Článek
A ono to odeznělo – Švorcová zůstala ve svém manželství a milostný románek ukončila. Svému milenci tím způsobila ránu, která se nezhojila do konce jeho života. Tím mlčenlivým kolegou byl Zdeněk Řehoř, nenápadný a plachý herec s jemnýma očima, o jehož soukromí do té doby nikdo nic nevěděl.
Řehoř působil vždy velmi tiše a zdrženlivě. Kolegové o něm říkali, že nemá žádné skandály, žádné výstřelky. Před novináři utíkal a své soukromí si úzkostlivě střežil. Kdo by tušil, jak silné vášně v něm ve skutečnosti vřely? Když se v jeho životě objevila osudová žena, nesmělý muž najednou riskoval vše. A když o ni přišel, uzavřel se ještě více.
Dětství ve stínu nemocí
Narodil se 30. srpna 1920 jako nejmladší ze sedmi dětí v rodině zámožného obchodníka v Jičíně. Říkalo se mu s nadsázkou „vejškrabek“ – dítě, které přišlo na svět jako poslední a neplánované. Jeho vstup do života však provázela tragédie.
Maminka krátce po porodu zemřela a malého Zdeňka pak vychovávala nevlastní matka. Navzdory tomu prožil v Jičíně veselé dětství plné pohádkových zákoutí města. Už jako kluk miloval pohádky a ochotnické divadlo. Osud mu ale brzy uštědřil další ránu: v roce 1938 zemřel jeho otec. Osmnáctiletý Řehoř se s nevlastní matkou a sourozenci narychlo přestěhoval do Prahy, kde je čekal nový život.
Ještě dávno předtím, jednoho zimního dne, se však malý Zdeněk vydal na zamrzlý led. Když se pod ním prolomil, ledová voda ho stáhla pod hladinu. Vyděšený chlapec nakonec vylezl promáčený ven, ale domů nešel – bál se otcova hněvu kvůli promáčenému oblečení.
Místo toho zaběhl do místního kina, kde se chtěl tajně usušit v teple tmavého sálu. Jenže se netopilo a promrzlý Zdeněk tam seděl v mokrých šatech. Následoval těžký zápal plic.
Tehdy se ocitl blízko smrti poprvé a problémy s dýcháním si nesl jako následek celý život. Nebylo to poslední setkání se zákeřnou nemocí – na sklonku války ho navíc sklátila tuberkulóza, kvůli níž strávil téměř rok v plicním sanatoriu v Kostelci nad Černými lesy.
Divadelní dráha a politické iluze
V Praze po otcově smrti se mladý Řehoř ocitl v rušném velkoměstě na prahu bouřlivých událostí 20. století. Dokončil zde středoškolská studia a z poslušnosti k rodině vystudoval také učitelský ústav – původně se čekalo, že z něj bude pan učitel.
Dva semestry strávil dokonce na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Pedagogické povolání ho nelákalo, lákalo ho jeviště. Praha mu nabídla bohaté kulturní vyžití a mladý Zdeněk propadl kouzlu divadla i filmu jako divák. Začal docházet do kin, do divadel a tajně snil, že bude stát na prknech, která znamenají svět.
Cesta k herectví nebyla přímá. Nejprve se protloukal, jak se dalo – prodával noviny jako pouliční kamelot, aby uživil rodinu. Pak ale zasáhla šťastná náhoda. Díky přátelům se dostal jako statista do divadla E. F. Buriana. Už za války vystupoval v Dětském divadle Míly Mellanové, později v mládežnickém Divadle Větrník.
Válečná léta nebyla lehká: kromě nedostatku a strachu ho postihla zmíněná nemoc, takže poslední rok války místo na jevišti strávil na nemocničním lůžku.
Po válce se plně ponořil do divadla. Nastoupil k partě Jindřicha Plachty a šel na zkušenou do zájezdového souboru Divadla pod Plachtou. Nejspíš i díky tomu potom získal angažmá v Burianově legendárním divadle D 46.
Nakonec v roce 1950 zakotvil tam, kde prožil celý zbytek života: v pražském Divadle na Vinohradech. Zůstal tam věrně čtyřiačtyřicet sezon, až do své smrti. Z nesmělého adepta se časem stal výrazný člen souboru. Začínal jako mladý milovník v romantických rolích, ale záhy se přeorientoval na charakterní a komediální postavy.
Na jevišti dokázal vytvořit působivé figury: od vážných rolí se skrytou vnitřní silou až po směšné patrony, kteří budili v publiku smích i soucit zároveň. Kolegové o něm říkali, že měl melancholický výraz tváře a výraznou gestikulaci – právě tím dodával svým postavám hloubku a lidskost.
Jako mnozí pováleční idealisté i Zdeněk Řehoř propadl politickým iluzím. Ovlivnil ho starší kolega Jindřich Plachta, známý svými levicovými názory a sociálním cítěním. Mladý herec uvěřil ve spravedlivý sen nového světa a vstoupil roku 1945 do Komunistické strany Československa.
Zpočátku byl oddaným členem. Dokonce se v letech 1955–1960 ocitl v záznamech jako spolupracovník vojenské kontrarozvědky – mladičký idealista možná ne zcela domýšlel, k čemu všemu ho režim využije. V atmosféře padesátých let, plné tlaku a kolektivní euforie, mohl vnímat hlášení o náladách v divadle jako svou stranickou povinnost, aniž by tušil plný dosah takové spolupráce.
Jenže pak přišel osudový rok 1968. Sovětská okupace a násilný konec Pražského jara pro Řehoře znamenaly konec iluzí. Ze strany vystoupil a stáhl se z veřejného politického života. O politice pak už nemluvil – snad z opatrnosti, snad z hořkosti. Režim na něj ovšem nezanevřel; patřil k populárním hercům a dál mohl hrát v televizi i ve filmu.
V roce 1982 mu dokonce udělili titul Zasloužilý umělec, tehdejší prestižní poctu pro umělecké pracovníky. Zdeněk Řehoř však ani toto ocenění nepřijal s okázalostí – a když o sedm let později padl komunismus, tiše se vzdal čestného titulu, který mu udělila odcházející moc.
Nenápadná kariéra
Před filmovou kamerou se Zdeněk Řehoř objevil poprvé už za války, v roce 1941, v drobném štěku komedie Z českých mlýnů. Následovalo desítky dalších filmů – celkem si zahrál asi v šesti desítkách snímků, často však v rolích tak malých, že si jich divák sotva všiml.
Nenápadní muži, to byla jeho doména. „Asi v padesáti případech jsem dělal zkoušky na různé filmy a ani jednou jsem neuspěl,“ posteskl si jednou s hořkým úsměvem. Na Barrandově o něm měli jasno: byl typický představitel úředníků, farářů nebo nesmělých podivínů, kteří v ději obvykle jen sem tam něco tiše prohodí.
„Vždy hraji takové zakřiknuté lidi, kteří sem tam něco špitnou… Proto si nemyslím, že bych přinesl filmu něco objevného,“ poznamenal ironicky v jednom rozhovoru. Řehoř dobře věděl, že velké filmové příležitosti ho míjejí – a možná po nich ani netoužil. Divadlo pro něj vždy bylo na prvním místě, film a televizi bral spíše jako nutný doplněk herecké práce.
Přesto několik filmových a televizních rolí zanechalo nesmazatelnou stopu v paměti diváků. Tou nejznámější se stal vodník Alois Vodička v komedii Jak utopit dr. Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách (1974). Řehoř tu exceluje jako podlézavý vodník sloužící přísnému panu Wassermannovi – postava směšná i dojemná, dokonale v jeho podání lidská.
Ironií osudu tuhle roli získal čirou náhodou: původně ji hrál Jan Libíček, který však během natáčení náhle zemřel. Pro režiséra Vorlíčka to byla katastrofa, ale vzpomněl si na nenápadného Řehoře. Ten prokázal obrovský profesionalismus: naskočil do rozjetého natáčení, převzal roli po zesnulém kolegovi a vodníka zahrál tak dokonale, že si dnes málokdo uvědomí, že polovina záběrů s Vodičkou patří jinému herci.
Televizní diváci Zdeňka Řehoře znají hlavně jako dobrosrdečné tatíky a dědečky. V komediálním seriálu Taková normální rodinka (1971) vytvořil postavu tatínka Oldřicha Hanáka, poněkud potrhlého železničáře, který doma chová želvy Poldinky a další zvířectvo k nelibosti zbytku rodiny.
Právě s želvičkami Poldinkami v kuchyni a s dobrosrdečným úsměvem tatínka Hanáka si ho pamatuje generace diváků. Dětem se navždy zapsal do srdcí také jako hajný z večerníčkových Krkonošských pohádek (poprvé vysílaných 1974), který se věčně krčí před řevem zlého Trautenberka.
A třeba v historickém seriálu Sňatky z rozumu ztvárnil skutečnou postavu vlastence Vojty Náprstka. Tyhle televizní úlohy – byť vedlejší – mu přinesly lásku publika, po jaké mnozí slavnější herci marně touží.
Nikdy se však nestal celebritou, která by plnila titulky. Sláva ho pronásledovala spíš omylem, sám o ni nestál. Na veřejnosti působil plaše, skromně. Když zrovna nehrál, rád mizel z dohledu reflektorů. Z jeviště spěchal domů nebo na chalupu, do ticha a klidu.
V divadelních kruzích byl znám jako spolehlivý herec, žádný bohém ani kumpán do hospody. Až po letech se začalo proslýchat, že jistá tajemství si Řehoř odnesl do hrobu. Až po jeho smrti se totiž plně odkryl příběh osudové lásky, kterou celý život tajil.
Tři osudové ženy a jedno zlomené srdce
Zdeněk Řehoř byl v osobním životě nesmělý a zdrženlivý muž, přesto do jeho srdce vstoupily ženy hned třikrát – a každá zanechala výraznou stopu. Dvakrát došel až před oltář, jednou ho čekala jen trpká nenávist.
Poprvé se oženil v roce 1953. Vyvolenou byla mladičká herečka Věra Krpálková, o čtrnáct let mladší než on. Zamilovaný Zdeněk pro ni ztratil hlavu, jenže manželství nemělo pevné základy. Řehoř působil v Praze, Věra získala angažmá ve Zlíně – a brzy z jejich vztahu zbyly jen víkendové návštěvy a nedorozumění. Po dvou letech následoval rozvod. Řehoř nesl krach prvního manželství těžce, ale jak bylo jeho zvykem, nijak to neventiloval. Prostě mlčky odešel a víckrát o Věře veřejně nemluvil.
Podruhé se ženil v roce 1959. To už mu bylo téměř čtyřicet a možná doufal, že našel životní jistotu. Herečka Jana Semrádová se stala jeho druhou manželkou a zůstali spolu až do konce jeho dnů. Jejich vztah byl poklidný, možná až příliš. Vlastní děti jim osud nedopřál; opakované pokusy selhaly a oba partneři se s tím museli smířit. Touha po rodině je přivedla k adopci.
Vybrali si opuštěnou holčičku, dali jí jméno Jana, ale říkali jí láskyplně Žanda. Řehoř se stal vzorným otcem – bral dcerku do divadla, na natáčení, trávil s ní volný čas, jak jen to šlo.
Manželka Jana jeho hereckou dráhu z dálky podporovala, ale držela se v pozadí. Zajímavé je, že za celá desetiletí manželství prý nikdy nešla na jeho divadelní představení. Snad proto, že měla sama své vlastní zájmy – a možná i proto, že tušila manželovy nevěry. Právě v době, kdy byl s Janou čerstvě ženatý, se totiž Řehoř zamiloval jinde. Při zkouškách a hraní ve Vinohradském divadle mu učarovala kolegyně Jiřina Švorcová.
Krásná, tmavovlasá herečka s charismatickým hlasem byla už tehdy vdaná za svého muže Jindřicha a známá svými horlivými komunistickými postoji. Politika ale v citech nehrála roli – tihle dva spolu na jevišti stanuli v romantické hře Neznámá hvězda a osudově se do sebe zamilovali.
„Zamilovali jsme se, když jsme spolu hráli ve hře Neznámá hvězda. Byla to nádherná láska, a dokonce jsem se k ní tenkrát přiznala i svému manželovi Jindrovi. Řekla jsem mu, že se chci rozvést, protože mám ráda jiného. Byl to jeden z nejstrašnějších momentů, který jsem prožila. On se ale zachoval velice moudře. Nechal mě, aby to odeznělo,“ napsala později Jiřina Švorcová ve svých pamětech. Tyto řádky odhalily světu tajemství, které si Zdeněk Řehoř nesl dlouhá léta potichu sám v sobě.
Švorcová se kvůli němu skutečně chystala opustit manžela – a Řehoř byl připraven opustit svou ženu. Plánovali společnou budoucnost, aspoň v nadějích. Jenže Jiřina nakonec cukla zpátky. Její manžel Jindřich její vzplanutí přestál a ona se k němu vrátila. Milenecký poměr s Řehořem ukončila.
Pro Zdeňka to byla zdrcující rána. Uzavřený a citlivý muž ji nesl tím hůř, že navenek nemohl dát nic znát. V divadle spolu dál museli vystupovat na jednom jevišti, předstírat před publikem profesionální kolegialitu. Když pak v 70. letech natáčeli televizní seriál Žena za pultem, kde se před kamerou znovu setkali, panovalo mezi nimi napětí, které neuniklo ani štábu.
Mimo záběr spolu údajně nepromluvili ani slovo. Řehoř Švorcové nikdy nedokázal odpustit, že jeho lásku odvrhla. „Zdeněk mi to nikdy neodpustil. Z jeho strany to bylo velice vážné, chtěl si mě vzít,“ vzpomínala herečka Švorcová. Jejich někdejší vášeň se tak proměnila v trpkost. Když se Jiřina o několik let později přece jen rozvedla – ovšem kvůli jinému kolegovi, herci Jiřímu Valovi – stala se z hořkosti nenávist.
„A když jsem se potom rozvedla kvůli Jirkovi Valovi, tak to mi už vůbec nemohl odpustit,“ přiznala Švorcová. Zdeněk Řehoř pocítil nejen zradu, ale i ponížení. Ač to byl muž nekonfliktní a slušný, vůči Švorcové už do smrti choval zášť.
Klidný muž
V soukromí působil Zdeněk Řehoř stejně jako mnohé jeho postavy: citlivý, nesmělý a klidný člověk, který by nikomu neublížil. Svůj vnitřní neklid tlumil tichými radostmi. Miloval přírodu a často utíkal z Prahy na svou chalupu v severočeské Kytlici, nedaleko lesů Českého Švýcarska.
Tam našel oázu klidu. Nebyl zdaleka jediný umělec, kdo tam jezdil načerpat síly – chalupu v Kytlici měl i jeho přítel Miroslav Horníček nebo herec Vlastimil Brodský, s nimiž tam sousedil. Řehoř sedával na zápraží, naslouchal šumění stromů a na klíně mu podřimoval jezevčík.
Psi byli jeho velká láska – celý život choval věrné jezevčíky a každé ráno s nimi chodil na dlouhé procházky Letenskými sady, když byl v Praze. Byl to obraz spořádanosti: elegantní starší pán v klobouku, jak kráčí pomalu parkem se spřežením krátkonohých psíků. Málokdo v něm poznával populárního herce.
Vzpomínáte? Herec s neobyčejným vnitřním kouzlem a laskavým projevem, mistr vedlejších rolí, které ale dokázal přetvořit...
Posted by Český rozhlas Vltava on Saturday, November 9, 2024
Měl i své sběratelské vášně. Filatelie pro něj nebyla jen podivínským koníčkem jeho postav, ale skutečnou celoživotní zálibou. Každou neděli ráno vyrážel s nadšením na burzu poštovních známek, kde měnil, nakupoval, probíral se aršíky a potkával ostatní sběratele. Známky mu vozili i kolegové z ciziny – věděli, jak mu tím udělají radost.
Doma u Řehořů býval v koupelně vždy připraven lavór s vlažnou vodou, kde plavaly nalepené známky a odmáčely se z obálek. Jeho dcera vzpomínala, že pro ni jako dítě to byla zábavná podívaná: tatínek v brýlích trpělivě pinzetou vytahuje kousky papíru s barevnými známkami z vody a rozkládá je sušit. Takhle klidně a tiše trávil hodiny.
Byl také vášnivý fanoušek sportu, miloval fotbal (zejména armádní klub Dukla Praha) a hokej a v televizi bedlivě sledoval i atletiku. Při přenosech závodů seděl u obrazovky a sám měřil čas běžcům na svých vlastních stopkách, jako by kontroloval rozhodčí. Kolegové se tomu smáli, ale on prostě chtěl mít přehled a fandil s celým srdcem.
Léta běžela a Řehoř se zvolna proměnil v dědečka s laskavýma očima. Vypadalo to, že našel svůj smír – vedl tichý život mezi divadlem, chalupou, rodinou a zálibami. O bolesti minulosti nemluvil a zřejmě žil tak, aby nikomu nic nedlužil a jemu nikdo nic nedlužil.
Kolegyně Stella Zázvorková o něm krásně řekla, že „vytvářel postavy, které s námi mohly žít, i kdyby měly přijít z nebe“. Možná tím vyjádřila i to, jak nebesky klidný a dobrý člověk to byl. Ač vnitřně poznamenaný smutkem, navenek rozdával laskavost a poctivou práci.
Na podzim roku 1994 natáčel Zdeněk Řehoř svůj poslední film – upírskou komedii Svatba upírů. Hrál už jen menší roli potulného mnicha, ale dělal to s nasazením až do posledního dne. Dotočil film a měsíc nato zemřel. Bylo 8. listopadu 1994 a Zdeňku Řehořovi bylo čtyřiasedmdesát let.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zden%C4%9Bk_%C5%98eho%C5%99
https://www.zenazapultem.webzdarma.cz/text-171.htm
https://www.idnes.cz/zpravy/revue/spolecnost/zdenek-rehor-herec-divadlo-na-vinohradech.A200818_150344_lidicky_kzem
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/411338/tajemstvi-5-let-mrtve-zeny-za-pultem-svorcove-laska-se-zmenila-v-nenavist.html
https://www.krajskelisty.cz/praha/obvod-praha-7/11782-na-prvni-pohled-slusnak-se-nezdal-svorcova-se-kvuli-nemu-chtela-dokonce-rozvadet-co-zdenek-rehor-skryval-pod-svou-nenapadnosti-tajnosti-slavnych.htm
https://www.csfd.cz/tvurce/1673-zdenek-rehor/prehled/
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/415335/nejzahadnejsi-herec-zdenek-rehor-74-proc-tajil-sve-soukromi-nevera.html
https://www.blesk.cz/clanek/zpravy-pribehy/745483/skutecne-zivoty-hajny-z-krkonosskych-vecernicku-byl-neverny-manzelce-zdenek-rehor-mel-romanek-se-slavnou-hereckou.html
