Jiří Kajínek se stal z vraha celebritou. Od Zemana dostal milost. Dodnes není jasné, zda vraždil on

Byl podvečer 30. května 1993, když se klikatou silnicí pod plzeňskou věznicí Bory pomalu projížděla Mazda s trojicí mužů. Vůz řídil sedmadvacetiletý podnikatel Štefan Janda, vedle něj seděl jeho osobní strážce Julián Pokoš a na zadním sedadle jeho dvojče Vojtěch Pokoš. Atmosféra v autě byla napjatá – Janda, majitel několika fitness center a údajně člověk s kontakty v podsvětí, měl nevyřízené účty a obavy o svou bezpečnost. V tu chvíli nikdo z nich netušil, že za pár vteřin se silnice promění v krvavé bojiště.

Když Mazda projížděla tzv. borskými serpentinami, z houstnoucího šera se vynořila postava ozbrojeného muže. Ozvaly se výstřely – jedna rána za druhou, celkem jich bylo nejméně dvanáct. Střelec zasypal auto smrtonosnou sprškou kulek a Janda s Juliánem Pokošem neměli šanci: oba byli na místě chladnokrevně popraveni. Vojtěch Pokoš utrpěl těžká zranění, do těla mu proniklo několik střel, ale osud mu dopřál neuvěřitelné štěstí – zásah lékařů přišel včas. Jako jediný tu masakr přežil a později se stal klíčovým svědkem celého případu.

Kdo ale stiskl spoušť? Na místě panoval chaos – zvuk střelby se rozléhal nocí, ozvěna se odrážela od zdí nedaleké věznice. Útočník zmizel dřív, než se kdokoli vzpamatoval. Policie okamžitě rozjela rozsáhlé vyšetřování, jaké Plzeň dlouho nepamatovala. Na parkovišti před věznicí Bory zůstalo prostřílené auto a dvě bezvládná těla – poprava jako z mafiánského filmu. V nastalém zmatku Vojtěch Pokoš, sotva při vědomí, údajně šeptal jméno, které později zopakoval i před soudem: „Kajínek.“ Právě recidivista Jiří Kajínek se totiž brzy stal hlavním podezřelým z tohoto brutálního činu.

Pro kriminalisty to zapadalo do sebe: Kajínek byl známá firma – několikrát trestaný lupič, který měl zkušenosti se zbraněmi a útěky. A hlavně: v lednu 1993, pár měsíců před vraždou, Kajínek utekl z vězení. Odseděl si část trestu za ozbrojené loupeže, ale když dostal 21. ledna krátkou propustku na tři dny, už se nevrátil za mříže. Od té doby se skrýval a žil na útěku.

Policie tedy měla před sebou podezřelého, který byl v době vraždy na svobodě neoprávněně a podle svědectví přeživšího u toho byl. Objevilo se i možné motiv: pražský podnikatel Antonín Vlasák prý Jandovi dlužil peníze a chtěl ho „postrašit“. Za tím účelem si měl právě Kajínka najmout jako nájemného zabijáka s odměnou 100 000 Kč – ovšem místo výstrahy došlo k krvavému masakru. Jakkoli to zní jako scénář filmu, přesně tuto verzi později přijaly soudy: Kajínek jednal údajně na objednávku, ale „nad rámec dohody“ – tedy místo zastrašení Jandu rovnou zlikvidoval.

Po masakru u věznice Bory následovala horečnatá pátrací akce. Jiří Kajínek se rázem stal nejhledanějším mužem v zemi. Večerní zprávy hlásily titulky jako z akčního filmu: „Nebezpečný ozbrojený uprchlík podezřelý z vraždy – pozor!“ Policisté pročesávali okolí Plzně, kontrolovali nádraží, ubytovny, dokonce nasadili helikoptéru. Kajínkovi se však podařilo zmizet beze stopy.

Měl náskok a evidentně dobře promyšlený plán útěku – vždyť na svobodě se pohyboval nepřetržitě od toho lednového útěku z vězení. Několik měsíců se skrýval a z legend o něm šel strach. Média spekulovala, zda není dávno za hranicemi, nebo schovaný někde v podsvětí pod ochranou „všemocných bossů“.

Z Kajínka se postupně stával fantom, kterého nebylo snadné polapit. Přesto po více než půl roce přišel zlom. Dne 8. února 1994 – 216 dní po útěku – policie Jiřího Kajínka dopadla. Detaily zadržení zůstaly z větší části utajené, ale podle dobových zpráv byl zatčen bez většího odporu.

Už při zatýkání prý prohlašoval, že s vraždou nemá nic společného a že je obětí komplotu. Nic naplat – důkazy a svědci mířili proti němu. V březnu 1994 byl Jiří Kajínek oficiálně obviněn z dvojnásobné vraždy Štefana Jandy a Juliána Pokoše a z pokusu o vraždu Vojtěcha Pokoše. Začala se psát další kapitola tohoto zločinu desetiletí – soudní proces, který odhalil mnohá tajemství, ale sám dodnes zůstává opředený otazníky.

Soudní líčení s Jiřím Kajínkem bylo mimořádné ve všech směrech. Už fakt, že hlavní svědek obžaloby byl samotný přeživší oběť Vojtěch Pokoš, sliboval dramatické momenty. Proces začal u Krajského soudu v Plzni a postupně se z něj stal maraton trvající téměř šest let.

Padesát šest svědků, deset soudních znalců, přes 10 000 stran spisu – tohle nebyl obyčejný případ, ale nekonečný příběh plný zvratů a odročení. Kajínek po celou dobu trval na své nevině a jeho obhájci poukazovali na řadu nesrovnalostí ve vyšetřování. Naopak žalobci měli v rukávu klíčový trumf: očitého svědka, který ukázal prstem právě na obžalovaného.

Napjatá atmosféra v soudní síni vyvrcholila ve chvíli, kdy předstoupil Vojtěch Pokoš. Tento muž, který přežil svou smrt, se podíval Kajínkovi zpříma do očí a prohlásil, že právě on je ten střelec. Veřejnost v sále ani nedutala. „Byl to on! Viděl jsem Kajínka střílet,“ zaznělo fakticky z Pokošových úst, zatímco obžalovaný Kajínek jen nevěřícně kroutil hlavou.

Přerušil svědkovu výpověď emotivním protestem: „To není pravda!“, vykřikl podle svědectví přítomných a ozvěna jeho slov rezonovala lavicemi. Soudce ho musel napomenout, aby se uklidnil. Bylo zřejmé, že se odehrává souboj dvou mužů: na jedné straně těžce zkoušený svědek žádající spravedlnost pro zavražděného bratra, na druhé straně recidivista, který tvrdí, že je nevinný a stal se obětním beránkem.

Důkazy předložené soudu nebyly zdaleka neprůstřelné. Přímé důkazy chyběly – nenašla se vražedná zbraň, neexistoval kamerový záznam, většina stála na svědeckých výpovědích a nepřímých indiciích. Obhajoba upozorňovala například na to, že balistické stopy mohly sedět i na zbraně, které tehdy používala policie, a že motiv k vraždě měl spíše někdo jiný než Kajínek.

Vynořila se dokonce teorie, že skutečnými pachateli mohli být zkorumpovaní policisté zapletení do Jandových kšeftů. Ta jména padla – Jaroslav Kronďák a Jan Mikeš, dva plzeňští policisté, byli v kuloárech označeni za možné vrahy. Jenže to už soud nehodlal připustit. Pro něj byl obraz jasný: Kajínek vraždil pro peníze na objednávku a tečka.

Dne 23. června 1998 zazněl verdikt, po kterém v soudní síni propukl rozruch: Jiří Kajínek je vinen dvojnásobnou nájemnou vraždou a pokusem o vraždu, odsuzuje se k doživotnímu odnětí svobody. Při vynášení rozsudku bylo vidět, jak si Kajínek něco rozzlobeně mumlá a zatíná pěsti.

Později médiím řekl, že verdikt neuznává. „Nikdy jsem nikoho nezabil,“ prohlásil opakovaně novinářům, kteří ho od soudu odváděli v poutech. Soud však měl jasno – podle rozsudku to byl právě on, kdo zosnoval vražedný plán a chladnokrevně ho provedl. Doživotní trest znamenal, že Kajínek měl zůstat za mřížemi navždy (s teoretickou možností podmínečného propuštění nejdříve po 25 letech).

Jiří Kajínek ale ani po tomto drtivém ortelu nesložil zbraně. Okamžitě se odvolal a tvrdil, že soud neobjasnil všechny pochybnosti. A že jich nebylo málo – v průběhu procesu vypluly na povrch rozporuplné výpovědi a zvláštní okolnosti. Například vyšlo najevo, že Vojtěch Pokoš v době, kdy svědčil proti Kajínkovi, sám čelil obvinění z ozbrojené loupeže.

A co víc – po své svědecké výpovědi byl překvapivě propuštěn z vazby. Kajínek u soudu ironicky poznamenal: „Propustili ho hned druhý den poté, co proti mně svědčil.“ Naznačoval tím, že policie mohla Pokoše motivovat k usvědčení Kajínka výměnou za svobodu.

Tato slova nezapadla: o několik let později vystoupili dva Pokošovi bývalí spoluvězni s šokujícím tvrzením. „Pokoš nám ve vězení řekl, že Kajínek nestřílel – byli to policajti,“ vypověděl v roce 2004 svědek Miroslav Brabec. Druhý svědek, Jan Oberdörfer, zase uvedl, že slyšel Pokoše říkat, že neví, kdo střílel, a na otázku, proč tedy u soudu označil Kajínka, prý jen pokrčil rameny.

Tyto nové výpovědi pak sloužily jako základ žádosti o obnovu procesu. Soudci však argumentům nevěřili – svědkové byli sami trestaní recidivisté a jejich slova nestačila k překonání původního rozsudku. Veškeré pokusy o zvrat (odvolání, stížnosti k Vrchnímu a Ústavnímu soudu, žádosti o obnovu řízení) postupně ztroskotaly. Jiří Kajínek zůstával za mřížemi a zdálo se, že svůj život dožije ve vězeňské cele.

Sám Kajínek se ale nevzdával naděje a trval na své nevině. „Za svůj život jsem byl celkem čtyřikrát odsouzený. Dvakrát za to, co jsem opravdu udělal. V těchto případech jsem trest přijal,“ prohlásil Kajínek v jednom z rozhovorů. Tím dával jasně najevo, že doživotní trest považuje za nespravedlivý a nikdy se nesmíří s nálepkou dvojnásobného vraha. Jak se ale mělo ukázat, jeho příběh za mřížemi zdaleka neskončil tak tiše, jak by si možná úřady přály. Naopak – nejdramatičtější kapitola měla teprve přijít.

Kajínek byl po pravomocném odsouzení převezen do nejobávanější české věznice – Mírov. Pevnost na Šumpersku obklopená vysokými zdmi a strážními věžemi, považovaná za nedobytnou tvrz pro nejhorší zločince. Právě sem putují doživotně odsouzení vrazi. Jiří Kajínek mezi ně zapadl jako jeden z nejnebezpečnějších vězňů v zemi. Jenže právě tady, kde by to čekal málokdo, se zrodil plán na útěk, který vešel do dějin.

Dne 29. října 2000 se nad Mírovem pomalu snášel soumrak. V 18:15 se ze dvora věznice ozval poplach. Jiří Kajínek zmizel z cely a nebyl k nalezení. Ostraha nejprve nevěřila vlastním očím – z nejpřísněji střežené věznice přece nelze uniknout! A přece se to stalo.

Když dozorci vběhli do Kajínkovy cely, našli u okna přepilované mříže. Vězeň s číslem XY-666 (jak média s oblibou uváděla jeho identitu) byl pryč. Okamžitě se rozjelo rozsáhlé pátrání uvnitř areálu a v okolních lesích, ale po uprchlém vězni jako by se slehla zem. Kajínek opět zmizel.

Jak se později zjistilo, útěk byl naplánovaný do posledního detailu a realizovaný s drzostí a precizností, která šokovala i profesionály. Kajínek ve své cele přeřezal okenní mříže speciálním diamantovým drátem – dodnes se neví, jak k němu přišel. Pod oknem měl připravený provaz spletený z roztrhaných prostěradel.

„K útěku použil spletenec prostěradel, natrhaných na kousky a upletených do silného copu,“ popsal později zaměstnanec věznice Milan Kohoutek. Tuhle improvizovanou horolezeckou výbavu Kajínek uvázal u mříží, protáhl se okénkem a slanol po vězeňské zdi dolů na zem. Tím ale jeho dobrodružství nekončilo – Mírov má totiž dvojité hradby.

Podle vyšetřovatelů se Kajínek nejprve vyšplhal na střechu přízemního přístavku, přeskočil nebo přelezl vnitřní plot a pak se dostal až na hlavní hradby. Z nich se pomocí prostěradlového lana spustil na svobodu mimo areál věznice. Celá akce musela trvat jen pár minut a vyžadovala obrovskou odvahu – pád z hradeb by znamenal jistou smrt.

V médiích se později objevilo, že Kajínek měl původně utíkat ještě s jedním vězněm, svým kamarádem Martinem Vlasákem. Ten si rovněž odpykával doživotí za vraždy a údajně spolu plánovali útěk dlouhé měsíce. Když však přišel kritický okamžik, Vlasáka přemohl momentální zkrat – zpanikařil a v cele zůstal.

Jiří Kajínek tak prchal sám. A byl neuvěřitelně úspěšný: na svobodě zůstal celých 40 dní. Za tu dobu se z něj stala živoucí legenda. Noviny ho překřtily na „českého Robina Hooda“ – fascinovala je jeho inteligence, odvaha a fakt, že (alespoň podle svého tvrzení) nikdy nestřílel na nevinné.

Část veřejnosti začala otevřeně pochybovat, zda doživotně odsouzený muž je skutečně vrahem, nebo spíš obětí komplotu. Kajínkův útěk přiživil všechny konspirační teorie. V hospodách se říkalo: „Tak chytili ho, nebo ne? A jak vůbec utekl? Musel mít komplice ve věznici!“ Opravdu, vyšetřování později zjistilo, že dva mírovští dozorci toho dne zanedbali povinné prohlídky cel.

Objevilo se podezření, že snad Kajínkovi úmyslně „přivřeli oči“, ale žádné přímé důkazy o spolčení se neprokázaly. Sám Kajínek při výsleších tvrdil, že dozorci v ničem nechybovali a jen měli smůlu. Jak se dostal z Mírova do Prahy během pár hodin, zůstává dodnes záhadou – Kajínek to odmítl prozradit a policie nenašla svědka, který ho vezl. Jisté je jen to, že se pohyboval ve stínu pražského podsvětí a využil starých známostí, aby se ukryl.

Na útěku se z Kajínka stal doslova lidový hrdina pro nemalou část lidí. Ti, kdo pochybovali o jeho vině, mu skoro fandili, aby unikl „zkorumpované spravedlnosti“. Jiní se báli – zejména Vojtěch Pokoš a jeho rodina. Když zprávy oznámily Kajínkův útěk, Pokošovi dostali policejní ochranu.

„Když v roce 2000 utekl Kajínek z vězení, moje rodina okamžitě dostala ochranku,“ vzpomínal později Vojtěch Pokoš. Věděl, čeho je Kajínek schopný, a netušil, zda se nebude chtít pomstít za to, že ho usvědčil. Byl to souboj strachu a fascinace – zatímco jedni Kajínka tajně oslavovali, druzí před ním zamykali dveře.

Kajínkovo dobrodružství na svobodě skončilo stejně spektakulárně, jako začalo. Dne 8. prosince 2000, po šesti týdnech usilovné práce, vypátral policejní útvar rychlého nasazení URNA uprchlého vraha na pražském sídlišti Velká Ohrada.

Kajínek se skrýval v bytě pátého patra panelového domu, patřícím Marii Černé – manželce jeho známého z vězení, nechvalně proslulého „orlického vraha“ Ludvíka Černého. Policisté se rozhodli pro bleskový přepad shora: za soumraku slanili z helikoptéry na střechu domu, pak se spustili na lanech ke Kajínkovu oknu.

Během pár vteřin rozbili okna a do bytu vhodili ohlušující zábleskové granáty. Ozvala se rána a křik – přepadové komando v černých uniformách proniklo dovnitř a překvapeného Kajínka povalilo na zem. Bylo po všem. Kajínek měl u sebe zbraň, kterou si na útěku opatřil, ale zásah proběhl tak rychle, že nestihl ani vystřelit. Za necelou minutu byl nejobávanější český vězeň znovu spoután a mířil zpátky za mříže, tentokrát již pod ještě přísnějším režimem.

Útěk z Mírova však zrodil mýtus, který už nešlo jen tak umlčet. Z Kajínka se stal fenomén – nejznámější vězeň v zemi, o kterém se vyprávěly vtipy i temné legendy. Jeho příběh zaujal filmaře: v roce 2010 měl premiéru celovečerní film „Kajínek“, inspirovaný jeho osudem a postavený na myšlence, že mohl být nevinný.

Také vznikla řada dokumentů a televizních reportáží rozebírajících jeho kauzu ze všech stranz. Neustále se objevovaly nové „důkazy“ a svědectví, které měly potvrdit Kajínkovu verzi, že on nestřílel. Policie dokonce v roce 2010 případ znovu prověřovala – objevily se totiž tajné odposlechy, z nichž prý vyplývalo, že v době vraždy mluvili dotyční o tom, že „vraždili policajti“.

Nic průkazného se ale nenašlo a vyšetřování bylo odloženo. Soudy do roku 2017 zamítly snad deset různých pokusů o obnovu řízení. Jiří Kajínek seděl dál, ale mezitím se z něj stala tak trochu celebrita – známý vězeň, o kterém slyšel každý. Jeho tvář se objevovala v novinách, vydal vlastní knihu a zpoza mříží si budoval image muže, kterému bylo ukřivděno.

Zdálo se, že bez ohledu na oblibu u části veřejnosti zůstane Jiří Kajínek až do konce života za katrem. Jenže pak přišel rok 2017 a s ním dramatický obrat příběhu. Českým prezidentem byl v té době Miloš Zeman, který se netajil jistou náklonností k netradičním krokům.

A právě Miloš Zeman překvapil národ oznámením, které mnozí považovali za senzaci: rozhodl se udělit Jiřímu Kajínkovi milost. Bylo to šokující, protože Zeman dříve sliboval, že milosti bude dávat jen výjimečně těžce nemocným či humanitárním případům.

Kajínek do těchto kategorií nespadal – byl zdráv jako řípa a odsouzen za dvojnásobnou vraždu. Proč tedy? Sám prezident naznačil, že má pochybnosti o Kajínkově vině a že „každé pravidlo má výjimky“. Zřejmě vnímal společenské nálady – Kajínek byl populární, mnoho lidí věřilo v jeho nevinu, anebo Zeman jednoduše chtěl udělat populistické gesto. Ať tak či onak, bylo rozhodnuto.

Dne 23. května 2017 po poledni se před věznicí Rýnovice v Jablonci nad Nisou shromáždily desítky novinářů a zvědavců. Po 23 letech strávených za mřížemi vyšel Jiří Kajínek na svobodu. Nebyl to žádný zlomený muž – usmíval se, mával davu a užíval si svých pár minut slávy.

Oblečen do výrazného zeleného tílka zamířil ke štábu čekajících novinářů. „Rád bych vám poděkoval, že jste na mě čekali,“ pronesl s klidem do mikrofonů a kamer. V tu chvíli bylo jasné, že mediální hvězda je na světě. Kajínek ochotně odpovídal na dotazy, působil sebevědomě a hovořil o tom, že chce očistit své jméno.

„Doufám, že se mi podaří dosáhnout obnovy procesu a prokázat svou nevinu,“ řekl odhodlaně. Prezident Zeman mu udělil podmíněnou milost – pokud by Kajínek v následujících sedmi letech porušil zákon, milost se ruší a on se vrátí do vězení na doživotí. Ale to Kajínka očividně netrápilo. „Radši umřu na svobodě, než žít zavřený,“ prohlásil později pro média, odhodlán vést spořádaný život.

Zpráva o Kajínkově propuštění vyvolala bouřlivé reakce. Mnozí lidé jásali – slavili ho téměř jako vítěze nad zkorumpovaným systémem. Jiní byli zděšeni. Zejména rodina Pokošových neskrývala hněv a strach. Vojtěch Pokoš se nechal slyšet, že se opět bojí o život svůj i svých blízkých. „Bojím se o život,“ přiznal v červnu 2017 v rozhovoru a kritizoval prezidentovu milost.

„Právo na život je víc než Zemanovo právo omilostnit vraha,“ prohlásil rozhořčeně a uvažoval dokonce o tom, že se pokusí prezidentskou milost soudně zrušit. Právníci sice takovou možnost vylučovali, ale bylo jasné, že milostí pro Kajínka prezident Zeman rozpoutal vášnivou debatu o spravedlnosti.

Jiří Kajínek si však života na svobodě začal plnými doušky užívat. Z bývalého vězně se stala mediální celebrita. Začal vystupovat v televizi, v talk show ochotně líčil historky z vězení, stal se hostem různých diskusních pořadů a nechával se fotit se svými fanoušky. Na sociálních sítích si zřídil profil a rychle nasbíral desetitisíce sledujících – bulvární deníky ho dokonce s nadsázkou titulovaly „influencerem“.

Vydělal peníze na prodeji svých pamětí Můj život bez mříží, účinkoval v reklamách a dokonce propagoval televizní krimiseriál o útěku z vězení. Z kdysi obávaného vraha se stal svérázný fenomén popkultury. Samozřejmě, stín podezření z dvojnásobné vraždy zůstával – ale Kajínek neúnavně opakoval, že je nevinný. „Byl jsem skoro čtvrt století ve vězení za něco, co jsem neudělal,“ prohlásil v jednom z rozhovorů a nabídl i milion korun za důkaz své neviny. Dodnes se ovšem žádný přímý důkaz, který by ho očistil, nenašel.

Příběh Jiřího Kajínka tak zůstává otevřený. Na jedné straně je pravomocně odsouzeným vrahem, který byl omilostněn – justiční papíry hovoří jasně. Na straně druhé mnozí věří, že skutečným pachatelem není on a že se stal obětí hry mocných v divokých 90. letech.

Jisté je, že takovou cestu od kriminálníka k celebritě Česko nepamatuje. Jiří Kajínek se svým temným charismatem zapsal do dějin, ať už jako chladnokrevný zabiják, nebo jako symbolem selhání spravedlnosti – podle toho, čí verzi věříte.

Zdroje:

https://www.novinky.cz/clanek/krimi-kajinkuv-pripad-znovu-otevren-z-odposlechu-ma-vyplyvat-ze-nevrazdil-50637

https://cesky.radio.cz/zpravy-8088805

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/archiv/kajinkuv-utek-je-dodnes-predmetem-dohadu-165628

https://cs.wikipedia.org/wiki/Ji%C5%99%C3%AD_Kaj%C3%ADnek

https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/kajinek-je-na-svobode-prosel-branou-rynovicke-veznice_1705231343_ako

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/svedek-proti-kajinkovi-chce-soudne-anulovat-zemanovu-milost-33629