Článek
Byl to příběh pýchy a pádu. Koncem 50. let se Československo rozhodlo vstoupit do jaderného věku – s pomocí Sovětského svazu si chtělo postavit vlastní atomovou elektrárnu. V době, kdy se objevovaly obavy z vyčerpání uhlí a ropy, sliboval atom neomezený zdroj energie.
Výstavba prvního reaktoru začala roku 1958 na západním Slovensku, nedaleko Jaslovských Bohunic. Experimentální reaktor A1 byl světovým unikátem – kombinací československých inovací a sovětského know-how. Měl využívat přírodní neobohacený uran jako palivo, chlazený byl oxidem uhličitým a moderovaný těžkou vodou.
Tato koncepce měla ušetřit náklady za drahý obohacený uran a umožnit výměnu paliva za provozu, bez odstávky reaktoru. Právě tato zdánlivá výhoda se však stala Achillovou patou celého projektu.
Když byl blok A1 o Vánocích 1972 připojen do sítě, vláda jásala – první československá jaderná elektrárna začala dodávat proud do domácností. Jenže namísto triumfu přišly problémy a zkoušky. V provozu strávila elektrárna pouhých pět let. Celou tu dobu běžela takřka ve zkušebním režimu – návody vznikaly za pochodu, technologie byla příliš nová a komplikovaná.
Manuály neexistovaly, každý krok byl novinkou a každý den mohl odhalit novou závadu. Reaktor KS-150, jak byl tento typ označen, trpěl konstrukčními a bezpečnostními nedostatky oproti osvědčeným západním technologiím. Přesto se stal chloubou socialistické vědy – a zůstal jí až do 5. ledna 1976, kdy přišlo první vážné varování.
Byl večer a v bloku A1 probíhala rutinní výměna jednoho z palivových souborů. Rutinní – až na to, že se prováděla za plného provozu reaktoru. Ve výšce několika metrů nad reaktorovou nádobou pracovali technici se zavážecím strojem. Když se pokusili uzavřít kanál s čerstvým palivem, zřejmě nezapadla západka tak, jak měla.
Během vteřin se stalo něco, co nikdo nečekal: tlakem plynu v systému vylétl celý palivový článek z reaktoru jako raketa. Kovová kazeta narazila do jeřábu a roztříštila se. V otevřeném kanálu zůstal po ní zlověstný otvor, kterým se do reaktorového sálu valil oxid uhličitý – plyn používaný k chlazení reaktoru.
Obsluha v řídicí místnosti okamžitě zaregistrovala pokles tlaku chladiva a poplach. Zasažení technici na reaktorovém sále zahodili nástroje a dali se na zběsilý útěk – dobře věděli, že unikající CO₂ je nevýbušný, ale zrádný. Je těžší než vzduch, vytlačuje kyslík a člověk se v něm udusí během pár minut.
Jakmile lidé prchli ze sálu, zůstal reaktor otevřený. Otvorem po vyraženém palivu unikal chladicí plyn dál do elektrárny. Náhradní chladivo neexistovalo – pokud by se nepodařilo kanál brzy uzavřít, plyn by utekl všechen, reaktor by ztratil chlazení a jeho teplota by během půlhodiny stoupla k bodu, kdy by se začalo tavit zbylé palivo.
Na nic z toho ale vyděšení zaměstnanci 5. ledna 1976 nemysleli – ti prostě prchali o život. Všichni až na dva: mladý inženýr Milan Antolík a technik Viliam Pačes se rozhodli vrátit do smrtícího sálu. Nasadili si dýchací přístroje, oblékli improvizované ochranné obleky a vyjeli zavážecím strojem zpět nad otevřený kanál reaktoru.
Tam, v mračnu dusivého plynu a za kvílení alarmů, se snažili napasovat stroj zpět na odhalený palivový kanál. Kašel, štiplavé slzy v očích – nakonec se to podařilo: kanál uzavřeli a zastavili únik. Doslova v poslední možnou chvíli znovu utěsnili útroby reaktoru a zabránili tak nejhoršímu.
Hrdinství těchto dvou zachránilo elektrárnu – a možná tisíce životů – před katastrofou. Ne však před tragédií. Nehoda si vyžádala dva mrtvé: dva pracovníci, kteří nestačili utéct z podzemních prostor, zahynuli v oblaku plynu u zamčených dveří.
Unikající oxid uhličitý s sebou navíc strhl ven i radioaktivní aerosoly a izotopy jódu; ty byly později naměřeny v okolí elektrárny – v trávě a dokonce i v kukuřici na polích 11 km od areálu. Radioaktivita unikla, byť v relativně malém množství, a dva lidské životy byly zmařeny. Přesto se o incidentu nikdo za branami elektrárny nedozvěděl.
Komunistický režim okamžitě vše utajil. Do okolních vesnic nepronikla ani zmínka, v novinách se neobjevila ani řádka. Havárii z ledna 1976 přitom pozdější analýzy zařadily mezi nejvážnější jaderné incidenty v československé historii. Tehdy ale veřejnost žila v blažené nevědomosti.
První československá jaderná elektrárna funguje dál, jak hlásala propaganda – bezpečná a moderní. V elektrárně samotné se však mezi pracovníky šířil strach a nejistota. Co se vlastně stalo? Učinila obsluha chybu, nebo selhala technika? Vrcholní představitelé energetiky uklidňovali personál, že šlo o „technickou závadu“. Jenže mnozí už tušili, že něco nebylo v pořádku – a že se to může opakovat. Měli pravdu.
Osudový únor 1977
Uplynul pouhý rok a něco přes měsíc. Psal se 22. únor 1977, krátce po poledni. Blok A1 opět dodával proud do sítě a pracovníci prováděli další výměnu paliva za chodu reaktoru – v té době skoro rutinní operace. V dílně palivových článků si však technici všimli drobné anomálie: uvnitř jednoho připraveného palivového článku se rozsypal malý sáček silikagelu.
Silikagel – drobné kuličky pohlcující vlhkost – se běžně vkládal k palivu při skladování. Sáček se zřejmě roztrhl při manipulaci. Dělníci část vysypaného gelu vysáli, ale několik kuliček přehlédli a ty zůstaly zaklíněné hluboko uvnitř palivového souboru mezi distančními mřížkami. Nikdo o tom nevěděl. Z hlediska obsluhy byl článek připraven k zavezení.
Palivový článek – v podstatě kovový válec plný palivových proutků – se zasouval shora do reaktoru speciálním strojem. Ten den to technici provedli jako už mnohokrát předtím. Na povrchu se zdálo vše normální. Jenže uvnitř reaktoru, kam není vidět, už začínala tikat neviditelná časovaná bomba.
Zatoulané zrníčka silikagelu totiž zacpala chladicí kanály v onom článku. Do kritického místa přestával proudit chladicí plyn. A přírodní uran zahřátý štěpnou reakcí se rychle dostal na teplotu, při níž se kov začíná tavit.
Zpočátku si obsluha ničeho nevšimla. Reaktor běžel dál. Netrvalo to však dlouho – možná jen minuty – a řídicí panely ožily výstrahami. Tlak v primárním okruhu prudce stoupal, stejně jako teplota. Operátoři v kontrolní místnosti zpozorněli: tohle nevypadalo jako drobná závada.
Nešlo o planý poplach. V jádru reaktoru se mezitím palivové proutky uvnitř ucpaného článku začaly tavit. Rozpálené trosky protavily spodní část onoho palivového kanálu – prakticky ji propálily. Těžká voda, která obklopovala reaktor jako moderátor, se vřítila dírou do primárního okruhu. Ozvala se dutá rána: pára.
Voda se ve žhnoucím nitru reaktoru změnila v páru a smísila se s oxidem uhličitým. Chladivo kontaminované rozpuštěnými štěpnými produkty se hnalo trubkami. Kov trubek v primárním okruhu začal prudce korodovat. Ventily se samy od sebe uzavíraly vlivem náhlého nárůstu tlaku. Kontaminace se šířila do všech částí systému – radiace stoupala v reaktoru, v chladicích smyčkách, v okolních potrubích.
V tu chvíli – zhruba ve 14:00 – už bylo obsluze jasné, že jde do tuhého. „Reaktor se přehřívá!“ Alarmy houkaly a v reproduktorech se ozval poplašný hlas: Havárie, okamžitě opusťte prostor! Personál spustil havarijní postupy. Reaktor rychle odstavili, řetězová reakce byla přerušena – to však neznamenalo konec nebezpečí.
Žár roztaveného paliva uvnitř tlakové nádoby spaloval vše kolem. Těžká voda, obohacená nyní o radioaktivní izotopy (zejména neviditelné plynné tritium), se odpařovala do atmosféry reaktorového sálu. Primární okruh byl plný radiace a přetékající tlak pronikl drobnými netěsnostmi až do okruhu sekundárního, tedy do vody v parogenerátorech. Tou dobou už z amplionů zněl příkaz k evakuaci celého bloku.
Lidé v provozních místnostech věděli své: zahlédli kolegy vybíhat ze sálů, slyšeli slova jako „tavit se“ a „radiace“. Nikdo na nic nečekal. Zaměstnanci zahájili zoufalý úprk z budovy reaktoru.
Cestou zatlačovali do dveří kolegy, křičeli, svolávali jeden druhého jmény. „Rychle! Ven!“ ozývalo se v ozvěně betonových chodeb. Kontrolní místnost zela prázdnotou, systémy běžely na automatiku. Ve zmatku a strachu padaly věci na zem: někde se rozsypaly papíry, jinde zůstala pohozená svačina na stole.
Venku před reaktorovou halou zatím zazněl zvuk sirén – tentokrát zvenčí. Areál elektrárny spustil poplach a podniková jednotka požární ochrany i havarijní štáb se sbíhaly k A1. Přes ampliony se opakovalo: „Opusťte objekt! Nastala havarijní situace!“ Z elektrárny začal stoupat bílý sloupec páry a vítr ho hnal na východ k polím.
Štiplavá pára unášela nebezpečný náklad: radioaktivní tritium a další produkty štěpení paliva, které neměly uniknout. Hasiči s cisternami dostali rozkaz chladit reaktor zvenčí a odvětrat budovu. Přehřátou páru z poškozeného sekundárního okruhu vypouštěli ventilačními komíny přímo do ovzduší, jen aby snížili tlak.
Zároveň vylévali hektolitry speciální dekontaminační kapaliny do prostor primáru, ve snaze spláchnout radioaktivní nečistoty. Ta odtékala kanály pryč z areálu – rovnou do blízkého potoka, který protéká obcí Žlkovce. Z vody se tak stával jedovatý koktejl.
Zatímco technici bojovali s reaktorem, v okolí elektrárny se začala odehrávat vlastní dráma zmatku a neinformovanosti. Vedoucí směny nařídil evakuovat všechny přítomné – nejen zasažený blok, ale raději i další personál v areálu. Tisíce lidí pracujících v elektrárně i přilehlých provozech se daly do pohybu.
Do areálu rychle přijížděly autobusy, aby odvezly personál do bezpečí. „Mojí úlohou během úniku bylo odvážet lidi do bezpečných zón,“ vzpomínal jeden z členů havarijního týmu. Ale situace byla chaotická: lidí bylo moc a autobusů málo. Nervozita rostla. Nikdo vlastně nahlas neřekl, co se stalo – jen se všichni báli.
Během chvíle se před bránou elektrárny tlačil dav zmatených zaměstnanců. Mnozí nevěděli, kam jet. Rozkazy se měnily z minuty na minutu. „Strach z možného výbuchu,“ popsal onen svědek pocity davu. Všichni prchali pryč z nebezpečné zóny. Jednoduše řečeno – panika a chaos.
Trvalo hodiny, než se situace zklidnila. Reaktor A1 utichl – jeho aktivita byla usmrcena nouzovým zaplavením roztoky a vyhořením paliva. Ocelová nádoba reaktoru zůstala stát, ale její vnitřnosti byly těžce poničené a zamořené. Celý primární okruh byl silně radioaktivní. Pára, která unikla do ovzduší, kontaminovala bezprostřední okolí areálu.
Potok protékající okolo elektrárny vykazoval následující měsíce zvýšenou radiaci – vedení elektrárny ho raději nechalo oplotit a střežit před zvědavci. Naštěstí vítr ten den vál příhodně a rozptýlil většinu nebezpečných látek; obyvatele okolních obcí tak záření bezprostředně neohrozilo. Kdyby okolnosti byly jen o něco horší, následky mohly být fatální.
Havárii z února 1977 odborníci posléze ohodnotili stupněm 4 na sedmistupňové mezinárodní škále jaderných událostí (INES). Jednalo se o nejzávažnější jadernou havárii v československé historii – vážnou událost, která ale naštěstí neměla širší dopad na okolní obyvatele. Přesto byla dost závažná, aby znamenala definitivní konec reaktoru A1. Štěpná reakce v jeho nitru vyhasla navždy a v květnu 1979 byl blok oficiálně odstaven.
Ticho, lži a následky
Po druhé havárii zavládlo v Jaslovských Bohunicích ohlušující ticho. Stejně jako o té první, ani o katastrofě z února 1977 se veřejnost neměla nic dozvědět. V továrních halách a kancelářích se sice o nehodě šeptalo, ale mimo areál elektrárny nikdo nic nevěděl. Většina obyvatel Československa žila v domnění, že naše jaderné elektrárny nikdy neměly vážnější problém.
Ještě v listopadu 1977 – pouhých devět měsíců po havárii – ujišťoval československý premiér Lubomír Štrougal své hosty v Rakousku, že zdejší jaderné elektrárny jsou naprosto bezpečné. Usmíval se tehdy do kamer, zatímco za ním v tichosti probíhala dekontaminace a pohřbívání zničeného reaktoru.
Jak se podařilo tak zásadní událost utajit? Především – oba havarijní dny, 5. leden 1976 i 22. únor 1977, se zapsaly pouze do interních záznamů a hlášení. Stranické a vládní špičky měly informace filtrované. Ústřední výbor KSČ se první havárií zabýval až pět dní poté, co nastala. Podkladová zpráva pro stranické vedení se vyjadřovala velmi neurčitě.
Hýřila technickými detaily o tlacích a teplotách, ale závěr sváděl příčiny na lidské selhání a „pokles socialistické morálky“. Chybu tedy podle ní způsobil lajdáctví a nedodržování předpisů. V oběžníku místním funkcionářům na Slovensku už se nehoda eufemisticky označovala jen jako „závažná porucha“ a zdůrazňovala se nutnost dohlížet na pořádek a kázeň při práci.
O dopadech na zdraví lidí nebo na životní prostředí nepadlo ani slovo. Místo toho panovala obava z „nežádoucích nálad“. Strana dala bedlivě sledovat situaci v okolí elektrárny – co kdyby si místní přece jen něčeho všimli? Skutečný rozsah havárie byl utajen dokonce i před mnoha zaměstnanci elektrárny, kteří v elektrárenské osadě poblíž areálu s rodinami žili.
Inženýři, kteří nehodu způsobili, nečelili veřejné zodpovědnosti – ale jistě neunikli vnitřnímu došetření a trestům. Jeden z nich možná dodnes každou noc usíná s představou těch několika zapomenutých kuliček gelu, které zavinily zkázu reaktoru. V normalizační šedi se z něj stal bezejmenný viník.
Tehdejší režim nehodlal připustit svou systémovou chybu – raději ukázal prstem na „lidský faktor“. Několik techniků přišlo o místo, padly stranické důtky, možná i pár posudků zničilo kariéru. Ale oficiálně se nestalo nic mimořádného.
Jenže stalo. A nezůstalo to pod pokličkou navždy. Informace o utajených haváriích se nakonec dostaly ven díky odborníkům z tzv. šedé zóny – tedy vědcům a technikům, kteří sice pracovali v socialistických institucích, ale nesouhlasili s politikou mlčení.
Tito lidé potají sbírali důkazy: například po druhé nehodě prováděli pět měsíců vlastní měření radioaktivity v potoce u elektrárny, tom samém, který vedení podniku nechalo oplotit. Výsledky měření unikly do Prahy, kde je zpracovali experti z Ústavu jaderného výzkumu v Řeži u Prahy a specialista Petr Jankovec ze Škodovky v Plzni. Tito stateční muži a ženy věděli, že riskují obvinění z vyzrazení státního tajemství. Přesto předali získaná data dál – disidentské iniciativě Charta 77.
Na podzim 1978 vznikl jeden z prvních dokumentů, v nichž českoslovenští disidenti otevřeně promluvili o jaderné bezpečnosti. Charta 77 vydala 27. listopadu 1978 prohlášení nazvané „O bezpečnosti provozu jaderných elektráren v Československu“. Text srozumitelně vysvětloval principy jaderných reaktorů, rizika úniku radiace a především připomínal obě utajené havárie v Jaslovských Bohunicích.
Přípravu tohoto výbušného dokumentu provázely vášnivé debaty i uvnitř Charty – někteří signatáři se báli, že zveřejnit detaily představuje příliš velké riziko. Bývalý ministr Jiří Hájek varoval, že by šlo o prozrazení státního tajemství a režim by je tvrdě potrestal. Václav Havel ale oponoval: „Všechno, co se jakkoli dotýká člověka, jeho zdraví a práv, patří do okruhu zájmů Charty.“ Připomněl, že nejde o reaktory a technické detaily – ale o lidi. A tak dokument vyšel.
Reakce na sebe nenechala čekat. Zatímco v československém tisku samozřejmě nevyšla ani zmínka, zahraniční média skočila na téma okamžitě. Již 29. listopadu 1978 otiskly rakouské noviny Kurier a Die Presse články o bohunických nehodách, brzy následoval International Herald Tribune, Le Monde, Frankfurter Allgemeine Zeitung či Neue Zürcher Zeitung.
Československá vláda se náhle ocitla pod silným mezinárodním tlakem. Rakouský Kurier jí připomněl Štrougalovo ujištění o absolutní bezpečnosti z předchozího roku. Režim v Praze zatloukal, co se dalo – a do poněkud trapné situace se zapojila i mezinárodní jaderná lobby. Švýcarské sdružení pro jadernou energii vydalo prohlášení, v němž Chartu 77 obvinilo ze lži a poškozování dobrého jména jaderné technologie.
Tento průmyslový spolek dokonce požádal Mezinárodní agenturu pro atomovou energii (MAAE), aby informace z disidentského dokumentu oficiálně popřela. A to se skutečně stalo: protože československá vláda žádnou havárii do Vídně nikdy nenahlásila, nemohla MAAE její existenci potvrdit – a nezbylo jí než vydat dementi.
Na více než desetiletí se tak z oficiálního hlediska nic nestalo: MAAE coby autorita „potvrdila“, že v Československu k žádné jaderné nehodě nedošlo. Československý režim se cynicky schoval za toto alibi a pokračoval dál, jako by se nic nestalo.
Ve stejné době, kdy se jeden reaktor pomalu likvidoval v tichosti, hned vedle už spokojeně hučely nové bloky. Ironií osudu totiž v Jaslovských Bohunicích paralelně probíhala výstavba další elektrárny – tentokrát už plně podle sovětského vzoru. Už v roce 1978 tam stál první ze dvou nových tlakovodních reaktorů typu VVER 440, naplněný obohaceným palivem ze SSSR.
V březnu 1980 se přidal druhý a v polovině 80. let další dva. Československý jaderný program prostě svištěl dál a malér s experimentálním reaktorem A1 se v něm ztratil téměř beze stop.
A1 ovšem nezmizela. Její budova – mohutný kvádrový obr s výrazným komínem – zůstala stát vedle nových bloků jako připomínka neslavné etapy československého jaderného výzkumu. Po havárii z roku 1977 sice federální vláda v roce 1979 oficiálně rozhodla elektrárnu A1 už nikdy neuvést do provozu, ale samotný proces likvidace byl nesmírně zdlouhavý.
Z poškozeného reaktoru bylo třeba vyprostit desítky tun radioaktivního odpadu – paliva, grafitových bloků moderátoru, kovů a kontaminované vody. Chyběla detailní dokumentace, dělníci si často museli poradit improvizací. Při demontáži došlo k řadě dalších drobných nehod a úniků. Ještě roku 1990 naměřili inspektoři v okolí reaktoru A1 radioaktivitu dvacetkrát převyšující běžné normy.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hav%C3%A1rie_elektr%C3%A1rny_Jaslovsk%C3%A9_Bohunice_A1
https://oenergetice.cz/jaderne-elektrarny/prvni-ceskoslovenskou-jadernou-elektrarnu-provazela-smula-a-havarie
https://www.piestanskydennik.sk/2024/03/01/vo-februari-1977-doslo-v-bohuniciach-k-vaznej-havarii-unik-radioaktivity-komunisti-tajili/
https://medium.seznam.cz/clanek/refresh-jaslovske-bohunice-k-utajene-havarii-ceskoslovenskeho-cernobylu-doslo-v-roce-1977-147005
https://www.novinky.cz/clanek/historie-v-jaslovskych-bohunicich-se-staly-v-70-letech-dve-jaderne-havarie-lide-se-o-nich-nedozvedeli-40541863
https://www.jaslovske-bohunice.sk/obec-2/info-o-obci/historia/historia-obce-pohladom-petra-celigu/z-historie-atomky-50sk.html
https://www.teraz.sk/ekonomika/pred-50-rokmi-doslo-k-havarii-v-elektr/931181-clanok.html
