Článek
„Slečno, raději se na to podívejte. Mám bombu,“ šeptá zdvořile. Je podvečer 24. listopadu 1971, den před americkým Dnem díkůvzdání, a na palubě Boeingu 727 právě začíná drama, které se zapíše do dějin letectví.
Florence nevěří vlastním uším. Roztřesenými prsty rozbaluje vzkaz napsaný úhlednými velkými písmeny. Stojí v něm, že pasažér u sebe má bombu v aktovce a chce, aby si k němu letuška přisedla.
Když ohromená žena poslechne, muž na chvíli pootevře svůj černý kufřík – v matném světle zahlédne řadu červených válců spojených dráty a baterií. Výbušnina, napadne ji v hrůze. Neznámý mezitím klidně diktuje své požadavky: 200 000 dolarů v hotovosti a čtyři padáky výměnou za životy cestujících.
Jakmile letadlo přistane v Seattlu, má být výkupné připraveno. Muž vystupující pod jménem Dan Cooper – tak se píše na letence, kterou si koupil v Portlandu těsně před odletem – upozorňuje, že pokud nedostane dva hlavní a dva záložní padáky, nebude váhat a odpálí bombu.
Vedení Northwest Orient neváhá ani vteřinu: šéf aerolinek okamžitě schvaluje vyplacení částky, posádka dostává instrukce plně spolupracovat. Kapitán William Scott udržuje letoun v vhodné výšce a cestujícím oznamuje smyšlenou „menší poruchu motoru“, aby vysvětlil neplánované kroužení nad okolím Seattle. Ve skutečnosti dole na zemi policie a agenti FBI horečně shromažďují balíčky bankovek a chystají padáky pro únosce.
FBI vytvořila portrét únosce D. B. Coopera podle svědeckých výpovědí. Muž byl popisován jako běloch středního věku ( kolem 45 let ), s černými vlasy, hnědýma očima a obyčejnými rysy – na sobě měl tmavý oblek, černou úzkou kravatu a kabát do deště.
Svědkové si později vybaví detaily, které tehdy v kabině působily téměř všedně. Únosce Dan Cooper – jméno, které vejde do legend, ač je zřejmě falešné – byl zdvořilý, mluvil tichým hlasem bez cizího přízvuku. Objednal si bourbon se sodou a nabídl cigaretu mladé letušce Tině Mucklowové, která s ním zůstala v zadní části letadla jako prostředník s kokpitem.
Když se ho nesměle zeptala, proč to dělá, usmál se: „Nemám nic proti vaší aerolince. Ale mám jednu životní hořkou zášť,“ odpověděl prý neurčitě. Víc o sobě říct nechtěl. Místo toho mezi řečí poznamenal, že pod nimi vypadá jako Tacoma – město pod nimi poznal prostým okem z výšky – a správně odhadl, že padáky pro něj vezou z nedaleké vojenské základny McChord.
Tina si všimla jeho sebejistoty: Cooper se vůbec nezdál nervózní ani zbrklý. 36 cestujících netušilo, že jsou v ohrožení; nic netušící pasažéři seděli na svých místech a věřili v drobnou technickou závadu. Teprve když letadlo po dvou hodinách kroužení dosedlo na ranvej v Seattlu, začaly se dít neobvyklé věci.
Krátce po 17:40 odpoledne 24. listopadu 1971 přistává letoun Boeing 727 na letišti Seattle-Tacoma. Venku se šeří a mrholí. Na odlehlé stojánce už čekají dvě auta FBI a letištní personál – jeden muž nese černý pytel plný bankovek, druhý čtveřici padáků. Coopera sledují napjaté oči z kokpitu.
K úlevě všech proběhne předání překvapivě klidně: únosce dovolí Tině Mucklowové otevřít zadní schody a vyzvednout výkupné. V balíku je 200 000 dolarů v malých bankovkách, celkem deset tisíc dvacetidolarovek, pečlivě označených podle sériových čísel.
Jakmile má peníze a padáky u sebe, dodrží Cooper své slovo – propouští všech 36 cestujících z letu 305 a také dvě ze tří letušek. Na palubě zůstává už jen čtyřčlenná posádka v cockpitu a Tina, která se rozhodla asistovat únosci i nadále.
S nevyzpytatelným cizincem a palivem doplněným do plna startuje letadlo znovu krátce po 19:40, tentokrát vstříc noční tmě. Cooper pilotům nařídil letět na jih směrem k Mexiku – požaduje udržovat neobvykle nízkou výšku kolem 3 km a rychlost jen okolo 320 km/h, s vysunutým podvozkem i klapkami.
Je zřejmé proč: chystá se vyskočit. Krátce po 20. hodině, zhruba třicet minut po vzletu ze Seattlu, rozsvítí se v pilotní kabině varovné světlo – někdo otevřel zadní výstupní schody.
pomocí těchto informací ho FBI hledala
Vítr cloumá trupem letounu a v dalším okamžiku přichází náhlý závan tlaku, jako by z letadla cosi odpadlo. Dan Cooper se právě vrhl střemhlav dolů padákem do černočerné bouřlivé noci nad lesy jižního Washingtonu. Venku zuří liják a teplota se blíží nule. V této temnotě rychle mizí silueta člověka, který si k tělu tiskne pytel s $200 000 v hotovosti – a dole na zemi na něj čeká jen neprostupná divočina.
Kapitán Scott a jeho posádka nemohou dělat nic – Cooper jim před skokem přikázal zůstat zavření v kokpitu a nechodit ven. Otáčejí proto stroj směrem k nejbližšímu letišti v Reno. Boeing 727 dosedne v Nevadě ve 22:15 s otevřenými zadními schůdky. Policisté okamžitě obklopí letadlo, vtrhnou dovnitř… Po únosci ani stopy.
Na sedadle 18E zůstal jen černý kravatový popruh s perleťovou sponou, ledabyle odhozený na místě, kde Cooper ještě před pár hodinami seděl. V popelníku na opěrce doutná několik cigaretových nedopalků Raleigh, které zde neznámý zanechal.
Jeden padák – nepoužitý – leží na podlaze, druhý, záložní, je prázdný a rozřezaný, protože jím Cooper podle všeho připevnil vak s penězi ke svému tělu. Fantom zmizel.
Okamžitě se rozbíhá mohutné pátrání. Do neklidné oblasti plné jezer, lesů a hor na hranici států Washington a Oregon míří desítky agentů FBI a členů armády. Vojenské vrtulníky pročesávají trasu letu, na zem vyrážejí ozbrojené hlídky se psy.
Ale po únosci s penězi nenacházejí vůbec nic – žádné tělo, žádné stopy přistání, žádnou stopu v terénu. Jako by se po něm slehla zem. Případ dostává brzy obrovskou pozornost médií.
Reportér James Long z Portlandu mezitím omylem zamění jméno Dan Cooper za iniciály D. B. Cooper – a pod touto špatně opsanou identitou začne záhada žít vlastním životem. Příběh elegantního neznámého, který dokonale zmizel, fascinuje Ameriku.
O necelých deset let později, na jaře 1980, zažije vyšetřování překvapivý zlom. Osmiletý chlapec Brian Ingram si hraje na písečné pláži říčního břehu zvané Tina Bar u řeky Columbia, více než 30 km od místa, kde Cooper pravděpodobně dopadl na zem.
Když hrabe v písku, narazí na shluk rozpadlých bankovek – tři balíčky dvacetidolarovek o celkové sumě $5 800. Bankovky jsou slepené a ohlazené vodou, ale stále čitelné. FBI po prozkoumání potvrzuje, že jde o část výkupného, předaného Cooperovi: číselné řady na bankovkách souhlasí.
Je to poprvé, co vyšetřovatelé získávají v případu hmatatelný důkaz z terénu. Naděje ale brzy vystřídají nové otázky a rozpaky. Jak se peníze dostaly právě sem? Ležely ve vodě volně, nebo je sem někdo zakopal? Proč v jednom balíčku chybí deset bankovek?
takto vypadaly nalezené bankovky
Experti odhadnou, že balíčky se musely do řeky dostat až několik měsíců po únosu – gumičky, jimiž byly přepásány, by totiž ve vodě nevydržely déle než pár let. Nález tak nakonec přinese více otázek než odpovědí. Další části peněz se už nikdy nenašly a toto zůstává jediný přímý důkaz z Cooperova zločinu nalezený mimo letadlo. Zbytek výkupného jako by se vypařil.
Bez peněz a bez těla nemají vyšetřovatelé čeho se chytit. Federální úřady během 70. let prověřují stovky podezřelých, vytvářejí složité profily, testují každý kousek materiálu z letadla. Všechno marné.
Čtyřicet pět let po únosu zůstává případ otevřený a FBI v něm nashromáždí 66 svazků spisů, aniž by určila pachatele. Až v létě 2016 úřad vyšetřování Norjak (jak zněl krycí název spisu) oficiálně uzavírá a oznamuje, že přestože spis bude nadále uchován a veřejně přístupný, aktivně se již pátrat nebude.
Zločin D. B. Coopera tak zůstává jediným nevyřešeným únosem dopravního letadla v historii amerického letectví.
Pro mnoho lidí má celé tajemství prozaické vysvětlení: Cooper nejspíš nepřežil. FBI od počátku pracovala s teorií, že skok v noci, v bouři a mrazu, do neznámé hornaté krajiny, byl takřka sebevraždou.
Únosce neměl vhodný oděv ani vybavení pro přežití; zvolil primitivní vojenský padák bez možnosti řízení a na záda si kromě něj připevnil i desetikilový vak s bankovkami. Noc byla mimořádně chladná a větrná, terén zalesněný a nehostinný. „Šance, že dopadl živý, byly mizivé,“ shodovali se agenti, když posléze rozebírali všechny okolnosti.
Žádný div, že po stovkách bankovek v oběhu nikdy nikde nebyla ani stopa – pokud Cooper skok nepřežil, zůstaly by zkrvavené peníze ležet někde v pustině. Jenže skutečnost, že se nenašlo jeho tělo ani padák, dala postupně vzniknout desítkám alternativních teorií.
Každých pár let se objeví nové indicie a údajné zpovědi. Desítky lidí – od uprchlých vězňů po vysloužilé piloty – v průběhu let tvrdili, že oni jsou tajemným Cooperem, případně že jím byl jejich příbuzný. Mnoho z nich policie snadno odhalila jako lháře. Několik jmen však dodnes vzbuzuje zvědavost a patří k nejpopulárnějším hypotézám, kdo mohl D. B. Cooper ve skutečnosti být – pokud přežil.
Jedním z nich je Duane L. Weber, veterán druhé světové války a mnohonásobný recidivista. V roce 1995, tři dny před svou smrtí, údajně pošeptal manželce: „Jsem Dan Cooper.“ Vdova Jo Weberová tomu tehdy nerozuměla – jméno Cooper jí nic neříkalo.
Po manželově skonu ale zašla do knihovny, vypůjčila si knihu o Cooperovi a v okrajích stránek našla ručně psané poznámky svého muže. Další indicie ji zarážely: Duane pil bourbon a silně kouřil – stejně jako únosce – a v roce 1979 podnikl se svou ženou zvláštní výlet k řece Columbia, kde prý vyhodil do vody pytel odpadků jen pár kilometrů od místa nálezu bankovek Tina Bar.
Agent Ralph Himmelsbach, který na případu pracoval léta, připustil: Weber odpovídá popisu a má i kriminální minulost, kterou bych u Coopera očekával. Přesto FBI nakonec Webera vyloučila – jeho otisky prstů se neshodovaly s žádným z těch nalezených v letadle a nenašel se ani žádný přímý důkaz proti němu; později se navíc neprokázala shoda DNA mezi Weberem a částečným profilem zanechaným na Cooperově kravatě.
Dalším vážným kandidátem byl Kenneth Christiansen, někdejší palubní steward letecké společnosti Northwest Orient a nadšený parašutista. Roku 2003 jeho bratr Lyle v televizi zhlédl dokument o Cooperovi a začal věřit, že oním únoscem mohl být právě Kenneth. Kenneth sloužil za války u výsadkářů a od roku 1954 pracoval u Northwest Orient; v době únosu mu bylo 45 let – přesně tolik, kolik odhadovali svědci u Coopera.
Byl kuřák a milovník bourbonu (jako Cooper) a žil dlouhá léta v Seattlu. Letuška Florence Schaffnerová dokonce později uvedla, že fotografie Kennetha se velmi blíží její vzpomínce na podobu únosce. Jenže FBI ani tuto verzi nepotvrdila. Christiansen byl menší postavy, než popisovali svědkové, a chyběl jakýkoli přímý důkaz.
Snad nejpřekvapivější teorii přinesla v roce 2011 žena jménem Marla Cooperová. Tvrdila, že její strýc Lynn Doyle „L. D.“ Cooper mohl být hledaným mužem. Roku 1971, když jí bylo osm, údajně zaslechla na rodinné oslavě Díkůvzdání něco znepokojivého – dva její strýcové se domlouvali, že chystají „velkou rošťárnu“, a používali při tom drahé vysílačky.
Následujícího rána po únosu se L. D. Cooper vrátil domů s krví na košili a vysvětloval, že měl autonehodu. Malá Marla tehdy netušila souvislosti, ale o mnoho let později si vybavila, že onen strýc byl posedlý komiksovými příběhy kanadského letce jménem Dan Cooper – jeden z komiksů měl dokonce připíchnutý na stěně pokoje.
Její rodiče prý po čase sami uvěřili, že L. D. by mohl být legendárním únoscem. Jenže ani tady se žádné jednoznačné důkazy nenašly. FBI prověřila L. D. Coopera, nenašla shodu otisků prstů ani DNA – a zároveň připustila, že částečný profil z kravaty vlastně spolehlivě totožnost prokázat nemůže.
Podobných podezřelých bylo v průběhu let navrženo víc. Mezi často zmiňovanými jmény se objevil například i bývalý letec Robert Rackstraw, známý vypravěč bájných historek, kterého ale usvědčily rozpory v časových údajích; nebo Richard McCoy, armádní veterán, jenž skutečně v dubnu 1972 spáchal velmi podobný únos letadla – mnozí si mysleli, že Cooper udeřil znovu, ale McCoy byl dopaden a sám spojitost s Cooperem popřel.
Spekulovalo se dokonce, že Cooper mohla být žena: pilotka Barbara Daytonová tvrdila, že se převlékla za muže a let unesla na protest proti leteckým úřadům – i ona však nakonec svůj příběh odvolala. Každá z těchto teorií nakonec ztroskotala na nedostatku důkazů. Záhada tak přetrvala.
O půl století později se proto příběh D. B. Coopera pohybuje spíš v rovině mýtů. D. B. Cooper se navždy zapsal do paměti – jako muž, který beze stop zmizel s balíkem peněz. A který po sobě zanechal příběh, jenž dodnes nedá spát lovcům záhad ani historikům. Přesně ten příběh, který jste právě dočetli – s otevřeným koncem.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/D._B._Cooper
https://www.fbi.gov/history/famous-cases/db-cooper-hijacking
https://www.theguardian.com/us-news/2024/nov/30/db-cooper-plane-hijacking
https://www.britannica.com/biography/D-B-Cooper
https://www.historylink.org/file/23059
https://economictimes.indiatimes.com/news/international/us/db-cooper-the-hijacker-who-vanished-into-thin-air-might-have-been-found-ending-the-mystery-after-50-years/articleshow/122043437.cms?from=mdr
