Jean Simmons: krásná herečka odmítla miliardáře. Ten jí týral a zničil život i kariéru.

Bylo jí třiadvacet, když se zamkla v koupelně s ostrými nůžkami. S každým střihnutím těžkých pramenů havraních vlasů cítila, jako by na podlahu padal kousek jejího zoufalství i vzdoru.

Jean Simmons si ostříhala své proslulé kadeře na chlapce – drsný, zoufalý čin herečky zahnané do kouta. Ještě před rokem byla miláčkem britského filmu a čerstvou novomanželkou. Teď však zírala do zrcadla na pohublou tvář mladé ženy, která se rozhodla obětovat to, co ji činilo výjimečnou – svou krásu – v posledním pokusu vzepřít se moci muže, jenž jí pomalu ničil život.

Jean Merilyn Simmonsová se narodila 31. ledna 1929 v severolondýnské čtvrti Islington jako nejmladší ze čtyř dětí. Její otec Charles, bývalý olympijský gymnasta, byl pyšný, zásadový muž starého ražení. „Ženská rodí děti a stará se o domácnost!“ prohlašoval s oblibou a svou ženu Winifred držel raději doma.

Jenže jejich nejmladší dcera zdědila nejen otcovo odhodlání, ale i talent, který brzy nešlo přehlédnout. Malá Jean už ve třinácti letech nádherně zpívala na školních besídkách a jako by nic si stoupala na prkna malých londýnských divadel.

Když v roce 1942 udeřila tragédie – tatínek zničehonic zemřel na skrytý žaludeční vřed – rodina se musela navíc evakuovat z bombardovaného Londýna na venkov do Somersetu. Válka odtrhla Jean od dosavadního života, ale dívka se nevzdala. Ztrátu milovaného otce i tíhu války vytancovala na špičkách baletních bot.

Po návratu do Londýna navštěvovala Aida Foster School of Dance, prestižní taneční školu. Právě tam si drobné tmavovlásky s obrovskýma očima povšiml filmový režisér Val Guest, když jí bylo pouhých čtrnáct. Nabídl jí malou roličku ve filmu Give Us the Moon (1944). Jean tehdy nechápala, jak osudové setkání to je.

„Kdybych nechodila do taneční školy, vdala bych se, měla děti jako moje máma a žila úplně obyčejný život,“ řekla později s úsměvem. Náhoda ji zavedla před kameru – a před kamerou Jean zůstala. Do konce války zvládla zahrát sedm filmových úloh. Britské publikum okouzlila dívčí svěžestí, hudebním sluchem i přirozeným půvabem.

V roce 1945 se mihla v epické historické podívané Caesar a Kleopatra, kde poprvé spatřila charismatického muže s uhrančivým pohledem, do kterého se zakoukala. On jí tehdy sotva věnoval pozornost – vždyť Stewart Granger byl o šestnáct let starší než šestnáctileté děvčátko.

A pak přišel první velký průlom. David Lean si vybral Jean do role mladičké Estelly ve své adaptaci Dickensových Nadějných vyhlídek (1946). Sedmnáctiletá Simmonsová na plátně zazářila jako chladná kráska, která trápí srdce naivního Pipa. Při natáčení jedné scény jí prý od svíčky vzplála sukně – Jean se polekala, ale zahrála i svůj šok tak věrohodně, že výsledný záběr nechal režisér ve filmu.

Díky Nadějným vyhlídkám se o téhle dívce s pronikavýma očima dozvědělo celé Britské impérium. Brzy nato ji legendární Laurence Olivier obsadil jako něžnou Ofélii do svého Hamleta (1948). Jean, neznalá Shakespeara, se vedle něj proměnila v herecký zázrak – křehká, tragická Ofélie v jejím podání dojímala kritiky i diváky.

V pouhých devatenácti letech si vysloužila nominaci na Oscara. Najednou se z chudé evakuované holčičky stala filmová hvězda první velikosti. Britové ji roku 1950 zvolili čtvrtou nejoblíbenější herečkou v zemi. Mohla mít všechno – a také se zdálo, že právě všechno získá.

Stejného roku jí k nohám svět položil i pohádkovou lásku. V den svých jedenadvacátých narozenin se Jean mohla konečně přestat tvářit jen jako „kamarádka“ o mnoho let staršího pana Grangera. On ji znal ještě jako dítě, ale nyní viděl před sebou dospělou ženu – a zamiloval se. Jejich vztah, léta pečlivě skrývaný před bulvárem, se mohl konečně naplno rozhořet.

V prosinci 1950 se Jean Simmonsová a Stewart Granger vzali. Tvořili nádherný pár: ona okouzlující tmavovlasá kráska s aristokratickým půvabem, on vysoký elegantní herec, kterého čeští diváci znali z dobrodružných filmů jako Old Surehanda. „Tak se vezmeme a půjdeme do Ameriky,“ navrhl jí Stewart poté, co Jean zazářila ve Velkých očekáváních a Hamletovi. A tak odpluli vstříc Hollywoodu.

Na počátku 50. let se mladí novomanželé usadili v Los Angeles. Stewart okamžitě získal vysněnou roli – v exotickém dobrodružném velkofilmu Doly krále Šalamouna (1950) od MGM. Jean mu fandila, ale brzy se ukázalo, že to bude právě ona, kdo v nové zemi zazáří naplno. Hollywood už netrpělivě očekával příjezd britské „Ofélie“ – její pověst ji předcházela.

Zatímco Granger čekal na další velkou příležitost, jeho ženě přišla nabídka od samotného magnáta Howarda Hughese, majitele studia RKO. Hughes, proslulý letec, excentrický miliardář a lovec krásných hereček, spatřil Jean v jejím posledním britském filmu So Long at the Fair (1950) a okamžitě se do ní – nebo spíše do jejího obrazu na plátně – obsesivně zamiloval.

Na jednom hollywoodském večírku se jí pokusil dvořit, jenže narazil. Odmítla ho. Drobounká Britka s nevinnou tvářičkou řekla ne muži, na kterého žádná žena do té doby neřekla ne. Howard Hughes byl šokován a vzteky bez sebe.

Co udělá muž zvyklý, že svět se skloní před každým jeho rozmarům, když ho odmítne křehká herečka? Hughes se nadechl k odvetě. Rozehrál zvrácenou partii plnou manipulace a citového vydírání. „Když to nepůjde po dobrém, půjde to po zlém!“ syčel prý do telefonu Jean Simmonsové, která ani ve snu netušila, jak doslova ta slova myslí.

Mocný producent zvedl telefon a zavolal do Londýna studiu Rank Organisation, kde měla Jean stále platný kontrakt. Předložil Britům astronomickou sumu za to, aby přepsali smlouvu na něj. A oni souhlasili. Jednoho dne roku 1951 tak Jean otevřela dveře a na prahu stál Howard Hughes s vítězoslavným úsměvem a dokumenty k podpisu.

Herečka se zděsila: prodali ji „jako kus masa“. „To snad nemyslíte vážně…,“ vyhrkly jí slzy. Nebylo úniku. Ocitla se v osobním vlastnictví excentrického boháče, proti kterému neměla žádné páky – smlouva byla platná. Hughes se tvářil, že koná v jejím nejlepším zájmu a buduje její hvězdnou kariéru, ale za zavřenými dveřmi se začal sadisticky vyžívat v týrání své nové „trofeje“.

Nejprve ji odstřihl od vysněné role, která mohla Jean katapultovat mezi hollywoodskou smetánku. Když režisér William Wyler projevil zájem obsadit Simmonsovou do titulní role princezny v romantické komedii Prázdniny v Římě, Hughes se jen potměšile usmál. Dostal nápad: nabídne Jean do vysněné role jen pod podmínkou, že mu bude po vůli.

Přišel za ní, prý se sladce usmíval, a šeptal něco o „poslední jedinečné šanci, roli napsané na tělo, co z ní udělá hvězdu… když bude dělat, co on řekne“. Mladá herečka pochopila. A s hrůzou odmítla. NE. Poslední slovo, které od ní Hughes slyšel.

Audrey Hepburn pak za roli princezny v Římě získala Oscara a celosvětovou slávu. A Jean Simmons? Zůstala uvězněná ve zlaté kleci. Ten okamžik zpečetil její osud – i manželství s Grangerem.

Hughes ji sice obsadil do čtyř filmů své společnosti RKO – například do biblického spektáklu Androkles a lev (1952) či temného noir thrilleru Angel Face (1952) – ale postaral se, aby natáčení připomínalo peklo. Zvlášť u Angel Face ukázal pravou tvář. Smlouva s Jean se mu měla za pár týdnů vyčerpat, proto se rozhodl pomstít během osmnáctidenního natáčecího plánu.

Najal režiséra známého tvrdým zacházením s herci, Otto Premingera, a slíbil mu tučnou odměnu, pokud film stihne natočit v rekordním čase. Pak Hughes Premingerovi pošeptal: „Pomstím se té malé ***** a ty mi s tím pomůžeš.“ Režisér pochopil. Ihned první natáčecí den začalo psychické i fyzické trýznění křehké herečky.

V jedné scéně měl Robert Mitchum uhodit Jean do tváře. Preminger, dozorován samotným Hughesem přihlížejícím ze stínu zákulisí, nutil Mitchuma opakovat fackování v nekonečných záběrech a přikazoval mu bít Jean čím dál víc nadoraz. Herečka po každé ráně zavrávorala – a znovu se musela se slzami v očích nastavit druhou tvář.

Tohle už nebylo filmové umění, ale skutečná krutost. Po několikáté ostré fackovací replice Mitchumovi ruply nervy. Místo další rány herečce se otočil a vší silou vlepil facku režisérovi. Preminger zrudl ponížením, utekl z placu a řval, že Mitchuma okamžitě vyhodí.

Ale Mitchum byl příliš slavná hvězda – Hughes musel své poddané zkrotit a natáčení pokorně pokračovalo dál. Jean Simmonsová sice scénu dotočila, ovšem se skutečnou modřinou a ponížením, které se nezahojilo.

Podobných „nehod“ připravil Hughes mnohem víc. Sedával tiše ve tmě mimo kamery a našeptával tvůrcům, jak herečku přivést k slzám. Rozstřihněte jí kostým. Podrazte jí nohy. Zmáčkněte ji tady, ať to bolí. Ďábelská pomsta zhrzeného magnáta neznala mezí. Ze zářivého hollywoodského snu se pro Jean stala každodenní noční můra.

Něžná dívka z Londýna, vychovaná ke slušnosti a pokoře, se ocitla ve světě, kde vyhrává ten nejsilnější predátor. Co se jí honilo hlavou, když se v noci schoulila sama do postele, zatímco za zdmi jejího honosného hollywoodského domu možná kroužil v autě vyšinutý miliardář? Kdy přesně se v jejím srdci začala místo radosti usazovat beznaděj?

Stewart Granger pozoroval, jak mu před očima křehne a trpí žena, kterou miloval. Z Anglie si přivezl veselou, sebevědomou dívku – a v Americe mu ji postupně zlomil cizí šílenec. Granger zuřil. Jednoho večera v roce 1952 se situace vyhrotila. Doma zazvonil telefon a Jean ho unaveně zvedla.

Na druhém konci linky se ozval posměšný hlas Howarda Hughese: prý kdy už konečně opustí toho zatraceného manžela. Jean zbledla. Stewart se jí podíval do očí – a vytrhl jí sluchátko z ruky. „Pane Howarde Hughesi — budete litovat, pokud nenecháte moji ženu na pokoji!“ zařval Granger do telefonu tak, že to slyšela i Jean vedle něj. Pak třískl telefonem. Ve tváři měl bezmocnou zuřivost. Jean se rozbrečela. Právě se prolomila poslední hráz.

Následky na sebe nenechaly čekat. Hughes zuřil také – a Jean to odnesla. Napětí a strach, v nichž musela dál žít a pracovat, ji zcela ochromily. Ta zničující bezmoc, že ji vlastní manžel svou impulsivní výhrůžkou vystavil ještě většímu nebezpečí… V té době začala dělat věci, které od ní nikdo nečekal. Propadla depresi, uzavřela se do sebe.

A hledala útěchu tam, kde byla po ruce. V náručích cizích mužů a na dně skleničky. Jako by tím chtěla Hughesovi i manželovi dokázat, že je volná – a že už jí na ničem nezáleží. Bulvár šeptal o avantýrách s herci Robertem Mitchumem či Richardem Burtonem. Stewart dokonce později zapochyboval, zda holčička Tracy, která se narodila v září 1956, je skutečně jeho dcera.

Jean se tehdy milostně zapletla snad s pěti různými muži ve snaze utéct od bolesti. A objevila i lákavý příslib zapomnění v alkoholu. „Když jsem se napila, bylo mi vše úplně jedno…“ přiznala po desetiletích, kdy už jako vyléčená alkoholička otevřeně mluvila o tom, jak otupovala svůj zoufalý smutek.

Zatímco se jí osobní život hroutil, Jean Simmonsová našla v sobě poslední zbytky síly na protiúder. Rozhodla se z ďábelského svazku s Hughesem vysoudit svobodu. V roce 1952 podala žalobu. Soudní tahanice se táhla celý rok a plnila stránky novin – odhalovaly se při ní totiž otřesné podrobnosti o Hughesově zacházení s herečkou.

Magnát pochopil, že narazil na hrdou Britku, která se nenechá zlomit. Nakonec ustoupil a nabídl mimosoudní vyrovnání: propustí ji z kontraktu, když pro něj natočí ještě pár dodatečných scén a filmů navíc. Jean souhlasila. Žalobu stáhla a dočkala se svobody. Hughes jí musel navrch vyplatit 250 000 dolarů.

Simmonsová si oddechla – konečně mohla točit filmy pro jiné produkce a nikomu nepatřit. Ale ta zkušenost ji poznamenala navždy. Už nikdy žádnou dlouhodobou smlouvu s žádným studiem nepodepsala. Hollywood ji sice dál chtěl, ale Jean se už nikdy zcela nevzpamatovala.

Navzdory osobnímu peklu ale Jean na plátně dál excelovala. Právě v 50. letech, kdy bojovala své největší bitvy, paradoxně natočila některé ze svých nejlepších filmů. Nebyla jen obětí, ale i profesionálkou s obrovským rozsahem. V muzikálu Guys and Dolls (1955) s Frankem Sinatrou a Marlonem Brandem všechny ohromila, když bez problémů nazpívala své party a za roli získala Zlatý glóbus.

Brando o ní tehdy prohlásil, že je jedinou herečkou, kterou skutečně miloval. V historickém dramatu The Robe (1953) nebo v dobrodružném Spartakovi (1960) dokázala, že umí zahrát osudové ženy s vnitřní silou. Právě tento kontrast mezi její křehkou krásou a nezlomným talentem ji činil tak fascinující.

Rok 1960 znamenal pro Jean Simmonsovou definitivní zlom. Její manželství s Grangerem, už léta nahlodané stresem, nevěrou a vzájemným odcizením, se rozpadlo. V lednu 1960 – po deseti letech soužití – se rozvedli. Trauma posledních let jejich vztah otrávilo. Stewart to shrnul prostě: dělal prý pro Jean všechno jako pro princeznu, ale tím v ní vlastně udusil sílu a nezávislost.

Ona sama měla pocit, že se vedle něj změnila v „bezmocného motýla“. Osamělá ale nezůstala dlouho. Už při natáčení vášnivého dramatu Elmer Gantry (1960) vzplála mezi Jean a o 17 let starším režisérem Richardem Brooksem láska. Jiskřilo to mezi nimi ještě dřív, než stihla s Grangerem vyřešit rozvodové papíry.

Co ji na o sedmnáct let starším, zamračeném a intelektuálním režisérovi tak přitahovalo? Po životě s okouzlujícím, ale dominantním Grangerem, který ji vnímal jako princeznu k ochraně, našla v Brooksovi rovnocenného partnera.

Obdivoval její inteligenci a herecký instinkt, ne jen její krásu. Jejich vztah byl od začátku intelektuálním soubojem i fatální přitažlivostí. Viděl v ní nejen hvězdu, ale i komplexní ženu s démony, a právě ti ho fascinovali. Chtěl ji pochopit, ne jen vlastnit. Pro Jean to byla po letech v pozici krásné trofeje opojná změna.

V listopadu 1960 si pohnutá herečka znovu oblékla svatební šaty a ve spěchu řekla Brooksovi ano. Necelý rok na to porodila dceru Kate. Druhé manželství začalo pohádkově – Richard obdivoval její talent a psal pro ni role ve svých filmech.

Dokonce tvrdil, že ji miluje natolik, že by pro ni rád stvořil dokonalou postavu na míru. Ale Hollywood už přestal Jean nabízet zářivé příležitosti. Šedesátá léta pro ni byla překvapivě chudá. Jako by vyprchal všechen lesk, který kolem ní kdysi zářil.

Ironií osudu právě manžel Richard poukázal na její největší problém. V roce 1969 ji obsadil do svého filmu The Happy Ending (Krásný konec) v roli zanedbávané manželky, která propadne alkoholismu. Byl to neobvykle upřímný portrét – Brooks napsal hlavní postavu jako zrcadlo, aby Jean nastavil pravdu. Herečka za svůj výkon získala druhou nominaci na Oscara a mnoho chvály, ale skutečného „šťastného konce“ se zatím nedobrala.

Pila stále víc a rolí naopak ubývalo. V Hollywoodu se šuškalo, že kdysi okouzlující hvězda teď definitivně propadla lahvi. Život po boku staršího, workoholického režiséra, který trávil dny a noci prací, ji zanechával o samotě. Jean se ztrácela. Až se jednoho dne ztratila i láska mezi ní a Richardem.

Po dvaceti letech spolu, v roce 1977, se manželé Brooksovi odloučili a brzy rozvedli. Jean tehdy dopadla na samotné dno. Věděla, že má vážný problém s alkoholem, a otevřeně to přiznala. Nechtěla skončit jako troska. Ještě v roce 1980 se dobrovolně přihlásila na léčení do proslulé kliniky Betty Fordové v Kalifornii.

„Jediné, co můžu říct, je: díky Bohu za paní Fordovou,“ prohlásila později s vděčností k bývalé první dámě USA, která založila léčebnu pro závislé. Jean Simmonsová se rozhodla poprat se svými démony stejně statečně, jako kdysi čelila Howardu Hughesovi. Bylo jí přes padesát a mohla svou slávu oplakat a stáhnout se. Ona ale místo toho zahájila nejpozoruhodnější comeback z hvězd své generace.

Uzdravila se – a vrátila se před kameru i na jeviště. Stárnoucí, ale stále krásná a půvabná herečka přijala fakt, že na hlavní role už čekat nemůže. „Každá herečka se musí smířit s faktem: hned za ní už čekají mladší a krásnější dívky. Jakmile se oprostíš od marnivosti tohohle byznysu, začnou přicházet ty těžší role,“ konstatovala s nadhledem po čtyřicítce.

Přestala soutěžit s mládím a vrhla se do charakterových rolí. A slavila s nimi triumf. V roce 1983 nadchla televizní diváky jako milující matka ve slavné rodinné sáze Ptáci v trní. O dva roky později zazářila po boku starého přítele Roberta Mitchuma v historické minisérii Sever a Jih. Dojemná postava Clarissy Mainové jí získala srdce nové generace publika.

Jean Simmonsová se proměnila z bývalé filmové star v uznávanou hereckou legendu. Roku 1987 si splnila sen – poprvé stanula na divadelním jevišti a sklidila potlesk ve stoje. Konečně poslechla radu Laurence Oliviera, který jí kdysi radil, ať zkusí tvrdou školu divadla. Publikum ji milovalo. A ona získala něco víc: vnitřní klid.

Klid a smíření – s minulostí, s Hollywoodem, i s mužem, který jí před třiceti lety tolik ublížil. Žádné veřejné účtování neproběhlo. Naopak. Jean Simmonsová překvapila všechny tím, že o Howardu Hughesovi nikdy neřekla křivého slova. „Řekla bych, že měl svoje zvláštnůstky, ale mně připadal moc milý — do místnosti skoro vcházel pozpátku, jak byl plachý,“ řekla starší Jean v jednom rozhovoru, jako by mluvila o rozpačitém podivínovi, ne o tyranovi.

Jean Simmonsová zemřela 22. ledna 2010 ve svém domě v kalifornské Santa Monice. Pár dní nato její odkaz zhodnotil komentátor BBC slovy, která bodají u srdce. „Jean Simmons byla filmová hvězda, o tom není pochyb. Ale teď, když zemřela na rakovinu plic ve věku 80 let, se nemohu ubránit myšlence, jak velkou hvězdou by se mohla stát, kdyby nebylo Howarda Hughese.“

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Jean_Simmons

https://filmtalk.org/2025/02/17/jean-simmons/

https://www.lifee.cz/britska-hvezda-jean-simmons-ve-vztazich-se-ji-nedarilo-jeji-zivot-provazely-rozvody-alkohol-a-nasili-pri-nataceni-623bb

https://www.factinate.com/people/facts-jean-simmons

https://www.latimes.com/news/la-me-jean-simmons23-2010jan23-story.html

https://www.theguardian.com/film/2010/jan/24/jean-simmons-obituary

https://www.theguardian.com/film/filmblog/2010/jan/27/jean-simmons-david-thomson

https://www.dailymail.co.uk/tvshowbiz/article-1245806/Jean-Simmons-Beauty-said-Howard-Hughes–sabotaged-Hollywood-career.html

https://www.encyclopedia.com/women/encyclopedias-almanacs-transcripts-and-maps/simmons-jean-1929

https://www.imdb.com/name/nm0001739/bio/

https://www.azquotes.com/author/34495-Jean_Simmons

https://www.telegraph.co.uk/news/obituaries/culture-obituaries/film-obituaries/7061131/Jean-Simmons.html

https://vintagepaparazzi.com/trouble-in-paradise-jean-simmons-stewart-granger/