Grafitová bomba. Zbraň, která nezabíjí přímo, ale přesto za sebou zanechává mrtvé

Město utichlo v temnotě, kterou rušil jen svit úplňku a kužely světel několika autobusů projíždějících po trase. Lidé dezorientovaně zkoušeli volat příbuzné, ale telefony byly hluché – pevné linky potřebovaly elektřinu a prostě umřely společně s rozvodnou sítí. Co se stalo?

V centru téhle zvláštní „neviditelné“ zbraně stála grafitová bomba BLU-114/B, přezdívaná také „soft-bomb“ neboli měkká bomba. Právě tu nasadila NATO proti srbským elektrárnám v rámci operace Spojenecká síla. Zbraň, která neničí budovy, ale moderní společnost jako celek – v jediném okamžiku dokázala vrátit zemi do středověku bez elektřiny.

Paradoxně je navržena tak, aby nezpůsobovala přímé ztráty na životech, a přesto uvrhla miliony lidí do zoufalství: nefungovala světla, rádia, vodárny, nemocnice. Grafitová bomba dokáže bez jediného přímého zabití způsobit humanitární katastrofu a vrátit metropoli o staletí zpět.

Tajemství účinku grafitové bomby se skrývá v tisících tenkých vláken, která po odpálení vytvoří doslova černou pavučinu snášející se z nebe. Samotná bomba je kontejner (submunice), jenž se ve výšce otevře a vystřelí stovky cívek navinutých uhlíkovými (grafitovými) vlákny.

Každá cívka se při explozi rozmotá a vypustí oblak vláken tenkých jen pár setin milimetru. Tyto grafitové nitě jsou skvělými vodiči elektřiny. Když dopadnou na nezakryté části rozvodné sítě – na dráty vedení, transformátory a rozvodny – nastane spoušť.

Jako byste do obří rozvodné skříně najednou naházeli hrst stovek kovových drátků: elektrický proud začne téct zkratovými cestami, jiskří to, vlákna se vypařují a kolem nich vznikají ionizované kanálky vedoucí další proud. Během zlomku sekundy se na postižených vedeních spustí lavina zkratů a ochranné systémy raději celý přetížený okruh odpojí. Účinek: proud vypadne, elektrárny se od sítě odpojí jako při obřím zkratu. Celé oblasti se halí do tmy a ticha.

Proč je grafitová bomba tak účinná? Využívá zranitelnost moderní elektrické infrastruktury. Většina vedení vysokého napětí je nezakrytá, izolace vzduchem je za normálních okolností bezpečná – ovšem jen dokud se do ní nepřimíchá nežádoucí vodivý materiál. Posypat venkovní transformátor jemnými uhlíkovými vlákny je jako poházet ho černým vodivým prachem, který pronikne do všech štěrbin.

Obrana je velmi obtížná: jedinou spolehlivou metodou by bylo kompletně izolovat či zakrýt vedení a rozvodny, což je neprakticky drahé a v praxi se nedělá. Navíc submunice s vlákny jsou lehké, snášejí se jako pírka – nelze je jednoduše sestřelit a jakmile se rozptýlí, není cesty, jak je ve vzduchu „vysát“ nebo zneškodnit.

Grafitová bomba je v tomto ohledu „čistší“ než konvenční zbraně. Klasická bomba by transformátor rozmetala na kusy a oprava by trvala měsíce. „Měkká bomba“ místo toho jen dočasně vypne proud, ale infrastrukturu fyzicky nezničí. Stačí pak vlákna omést, vyfoukat stlačeným vzduchem či opláchnout a postižená rozvodna může být znovu zprovozněna během hodin nebo pár dní.

Ve srovnání s nechvalně proslulým EMP pulzem (elektromagnetickým impulsem) je grafitový útok i mnohem cílenější – nepoškodí elektroniku v širokém okruhu a nevymaže počítače. Útočí „jen“ tam, kam jej bombardér nebo raketa dopraví, a vyřadí přesně tu jednu elektrárnu či rozvodnu, na kterou míří. Proto se této zbrani někdy říká blackout bomb – „zatemňovací bomba“, protože namísto exploze způsobí umělý blackout s minimálním rizikem přímých obětí nebo vedlejších škod na okolí.

Nápad paralyzovat nepřítele grafitem se zrodil už v dobách studené války. Podle některých zdrojů inspirovala americké konstruktéry kuriózní náhoda: při jednom cvičení v 80. letech shazovala letadla tenké kovové pásky (tzv. strusky) na zmatení radarů a část těchto vláken prý dopadla poblíž rozvodny, načež velká oblast v Kalifornii upadla do tmy.

Ať už to byla povídačka či pravda, myšlenka „vypnout“ nepřítele namísto ho rozbombardovat nabrala reálné obrysy. Američané vyvíjeli grafitové bomby v utajení v 80. letech – chápali je jako možnou alternativu k jadernému úderu pro případ konfliktu se Sovětským svazem.

První ostré použití na sebe nedalo dlouho čekat. Válka v Zálivu 1991 dala světu premiéru grafitových bomb. Americké námořnictvo tehdy vypálilo z lodí střely Tomahawk vybavené speciální hlavicí KIT-2 obsahující cívky s uhlíkovými vlákny.

Tyto projektily dopadly na irácké elektrárny a výsledkem bylo, že Saddám Husajn přišel přes noc o 85 % dodávek elektřiny. Irácké elektrárny se ponořily do tmy a země doslova „zhasla“. Zoufalé irácké týmy se bránily provizorně – začaly odpojovat hlavní rozvodné jističe, aby zkratům předešly.

Ale i tak národní síť zkolabovala, což mělo nedozírné důsledky. Zpráva Washington Post tehdy popisovala, že Irák byl vrácen „na úroveň roku 1920“ – voda netekla, odpady se nehýbaly, nastaly epidemie cholery a úplavice. Svět si začal všímat, že tato zbraň možná nezabíjí hned, ale i tak přináší smrt.

Jugoslávie 1999 však byla momentem, kdy grafitová bomba vstoupila do širšího povědomí. NATO tuto nasadilo opakovaně během náletů na Srbsko. Poprvé udeřila 2. května 1999 – v úvodu zmíněná noc, kdy bleskově zhaslo přes 70 % srbské elektrické sítě. Zasaženo bylo pět klíčových rozvoden včetně největší elektrárny Obrenovac, která sama dodávala proud do poloviny Srbska.

Proud se Srbům s vypětím sil podařilo do rána z větší části obnovit, protože – jak už víme – stačilo postižené stanice vyčistit od grafitu a přehodit vypínače. Jenže NATO tím získalo cenný poznatek: Srbové umí následky „měkkého“ útoku rychle odstranit.

O pět dní později, 7. května, proto shodila Aliance grafitové bomby znovu, znovu ponořila Bělehrad do tmy, a experimentovala dál. Podle některých zpráv byly použity ještě několikrát během května a podařilo se způsobit lokální blackouty trvající až čtyři dny.

Srbští elektrikáři se ale naučili sítě oživit – a tak NATO nakonec přistoupilo k ráznému kroku. 22. května přešla Aliance k „hard“ bombám, tedy ke klasickým útokům na elektrárny výbušninami, aby srbskou síť ochromila trvale.

Transformátory v plamenech a zničené rozvodny pak znamenaly, že ještě v polovině června byla část země bez proudu. Grafitová bomba v Srbsku splnila účel jen částečně – její účinek byl až moc dočasný. I tak generálové NATO oceňovali její psychologický efekt a v bělehradském leteckém muzeu dodnes leží několik nevybuchlých kusů BLU-114/B jako memento oné temné noci.

Grafitové bomby se objevily i v dalších konfliktech. Při invazi do Iráku v roce 2003 použily USA tuto technologii znovu. Tentokrát se poučily z Balkánu a útočily spíše na rozvodny než elektrárny samotné – cílem bylo vyřadit dodávky dočasně, ne zničit cennou infrastrukturu.

V praxi však ani to neproběhlo bez komplikací: americké námořnictvo zaútočilo 22. března 2003 grafitovými bombami na rozvodnu u města Násiríja a město pak zůstalo bez elektřiny 30 dní. Ačkoli se čekalo, že vlákna způsobí jen zkraty, došlo k požáru a tři velké transformátory úplně shořely.

Měsíc bez proudu se projevil přesně podle očekávání: nemocnice jela na generátor a musela omezit služby, městu došla pitná voda a zoufalí lidé kopali díry k vodovodním a kanalizačním trubkám, aby se k nějaké vodě dostali – často kontaminované, takže propukly průjmové infekce.

Pentagon později argumentoval, že aspoň nebombardovali přímo elektrárny a že použití grafitových bomb umožnilo rychlejší opravy a méně civilních obětí než klasické ničení infrastruktury. Přesto i organizace jako Human Rights Watch tehdy kritizovaly útoky na elektrickou síť jako potenciálně neúměrné vůči přímému vojenskému zisku.

Nabízí se otázka, proč Srbové dokázali škody opravit v řádu hodin, zatímco Irák čelil blackoutům trvajícím týdny. Odpověď spočívá ve třech hlavních faktorech: rozsahu poškození, připravenosti sítě a celkovém kontextu konfliktu.

Zatímco v Srbsku bomby většinou způsobily jen dočasné zkraty, které šlo relativně rychle vyčistit, v Iráku vedly i k požárům a trvalému zničení transformátorů, jejichž výměna je zdlouhavá. Srbská síť byla navíc robustnější a její technici se dokázali rychle adaptovat. Irák naopak čelil totální invazi a kolapsu, což jakékoliv složitější opravy prakticky znemožňovalo.

Zprávy o účinku grafitových bomb neunikly pozornosti armád jiných zemí. Začalo být zřejmé, že „vypnout“ protivníka může být lákavá strategie pro 21. století. V roce 2017 oznámila Jižní Korea vývoj vlastní grafitové bomby – chtěla mít v záloze zbraň, která v případě války paralyzuje severokorejskou síť dříve, než Pchjongjang stihne cokoli odpálit.

Podle jihokorejského ministerstva obrany byly technologie úspěšně vyvinuty a bombu lze kdykoli začít sériově vyrábět. V říjnu 2017 prosakovaly informace, že Soulu chybí už jen finance na plnou produkci tohoto arzenálu. A úplně čerstvá zpráva přišla v létě 2025 z Číny: státní televize CCTV předvedla animované video, které detailně ukazuje použití nové čínské „blackoutové bomby“.

Podle dostupných údajů Číňané umístili grafitové submunice do taktického balistického nosiče s dosahem až 290 km. Jedna raketa unese 90 kontejnerů s vlákny a dokáže „vypnout“ oblast o rozloze minimálně jednoho hektra. Čína tím vyslala jasný signál: i ona disponuje zbraní, která umí zahalit města do temnoty.

Z pohledu generála má grafitová bomba pro vojáky nepopiratelné kouzlo. Představuje zbraň s chirurgickým efektem – dokáže vyřadit strategický cíl, aniž by zabila jediného člověka nebo zbourala půl města. Váleční stratégové ji někdy označují za nejhumánnější ze všech špatných možností, jak ochromit nepřítele.

Operace vedené těmito bombami jsou „čisté“: žádní civilisté v troskách, žádné obrazy vybombardovaných nemocnic v televizi. Infrastruktura není zničena, jen uspána – město je paralyzované, ale až se prach uklidní, dá se vše relativně rychle spravit a zase fungovat. Pro útočníka to znamená i ekonomickou výhodu: poměr ceny takové munice k ceně způsobené škody je extrémně výhodný.

Za pár set tisíc dolarů (kolik stojí jedna grafitová bomba) lze vyřadit elektrárnu za stovky milionů, nemluvě o miliardových ztrátách z kolapsu průmyslu a obchodu, které blackout nepříteli způsobí.

Neméně důležitý je psychologický efekt. Generálové NATO po srbské kampani otevřeně hovořili o tom, že chtěli působit na morálku srbského obyvatelstva. Cílem tedy bylo zasít paniku a bezmoc, aby veřejnost začala tlačit na svou vládu vzdát se. Grafitová bomba tohle umí dokonale.

Ty nejvážnější následky se ale projeví, pokud je výpadek proudu dlouhodobý nebo opakovaný. Jakmile se zastaví dodávky pitné vody a přestane fungovat kanalizace, začíná tikat epidemiologická bomba. Během pár dnů se mohou šířit úplavice, průjmová onemocnění a další nemoci z kontaminované vody – přesně to potkalo Irák po útocích na jeho síť.

Ještě v 90. letech byly grafitové bomby považovány za high-tech zázrak. Dnes se však nabízí otázka: Nepřekonaly je už novější zbraně, zejména kybernetické útoky? K vyřazení rozvodné sítě přece není nutně třeba posílat do vzduchu uhlíková vlákna – stačí poslat do počítačů elektrárenské obsluhy zákeřný malware. V prosinci 2015 to předvedli hackeři na Ukrajině, kteří pronikli do systémů tří distribučních společností: 230 tisíc lidí zůstalo bez elektřiny několik hodin následkem dálkově vypnutých rozvodů.

O rok později zasáhl Kyjev ještě sofistikovanější útok, který ochromil rozvodnu 330 kV a část hlavního města tak upadla do tmy. Tohle vše bez jediného výstřelu či rakety – útočníci seděli u klávesnic stovky kilometrů daleko. Od té doby se odehrála řada dalších incidentů, včetně pokusů o sabotáž ukrajinské sítě během aktuální ruské invaze. Takže co je efektivnější? Kybernetický útok, nebo grafitová puma? Odborníci tvrdí, že největší hrozbou je kombinace obojího.

Příběh grafitové bomby tak ilustruje posun ve válčení 21. století. Od přímé destrukce se strategie posouvá k paralýze klíčových systémů.

Zdroje: