Článek
Narodila se jako Hana Zýková roku 1921 ve východočeské Chotěboři. Vyrůstala převážně u prarodičů v Pardubicích, odloučená od rodičů. Nebyla výjimečnou studentkou, spíš dívkou s romantickou duší a možná i touhou po dobrodružství.
Když jí nebylo ještě ani devatenáct, na jedné taneční zábavě v pardubickém hotelu Grand poznala o sedm let staršího Václava Krupku, bývalého důstojníka jezdeckého pluku. Okouzlil ji světáckým vystupováním a elegancí uniformy. Za pouhé čtyři měsíce od seznámení, v červnu 1940, se stala paní Krupkovou.
Krupkovi zpočátku prožívali navzdory okupaci docela obyčejný manželský život. Hana se starala o domácnost v Pardubicích a Václav, jakožto bývalý poručík armády, musel pracovat v civilním zaměstnání. Snad by jejich vztah byl i přes nelehkou dobu šťastný a spokojený – kdyby jim do života nezasáhli muži ze skupiny Silver A.
Na konci roku 1941 byli do protektorátu vysazeni čs. parašutisté z Británie, operace Silver A. Krátce poté Hanu vyhledala její blízká kamarádka Taťána Hladěnová a naznačila, že její manžel František potřebuje mluvit s Václavem.
Když se Krupkovi dostavili k Hladěnovým, čekalo je překvapení – v obýváku seděl Alfréd Bartoš, někdejší Václavův spolužák z vojenské akademie a nyní velitel paravýsadku Silver A. Nabídl oběma manželským párům spolupráci. Taková nabídka se neodmítá. Krupkovi i Hladěnovi souhlasili a stali se pomocníky výsadkářů.
Hana, zpočátku nadšená, začala působit jako spojka odboje. Drobná brunetka s jiskrou v očích dokázala překvapit odvahou. Zajišťovala spojení mezi Pardubicemi a Prahou, často sama jezdila se vzkazy k Moravcovým na Žižkov, jejichž byt sloužil jako útočiště ilegálních pracovníků.
Doma v Pardubicích pomáhala Bartošovi při šifrování rádiové depeše pro Londýn. Možná v tom všem cítila i kousek romantického vzrušení – riskovala, aniž by dohlédla následky. Temné mraky se však brzy začaly stahovat. Alfréd Bartoš trávil u Hladěnových hodně času a s půvabnou Taťánou Hladěnovou ho sblížil milostný poměr.
Žárlivý František Hladěna to neunesl a Bartoše ze svého bytu vyhodil. Velitel Silver A tak v únoru 1942 narychlo přesídlil k manželům Krupkovým. Hana a Václav mu poskytli azyl navzdory riziku – cítili přátelství i odpovědnost za kamaráda.
Dne 27. května 1942 spáchali parašutisté atentát na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha. Bartoš ležel tou dobou u Krupků v horečkách, sužován úpalem, a Hana o něj pečovala. Zprávy o atentátu byly nejasné. Odpoledne Bartoš vyslal Hanu do Prahy, aby zjistila podrobnosti u spojek. Podařilo se jí proklouznout přes kontroly a druhý den se vlakem dostala zpět do Pardubic.
V dalších dnech přijímal Bartoš v bytě Krupkových návštěvy z Prahy a dozvěděl se, že sedm parašutistů z různých výsadků bylo postupně ukryto v kryptě kostela v Resslově ulici. Situace byla stále nebezpečnější. Bartoš, ač zesláblý nemocí, se rozhodl změnit úkryt a organizovat odboj odjinud.
Doporučil i manželům Krupkovým, aby na čas zmizeli z Pardubic. 16. června 1942 odjeli oba na krátkou dovolenou do Police nad Metují, v naději, že uniknou pozornosti gestapa. Ale už následujícího rána je v tamějším hotelu Pejskar probudilo dunivé zabušení na dveře. Vtrhli dovnitř ozbrojení příslušníci gestapa a manžele Krupkovy zatkli.
Od té chvíle šlo vše ráz na ráz. Gestapo spustilo po atentátu vlnu represí známou jako heydrichiáda. Do rukou vyšetřovatelů padaly stovky odbojářů. Den před zatčením Krupkových se sám na gestapu přihlásil parašutista Karel Čurda a vyzradil jména i adresy těch, kteří výsadkářům pomáhali.
Uvedl i manžele Krupkovy, u nichž krátce pobýval po svém seskoku. Není divu, že gestapo přišlo najisto. Hanu a Václava odvezli do Prahy a za pár hodin už oba seděli v pověstném „biografu“ – v suterénu Petschkova paláce, sídla pražského gestapa. Ocitli se v samém pekle nacistického ústředí zla.
Hana seděla na dřevěné lavici, oddělená od manžela a obklopená desítkami dalších zatčených. Netušila, co se stalo ani co gestapo ví. Zírala před sebe na bílou zeď přezdívanou „kino“ a hlavou se honily nejčernější myšlenky.
Při prvním výslechu odpoledne zapírala, že by měla s odbojem cokoliv společného. Jenže pak ji odvedli do vedlejší místnosti, kde seděl mladičký Vlastimil Moravec – syn odbojářů Moravcových. Byl bledý a otřesený, ale promluvil k ní přímo: „Hanko, nehloupni a mluv, vždyť se známe,“ vybídl ji zoufale mladík.
Hana jen sklopila oči. Její snaha zatloukat se zhroutila. Přiznala, co už gestapo stejně tušilo. Potom ji strčili do temné samotky. Hodiny tam trávila v mrazivé nejistotě, zmítaná strachem o sebe i Václava. Pozdě večer Hanu vyvedli na další výslech. Tentokrát na ni čekal kriminální rada Wilhelm Schultze – vyhlášený elegán v uniformě SS, o němž se šeptalo, že má slabost pro krásné ženy.
Choval se překvapivě ohleduplně: nabídl jí kávu, sendvič a cigaretu. Pro mladou ženu, vyděšenou k smrti, to byl nečekaný okamžik úlevy. Potom ale přišel návrh – či možná spíše nevyřčený obchod, kterému Hana porozuměla i beze slov. Nastala chvíle, kdy se zoufalství muselo bít s posledními zbytky hrdosti.
Ještě té noci došlo mezi Hanou a Schultzem k intimnímu styku. Můžeme tomu říkat ďábelský obchod – jisté je, že Hana souhlasila, protože v tom viděla jedinou možnost záchrany. Schultze jí slíbil, že ji nezabije. Naopak – dostane svobodu a pokusí se zachránit i jejího muže. Mladá žena obětovala vlastní čest, aby vykoupila holý život – svůj i manželův.
Ještě než se rozednilo, přinutilo gestapo Hanu k dalšímu otřesnému úkolu. Odvedli ji ke kostelu sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici, kde v kryptě ležela zkrvavená těla sedmi parašutistů. Gestapáci chtěli, aby je identifikovala.
Mezi mrtvými hrdiny byla i dvojice Jan Kubiš a Jozef Gabčík – muži, kteří zabili Heydricha. Traduje se, že právě Hana měla potvrdit jejich totožnost. Důkazy pro to chybí a možná je to jen poválečná legenda. Nicméně v očích mnoha lidí tím na sobě nesla další skvrnu.
Téhož večera byla Hana znovu předvedena k Schultzeho výslechu. A znovu se mezi ní a důstojníkem odehrála táž výměna jako minule. Schultze ji konejšil, opakoval své sliby, že ji ochrání a pomůže i Václavovi. Hana se upnula k té naději, protože jinou už neměla.
Neuvěřitelné se skutečně stalo. Schultze svůj slib dodržel. Měl přímý vliv na státního tajemníka K. H. Franka a snad se do Hany dokonce zamiloval. Na jeho přímluvu rozhodl Frank o výjimečné milosti – několik málo vězňů zatčených v souvislosti s heydrichiádou nemělo být popraveno, a mezi nimi i Hana s Václavem.
Po pár týdnech od zatčení tak Hana Krupková opouštěla brány Petschkova paláce živá. Nestalo se tak zadarmo. Musela se zavázat ke spolupráci s gestapem. Schultze zařídil, že jí po krátké internaci na Pankráci domluvili propuštění a pohovor přímo u K. H. Franka.
Poté byla oficiálně propuštěna na svobodu. Dostala dokonce zaměstnání – nastoupila jako úřednice v jinonické továrně Waltrovka, kde měla za úkol nenápadně sledovat a donášet na dělníky.
Nikoho však během těch dvou válečných let přímo neudala, jak později potvrdilo vyšetřování ve Waltrovce. Nosila však na svých bedrech těžké stigma: byla to žena, která sloužila gestapu. Její muž Václav takové štěstí neměl. I jeho předvedli před K. H. Franka – dostal však cynickou volbu: buď vstoupit do jednotek SS a tím „odčinit“ svou účast v odboji, nebo skončit v lágru.
Václav nezaváhal a hrdě zvolil druhou možnost, přestože to znamenalo takřka jistou smrt. Byl poslán do Mauthausenu. Když se to Hana dozvěděla, podlomila se jí kolena. Mauthausen byl v té době symbolem děsu a hromadných poprav. Sebrala proto všechny síly a znovu šla prosit na gestapo.
Vyplakala si, aby Václava místo Mauthausenu poslali do „mírnějšího“ tábora Flossenbürg. Gestapo překvapivě vyhovělo. Václav díky tomu přežil – ve Flossenbürgu dřel na otrockých pracích, ale dožil se osvobození v květnu 1945.
Hana mezitím dožívala válku v tichosti a úzkosti. Každý den chodila do továrny a plnila přidělené úkoly, každý večer usínala s nejistotou, co přinese zítřek. Jistě ji tížilo svědomí – věděla, že mnozí její blízcí spolupracovníci z odboje byli mezitím popraveni.
Její vlastní život visel na vlásku, ušetřený jen díky nepravděpodobné shodě okolností, která potkala jiné. Ve Waltrovce kolem ní občas beze stopy mizeli kolegové, kteří padli do hledáčku gestapa. Hana mlčela a čekala na konec války.
Ten přišel v květnu 1945. Euforie z osvobození však Haně dlouho nevydržela. Ještě 9. května, den po konci války, k ní do pardubického bytu vtrhli muži v revolučních páskách. Okolí i nová poválečná spravedlnost chtěly rychle účtovat s kolaboranty. A jméno Krupková znělo pro mnohé jako synonymum zrady. Hanu zatkli a uvrhli do vazby, stejně tak i Václava.
Následovaly vyčerpávající měsíce vyšetřování. Manželé Krupkovi byli obviněni, že zradili pardubický odboj. Noviny o ní psaly jako o hanebné ženě, která se zaprodala gestapu. Hana stanula před lidovým soudem. Ten ale neměl v rukou mnoho důkazů.
Nikdo z přeživších svědků ji neviděl nikoho udat. Naopak vyslýchaný válečný zločinec K. H. Frank před soudem potvrdil, že Hana byla roku 1942 propuštěna na Schultzeho přímluvu. Zradu odboje jí nikdo neprokázal. Koncem roku 1946 byla proto Hana Krupková z vazby propuštěna.
Ale společenský odsudek i tak padl plnou silou. Václav byl brzy očištěn a brán jako hrdina odboje – přece jen trpěl v koncentráku. Hana měla nadále nálepku gestapácké milenky, kterou nešlo smýt. V lednu 1947 mimořádný lidový soud přesto rozhodl exemplárně: Hanu odsoudil ke tříletému těžkému žaláři za to, že byla konfidentkou gestapa.
Mladá žena si vyslechla verdikt a zhroutila se. Čekaly ji další roky za mřížemi. Paradoxně právě v cele se Hana nakrátko dočkala nejhezčích chvil od konce války. Když si odpykávala trest na statku v Běchovicích, mohl za ní Václav docházet na návštěvy. Byli manželé, a tak je občas dozorkyně nechala bez dozoru. Využili toho – stále je k sobě něco táhlo. Během jedné návštěvy Hana otěhotněla.
Na okamžik snad oba pocítili záblesk naděje, ale realita byla neúprosná. Pro Václava znamenalo dítě s odsouzenou kolaborantkou hlavně skandál a komplikaci. Začal znovu budovat kariéru v armádě a taková manželka byla přítěží. Navíc se dozvěděl celou pravdu o tom, jak Hana ve válce „zachránila“ jeho život – a nedokázal se s tím vnitřně vyrovnat. Krátce před narozením dítěte Václav požádal o rozvod.
Hana zůstala sama. Vykoupila manžela z pekla koncentráku za cenu vlastní cti – a nakonec o něj stejně přišla. V září 1947 se jí ve vězeňské nemocnici narodil syn Pavel. Na svobodu byla podmínečně propuštěna 13. července 1948, po odpykání většiny trestu.
Tři roky hrůzy ve vězení z ní udělaly teprve sedmadvacetiletou, ale životem zlomenou ženu. Ještě netušila, že si pro ni osud chystá další krutou zkoušku. Na podzim 1948 se k ní doneslo, že úřady hodlají znovu otevřít její případ a možná ji čeká nový proces.
Nechtěla opakovat prožité martyrium a rozhodla se odejít za hranice. Doznívala v ní úzkostná obava, že by jí mohli syna odebrat. Vidina opakování všeho pekla ji hnala k zoufalému kroku – útěku na Západ.
Přes známé se doslechla o ženě jménem Milena Marková, s níž krátce seděla ve vězení a která prý uměla zorganizovat nelegální přechod do Německa. Hana se s ní spojila a požádala o pomoc. Netušila, že mezitím se z Markové stala agentka Státní bezpečnosti.
Marková ji úmyslně nechala v přesvědčení, že Hanu čeká trest smrti, a tím uspíšila její zoufalé rozhodnutí utéct. Hana sehnala všechny své úspory, zaplatila převaděče a jednoho mlhavého říjnového večera roku 1948 se vydala na cestu ke státní hranici.
Než však stihla přejít do západní zóny, obklíčili ji muži ozbrojení samopaly. Ozval se křik v ruštině a několik výstřelů. Hranice byla jen fingovaná scéna a Hana padla přímo do pasti StB. Ocitla se opět na studené podlaze cely. Ruzyňská věznice, podzim 1948. Hanu Krupkovou drželi estébáci spoutanou na rukou i nohou po celý týden.
Naděje na záchranu byla minimální. Tentokrát nešlo o okupanty, ale o vlastní lidi – československou tajnou policii. Důstojník Josef Richter, který ji vyslýchal, patřil k nejtvrdším. Přesto i on brzy pochopil, jak může tuhle zlomenou ženu ovládnout. Hanu strašila představa šibenice, jíž jí Marková úmyslně vyhrožovala. A Richter jí mezi čtyřma očima nabídl alternativu: spolupráci výměnou za život.
Po sedmi dnech utrpení Hana opět zvolila přežití. Byla to volba vynucená beznadějí a pudem sebezáchovy. V únoru 1949 podepsala vázací akt a zavázala se ke spolupráci s Státní bezpečností.
Dostala krycí jméno i novou identitu – falešný občanský průkaz na jméno Jana Králová. Pod tímto jménem žila v Praze, údajně pracovala u dopravního podniku a plnila pro Státní bezpečnost různé úkoly po celé republice. Několik let tak vedla dvojí život, který možná už ani nepovažovala za svůj vlastní.
Netrvalo dlouho a mezi vyšetřovatelem a jeho „klientkou“ vznikl blízký vztah. Richter později do protokolu přiznal, že zneužíval svého postavení k intimním stykům s takto získanými agentkami – a že Hana k němu zahořela citovou náklonností.
Když to postřehl, raději kontakt omezil a předával jí úkoly přes prostředníky. Přesto ji vnitřně muselo sžírat vědomí, že znovu slouží režimu strachu a útlaku. Pod falešným jménem pak Hana Krupková strávila řadu let. Státní bezpečnost ji nasadila jako svou agentku v pražském dopravním podniku a využívala ji k různým operacím v terénu po celé republice.
Žila jako stín – nenápadná úřednice s tajemstvím. Snad se snažila zapomenout, kým bývala. Osud však měl pro Hanu ještě poslední zvrat. Roku 1955, uprostřed tuhé komunistické éry, došlo k přezkumu jejího poválečného soudu. Nejvyšší soud tehdy zrušil verdikt z roku 1947 a prohlásil Hanu Krupkovou za nevinnou ve věci kolaborace s gestapem.
Ironie osudu – rehabilitace přišla ve chvíli, kdy byla hluboko v pasti spolupráce s StB, z níž nemohla uniknout. Osvobození na papíře neznamenalo svobodu skutečnou. Vydržela hrát svou přidělenou roli až do roku 1961. Toho roku, jednou na jaře, kráčela jako obvykle po pražském náměstí Republiky – a náhle se ocitla tváří v tvář svému bývalému manželovi. Václav Krupka šel proti ní. Poznali se okamžitě.
Falešná identita Jany Králové tím byla prozrazena. Po tomto incidentu se Hana rozhodla definitivně zpřetrhat pouta s minulostí. Trvalo to však ještě několik let, než v roce 1968 krátce zeslábla komunistická kontrola a hranice se na pár měsíců pootevřely a ona požádala o povolení k vystěhování.
Dostala jej a v létě 1968 odjela i s dospívajícím synem Pavlem do Spolkové republiky Německo. Opustila tak zemi, v níž tolik trpěla i chybovala. Začala tím poslední kapitolu svého života. V západním Německu se znovu provdala, za českého exulanta Ivo Schustera.
Pod jménem Hana Schusterová pak tiše dožívala svůj život na předměstí Mnichova. Vyhýbala se publicitě. Nevyhledávala pozornost ani se nesnažila líčit své osudy. Snad chtěla zapomenout a dopřát klid i svému synovi. Dlouhá léta o ní v Československu nikdo neslyšel.
Teprve v 90. letech, když padl komunistický režim, se na Hanu Krupkovou znovu upřela pozornost historiků. Roku 1996 se dočkala nečekané návštěvy – badatel Jaroslav Čvančara ji požádal, zda by s ním nejela do Pardubic, do míst, kde kdysi prožila své mládí a válku. Hana souhlasila. Na jaře 1996 se tak po půlstoletí vrátila do rodného kraje.
Jako shrbená pětasedmdesátiletá paní s laskavýma očima procházela pardubickými ulicemi a vzpomínala. Čvančara ji opatrně zpovídal a nakonec se zeptal i na věc, kterou se dlouho zdráhal vyslovit: jak to tehdy bylo s tím Schultzem? Hana se prý pousmála a zcela otevřeně odpověděla. Potvrdila, že už během prvního výslechu v Petschkově paláci využila svých ženských zbraní a sblížila se s kriminálním radou Schultzem.
Hana Krupková nakonec zemřela v dubnu 1997, ve věku 75 let, bez velké pozornosti médií. Její jméno však dodnes vyvolává smíšené emoce. Bývala hrdinkou odboje – a také označovaná za zrádkyni národa. Je těžké vynést jednoznačný soud. Hana se provinila tím, že chtěla přežít za každou cenu. Šla cestou, pro kterou ji mnozí odsoudili. Jenže kdo z nás může s jistotou říct, že by se v její kůži zachoval jinak?
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hana_Krupkov%C3%A1
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-hana-krupkova-zena-ktera-pouzila-sve-puvaby-k-preziti-355502
https://dvojka.rozhlas.cz/donasela-pry-gestapu-i-stb-byla-ona-kdo-identifikoval-parasutisty-osudove-zeny-7455323
https://www.kvety.cz/lide/hana-krupkova-silver-a-kolaborace-gestapo-spoluprace-stb-emigrace/
https://havlickobrodsky.denik.cz/zpravy_region/v-kancelari-prazskeho-gestapa-sehrala-hana-krupkova-tragickou-hru-o-holy-zivot-20160119.html
