Článek
„Doufám, že jste si to užil.“ Hlas Claude Gensacové zní tiše a ostře. Stojí proti režisérovi, záda rovná, brada vzdorně zdvižená. Je časné ráno roku 1968 na place filmu Četník se žení. Režisér Jean Girault ji právě nechal jedenáct hodin čekat v plné róbě a nalíčení, než ji velkopansky povolal na pětivteřinový záběr.
Ponížení, které jí uštědřil za nepřítomnosti hlavní hvězdy – komika Louise de Funèse. Jen proto, že si ji Louis prosadil jako filmovou manželku přes režisérovu nelibost. Claude onen zničující den vydržela mlčky.
Až teď, na odchodu, stojí tváří v tvář muži, který ji nenávidí jen za to, že patří k „Fufuovi“ (Funèsova přezdívka) – a jedovatě se ho ptá, zda z její veřejné potupy měl potěšení.
Tehdy jí bylo jednačtyřicet. Za sebou už měla desítky divadelních rolí a přes tucet filmů. Přesto ji publikum bude znát hlavně jako „ženu toho četníka ze Saint-Tropez“. Útlou, elegantní dámu s klidným úsměvem po boku ztřeštěného mužíka s uraženým egem.
Její vysoká, sošná postava, zdrženlivé kouzlo a jemný smysl pro humor dokonale doplňovaly drobného cholerického Funèse. Před kamerou tvořili nerozlučnou dvojici – Josefa a Ludovic Cruchotovi, manželé v četnické sérii, paní Barnierová v bláznivé komedii Oscar, paní Bosquierová v Senzačních prázdninách, Sylvie v Jo. Na plátně si Claude Gensac brala Louise de Funèse znovu a znovu, v mnoha filmech. S měnícím se kostýmem měnila jména, ale pro diváky zůstávala stále táž: „paní de Funèsová“, věrná, trpělivá, okouzlující v každičkém gestu.
Zpočátku se musela smířit s tím, že ji filmový svět vnímá jen touto jednou optikou. Nebylo úniku – francouzská komedie 60. a 70. let byla světem mužů a ona v něm hrála přesně vymezenou roli. Louisova žena. Vtipná, ale ne moc. Krásná, ale nenápadně. Vždy připravena pro jeho exhibici. Režiséři to věděli. Někteří ji na place vítali s úšklebkem.
Když ji roku 1976 obsadil do Křidýlka nebo stehýnka režisér Claude Zidi, neodpustil si drobnou pomstu: nasadil Claude šedivou paruku a obří brýle, jen aby ji diváci náhodou nepoznali.
Ještě o pár let dříve by nikoho nenapadlo, že zrovna Claude Gensacová – absolventka konzervatoře s vavříny za tragédie – se stane královnou komediálního žánru. Narodila se v březnu 1927 na francouzském venkově, dětství prožila ve stínu válek, ale v duši nosila sny o jevišti.
Jako mladá dívka nastoupila na pařížskou Národní konzervatoř dramatických umění, kde si brzy vysloužila druhou cenu v oboru tragédie. Měla vážné herecké ambice a odpovídající školení – hluboký hlas, přísnou dikci a intenzivní výraz.
V roce 1947 debutovala na divadle a zanedlouho hrála s veličinami, jako byli Sacha Guitry či Arletty. Před kamerou se poprvé mihla v roce 1952, ovšem jen v drobné roličce služebné. V duchu tehdy jistě věřila, že velké dramatické party na sebe nenechají dlouho čekat.
Osud byl ale šprýmař. První film La vie d’un honnête homme (Život poctivého muže) jí přivedl do cesty něco úplně jiného – smích. Při natáčení hrála služku a jistý nepříliš známý herec Louis de Funès tam ztvárnil sluhu. Oba sloužili u stolu legendárnímu Michelu Simonovi.
Měli jen pár replik, ale celé to pojali po svém: škádlili jeden druhého, dělali drobné skopičiny. „Technici se měli pohybovat po špičkách, na place panovalo posvátné ticho – ale nám dvěma to Sacha Guitry toleroval, dokonce se za brýlemi usmíval,“ vzpomínala Gensacová.
S Louisem se však poprvé potkala už rok předtím. Psal se 1951 a Claude tehdy trávila každý večer v hledišti Théâtre Montparnasse, kde její první manžel, herec Pierre Mondy, exceloval ve Feydeauově frašce Oujezd u Kočky (známé jako La Puce à l’oreille). Jednu z rolí tam měl i jistý drobný muž s pronikavýma očima – de Funès, tehdy ještě vzdálený své budoucí slávě.
Při bližším poznání ji překvapilo, jak skromný a ustrašený ten komik mimo jeviště je: „Pořád se mě ptal: ‚Nedělám toho moc?‘ Potřeboval uklidnit…“ vzpomínala. Všimla si tenkrát jeho úzkostlivosti, odhodlání i vnitřní nejistoty, kterou maskoval přehráváním. Netušila, jak osudově se jejich dráhy protnou o mnoho let později.
V 50. letech se jejich cesty míjely. Claude Gensacová se objevovala spíš na jevišti. Její soukromý život doznal změn: rozvedla se s Mondym (po pouhých dvou letech manželství) a roku 1958 se provdala za Henriho Chemina, elegantního závodníka rallye a manažera ve Ford France. Po čase se jim narodil syn Frédéric.
Claude dočasně přijala úlohu matky a společnice úspěšného muže. Svět reflektorů se zdál daleko – sama později připustila, že tou dobou o lukrativní nabídky nezavadila. Její herecká kariéra se ocitla na vedlejší koleji, ne však docela: zahrála si menší role v televizi a u filmu, stále ale čekala na průlom.
Přišel nečekaně – a v žánru, kterému se předtím vyhýbala. V roce 1964 jí v divadle řekli, že má vzít roli ve frašce Dáma od Maxima od Georgese Feydeaua. Claude ztuhla. „Já a hrát Feydeaua?“ zděsila se. Vždyť byla zrozena pro tragédie! Jenže moc nabídek neměla, a tak nakonec kývla.
Poprvé si vyzkoušela rozvernou komedii – a sklidila ohromný úspěch. Představení se hrálo dva roky v kuse a lidé se smáli až k slzám. Jedním z nich byl i Louis de Funès, který se na ni přišel podívat do zákulisí. Stál tam prý s otevřenou pusou: „Nevěděl jsem, že umíš hrát komedii!“ hlesl ohromeně. Hned to běžel říct své manželce Jeanne, která mu dělala manažerku. Společně se rozhodli, že tahle dáma se stane jeho stálou filmovou partnerkou.
Jeanne de Funès měla prozíravost i své důvody. Claude znala už patnáct let a věřila jí. Věřila jejímu talentu a věřila i tomu, že se doopravdy spokojí s rolí „ženoušky“ po boku komika a nebude ohrožovat její manželství. Jeanne prý hledala herečku s noblesou, která dodá na plátně důstojnost postavě manželky, a Claude jí přesně zapadala do vize.
Jednoho večera roku 1967 zazvonil telefon a Gensacová se dozvěděla, že má hrát po boku de Funèse ve filmu Oscar. „Odteď budeš má oficiální manželka na plátně,“ žertoval prý Louis a Claude to nepobouřilo – naopak cítila úlevu a radost, že po letech váhání přichází jistota práce.
Na prvním natáčecím dni z ní ale nervozita přece jen čišela. Funès, nyní už velká hvězda, k ní přistoupil, zadíval se jí do očí a polohlasem řekl: „Poslouchej mě a následuj mě.“ Toho dne se před kamerou zrodila partnerská souhra, která vešla do dějin francouzské komedie.
Claude se naučila dokonale vycítit každý jeho vrtoch, být ve střehu, a přitom mu nechat vyniknout. Jak sama vzpomínala, dělala celé roky jediné: „Poslouchala ho a následovala.“
Brzy se jejich společná práce proměnila v čistou radost. Luis v jedné scéně rozvášněně popisuje lodičku. Claude v roli manželky nevinně namítne: „Opravdu? A pročpak?“ Louis tu repliku pojal jako výzvu a z fleku začal improvizovat jednu absurditu za druhou.
Gensacová se kousala do rtů, aby zůstala vážná. Marně – každou chvíli jí cukly koutky a pak vybouchla smíchy, za ní štáb, kamera musela stop. Dělali ten záběr dvaatřicetkrát dokola, dokud se neudrželi smíchy už ani technici.
V komedii Jo (1971) zase nastal opačný problém: scénář obsahoval hluché místo, závěr scény bez pointy. Režisér Girault si nevěděl rady, Funès znejistěl a nazlobeně opustil plac. Claude čekala. Za půl hodiny se Louis vrátil, přivedl další tři kameramany a pošeptal jí: „Mám nápad, je to moc složité vysvětlovat… Prostě mě následuj!“
A ona ho následovala. Improvizovali spolu tři a půl minuty – pantomimu s rozpadající se sádrovou sochou – a byl to takový ohňostroj gagů, že po poslední klapce celý štáb spontánně tleskal. Dvě stě deset vteřin smíchu, které vešly do finální verze filmu bez jediného střihu.
Záblesky triumfu střídaly drobné trýzně. Režisér Girault Claude neměl v oblibě od samého počátku – a dával jí to pocítit nejen oním krutým čekáním ve Četníkovi se žení, ale i jinak.
V roce 1978, když Gensacová souběžně zkoušela novou hru v divadle, jí nevyhověl ani o píď: odmítl dát pauzu, aby mohla točit další díl četnické série Četník a mimozemšťané. Claude stála před volbou: divadlo, nebo film. Zůstala loajální vůči jevišti – a film se musel obejít bez ní. „Ten prevít mi nechtěl povolit ani čtrnáct dní!“ zaklela později na adresu divadelního režiséra. Mrzelo ji to. Poprvé nebyla po Funèsově boku a diváci si všimli, že „Josefa“ chybí.
Ještě jednou se k sérii vrátila: v roce 1982, kdy vznikal Četník a četnice. Byl to poslední film Louise de Funèse a všichni to jaksi tušili ve vzduchu. Když Claude přijela na natáčení, uvítal ji producent až obřadně. Vkládal do ní naděje: třeba její přítomnost probudí v unaveném Funèsovi jiskru.
Ale Louis už byl duchem jinde. Vyčerpala ho nemoc (před pár lety prodělal infarkt) a patrně i tíha opakování. Už se nesnažil nic vylepšovat, neimprovizoval jako dřív. Smutně odříkával naučené repliky. Claude cítila, že tentokrát ho nezachrání. Film nakonec propadl – a legendární herec nedlouho po premiéře zemřel na infarkt (1983).
Pro Gensacovou to byl konec jedné éry. Ztratila přítele a zároveň svou dvorní roli. Filmové nabídky se nehrnuly – producenti si ji nedovedli představit jinde než vedle de Funèse. A ten tu už nebyl. Claude byla náhle herečkou bez partnera, královnou bez krále.
Na prknech divadla sice hrála dál – vždyť tam začínala i končila, věrná múzám Thálie i Melpomené. Jenže před kamerou si musela vynutit dlouhou pauzu. „Cítila jsem se uvězněná v roli ‚manželky Louise de Funèse‘, samozřejmě že ano,“ přiznala upřímně. Už koncem 60. let ji Louis varoval: naše společné filmy tě možná připraví o jiné příležitosti.
Měl pravdu. Claude to tehdy neslyšela – a později litovala. Neuměla anglicky, a tak odmítla i vábení z Hollywoodu, když přišlo. „Mám jeden velký stín – že jsem nevyužila těch příležitostí,“ ohlédla se zpříma. Trvalo jí dlouho, než pochopila, že má své místo v srdci publika, které na ni nezapomnělo.
Když v roce 2011 dostala francouzský Řád umění a literatury a o pár let později stanula jako osmadesátnice na červeném koberci Césarů, novináři žasli. Claude Gensacová? Ta přece hrála ženu de Funèse kdysi dávno… Ano. A teď, ve svých 87 letech, byla nominována na Césara za vedlejší roli v dramatu Lulu, femme nue. Nejstarší nominovaná herečka v historii cen.
Ve stejném roce 2013, kdy zaznamenala svůj pozdní comeback, se Claude nečekaně dozvěděla jedno intimní tajemství. Přijel za ní štáb France Dimanche na rozhovor a při povídání se zmínila, jak jí kdysi Jeanne de Funès svěřila svého muže beze strachu. Vtom se usmála: „Michel Galabru mi prozradil, že mě Louis miloval. Nikdy jsem o tom neměla tušení – a už se to nikdy nedozvím,“ povzdechla si herečka.
Galabru, jejich kolega četník, prý dlouho po Funèsově smrti vyjevil, že byl do ní Louis tajně zamilovaný. Claude při té vzpomínce pokrčila rameny. Nevěděla, co si s ní počít. Louis si tohle tajemství odnesl do hrobu – jejich vztah zůstal vždy jen na plátně. A tam byl dokonalý.
Když Claude Gensacová na sklonku roku 2016 zesnula ve spánku ve věku 89 let, psaly titulky novin: Odešla filmová manželka Louise de Funèse. Fráze, která ji provázela celý život.
„Jsem hrdá, že jsem byla jeho biche – jeho laň,“ řekla v jednom ze svých posledních rozhovorů. V těch pár slovech nebyla ani hořkost, ani laciná nostalgie. Jen tichá pýcha a hluboká vděčnost za pouto, které nelze vysvětlit, ale na plátně je cítit v každém pohledu.
Zdroje:
https://fr.wikipedia.org/wiki/Claude_Gensac
https://www.serieously.com/claude-gensac-leternelle-epouse-de-louis-de-funes-au-cinema-etait-elle-vraiment-en-couple-avec-lacteur/
https://www.novinky.cz/clanek/stalo-se-skonala-francouzska-herecka-gensacova-filmova-zena-de-funese-40019507
https://www.femmeactuelle.fr/actu/news-actu/louis-de-funes-pourquoi-son-epouse-jeanne-a-choisi-claude-gensac-pour-incarner-sa-femme-a-lecran-2093746
https://www.nicematin.com/culture/cinema/claude-gensac-en-2013-a-nice-matin-fiere-d-avoir-ete-sa-biche-104329
