Článek
Podzim 1952, Divadlo na Vinohradech v Praze. Na jevišti dnes herci nezkoušejí hru, ale účastní se mimořádné schůze ansámblu. Předsedá jí třiatřicetiletý Ota Sklenčka, herec a současně předseda místní organizace Komunistické strany.
Iniciátorem schůze, která měla odsoudit „zrůdný“ čin paní Štěpničkové, byl Ota Sklenčka, předseda partaje, vzpomínal později jeden z pamětníků. „Zrůdným činem“ je míněn pokus o útěk na Západ, který podnikla Sklenčkova kolegyně, herečka Jiřina Štěpničková. Na programu schůze je veřejné odsouzení této „zrádné emigrace“ – a výzva, aby soud nešetřil přísným trestem.
Jiřina Štěpničková byla známá filmová a divadelní herečka, hvězda předválečné i poválečné scény. V srpnu 1951 se v atmosféře narůstající totality pokusila i se svým malým synem překročit hranice do Západního Německa. Netušila, že se stala obětí léčky Státní bezpečnosti.
Útěk byl zinscenován a skončil okamžitým zatčením prominentní herečky. Následovalo obvinění z velezrady a dlouhé měsíce vazby. Případ Štěpničková režim využil propagandisticky: měl varovat ostatní umělce před podobnými úmysly. Konkrétní proces začal v Praze 2. prosince 1952 za zavřenými dveřmi Státního soudu.
Vinohradské divadlo, kde byla Štěpničková do svého zatčení angažována, muselo dát najevo rozhořčení. Podřídit se tomu museli i kolegové, kteří k ní dříve vzhlíželi. Sklenčka, který do vinohradského souboru nastoupil teprve roku 1951 a záhy se stal stranickým důvěrníkem, bere situaci za svou.
Organizuje odsuzující schůzi a formulaci stanoviska. Někteří přítomní se možná do poslední chvíle modlí, aby nemuseli veřejně mluvit; jiní vynucenou loajalitu skutečně sdílejí s přesvědčením. Výsledkem je drtivý vzkaz od divadelního kolektivu: čin Jiřiny Štěpničkové je třeba exemplárně potrestat.
Ještě během probíhajícího soudního procesu pak do rukou soudu putuje dopis od vinohradských umělkyň. „Přes Otu Sklenčku, jenž v té době dělal soudce z lidu, poslali soudu dopis, v němž čtyři herečky vinohradského divadla žádaly soudkyni, aby mámě udělila trest smrti,“ vzpomíná po letech hercův syn Jiří Štěpnička.
Sklenčka v soudní síni nevystupuje jako obhájce kolegyně, ale naopak jako politicky spolehlivý „přísedící“ – lidový soudce, který má podpořit prokuraturu. Dopis od čtveřice hereček s žádostí o absolutní trest tedy putuje na stůl předsedkyně senátu i jeho zásluhou.
Vinohradský soubor se tím distancuje od „zrádkyně“, jak žádá doba. Atmosféra politických procesů vrcholí: jen den po skončení Štěpničkové procesu jsou v jiné kauze popraveni komunističtí pohlaváři kolem Rudolfa Slánského.
Rozsudek nad Jiřinou Štěpničkovou padl 3. prosince 1952. Trestu smrti se soud nakonec vyhnul – možná i proto, že šlo o samotnou herečku a matku malého dítěte, možná z taktických důvodů. Štěpničková byla odsouzena ke 15 rokům vězení a konfiskaci veškerého majetku. Další obžalovaní, kteří jí pomáhali s útěkem, dostali rovněž vysoké tresty od 4 do 14 let.
Mnozí kolegové herečky si po vyhlášení rozsudku oddychli: nejtěžší variantu – že by byla jejich vina žádající smrt skutečně vyslyšena – nebudou mít na svědomí. V očích veřejnosti ovšem zůstalo jméno Jiřiny Štěpničkové navždy spojeno s „velezrádkyní“ a její malý syn vyrůstal bez matky. Sklenčka a jeho spolupracovníci si připsali zásluhu v očích režimu.
Charakterní herec a straník
Pro Otu Sklenčku představovala účast na procesu hořkou daň za věrnost ideologii, ale tehdy si to zřejmě nepřipouštěl. Od mládí byl přesvědčený komunista. Narodil se roku 1919 a dospíval za první republiky a okupace; válku strávil ochotnickým divadlem, protektorátní uzávěru vysokých škol využil k hereckým začátkům. Po osvobození v roce 1945 vstoupil do komunistické strany a věřil, že buduje spravedlivější svět.
Působení v oblastních divadlech (Třebíč, Teplice, Liberec) mu vyneslo pověst talentovaného charakterního herce se silným hlasem. Vystupoval robustně a energicky – a podobně důrazně se vrhl i do budování „nové kultury“ po Únoru 1948. Když v roce 1951 povýšil do prestižního Divadla na Vinohradech v Praze, byl zároveň vybrán za partajního předsedu souboru. Politická aktivita a umělecká kariéra se v něm propojily.
V následujících letech patřil Sklenčka k výrazným tvářím vinohradské scény. Nastudoval zde řadu velkých rolí a budoval si renomé spolehlivého herce klasického repertoáru. Na jevišti ztvárňoval často charismatické muže autoritativního typu – a v zákulisí sám tak trochu jedním byl. Kolegové ho znali jako korektního, leč zapáleného soudruha, kterému není radno odporovat.
Epizoda s Jiřinou Štěpničkovou, jež mezitím v ženské věznici v Pardubicích drala peří a později lámala kámen v pracovním táboře v Želiezovcích, se v divadle veřejně nepřipomínala. Štěpničková byla vymazána z fotografie souboru a její jméno zmizelo z archívů. Sklenčka mohl pokračovat ve své práci, jako by se nic nestalo.
Herecká dráha Oty Sklenčky se navenek úspěšně rozvíjela. Na přelomu 60. let přešel z Vinohrad do Městských divadel pražských, kde hrál a někdy režíroval až do poloviny 70. let. Objevil se také v mnoha filmech a v televizi.
Nikdy z něj nebyl vyložený miláček masového publika, spíše uznávaný člen hereckého souboru, který dodal váhu každé vedlejší postavě. Získal pověst mistra menších rolí a jeho hluboký, trochu zachmuřený hlas se uplatnil i v dabingu.
Osobní život měl spjatý s divadlem: jeho manželkou byla rovněž herečka, Nina Popelíková, kolegyně z Vinohrad. V soukromí prý dokázal být laskavý a vtipný. Téma politických procesů však zůstávalo tabu i mezi přáteli.
Pražské jaro 1968: pokus o nápravu
V polovině 60. let se společenské klima v Československu začalo měnit. Odhalení justičních omylů a zločinů stalinismu pronikala i mezi umělce. Mnozí herci a divadelníci se začali zajímat o osudy kdysi odsouzených kolegů. Jiřina Štěpničková byla po deseti letech vězení podmínečně propuštěna v roce 1960 a postupně se snažila vrátit k herectví na menších scénách.
Její případ ale zůstával oficiálně nevysvětlený – rehabilitace se prozatím nedočkala. Na počátku roku 1968, v čase tzv. pražského jara, se společenská atmosféra uvolnila a začalo se otevřeně mluvit i o křivdách 50. let. Ota Sklenčka patřil k těm, kdo tuto katarzi podporovali. Snažil se podporovat socialismus z reformních pozic a odčinit dřívější chyby. A v roce 1968 byl vyloučen z DAMU.
Sklenčka v té době působil jako pedagog na pražské Divadelní akademii múzických umění (DAMU), kde předával své herecké zkušenosti studentům. S příchodem politických reforem souzněl. Na akademické půdě i mezi kolegy vystupoval pro otevřenější kulturu, podporoval demokratizační procesy a patrně i hovořil o omluvě lidem, kterým bylo v 50. letech ublíženo.
Dne 5. května 1968 se Jiřina Štěpničková dočkala oficiálního uznání – ministr kultury ji jmenoval zasloužilou umělkyní a po dvaceti letech opět stála na jevišti pražského divadla (tentokrát v Libni). Spolu s ostatními oběťmi procesů byla později rehabilitována soudně. Pro Otu Sklenčku to musel být moment smíšených pocitů: jeho někdejší kolegyně byla očištěna a vítána zpět do umělecké obce, zatímco on sám se na té křivdě podílel.
V srpnu 1968 však reformní pohyb násilně ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy. Nastala éra „normalizace“ a tvrdých postihů pro každého, kdo se v jarních měsících příliš exponoval. Sklenčkův politický obrat k otevřenosti nebyl zapomenut. Ještě koncem roku 1968 byl vyloučen z Komunistické strany Československa a při následných prověrkách přišel i o místo pedagoga na DAMU.
V padesátých letech oddaně sloužil stranické linii, ale jediné zaváhání – jeho krátká podpora reformistů – stačilo, aby byl odsunut stranou. Na veřejnosti však Sklenčka nevystupoval jako rebel. Na rozdíl od některých radikálnějších kolegů (kteří museli do exilu nebo byly jejich filmy zakázány) vyvázl s mírnějším trestem: mohl dál hrát, jen byl bedlivě sledován a dráha pedagoga pro něj definitivně skončila.
Krátce po invazi pomohl svým studentům a mladším kolegům zvládnout těžké období. Vladimír Kratina, tehdy začínající posluchač herectví, vzpomínal na jednu dramatickou událost, při níž ho starší kolega Sklenčka podržel: „Byla to drsná zkušenost, zvlášť pro mě, tenkrát začínajícího herce.“ Podobné vzpomínky naznačují, že Sklenčka cítil odpovědnost za mladou generaci a snažil se v rámci možností odčinit, co v 50. letech napáchal.
Sedmdesátá léta pak strávil v angažmá Realistického divadla Zdeňka Nejedlého v Praze-Smíchově. Název scény byl ideologický – pojmenovaná podle komunistického ideologa Nejedlého – a i repertoár býval poplatný režimu. Sklenčka zde však nalezl relativní klid. Nemohl už učit, do filmu a televize ho obsazovali méně často, ale v divadle byl stále uznávaným kolegou.
Do výrazných politických postojů se již nepouštěl. Přijal roli umělce, který si odpykal své a chce dožít jako profesionál ve svém oboru. Na jevišti Realistického divadla ztělesňoval většinou starší muže, úředníky, profesory či otce rodin – postavy, jimž dodával na důstojnosti a lidskosti. V soukromí zůstával členem širšího kruhu divadelníků s kritickými názory, ale držel se spíše v pozadí.
Národní umělec
Koncem osmdesátých let došlo k nečekané tečce za Sklenčkovým paradoxním příběhem. Komunistický režim, který se už otřásal v základech, se rozhodl ocenit jeho dlouholeté herecké zásluhy. 29. dubna 1988 byl jmenován Národním umělcem za celoživotní významnou tvůrčí hereckou práci, stojí v dobových záznamech.
Titul národní umělec představoval nejvyšší poctu, jakou stát uděloval významným tvůrcům – a Sklenčka jej přebíral z rukou představitelů režimu, kteří si zřejmě pamatovali jeho staré služby. Bylo mu tehdy 68 let a měl za sebou půl století na divadelních prknech. Sám už veřejně o politice nemluvil.
Z ocenění měl radost i rozpaky zároveň: potěšilo ho uznání profesních kvalit, ale při pohledu na kolegyni Jiřinu Štěpničkovou, která mezitím v roce 1985 zemřela bez větších poct, musel myslet na ironii osudu. On, který pomáhal zničit její kariéru, nyní dostával nejvyšší metál.
V té době se však už politická situace zase měnila. V Sovětském svazu začala perestrojka a v Československu sílil tlak opozičních intelektuálů. Sklenčka se držel stranou, do aktivního disentu se nezapojil.
V hledišti Realistického divadla však seděl 10. prosince 1988 při zvláštním představení – během tzv. večera ke Dni lidských práv, kdy divadelníci poprvé veřejně četli prohlášení na podporu politických vězňů a vyzvali k dialogu s mocí. Byla to předzvěst změn, které měly přijít. Sklenčka v publiku tleskal kolegům, kdysi by si takový okamžik neuměl představit.
Listopad 1989 zastihl Otu Sklenčku jako váženého veterána české kultury. Sametovou revoluci uvítal a doufal, že dojde i na úplné morální očištění starých vin. Ve svých 70 letech se ještě krátce objevil v několika filmových a televizních rolích nové doby. Jeho zdraví však sláblo. Zemřel 10. října 1993 ve věku 73 let. Za své činy v 50. letech se již nestihl veřejně omluvit.
Historie však mezitím vynesla vlastní verdikt. Jiřina Štěpničková byla už v roce 1969 soudně rehabilitována a po letech zapomnění se začalo mluvit o jejím osudu otevřeně. Její herecký návrat na sklonku 60. let byl jen částečný – zdravotní následky věznění ji trápily až do smrti. Posmrtné upomínky se však dočkala.
V roce 2018 udělilo Divadlo na Vinohradech – táž scéna, odkud ji kdysi vyštvali – Jiřině Štěpničkové in memoriam čestný titul Dáma české kultury. Cenu přebíral její syn Jiří Štěpnička, přední herec Národního divadla. Vedle něj tehdy stál ředitel vinohradského divadla – a vyslovil jménem instituce omluvu za dávnou křivdu. O Otovi Sklenčkovi v té chvíli nepadlo ani slovo.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Ota_Sklen%C4%8Dka
https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2019-05/udalosti.html
https://bulletiny.divadlonavinohradech.com/m2019-06/udalosti.html
https://zena-in.cz/clanek/pro-jirinu-stepnickovou-zadaly-jeji-kolegyne-trest-smrti
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-serialy-filmy-kino-a-tv/658720/co-odhalil-druhy-dil-miniserie-ct-herec-atentat-na-sklencku-kvuli-stepnickove.html
https://www.ahaonline.cz/clanek/zhave-drby/176582/serie-ct-herec-atentat-na-sklenicku-kvuli-stepnickove.html
https://www.totalita.cz/proc/proc_stepnickovaj_04_01.php
https://www.novinky.cz/clanek/kultura-filmy-serialy-past-na-herecku-jak-komunisticky-rezim-sadisticky-nicil-nevinnou-zenu-40313541
https://www.novinky.cz/clanek/zena-styl-vladimir-kratina-styskanim-po-starych-casech-nastesti-netrpim-40398670
