Článek
Narodil se 23. července 1938 v Berlíně-Wannsee do herecké dynastie: otec Heinrich, matka, charakterní herečka Berta Drewsová, starší bratr Jan se později také dal k divadlu. Otcův příběh byl přitom německou tragédií v kostce. Levicově smýšlející herec, který se po nástupu Hitlera přizpůsobil režimu, hrál ve filmech včetně těch nejtemnějších propagandistických kusů, jako byly Žid Süss nebo Kolberg, a po válce za to zaplatil internací v táboře, kam ho poslali Sověti bez soudu.
Götz vyrůstal v poválečném Berlíně s matkou, chodil do školy v Lichterfelde a na gymnázium ve švýcarském Zuozu, a na jeviště se poprvé postavil už ve dvanácti: v roce 1950 hrál v berlínském Hebbel-Theater mladého pastýře v Saroyanově hře Mé srdce je v horách.
V patnácti si střihl první filmovou epizodku, a hned po boku Romy Schneiderové. Poté prošel hereckými kurzy Elsy Bongersové ve studiu UFA a šest sezon klasického repertoáru v Göttingenu. Řemeslo měl vydřené odspoda, žádná protekce slavného jména; to jméno bylo spíš přítěž, na kterou se novináři ptali celý život.
Fred Engel a westernová horečka
Pak přišla šedesátá léta a s nimi fenomén, který z něj udělal miláčka publika od Rýna po Vltavu: mayovky. V roce 1962 vypukla evropská westernová horečka Pokladem na Stříbrném jezeře a čtyřiadvacetiletý George v něm hrál Freda Engela, mladíka, který se vydává pomstít zavražděného otce a po boku Old Shatterhanda a Vinnetoua projde vším, co jugoslávské soutěsky a dramaturgie dovolily.
Film s Lexem Barkerem a Pierrem Bricem spustil lavinu, na kterou pak Evropa jezdila celé desetiletí, a Harald Reinl v něm mladému Georgeovi napsal roli jako ušitou: horkokrevný kluk, který se musí naučit, že pomsta není spravedlnost. Pro generace českých a slovenských diváků je to role, se kterou zůstane navždy spojen: urostlý, nebojácný romantik s bujnou kšticí, ideální hrdina nedělních odpolední.
George se k mayovkám hlásil bez rozpaků a s úsměvem vzpomínal, že to bylo dobrodružství, bylo mu čtyřiadvacet a poprvé si vydělal slušné peníze. Přidal ještě Mezi supy a Vinnetoua a míšenku Apanači a platil za herce, který si nebezpečné kousky s oblibou dělal sám. Nadprůměrná fyzička mu vydržela do vysokého věku a kaskadérům bral práci ještě jako sedmdesátník.
Mayovky mu daly slávu, ale hrozily mu i doživotní škatulkou hezkého dobrodruha. George se jí bránil systematicky: vracel se k divadlu, hrál Büchnerova Dantona na festivalu v Salcburku, režíroval a vozil po Německu vlastní nastudování Gogolova Revizora. A čekal na roli, která by z něj udělala víc než syna slavného otce a víc než Freda Engela. Přišla, když mu bylo třiačtyřicet. A on ji nejdřív odmítl.
Chlapík v bundě
Televize WDR hledala nového komisaře pro slavnou řadu Tatort, česky Místo činu, a nabídla mu vyšetřovatele z hornického Duisburgu. Jenže na papíře to byl vrchní komisař s kravatou, a to Georgeovi nedávalo smysl: Duisburg znal a věděl, že v nažehleném obleku by tam toho nikdo moc nevyšetřil.
Pak šel jednou kolem army-shopu, ve výloze uviděl béžovou americkou parku, a bylo rozhodnuto. Horst Schimanski, jak ho svět poznal v roce 1981, byl policista, jakého německá televize nikdy neviděla: neoholený proletář v odrbané bundě, který klel, pral se, pil pivo k snídani a jeho nejslavnější replikou bylo jedno šťavnaté německé sprosté slovo.
Konzervativní diváci psali rozhořčené dopisy, mladí ho zbožňovali. Ze Schimanskiho se stal kult a z parky národní relikvie; kusy z natáčení dnes visí v muzeích.
George hrál Schimanskiho v letech 1981 až 1991 v Místě činu a po šestileté pauze se k němu vrátil v samostatné řadě, kterou točil až do roku 2013. Dohromady si drsňáka z Duisburgu zahrál ve více než čtyřiceti příbězích v rozpětí dvaatřiceti let a role mu vynesla Bambiho pro nejoblíbenějšího herce.
Duisburg po něm, přesněji po jeho nejslavnější postavě, pojmenoval Horst-Schimanski-Gasse a později mu věnoval i bustu. Málokterá postava srostla s hercem tak dokonale, a málokterý herec se z takového sevření dokázal vymanit tím, co předvedl George v devadesátých letech.
Od Haarmanna k vlastnímu otci
Protože právě tam, po padesátce, odehrál své největší herectví. V satiře Schtonk! o zfalšovaných Hitlerových denících ukázal komediální talent, za který sklízel evropské ceny. A v roce 1995 přišel Der Totmacher, komorní drama, v němž hrál skutečného sériového vraha Fritze Haarmanna při psychiatrickém výslechu: devadesát minut, tři herci, jeden stůl, a výkon, který kritika řadí k vrcholům německého poválečného herectví.
Následoval snímek Nic než pravda, kde ztvárnil nacistického lékaře Josefa Mengeleho, a dojemná role muže s Alzheimerovou nemocí ve filmu Můj otec. Syn herce, jenž se zapletl s nacismem, si programově bral role, které se německé minulosti dotýkaly, jako by vedl s dějinami vlastní soudní při.
Ta pře vyvrcholila v roce 2013 způsobem, který bere dech: v televizním filmu George si zahrál vlastního otce Heinricha. Sedmdesátník v masce muže, kterého ztratil v osmi letech, procházel scénami otcových výslechů v sovětském zajetí a znovu otevřel německou debatu o vině umělců, kteří sloužili režimu.
Kritici filmu vyčítali, že otce příliš omlouvá. George odpovídal, že ho celý život nesoudí, ale snaží se mu porozumět. Málokterý herec kdy dostal možnost takhle doslova sestoupit do vlastního rodinného traumatu.
Tajná svatba, nemoc i pohřeb
Soukromí střežil celý život úporně. V šestadvaceti se oženil s herečkou Loni von Friedl, se kterou měl dceru Tanju. Manželství se brzy rozpadlo. Dlouholetý vztah s Gabriele Paulerovou skončil jejím odchodem za mladším mužem a soudní bitvou o majetek, kterou německý bulvár rozmazával měsíce.
Utekl na milovanou Sardinii a po jeho boku zůstala o dvacet let mladší novinářka Marika Ullrichová. Tvrdil, že už se nikdy neožení. V roce 2014 si ji potají vzal. Zdraví mu dávalo varování už dlouho předtím: v roce 2007 podstoupil komplikovanou operaci rozšířené aorty a v jednom z pozdních rozhovorů klidně předpověděl, že tu dlouho nebude, a dodal, že se smrti nebojí.
Naposledy stál před kamerou v roce 2015 a začátkem roku 2016 zmizel z veřejnosti úplně. Zemřel 19. června 2016 v Hamburku, krátce před osmasedmdesátými narozeninami, po krátké nemoci. Jeho rodina smrt týden tajila, v tichosti ho pohřbila v nejužším kruhu v Berlíně-Zehlendorfu, jen pár metrů od otcova hrobu, a teprve potom vydala oficiální oznámení.
Zdroje:
https://www.tagesschau.de/kultur/schimanski-praegt-deutsche-fernsehen-bis-heute%2Cgoetz-george-142.html
https://www1.wdr.de/kultur/goetz-george-10-todestag-100.html
https://www.ndr.de/geschichte/koepfe/goetz-george-war-weit-mehr-als-nur-schimanski%2Cgoetzgeorge162.html
https://www.filmportal.de/person/goetz-george_7f130b81fc244973b1db2d35716141a6
https://www.britannica.com/biography/Gotz-George
https://de.wikipedia.org/wiki/G%C3%B6tz_George
