyslovování nepopulárních názorů
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Luk%C3%A1%C5%A1_Pollert
https://www.irozhlas.cz/sport/ostatni-sporty/kluk-co-prodal-medaile-pollert-ziskal-pred-25-lety-zlato-v-barcelone-pote-se_1708010800_sob
https://www.dotyk.cz/magazin/lukas-pollert-dnes-1/
https://radiozurnal.rozhlas.cz/olympiada-se-precenuje-klidne-bych-ji-zrusil-rika-jeji-vitez-a-dnesni-padesatnik-8167787
https://www.reflex.cz/clanek/rozhovory/100744/koronavirus-si-tak-velkou-pozornost-nezaslouzi-rika-byvaly-reprezentacni-vodni-slalomar-a-lekar-lukas-pollert.html
https://hlidacipes.org/lukas-pollert-boj-proti-covidu-vznika-cosi-jako-obecni-blaho-a-konkretni-clovek-zacina-vadit/
https://www.forum24.cz/lukas-pollert-o-mrtvych-na-covid-umrela-jen-tri-promile-premnozenych-primatu
https://www.irozhlas.cz/zivotni-styl/spolecnost/osobnost-plus-lukas-pollert-lekar-prace-plat-nemocnice-komunalni-politika_1810202238_pla
