Článek
Bylo mu devatenáct. Ve sklepení pražského rozhlasu duněla střelba a prach se snášel na mikrofon. Mladík s hlubokým hlasem se nadechl a do chaosu válečného května 1945 klidně pronesl první větu zpráv. Venku zuřilo povstání, ale ten hlas působil neochvějně. Nikdo netušil, komu patří – jen že dodává naději. V těch napjatých dnech se zrodila legenda českého rozhlasu, aniž by to kdokoli tušil.
Teprve později vyšlo najevo, že jedním z nejmladších hlasatelů byl Bohumil Švarc, tehdy devatenáctiletý rodák z Malé Strany. Narodil se roku 1926 v Nerudově ulici – shodou okolností v bytě, kde kdysi přebýval básník Jan Neruda.
Osud jako by mu už tím předurčil lásku k českému jazyku a umění slova. Malý Bohumil poprvé stanul před filmovou kamerou v deseti letech: mihnul se v komedii Ulička v ráji jako pouliční kluk a o pár let později hrál synovce v rodinném filmu Pantáta Bezoušek.
Okouzlila ho světla kamer i rozhlasové studio – ve čtrnácti se stal členem Dismanova dětského souboru, proslulé rozhlasové líhně talentů. Už jako chlapec měl hlas s hloubkou a zabarvením, které upoutávalo. Když recitoval na jevišti školní třídy, spolužákům běhal mráz po zádech. Netušili, že jednou tenhle hlas budou znát miliony lidí.
Pak přišla válka a dospívání uprostřed okupace. Švarcův otec pracoval jako úředník, ale po večerech hrával ochotnické divadlo – a zapojil se do odboje proti nacistům. Syn po něm zdědil odhodlání. V roce 1944 složil Bohumil přijímací zkoušky na konzervatoř, jenže Němci školu zavřeli dřív, než stihl nastoupit.
Místo herectví ho čekala nucená práce: musel do kotlárny v pražském Hloubětíně, kde těžce manuálně dřel. Od spalujících pecí a ostře páchnoucího oleje utekl jen v myšlenkách – vzpomínal na verše a role, které se snad jednou doopravdy naučí. Když gestapo začalo pátrat po mladých mužích, Švarc uprchl na venkov, do úkrytu u jednoho sedláka na Vysočině. Tam ho zastihl začátek května 1945.
Právě v těch dnech se vrátil do Prahy – a zamířil rovnou do rozhlasu, který volal o pomoc. Ocitl se v epicentru Pražského povstání. Kulky létaly zdmi budovy na Vinohradské třídě a několik hlasatelů už padlo v boji. Osmnáctiletý Švarc se nezalekl: s odvahou usedl před mikrofon „revolučního vysílání“.
Jeho baryton zněl éterem jistě, i když se ruce možná nepatrně třásly. Minuty v rozhlase tenkrát rozhodovaly. Jeho úkolem bylo číst výzvy a zprávy povstalcům – a dělal to s tak vroucí vážností, že dodával lidem odvahu. Když pak utichly poslední výstřely, zůstal Bohumil u mikrofonu.
V květnových dnech 1945 patřil k nejmladším hlasatelem Československého rozhlasu, bylo mu právě devatenáct let. Pár dnů předtím ještě bojoval v ulicích, teď už v saku a se sluchátky na uších ohlašoval svobodné vysílání. Historie se láme rychle.
Po válce si konečně mohl splnit sen a nastoupit na konzervatoř, kterou kvůli okupaci nemohl studovat dřív. Ve škole pilně cvičil dikci a herecké etudy, aby svůj dar hlasu vybrousil jako nástroj. Krátce působil na divadelní scéně v Plzni, v tamním Divadle J. K. Tyla, kde si odbyl první profesionální sezónu.
Brzy ale zamířil zpět do milované Prahy. Vystřídal několik scén – Intimní divadlo, Realistické divadlo – až nakonec zakotvil v souboru Městských divadel pražských, kterému zůstal věrný neuvěřitelných čtyřicet let (1950–1990). Na jevišti zprvu ztělesňoval romantické milovníky a hrdiny.
Měl vysokou postavu, uhrančivé oči a samozřejmě ten hlas – ženy v publiku mu padaly k nohám. Režiséři ho obsazovali do rolí ušlechtilých a idealistických mužů, často s morální integritou.
V poválečných 50. letech však přišla také temnější stránka: doba si žádala budovatelské filmy a Švarc v několika takových hrál „mladé uvědomělé muže“ – traktoristy, vojáky, průkopníky komunismu.
Sám nebyl politický fanatik, ale svou práci bral vážně. Ve filmu Slepice a kostelník hrál nadšeného traktoristu Jaroše, v dalším dobovém snímku Cesta ke štěstí zase mladíka budujícího lepší zítřky. Byly to schematické postavy, poplatné ideologii. On je však dokázal zahrát poctivě. Kritika ho chválila za civilnost projevu – nepatetický, přesto odhodlaný.
Vedle filmu a divadla nezanevřel ani na rozhlas. Právě tam ho to srdcem stále táhlo. V padesátých letech účinkoval v nespočtu rozhlasových her a četeb. Režisér Miloslav Disman, jeho někdejší mentor, ho rád obsazoval do hlavních rolí rozhlasových dramat.
Švarcův hlas byl znělý, melodický, a přitom podmanivě tvárný, takže dokázal zahrát postavy všech věků a charakterů jen tím, jak mluví. Posluchači Československého rozhlasu ho denně vídali – přesněji řečeno slýchali.
Jeho baryton se stal průvodcem populárního vědeckého magazínu Meteor, kde léta uváděl příspěvky o vesmíru i nejnovějších objevech. Stejně tak byl nezaměnitelným hlasem „rozhlasových Knihovniček“, literárních pořadů, v nichž se předčítaly ukázky z knih. Mnozí lidé u nás by možná nepoznali Švarcovu tvář, ale hlas ano – patřil k jejich životu, ozýval se z rádia v kuchyni u nedělní kávy či z tranzistoru na chalupě.
Nebál se nových médií a výzev. Když se v roce 1953 chystalo zahájení televizního vysílání, byl to opět on, kdo stál na startovní čáře. Psal se 1. květen 1953 a Československá televize poprvé vysílala do světa obraz.
Po úvodním slovu Jaroslava Marvana nastoupil před kameru Bohumil Švarc jako vůbec jeden z prvních moderátorů TV vysílání. S kravatou uvázanou, s jemnou nervozitou v očích uvedl diváky do nového světa televizní zábavy. Tu odvahu ocitnout se u zrodu neozkoušených projektů si nesl zřejmě už od mládí, kdy před mikrofonem riskoval život.
Teď, ve studiu, ho neohrožovaly kulky, ale přesto šlo o novum – a on ho zvládl s přehledem. Diváci u obrazovek tenkrát viděli elegantního sedmadvacetiletého herce, jak je vítá v éře televize, a slyšeli znovu ten povědomý klidný hlas.
Před filmovou kamerou se Švarc prosadil především v 50. a 60. letech. Nebyl nikdy hvězdou prvoplánových hlavních rolí, spíše spolehlivým charakterovým hercem ve vedlejších úlohách. Rád s ním pracoval legendární režisér Martin Frič, který obsazoval Švarce do různorodých postav.
V historickém dramatu Psohlavci ztvárnil chodského sedláka Šerlovského, v pohádce Dařbuján a Pandrhola (1959) nezapomenutelně zahrál havíře Matěje Klofáta, dobrosrdečného druha hlavního hrdiny. S Fričem točil i detektivku Bílá spona, kde se objevil jako elegantní šéf obchodního domu zapletený do zločinu.
Jeho doménou se staly postavy autoritativních mužů – důstojníků, ředitelů, někdy i padouchů, zvláště jak šel čas a mladická lyrika se proměnila ve zralé charisma.
V 60. letech si zahrál i v novovlnných či výpravných filmech: například ve filmové baladě Zlaté kapradí (1963) byl přísným vojákem a v psychologickém dramatu Den sedmý – osmá noc (1969) ztvárnil postavu herce přezdívaného Tenor, který přináší do pochmurného příběhu absurdní nadhled.
Jeho filmografie čítá na sedmdesát titulů, mezi nimi i slavné seriály jako Hříšní lidé Města pražského, F. L. Věk či Byl jednou jeden dům. Od 70. let se na plátně objevoval už jen vzácně a spíše v televizi – s výjimkou drobných roliček v zahraničních filmech, které se točily v Praze. K
dyž se v novém tisíciletí ještě jednou mihl na filmovém plátně (jako oddávající kněz v pohádce Z pekla štěstí 2), bylo to spíš milé připomenutí starého známého pro pamětníky. Jeho herecká dráha se pomalu uzavírala, ale jedna disciplína jej zaměstnávala naplno dál: dabing.
Právě dabing – tedy propůjčování hlasu zahraničním filmovým hvězdám – proslavil Bohumila Švarce nejvíce. Nebyla to náhoda. On sám stál u samých počátků tohoto řemesla. Na podzim 1949 patřil mezi první herce, kteří v Československu namlouvali cizí film do češtiny.
„Dostal jsem z Barrandova nabídku, abych se podílel na dabingu Nebezpečné křižovatky. A tak jsem se dostal k roli nacistického důstojníka Neuhause,“ vzpomínal před lety na historicky první profesionální dabing.
Tím se odstartovala jeho dlouhá dráha jednoho z nejobsazovanějších českých dabérů. Jeho nezaměnitelný hlas propůjčil stovkám postav, a sám Bohumil prý přesný počet ani neznal. Jen pro televizi namluvil přes 250 rolí. Nebyl typem dabéra, kterého by si diváci spojili s jediným zahraničním hercem; naopak jeho rejstřík byl široký.
Jeho hlasem mluvili drsní westernoví pistolníci i komedianti, dobrosrdeční dědové i démoničtí padouši. Ve slavných Žhavých výstřelech namluvil admirála Tugha (Lloyd Bridges), v politickém thrilleru Čínský syndrom propůjčil hlas Jacku Lemmonovi a v mysteriózních Andělech a démonech byl českým hlasem herce Armina Mueller-Stahla.
Zvláštní náklonnost měl k elegantnímu britskému herci Christopheru Lee – toho daboval opakovaně a Lee se tak pro české publikum ozýval právě Švarcovým temným barytonem. V Lucasově sáze Star Wars nadaboval hraběte Dooku, a dokonce i samotného Dartha Vadera.
Bez nadsázky lze říct, že generace českých dětí slyšely ve slavných filmových padouších jeho hlas, aniž mnohdy tušily o jeho nositeli. Sherlocka Holmese, ikonického detektiva, namluvil dokonce ve dvou různých zpracováních – jednou to byl opět Christopher Lee v roli Holmese, jindy animovaný seriál.
Švarcův hlas byl neobyčejně tvárný a režiséři dabingu toho využívali beze zbytku. Kolegové o něm říkali, že ve studiu působí, jako by dirigoval orchestr: stál před mikrofonem rovný jako svíce, sluchátka na uších, a jeho mohutný hlas se proměnil podle potřeby – chvíli zastřený stářím, poté kovově chladný a hrozivý.
Dokázal „vystavět“ postavu jen svým hlasovým projevem. Pamětníci dodnes vzpomínají například na Švarcovo strhující dabérské číslo ve filmu Vlasy (1979), kde jeho několikavteřinový monolog generála stačil, aby naskočila husí kůže.
Za své mistrovství získal v roce 1996 Cenu Františka Filipovského – nejvyšší ocenění pro dabingové herce u nás. To už byl dlouho považován za legendu svého oboru, na úrovni takových jmen jako František Filipovský či Vladimír Ráž.
Když stoupal na pódium pro cenu, vtipkoval svým typickým suchým humorem: „Bál jsem se, že mi dají cenu za celoživotní žvanění,“ pronesl a sál propukl v smích. Ve skutečnosti měl ale v očích slzy dojetí.
Celý život zasvětil umění slova – a totéž dokázal předat dál. Jeho dcera Taťána, kterou měl z prvního manželství, vystudovala režii a zakotvila v Českém rozhlase. V roce 2005 spolu otec a dcera připravili výjimečný projekt k 60. výročí konce války: cestovali po vlastech českých a nahrávali vzpomínky pamětníků květnového povstání, tedy událostí, jichž se mladý Bohumil kdysi sám účastnil.
Bylo to pro něj symbolické uzavření kruhu. Na pásku se dochovalo, jak starý pán Švarc klade citlivé otázky venkovským babičkám a opatrně rozmlouvá s dávnými radisty, kteří kdysi slyšeli jeho hlas volat o pomoc. Do projektu zapojil i svou dceru – Táňa Smržová celou sérii režírovala. Pro oba to bylo hluboce osobní. Otec znovu prožíval chvíle hrdosti a bolesti z mládí, dcera poprvé nahlédla, čím vším její táta prošel.
Posted by Ivan Ráca on Thursday, February 20, 2025
V osobním životě prožil Bohumil Švarc několik lásek a zklamání. Celkem byl čtyřikrát ženatý, což ve své době plnilo i stránky lehčího tisku. Poprvé se oženil coby mladý herec – jeho vyvolenou byla Jana Vasmutová, kolegyně z branže a dcera divadelního režiséra Jiřího Vasmuta.
Měli spolu dceru Taťánu, ale manželství se časem rozpadlo. Srdce charizmatického herce neposedně hledalo štěstí dál. Další svazek vydržel jen krátce a následoval rozvod. Teprve napotřetí, či spíše napočtvrté, přišel osudový vztah, nad nímž tehdy leckdo zvedal obočí: Švarcovi bylo 52 let, když se zamiloval do jednadvacetileté Alexandry.
Byla o celých 31 let mladší. Seznámili se v divadle. On ji jako začínající herečku okouzlil vyprávěním o jevišti a pozval ji na představení. Z přátelství se rozvinula láska navzdory věkovému rozdílu.
Několik let poté se vzali. V 56 letech se Švarcovi narodil syn, Bohumil Švarc ml. – s hrdostí dal chlapci své jméno. Tentokrát mu manželství vydrželo. Alexandra se stala jeho životní partnerkou na více než tři desetiletí, až do konce jeho dnů.
Navíc sdílela i jeho profesi: působila v dabingu, takže spolu doma často probírali nuance překladu dialogů či kvalitu zvuku v různých studiích. Syn Bohumil „mladší“ kráčí v otcových šlépějích – vystudoval konzervatoř a dnes také pracuje jako herec a dabér. V rodině Švarcových se tedy hlasové umění dědí dál.
Kolegové a přátelé vzpomínají na Bohumila Švarce jako na charismatického muže se smyslem pro humor a zároveň jako na člověka plného pokory. Nikdy se nestal národním umělcem ani hvězdou první velikosti, a snad i proto zůstal skromný.
Pro mnohé mladší dabéry byl mentorem – radil jim, jak správně dýchat a artikulovat, aby hlas získal „tělo“. „Vedle Bílé spony a řady dalších filmů jsem s ním točil Dařbujána a Pandrholu. Tam jsem hrál Klofáta, to je role, která je velmi vděčná, protože on umírá a je první, koho zachrání právě Dařbuján,“ vzpomínal Švarc na jednu ze svých oblíbených filmových rolí.
Poslední roky života už o sobě příliš nedával vědět. Po roce 1990 odešel do divadelní penze, i když příležitostně ještě vystupoval ve zábavných pořadech (třeba v Silvestrovských programech rozhlasu v 80. letech bavil publikum vyprávěním historek ze zákulisí).
Dabingu se věnoval intenzivně až do svých osmdesátin – ještě kolem roku 2009 namlouval role k filmům a v témže roce poskytl České televizi obsáhlý rozhovor o historii českého dabingu. Jenže zdraví mu začalo vypovídat službu.
Po dlouhé nemoci strávil závěr života v nemocnici. Jeho mohutná postava pohubla, hlas ztratil sílu. Sám kdysi vtipkoval, že „dabéři neumírají, jen potichu odejdou ze studia“. Jemu se to vyplnilo téměř doslova. Zemřel nečekaně, 1. dubna 2013, tiše ve spánku. Bylo mu 87 let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohumil_%C5%A0varc
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrel-herec-a-mistr-dabingu-bohumil-svarc-301750
https://temata.rozhlas.cz/za-bohumilem-svarcem-7985059
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/zemrel-jeden-z-nejobsazovanejsich-ceskych-daberu-herec-bohumil-svarc_201304011425_imanour
https://www.topky.sk/cl/1001053/2265025/Cesky-herec-sa-zenil-4-krat–52-rocny-zbalil-21-rocnu-zabku-
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/193892/zemrel-bohumil-svarc-87-po-vladimiru-cechovi-odesel-dalsi-znamy-daber.html
https://www.csfd.cz/tvurce/7827-bohumil-svarc-st/biografie/
https://www.ahaonline.cz/clanek/musite-vedet/85208/zemrel-daber-bohumil-svarc-hlas-sherlocka-holmese.html
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/27238/bohumil-svarc
