Článek
Představte si film, který začíná krádeží obrazu Andyho Warhola z galerie a pokračuje divokou automobilovou honičkou po zchátralé Bratislavě začátku devadesátých let. Tři kamarádi bez zábran si užívají dobrodružství na hranici zákona, nevázanou zábavu, sexuální svobodu a nemají sebemenší obavy z toho, co bude zítra.
V jedné scéně dokonce ukradnou celý trolejbus. Zní to jako horečnatý sen – a přesně tím ten film je. Příběh neustále někam uhýbá, kašle na pravidla a dovoluje svým hrdinům skoro všechno.
„Na krásnom modrom Dunaji“ z roku 1994 se dnes považuje za významnou dobovou a generační výpověď a mezi svými příznivci má kultovní postavení. Pro Juraje Johanidese představoval první velkou roli v celovečerním hraném filmu, na kterou se vzpomíná dodnes.
Přitom on sám do natáčení vstupoval s velkými pochybnostmi. „Mal som vtedy 31 alebo 32 rokov,“ vzpomínal později. Byl přesvědčený, že on i další představitelé jsou na příběh o mladých bezstarostných klucích příliš staří a že by je měli hrát mladší lidé.
Ještě dva dny před natáčením byl hluboce přesvědčený, že ve filmu hrát nebude. Nakonec ale zvítězilo silné přátelství s režisérem Štefanem Semjanem. A právě díky němu vznikla role, která Johanidese před očima diváků zastínila téměř všechno ostatní, co kdy před kamerou vytvořil.
Kdo byl Juraj Johanides
Juraj Johanides se narodil 9. května 1962 v Bratislavě. Není to typ herce, který by se celý život hnal za slávou a hlavními rolemi. V první řadě je filmovým režisérem, dokumentaristou a člověkem, který dlouhé roky pracoval také v reklamě.
Obor filmová a televizní režie vystudoval na bratislavské VŠMU. V roce 1988 absolvoval filmem „Ja neviem prečo…“, dokumentární tvorbě se však věnoval už během studia. Po škole natáčel dokumenty, portréty, televizní pořady i reklamní spoty a v roce 1994 založil společnost zaměřenou právě na reklamní tvorbu.
Johanides se do filmového prostředí zapojil už před revolucí a školu dokončil v roce 1988. Jen o rok později, v listopadu 1989, se však zhroutil celý svět, ve kterém studoval a začínal pracovat. Padla cenzura, padl komunistický režim a postupně se rozpadaly i staré výrobní a finanční jistoty.
Pro jeho generaci znamenal pád komunismu otevření dveří k tématům, obrazům a způsobům vyprávění, které byly ještě krátce předtím problematické nebo nepředstavitelné. Současně však zmizel systém, který sice filmovou tvorbu kontroloval, ale také ji organizačně a finančně udržoval při životě.
Zatímco výtvarníci, hudebníci a spisovatelé se mohli rozjet téměř okamžitě, filmaři to měli po roce 1989 paradoxně těžší. Film potřebuje peníze, techniku, štáb, laboratoře, kina a fungující průmysl – a ten se právě začínal rozpadat.
Slovenská kinematografie vstoupila do temné kapitoly. Výroba klesla z několika celovečerních filmů ročně na pouhý jeden až tři tituly. Místo pravidelné produkce se jednotlivé projekty rodily s obtížemi, v přerušovaných pokusech a dlouhém shánění peněz.
A přesto se našla skupina nadšenců, která se rozhodla natočit film prostoupený porevoluční svobodou. Symbolické je, že si za výchozí bod příběhu vybrala právě Andyho Warhola – krále pop-artu, jehož rodiče byli Rusíni pocházející z obce Miková na území dnešního Slovenska.
Warholův původ se po desetiletích nezájmu dostával na veřejnost a ve východoslovenských Medzilaborcích se začalo připravovat muzeum věnované jeho osobnosti. V září 1989 vznikla petice za jeho založení, kterou spolu s dalšími osobnostmi podepsal i disident a budoucí československý prezident Václav Havel.
Šestnáctého listopadu 1989 byla v Medzilaborcích otevřena výstava dokumentů a propagačních materiálů věnovaná Warholovi a jeho rusínskému původu. Stalo se to symbolicky den před začátkem sametové revoluce. Statut plánovaného muzea byl schválen v prosinci 1989 a samotné muzeum se slavnostně otevřelo v roce 1991.
Nejdivočejší film devadesátek
Cesta k filmu byla klikatá a skoro zázračná. Scenárista Maroš Hečko a režisér Štefan Semjan napsali scénář vystavěný kolem krádeže Warholova obrazu. Ještě před začátkem natáčení získal několik mezinárodních ocenění.
Vyhrál mimo jiné soutěž Hartley-Merrill Prize, kterou organizoval Sundance Institute, a uspěl také ve Francii. Teprve poté přiklepl fond Pro Slovakia projektu pět milionů tehdejších korun.
S financováním je spojena neověřená historka o členu komise, který měl tvůrcům říct: „Chlapci, my vieme, že to dobrý film nebude, ale tie peniaze vám dáme.“ Nikdo dnes nedokáže potvrdit, zda tato věta skutečně zazněla. K příběhu filmu se však hodí téměř dokonale: získal peníze navzdory pochybnostem, několikrát se odkládal a nakonec vznikl téměř zázrakem.
První sestřih měl údajně přibližně čtyři hodiny. Nešlo ještě o hotový film určený pro běžnou distribuci, ale o podobu, kterou chtěl režisér Štefan Semjan prosadit navzdory obvyklým pravidlům filmového vyprávění.
Semjan obdivoval avantgardu a francouzskou novou vlnu a odmítal se podřídit představě, že každý film musí mít pevně daný rytmus, tři přehledná dějství a bezpečnou stopáž. Producent však nakonec nařídil, aby byl snímek zkrácen přibližně na dvě hodiny.
Původní čtyřhodinový sestřih se nedochoval. Když se ho tvůrci po letech pokoušeli najít kvůli možnému vydání, materiál v archivu nenašli.
Ve filmu se objevila plejáda výrazných jmen. Vedle Johanidese hráli zbývající dvojici bohémů Maroš Kramár a Ady Hajdu. Dále se ve snímku objevili Marián Labuda, Andrej Hryc, Ľubomír Paulovič, Anna Šišková nebo tehdy začínající Silvia Šuvadová.
Výraznou součástí filmu je hudba. Americký jazzman a herec John Lurie tvůrcům původně slíbil, že pro snímek složí původní soundtrack. Nakonec novou hudbu nevytvořil, ale dovolil jim použít skladby své kapely The Lounge Lizards z alba „Voice of Chunk“. Ve filmu navíc zní Iggy Pop a živě v něm vystupuje kapela Garáž.
Diváci tak slyšeli skutečný dobový slang, sledovali porušování pravidel a cítili nakažlivou energii, jakou slovenské hrané filmy té doby nabízely jen zřídka. U dobové kritiky snímek výrazný úspěch neměl. U publika však zabodoval. Ve slovenských kinech ho vidělo přesně 57 006 diváků a ještě v roce 2010 se držel na devátém místě žebříčku deseti nejnavštěvovanějších domácích filmů v éře samostatného Slovenska.
Proč se z něj stala kultovka, jejíž fanoušci si pamatují celé scény a jednotlivé hlášky? Johanides to později shrnul jednoduchými slovy: „Lebo je tam ľahkosť.“ Ta lehkost, bezstarostnost a radost z nově nabyté svobody z filmu čiší dodnes. Neznamená to, že je jeho vyprávění uhlazené nebo dokonale srozumitelné. Právě naopak. Jeho energie stojí na tom, že občas připomíná večírek, který se vymkl kontrole.
Natáčení mají pamětníci v hlavách právě jako jeden velký večírek. Šlo o skupinu přátel a známých z uměleckého prostředí, kteří dostali příležitost zachytit část svého vlastního života. Jejich volnost sice nebyla bez hranic – producent zasahoval do začátku natáčení i délky filmu –, před kamerou se však podařilo vytvořit dojem téměř úplné nespoutanosti.
Film schválně boří pravidla vyprávění. Časová logika se rozpadá a jednotlivé scény na sebe někdy navazují způsobem, který by v tradičním filmu působil jako chyba. Když na mostě spadne trojici plechovka do vody, v následujícím záběru najednou svítí slunce. Postava Juraje změnu okomentuje suchou hláškou „Slniečko vyšlo“, jako by tím divákovi dávala najevo, že tvůrci o nesouladu dobře vědí a vůbec jim nevadí.
Celým dějem navíc prochází záhadná postava, která neustále čte noviny. Závěrečné titulky ji uvádějí jako „tajuplného muže“. Je tichým pozorovatelem odvázaného světa a s trojicí zlodějů se skutečně potká až krátce před koncem.
Chlapík, který točí skutečnost
Zatímco „Na krásnom modrom Dunaji“ udělal z Johanidese výraznou filmovou tvář devadesátých let, jeho skutečným řemeslem zůstávala režie dokumentární a reklamní tvorby.
Po škole natáčel dokumenty a portréty nejrůznějších lidí i míst. V jeho filmografii se objevuje například „Historická Trnava“, film o britské umělecké dvojici Gilbert & George, portrét básníka a výtvarníka Jiřího Koláře nebo pořad věnovaný Ivanu Bellovi, prvnímu Slovákovi ve vesmíru.
Podílel se také na společensky zaměřeném dokumentárním projektu „Čačipen = Pravda“ a společně s Markem Škopem natočil film „Slávnosť osamelej palmy“, věnovaný režisérovi Elu Havettovi.
Jako režisér nikdy nevytvořil vlastní celovečerní hraný film. Postupně ho stále více zaměstnávala reklamní produkce, dokumenty, televizní portréty a další zakázková tvorba. Hrané režii se proto nikdy nezačal věnovat naplno.
Herecky se přesto objevoval dál. Zahrál si v oceňovaném „Babím létě“ Vladimíra Michálka po boku Vlastimila Brodského a Stanislava Zindulky, objevil se v seriálu „Záchranári“ i v novějších filmech „Pohádkář“ a „Muž se zaječíma ušima“.
Ale ať dělal cokoli, k jednomu filmu se jeho jméno neustále vracelo. V roce 2021 natočil „Film o filme Na krásnom modrom Dunaji“, devětapadesátiminutový dokument, ve kterém se tvůrci po šestadvaceti letech vrátili k tomu, jak celé bláznovství vznikalo. Dokument Johanides režíroval a napsal k němu scénář.
Zdroje:
https://sfu.sk/novinky/digitalne-restaurovany-film-na-krasnom-modrom-dunaji-po-prvykrat-uvedie-kino-lumiere-doma/
https://asfk.sk/prave-v-kinach/do-kin-mieri-digitalne-restaurovany-film-na-krasnom-modrom-dunaji/
https://sfu.sk/novinky/kultova-crazy-komedia-na-krasnom-modrom-dunaji-vysla-na-dvd-bonusom-je-film-o-filme/
https://www.skcinema.sk/arl-sfu/sk/detail-sfu_un_cat.0-000140-Na-krasnom-modrom-Dunaji-hrany-film/
https://www.midpoint-institute.eu/en/person/juraj-7effCw
https://www.csfd.sk/tvorca/1557-juraj-johanides/prehlad/
https://www.csfd.sk/film/24640-na-krasnom-modrom-dunaji/prehlad/
https://www.muzeumaw.sk/clanok/historia-muzea
