Jaroslav Moučka se proslavil jako soudruh Plateník. Svého bratra zavrhnul, byl vyšetřovatelem u STB

Bylo mu něco málo přes třicet, když Jaroslav Moučka přišel o iluze. Donutilo ho to učinit nejtěžší rozhodnutí života: navždy přerušit veškeré styky se svým starším bratrem Milanem, který mu do té doby býval celoživotním vzorem a oporou. Důvodem bylo drastické poznání, kým jeho sourozenec doopravdy je.

Podle dochovaných svědectví a rodinné historie se Jaroslav o bratrových činech dozvěděl z psaného materiálu, který popisoval „hrůzné sadistické praktiky“ vyšetřovatele StB Milana Moučky v ruzyňské věznici.

Přesné okolnosti, jak se Jaroslav k těmto informacím dostal – ať už skrze anonymní dopis, varování od známého či jinou cestou – se nikdy nepodařilo plně objasnit. Jisté však je, že obsah byl zdrcující. Popisoval bestiální týrání politických vězňů a vynucená doznání, mimo jiné v procesu s Miladou Horákovou.

Pro Jaroslava, který měl bratra upřímně rád, to byla rána, jež překračovala jakoukoliv mez. Oznámil rozhodnutí, které ho bude trápit až do konce života: „Když jsem se dozvěděl, co dělá, přestal jsem s ním mluvit. Bylo to těžké rozhodnutí zavrhnout bratra, kterého jsem měl tolik rád.“

Jaroslav Moučka se narodil 9. listopadu 1923 ve vesničce Studená na Jindřichohradecku do velmi skromných poměrů. Otec si vydělával jako podomní obchodní cestující a matka byla krejčová; rodině často chyběly peníze i na základní potřeby.

Už od dětství tak Jaroslav věděl, co je to nouze. Vyučil se postupně několika řemeslům – zkoušel to jako kamnář, pekař i knihkupec. Nakonec získal výuční list v oboru strojní zámečník a soustružník a právě tímto povoláním se živil během války. Byla to tvrdá a poctivá práce rukama, ale mladému Jaroslavovi v duši cosi chybělo.

Ke světu herectví přičichl vlastně náhodou. Krátce po osvobození potřebovalo jihlavské ochotnické divadlo akutně záskok za jednoho herce – a jednadvacetiletý Jaroslav to zkusil. Stačilo jediné vystoupení a okouzlilo ho kouzlo prken, která znamenají svět.

„Nikdy jsem nevěřil, že bych se mohl herectvím živit. Ale pak jsem jednou hrál Shakespeara a bylo rozhodnuto,“ vzpomínal později. Roku 1945 nastoupil jako inspicient s hereckými povinnostmi do Horáckého divadla v Jihlavě.

Divadelní talent a upřímné nadšení ho brzy vynesly dál: už v roce 1946 přešel do stálého angažmá v kladenském divadle, poté strávil rok na scéně v Olomouci a dokonce krátce okusil i slavné Národní divadlo v Praze. Tam ale mladý adept herectví mnoho příležitostí nedostal – jeho jméno tehdy ještě nikdo neznal.

Po krátké epizodě tedy odešel do Zlína (tehdejšího Gottwaldova) a teprve roku 1953 se natrvalo usadil v Praze, když získal stálé místo v Divadle na Vinohradech. Na této prestižní scéně nakonec setrval více než čtyřicet let až do odchodu do důchodu v roce 1994. Zahrál si tam na dvě stovky rozmanitých postav – od husitského kazatele Jana Husa po bodrého čerta Trepifajksla v Drdově pohádkové hře Dalskabáty, hříšná ves.

Právě role prostých a dobráckých lidí z lidu byly jeho naturelu nejbližší. Měl robustní smysl pro humor, zemitou spontánnost a dokázal svým postavám vtisknout jasný charakter několika málo přesně volenými detaily.

Chudoba, kterou Jaroslav od mala viděl kolem sebe, stejně jako zkušenost okupace za války formovaly i jeho politické přesvědčení. Stejně jako mnozí vrstevníci tehdy věřil v nadšení poválečné doby, že nová, spravedlivější společnost dokáže vymýtit bídu a rozdíly mezi lidmi.

Po válce proto spolu se starším bratrem vstoupil do Komunistické strany Československa. Zpočátku šlo o ryzí idealismus – mladí bratři Moučkové skutečně doufali, že budují svět, kde si všichni budou rovni.

Milan dokonce už za války prokázal odvahu: zapojil se do protinacistického odboje a rozšiřoval zakázaný komunistický tisk. Gestapo jej za to zatklo a tvrdě věznilo, téměř rok strávil na samotce. Po válce mohl být v očích mnohých hrdinou. Jenže jak se brzy ukázalo, bratrům se cesty začaly rozcházet.

Jaroslav budoval poctivou kariéru herce, zatímco Milan nastoupil k obávané Státní bezpečnosti. Už v roce 1948 převzal vysoké vyznamenání Řád 25. února za věrné služby režimu. Stal se vyšetřovatelem Ministerstva vnitra a jeho specializací se staly „závažné případy“ – tedy likvidace domnělých nepřátel nového režimu.

Koncem 40. let ho přeložili do pověstné vazební věznice v pražské Ruzyni. Právě tam se v roce 1950 podílel na přípravě monstrprocesu s Miladou Horákovou. Tehdy se možná poprvé vynořily znepokojivé zvěsti, co všechno vyšetřovatelé StB dělají vězňům za zdmi cel. Jaroslav byl ovšem zaměstnán svým putováním po divadlech a neměl o bratrových metodách ani tušení.

Zlomový okamžik přišel v polovině 50. let. Právě v té době začaly být metody Milana Moučky, včetně jeho morbidní „soutěže“ o nejdelší nepřetržitý výslech, příliš i pro samotné špičky KSČ a StB. Bylo zahájeno interní vyšetřování, které sice nevedlo ke skutečnému potrestání. Jak se tato špína začala probírat uvnitř aparátu, je vysoce pravděpodobné, že detaily o jeho brutalitě prosákly ven.

Právě touto cestou se zřejmě zprávy o skutečné povaze bratrovy práce dostaly až k Jaroslavovi. Přes veškerou bratrskou lásku nemohl to „brutální zacházení s nevinnými“ pochopit ani omluvit. Jeho starší bratr, „přesvědčený a zarytý komunista“, překročil hranici, kterou Jaroslav nedokázal akceptovat.

Následoval onen trpký rozkol mezi sourozenci. Jaroslav dal Milanovi navždy sbohem a od té chvíle spolu nepromluvili. V polovině 50. let byl Milan Moučka propuštěn ze služeb StB – i stranickým špičkám už byly jeho metody příliš a označily je jednoduše za „chyby při práci“.

Skutečné spravedlnosti však unikl. Po pádu komunismu sice Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu Milana roku 2003 obvinil ze zneužití pravomoci, ale k soudu už nedošlo. Dávný sadistický vyšetřovatel zemřel roku 2009 ve věku 87 let, aniž by byl za své činy potrestán. Jaroslava však tato rodinná jizva bolela celý život – jak sám přiznal, nikdy se s tím nedokázal vyrovnat.

Zatímco temné tajemství jeho bratra zůstávalo skryto před veřejností, Jaroslav Moučka si mezitím získával srdce diváků po celé zemi. Před filmovou kamerou debutoval už v roce 1950 ve snímku Případ dr. Kováře.

Od té doby ztvárnil přes sedmdesát filmových rolí a v 60. a 70. letech se zařadil mezi nejobsazovanější tváře československé televize. Hrál v populárních seriálech jako F. L. Věk, Taková normální rodinka nebo Nemocnice na kraji města.

Jeho doménou byly postavy dobromyslných vesničanů, bodrých chasníků a také různých předsedů, ředitelů a kriminalistů. Měl charakteristickou statnou postavu a výrazný hlas, který dokázal znít laskavě i přísně zároveň. Role policistů a funkcionářů mu šly tak přirozeně, že se sám stal jakýmsi symbolem „muže zákona“ či „předsedy družstva“ v očích diváků.

Politika ale Jaroslava dostihla i v herecké dráze. Po srpnu 1968 patřil k těm umělcům, kteří nemohli skousnout okupaci a následnou normalizaci. Když do Československa vtrhly sovětské tanky, demonstrativně vrátil stranickou knížku a z KSČ vystoupil. Dával tím hlasitě najevo svůj nesouhlas s okupací. Jenže nový režim v 70. letech tohle gesto nezapomněl ani neodpustil.

Jaroslav Moučka byl na indexu – na začátku sedmdesátých let přišel o řadu hereckých příležitostí, zejména ve filmu a televizi. Zůstal sice členem Vinohradského divadla, ale mimo jeviště pro něj nastala nedobrovolná pauza.

Pro herce jeho formátu, zvyklého na neustálou práci, šlo o existenční i uměleckou krizi. Tlak normalizačního režimu byl neúprosný: buď se přizpůsobíš, nebo nebudeš. Po letech profesního půstu tak Jaroslav Moučka čelil faustovskému dilematu. V roce 1977, v době vrcholící normalizace, přišla nabídka k návratu do KSČ. Bylo to vnímáno jako gesto loajality, které by mu znovu otevřelo dveře k velkým rolím.

Jeho rozhodnutí vrátit se do strany bylo zjevně pragmatickým krokem, který mu umožnil návrat před kamery, ale který zároveň představoval bolestný kompromis s režimem, jímž po roce 1968 pohrdal. Krátce po návratu do strany získal titul zasloužilého umělce (1978) a o pár let později dokonce obdržel Státní cenu Klementa Gottwalda (1982).

Brzy se také vrátil před kameru v plné slávě. Režimní televize mu svěřila ústřední postavu v propagandistickém seriálu Okres na severu. Role okresního tajemníka KSČ Josefa Pláteníka učinila Jaroslava Moučku nesmrtelným – a zároveň ho napevno zařadila mezi herecké tváře normalizace.

Soudruh Pláteník byl vykreslen jako rozvážný, laskavý funkcionář, který se snaží řešit problémy „obyčejných lidí“ na severočeském okrese. Pro Jaroslava to nebyl úplně snadný úděl, ale na plátně exceloval. Přijal zkrátka, že jiné velké role by mu tehdy nedovolili, a tak dal svému tajemníkovi Pláteníkovi aspoň kus vlastní lidskosti. Díky Moučkovu umu působila postava přes své stranické fráze věrohodně a seriál sledovaly miliony diváků.

Sám později říkal, že nejraději měl stejně role obyčejných upřímných chlapíků. Mimo kamery si udržoval pověst vtipného a dobrosrdečného muže, který kolegům rozdával dobrou náladu. Jeho plné tváře a srdečný hlas se staly symbolem spolehlivosti. Kromě filmů a seriálů našel uplatnění i v rozhlase a dabingu.

Na sklonku 80. let byl stále velmi populární a ani po Sametové revoluci rozhodně nepatřil k umělcům, kteří by upadli v nemilost. Naopak, díky své lidskosti a humoru byl obsazován dál. Objevil se například v rodinném seriálu Život na zámku v 90. letech a svůj charakteristický hlas propůjčil mnoha pohádkovým postavám. Poslední filmovou roli si zahrál jako dědeček v pohádce Z pekla štěstí.

Jeho domovskou scénou byla Praha, ale srdce měl Jaroslav Moučka na dvou místech. Tím druhým byla malá jihočeská obec Kardašova Řečice, odkud pocházela jeho životní láska Jiřina. Brali se krátce po válce – on herec, ona holičova dcera, oba prostí lidé z chudých poměrů, kteří dobře věděli, co je v životě důležité.

Manželství Jaroslava a Jiřiny vydrželo neuvěřitelných šedesát let a narodila se jim jediná milovaná ratolest, syn Jaroslav. V roce 2005 ještě společně oslavili diamantovou svatbu. Když Jaroslav skončil divadelní kariéru a odešel do penze, odstěhovali se s manželkou zpátky na rodné Jindřichohradecko, blíž klidnému venkovu, kde chtěli prožít stáří. Na chalupě trávili čas s vnoučaty a pravnoučaty a těšili se z obyčejného života daleko od reflektorů.

Klidné stáří však narušila krutá nemoc. Po roce 2000 začal Jaroslav pozvolna ztrácet paměť a lékaři u něj diagnostikovali Alzheimerovu chorobu, k tomu se přidala i Parkinsonova nemoc. Energický herec s hlasem čaroděje se začal uzavírat do sebe. Odmítal se ukazovat na veřejnosti; chtěl, aby si ho lidé pamatovali takového, jaký býval.

Věděl, že se jeho osobnost vytrácí. Nejraději sedával v ústraní se svým nejlepším přítelem, kolegou hercem Josefem Mixou, u sklenky vína a vzpomínal. Jiřina mu byla do poslední chvíle oddanou oporou. Dělala, co mohla, aby manžel mohl zůstat doma – když to již nešlo, umístila ho do specializovaného pečovatelského domu, ale i odtud si ho pravidelně brávala na pár dní týdně k sobě domů.

V prosinci 2009 se zdálo, že by ještě jednou mohli strávit Vánoce pohromadě. Osud však rozhodl jinak. „Někdy 18. prosince jsme si manžela vzali domů. Motala se mu ale hlava, přestal reagovat. Tak jsme ho zase odvezli do ústavu, aby se na něho podívali lékaři,“ líčila posléze paní Jiřina poslední předvánoční týden.

Lékaři o několik dnů později volali smutnou zprávu: Jaroslav Moučka zemřel 26. prosince 2009 v raních hodinách, druhý den po Štědrém dni. Bylo mu 86 let. Jako oficiální příčinu uvedli otravu krve způsobenou zánětem močového měchýře.

Jaroslav si nepřál žádné okázalé rozloučení – a jeho žena mu to přání splnila. Nekonal se žádný pohřeb s fanfárami, žádná tryzna v divadle. Místo toho byl jeho popel tiše rozptýlen na pražských Malvazinkách. Odešel stejně skromně, jako žil.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Jaroslav_Mou%C4%8Dka

https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/jaroslav-moucka-100-let-komunista-stb-bratr-milan.A231109_160443_lidicky_zar/3#space-a

https://www.ahaonline.cz/clanek/aha-pro-zeny-vip-svet/211259/tezke-rozhodnuti-jaroslava-moucky-86-zavrhl-vlastniho-bratra.html

https://zeny.iprima.cz/tajemstvi-herce-jaroslava-moucky-jeho-bratr-otresne-sadisticky-mucil-a-tyral-lidi-192517

https://www.lifee.cz/jaroslav-moucka-bratra-se-zrekl-kvuli-stb-s-milovanou-manzelkou-jirinou-stravil-60-let-23526