Eduard Ingriš: autor „Teskně hučí Niagara“, český Indiana Jones, muž tisíce talentů a devíti životů

Bylo mu dvaačtyřicet, když stál na palubě lodi a v dáli se rýsovala silueta brazilského pobřeží. Parné tropické ráno vonělo dálkami, ale Eduard Ingriš cítil v hrudi chlad. Právě se z rádia dozvěděl zprávu, která mu vzala iluze.

Doma v Praze převzali moc komunisté – a z úspěšného skladatele na cestě za novým angažmá v Argentině se rázem stal nežádoucí člověk bez vlasti. Únor 1948 zastihl Ingriše u pláže Copacabana a jeho československý pas ze dne na den přestal platit. Brazílie mu neprodloužila vízum, Argentina ho odmítla vpustit. Nic než útěk vpřed mu nezbývalo.

Ještě před pár týdny si vezl kufry plné not a opouštěl rodnou zem jako vážený a zámožný muž: Eduard Ingriš, autor stovek písní a desítek operet, býval hvězdou pražských divadel. Jeho opereta Rozmarné zrcadlo lámala rekordy návštěvnosti – přes 1 600 repríz během pěti let stálých ovací.

Měl vlastní pořady v rozhlase, jeho písně vycházely na deskách a s oblibou je zpíval třeba orchestr R. A. Dvorského. Už ve dvacátých letech se zařadil mezi nejplodnější skladatele české populární hudby. A v roce 1932 dokázal něco, co se jen tak nevidí: na premiéře hudební revue Trampské milování museli diváci přerušit představení potleskem a dožadovali se zopakování jedné jediné písně.

Osmnáctiletá zpěvačka Ljuba Hermanová tedy na jevišti zazpívala „Teskně hučí Niagara“ podruhé – a zrodil se evergreen, který dodnes zní u nejednoho táboráku. Málokdo tuší, že tuto trampskou hymnu složil právě Ingriš.

Niagára mu otevřela dveře mezi hudební elitu a zároveň předznamenala jeho touhu po dálkách. Už tehdy, na břehu Vltavy ve Svatojánských proudech, kde stával jeho milovaný trampský srub přezdívaný Nemuzikantská bouda, v sobě mladý skladatel cítil neklidný proud dobrodružství.

Ve třicátých letech se Ingrišovi dařilo téměř vše, na co sáhl. Kromě populárních písní z tramp prostředí koketoval i s vážnější hudbou a filmem. Jako první na světě aranžoval hit „Škoda lásky“ Jaromíra Vejvody do podoby slavné Beer Barrel Polky, která za války dobyla svět.

V soukromí byl všestranným kumštýřem: vášnivě fotografoval a točil krátké filmy, zval do svého srubu na Vltavě herecké přátele. Za protektorátu jej však zastihl temnější tón dějin. Jeho milované Svatojánské proudy zatopila nová přehrada v roce 1943 a rok poté přišlo zatčení.

Gestapo ho na tři měsíce uvěznilo – prý kvůli banálnímu sporu o spálené lyže. Bombardování zničilo jeho kino, ve kterém tehdy promítal. Když válka skončila, vyšel otřesený a vystřízlivělý muž s vědomím, že domov už nikdy nebude jako dřív.

Koncem roku 1944 si Ingriš do deníku zapsal předsevzetí, které se mělo brzy naplnit: „Až tato válka skončí a my budeme moci opustit tento koncentrák (náš stát), odjedu do míst, kde se lidé nezabíjejí.“ Osvobození přivítal, ale nové pořádky jej brzy zklamaly. Nadšení z konce nacistické hrůzy vystřídal tíživý stín komunismu.

Když roku 1947 na schůzi umělců povstal mladý funkcionář a začal do mikrofonu hřímat, že nastává konec „buržoazního braku“ a jediným vzorem budiž sovětská kultura, Ingriš pochopil, že jeho role zde končí. Cítil, že nemůže zůstat. Jeho starší bratr, důstojník československé armády, mu radil, aby utekl. Rozhodl se pro exil.

V prosinci 1947, těsně před Vánoci, se tedy Eduard Ingriš rozloučil s rodinou i přáteli a nastoupil na zaoceánský parník mířící do Jižní Ameriky. U srdce ho hřála vyhlídka domluveného místa dirigenta v Buenos Aires – a také romantická představa Amazonie, kterou toužil na vlastní oči spatřit. To ještě netušil, jak dramatickou cestu mu osud nachystal.

V půli plavby ho zastihla zpráva o komunistickém převratu. Mosty zpátky domů náhle lehly popelem. Mohl buď riskovat návrat do nesvobody, nebo pokračovat do neznáma. Zvolil to druhé. Když loď přistála v Riu de Janeiru, Ingriš vystoupil – a neměl kam jít. Brazilské úřady ho kvůli prošlému pasu nechtěly nechat v zemi a argentinský diktátor Juan Perón mu odepřel slibované vízum.

Uprostřed ciziny tak zůstal exulant bez papírů. Přesto nezaváhal. Za pár dolarů si obstaral falešný brazilský pas na jiné jméno a vydal se vstříc brazilské džungli. Sám a s minimem prostředků nasedl na říční loď plující do vnitrozemí. Tisíce kilometrů proti proudu Amazonky – to byla jeho jediná cesta k přežití na svobodě.

Po řekách a pěšky napříč pralesy se protloukal dlouhých devět měsíců. Spal pod širákem, nevyhýbal se odlehlým vesnicím a učil se španělsky z tuctových příruček i od domorodců. Přivydělával si, jak se dalo: ladil piana v zapadlých hospodách, hrál na klavír v barech pro námořníky, dokonce zkusil manuální práci na člunu.

Zažil tropivké nemoci, vyčerpání i nebezpečná setkání – riskoval, aby splnil svůj sen o nové zemi, „kde se lidé nezabíjejí“. A ten se nakonec splnil. Na sklonku roku 1948 dorazil přes Andy až do Limy. Stál na náměstí peruánské metropole bez peněz, ale svobodný. A zjistil, že právě tím, čím co doma děkak z lásky – hudbou a fotografií – by ho zde mohlo živit.

Lima se stala jeho novým domovem na více než dekádu. Živil se zprvu jako fotograf a brzy se v tomto oboru proslavil: otevřel si vlastní fotoateliér, vyhrával fotografické soutěže a jeho snímky začaly otiskovat prestižní časopisy Time a Life.

Jako kameraman získal zakázky pro místní filmové produkce. Zvěsti o talentovaném Čechovi se donesly i k představitelům státu – a Eduard Ingriš si záhy potřásl pravicí s prezidentem Manuelem Pradem. V Limě existovala komunita krajanů – tzv. baťovců, Čechů pracujících pro firmu Baťa.

Mezi ně snadno zapadl. Vyučoval hudbu děti v krajanských rodinách, dokonce s krajany založil malé české divadlo v Limě a psal pro něj nové písně. Dvě alba svých skladeb tam vydal pod názvem Písně z Peru. Jednu z nich, milostnou píseň „Peru, mi amor“, věnoval přímo první dámě Peru.

Získal si srdce publika i prominentů natolik, že ho poctili peruánským státním občanstvím. Málokomu se něco takového podařilo – ale Ingriš už v té době patřil k váženým osobnostem peruánské kultury. Když přicestovali legendární čeští cestovatelé Hanzelka a Zikmund na svou pouť Jižní Amerikou, byl to právě Ingriš, kdo je v Limě uvítal.

„My jsme si padli do oka na první pohled, protože to byl ohromně sympatický mladý člověk,“ vzpomínal Miroslav Zikmund po letech. V Ingrišově fotoateliéru tehdy dvojice cestovatelů vyvolávala své natočené filmy a s Ingrišovou pomocí se dostala i na ptačí ostrovy u pobřeží Pacifiku. Zrodilo se přátelství na celý život – a Ingriš se zároveň definitivně proměnil z divadelníka v neúnavného cestovatele.

Jeho život v Peru byl jako sen. Ve dne dirigoval státní symfonický orchestr, v noci se skláněl nad dalekohledem a obdivoval cizí hvězdy nad Andami. Nahrál svou vlastní symfonii Pod peruánským nebem. Vydělával si uměním i prací pro zahraniční filmové společnosti. Roku 1951 odjel do pralesa Iguazú natáčet dokument o vodopádech.

Zanedlouho pracoval jako kameraman na dobrodružném snímku Sabotáž v džungli. V hlavní roli hrála nádherná Peruánka Pilar Pallete, a když za ní do divočiny přiletěl jejím soukromým letadlem slavný John Wayne, Ingriš byl u toho.

Večer sedával se slavným návštěvníkem u ohně a brnkal na kytaru. „Vzešla z toho láska na první pohled – při mé kytaře,“ zaznamenal si pobaveně: hollywoodský herec se na místě zamiloval do mladičké Pilar. Po natáčení jí John Wayne poslal letenku do USA a záhy se s ní oženil.

Exotická léta přinášela Ingrišovi nejen triumfy, ale i hrůzné okamžiky. Když natáčel dokumentární seriál Adventure is my Business v pralese u Rio Napo, vrhla se na něj znenadání rozzuřená puma. Ingrišův domorodý pomocník byl těžce zraněn a upadl do bezvědomí.

Když se probral v nemocnici a po Ingrišovi nebylo stopy, myslel, že jeho šéf útok nepřežil. Do světa se rozletěla zpráva o Ingrišově smrti. Kanadský krajanský list otiskl nekrolog a dokonce i rozhlasová stanice Svobodná Evropa vysílala z Mnichova do Československa vzpomínkový pořad s jeho písněmi.

O pár dní později se ovšem vše uvedlo na pravou míru: Ingriš zázračně vyvázl živý, jen se ztratil zraněný v džungli a našli ho až místní lovci. Když se pak v limských novinách dočetl, že byl oplakán a slavnostně pohřben v éteru, jen se hořce zasmál nad vlastní „zmrtvýchvstání“. Nebylo to ostatně naposledy, co ho svět předčasně prohlásil za mrtvého. Zdálo se, že tenhle energický muž má snad devět životů – a chtěl je naplno využít.

Roku 1954 se Ingrišovi do cesty postavilo osudové setkání, které zastínilo všechny předchozí úspěchy. Americký vicekonzul v Limě Loren McIntyre – jinak též zapálený fotograf – se jednou Ingrišovi svěřil: „Sehnal jsem ti práci u Thora Heyerdahla.“

Norský dobrodruh Heyerdahl právě proslul přeplavbou Pacifiku na balzovém voru Kon-Tiki a nyní sháněl schopného fotografa pro svou knihu o Incké říši. Ingriš neváhal ani vteřinu. Srdce dobrodruha v něm zajásalo. S Heyerdahlem se spřátelil a jeho odvážné teorie ho nadchly natolik, že se rozhodl podniknout vlastní expedici přes oceán.

Chtěl tím potvrdit domněnku, že staří Inkové mohli doplout na polynéské ostrovy ještě před Evropany. V Limě sehnal sponzory, dal dohromady posádku pěti nadšenců a vlastnoručně postavil tradiční vor z balzového dřeva. Pojmenoval ho Kantuta podle bájné květiny Inků, symbolu nesmrtelnosti.

Čtyři roky po Kon-Tiki, v prosinci 1955, vyplula Kantuta z přístavu Talara na severu Peru vstříc Pacifiku. Plavba brzy přerostla v noční můru. Vypluli v nešťastném období – moře zmítala řada bouří a Humboldtův proud unášel vor příliš daleko na sever. Po třech měsících na vodě, kdy posádku sužoval hlad, bouře a zoufalství, se vor Kantuta dostal do ohromného víru kdesi v širém oceánu.

Muži byli vyčerpáni na pokraji šílenství – dokud je doslova zázrakem neobjevila a nezachránila americká válečná loď. První pokus tak skončil ztroskotáním a sám Ingriš přiznával, že k úplnému tragickému konci nechybělo mnoho. Kdosi nahoře ale držel nad bláznivými mořeplavci ochrannou ruku.

Neúspěch Ingriše hluboce zasáhl, ale nezlomil. Necelé čtyři roky poté se rozhodl to zkusit znovu – za jakoukoli cenu. Posměšky skeptiků ho naopak vyburcovaly: prodal, co mohl, sehnal nové peníze a postavil druhý vor.

Kantuta II vyplula v dubnu 1959. Teď už nic neponechal náhodě. Osobně mu expedici posvětil i peruánský prezident, který si vážil Ingriše coby dirigenta a fandil jeho odvaze. Druhá výprava Pacifik pokořila. Po čtyřech měsících na vlnách, kdy posádka čelila tajfunům i krizi s pitnou vodou, spatřili mořeplavci z Kantuty v dáli zelený pruh země – Polynésie!

Dopluli na korálový ostrov Matahiva, poslední možný cíl na trase, než by je proudy zanesly do prázdna. V domorodé vesnici na ostrově je čekalo nadšené uvítání. Náčelník jim přidělil nové polynéské přezdívky (tak krkolomné, že je záhy zase zapomněli) a ostrované uspořádali velkou oslavu. Zpráva o bláznivých bílých na balzovém voru obletěla svět.

Ingriš se dočkal uznání a přátelského poplácání po ramenou i od samotného Heyerdahla: potvrdil totiž, že úspěch Kon-Tiki nebyla náhoda. Český muzikant proměněný v mořeplavce stanul po boku věhlasných objevitelů.

Na Tahiti se setkal se švédským spisovatelem Bengtem Danielssonem, členem posádky Kon-Tiki, i s potomky malíře Gauguina. Ve skromném táboře na břehu tichomořského ostrova možná Ingriš konečně uslyšel na vlastní uši to, co už dávno znal z not – mohutný a teskný hukot oceánu, svou dávnou Niagaru, tentokrát naživo.

Zážitky z obou plaveb na vorech zvěčnil Ingriš na kameru a později je sám sestříhal do barvitých dokumentárních filmů. Snímek Dvakrát přes Pacifik na voru Kantuta se stal senzací a Ingriš s ním procestoval přednášková pódia mnoha zemí. Ve Spojených státech však zároveň narazil na tvrdou realitu showbyznysu.

Při jednáních v Hollywoodu ho neblaze podvedli dva krajané-emigranti. Připravili důvěřivého Ingriše o autorská práva k jeho filmu – sestříhali jej na krátkou televizní podívanou a vydělávali na něm po celé Americe, zatímco jeho jméno nikde neuváděli.

Ingriš se po hořké zkušenosti vrátil zpět do Peru, ale ducha mu to nezlomilo. Bylo mu přes padesát a zdaleka se nechystal na odpočinek. Roku 1957 asistoval při natáčení filmu Stařec a moře podle románu Ernesta Hemingwaye, který přijel osobně do Peru dohlížet na autentičnost scén rybolovu.

Hemingway si Ingriše sám vyžádal jako odborného poradce poté, co si v časopise Life přečetl o jeho tichomořských plavbách. Spisovatel a dobrodruh si okamžitě padli do oka a prožili společně intenzivní týdny na pobřeží u Cabo Blanco – dlouhé hovory o moři, lovu ryb, lidské odvaze a vůli přežít.

Ve stínu těchto přátelských setkání už bledly vzpomínky na křivdu z Hollywoodu. Ingriš věděl, že se naplnil jeho druhý život – ten, který začal po útěku z Čech. Stal se světoběžníkem, o němž psaly přední noviny a který se při popíjení koktejlů v Limě bavil s filmovými hvězdami.

Nastal však čas hnout se z místa dál. V roce 1962 se Ingriš rozhodl opustit Jižní Ameriku a přesídlit natrvalo do Spojených států. Bylo mu už bezmála šedesát let, když znovu začínal od nuly na dalším kontinentu. V Los Angeles zřídil malou produkční společnost Ingris Productions a dál natáčel i komponoval.

V té době se do jeho života vrátila stará láska – divadlo. V kalifornské komunitě českých exulantů se seznámil se zpěvačkou a herečkou Ninou Karpuškinovou, která kdysi v Praze hrála hlavní roli v jedné z jeho operet. Bylo to osudové setkání: charismatický dobrodruh a o šestadvacet let mladší kráska našli jeden v druhém zalíbení.

„O muži, jako byl Eduard Ingriš, jsem snila od dětství,“ přiznala Nina později. Svatbu měli v červnu 1965 a Ingriš se ve svých šedesáti letech poprvé oženil. Rodinné štěstí pro něj byla nová zkušenost – brzy se manželům narodil syn Eduard.

Přes svůj věk stále sršel vitalitou: učil malého synka hrát na klavír, skládal další písně, točil filmy z cest a pořádal besedy po celé Americe. Spřátelil se s hudebníky světového formátu (rád vzpomínal na setkání s Igorem Stravinským) i s českými emigrantskými hvězdami, jako byl herec Jan Werich nebo zpěvák Waldemar Matuška.

Ještě jednou vstoupila do jeho příběhu nabídka velkého dobrodružství. Roku 1969 mu osobně zavolal Thor Heyerdahl s lákavým návrhem: chtěl Ingriše do posádky své další expedice na rákosovém člunu Ra přes Atlantik. Tentokrát ale Ingriš odmítl. S těžkým srdcem se omluvil – manželka Nina čekala dítě a on měl navíc rozjednanou dlouhou šňůru přednášek.

Rodina dostala přednost před slávou. Ingriš nebyl zklamaný; své místo v historii si už vydobyl a nepotřeboval další vavříny. V roce 1972 se s manželkou a synkem přestěhoval do klidného prostředí hor. Usadili se u průzračného jezera Lake Tahoe vysoko v Sierrách, kde si otevřeli malý obchod se zdravou výživou. Konečně vedl poklidný život, jaký mu dřív nebyl dopřán. Přesto nezahálel – ještě koncem 70. let objížděl se svými filmy a přednáškami města napříč USA a Kanadou, aby šířil příběhy svých cest.

Když pak večer sedával na verandě svého srubu u jezera, obklopen rodinou a přáteli, býval dojatý. Polovina života v cizině jej nezbavila lásky k rodné řeči – a tak tam v Kalifornii často zněla čeština, smích a kytara. Písně Eduarda Ingriše, ty staré tramperské i novější šlágry jako „Blue Sea“ nebo „Let’s Go to Polynesia“, si spolu s ním notovaly generace přátel. Byl šťastný. h.

Na sklonku života se Ingriš ohlížel zpět s pokorou a smířením. Měl za sebou neuvěřitelný příběh – a přece ve své vlasti zůstával téměř neznámý. Komunistický režim jeho jméno vymazal. V novinách se o něm nesmělo psát, úřady tajily jeho zahraniční úspěchy.

Až v roce 1970 proklouzl cenzurou kratičký článek Čech na balzovém voru přes Pacifik v magazínu Lidé a země – postarala se o to Ingrišova odvážná neteř Melanie. Několik Ingrišových písní poté potají vyšlo na gramofonové desce pro trampy.

Ale široká veřejnost doma neměla ani tušení, že jistý Ingriš kdysi zkomponoval slavnou Niagaru a pak zmizel kdesi v dálkách. On sám na to nežehral. Přijal svůj úděl se skromností pravého trampíře.

Ještě roku 1985 mu k 80. narozeninám poslal osobní gratulaci americký prezident Ronald Reagan – zatímco v Praze nevyšla ani řádka. Ale Ingriš se nezlobil. Svůj archiv plný deníků, fotografií a filmů nabídl k vydání exilovému spisovateli Josefu Škvoreckému. Bohužel, psaní pamětí už nedokončil. Přepadla ho těžká nemoc a ubývaly mu síly.

Eduard Ingriš zemřel 12. ledna 1991 v nevadském Renu, měsíc před svými 86. narozeninami. Bylo to pouhý rok po pádu komunismu v Československu – zprávu o osvobozené vlasti ještě stačil zaslechnout, ale domů už se vrátit nestihl. Přesto se jeho příběh dočkal důstojného epilogu. Jeho popel byl uložen do kovové urny a v létě téhož roku převezen přes oceán zpátky do rodných Zlonic. Po půl století se vrátil domů alespoň takto symbolicky.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Eduard_Ingri%C5%A1

https://cesky.radio.cz/slavny-cesky-cestovatel-a-krajan-eduard-ingris-je-ve-sve-vlasti-stale-jeste-8615539

https://plus.rozhlas.cz/eduard-ingris-muz-ktery-si-splnil-sny-6512682

https://www.infacek.cz/zpravy-slansko/pribehy-z-historie-eduard-ingris-zivot-plny-hudby-a-dobrodruzstvi/

https://radiozurnal.rozhlas.cz/seznamte-se-tohle-byl-skutecny-jara-cimrman-slozil-teskne-huci-niagara-radil-7555385

https://vltava.rozhlas.cz/ingris-eduard-ingris-5109207

https://www.idnes.cz/zlin/zpravy/eduard-ingris-cestovatel-moreplavec-hemingway-peru-pribeh.A220111_161354_zlin-zpravy_hoo

https://www.paladix.cz/clanky/eduard-ingris-dobrodruh-s-fotoaparatem.html

https://kladensky.denik.cz/zpravy_region/pred-114-lety-se-narodil-eduard-ingris-duchovni-otec-niagary-20190211.html

https://www.tresbohemes.com/2019/08/the-greatest-czech-no-one-heard-of-eduard-ingris/

https://www.trampsky-magazin.cz/blog/eduard-ingris-muz-ktery-mel-byt-zapomenut-se-narodil-pred-110-lety-419.html

https://pepikhipik.com/2021/09/24/eduard-ingris-muz-ktery-mel-byt-zapomenut/