Článek
Bylo brzké ráno 13. února 2017 na mezinárodním letišti v Kuala Lumpuru – ruch, hluk, spěch. Osamělý muž v modrém tričku a džínách kráčí odbavovací halou k letu do Macaa, batoh přehozený přes rameno.
Najednou ho ze strany zastaví neznámá žena a potřísní mu obličej olejovitou tekutinou – rychle se ztrácí v davu, její zvláštní počínání však zaznamenala bezpečnostní kamera. Muž zmateně klopýtne. Než se vzpamatuje, přistoupí k němu druhá žena, zezadu mu zakryje oči rukama a stáhne je přes ústa. „Promiň,“ šeptne neznámá s překvapivou zdvořilostí a zmizí stejně rychle jako první.
Kim Čong-nam zůstává stát ohromený, na tváři ho pálí neznámá látka. Netuší, co se právě stalo – ale jeho tělo to brzy zjistí. Za pár minut se Kim Čong-nam potácí k letištnímu personálu. Zoufale lapá po dechu, zrak se mu mlží. „Postříkali mě nějakou chemikálií…“ stačí říct lékařům, kteří ho spěchají ošetřit.
Méně než dvacet minut od útoku je mrtvý – obětí vraždy nervovým jedem VX, jednou z nejsmrtelnějších chemických zbraní na světě. Až dodatečně vyjde najevo, že onen muž nebyl obyčejný cestující. Byl to Kim Čong-nam, pětačtyřicetiletý starší bratr severokorejského vůdce Kim Čong-una – někdejší dědic dynastie Kimů, který upadl v nemilost a léta žil v exilu.
Teď jeho bezvládné tělo kolabuje na cizí půdě, daleko od domova, a v posledních vteřinách života ho v žílách mrazivě pálí jed rozprášený rukama dvou cizích žen.
Princ ve stínu trůnu
Kim Čong-nam spatřil světlo světa 10. května 1971 v Pchjongjangu – narodil se do zlaté klece a zároveň do stínu. Byl prvorozeným synem tehdejšího následníka severokorejského trůnu Kim Čong-ila, avšak jeho matka byla herečka Song Hje-rim, milenka mimo oficiální manželský svazek.
Jeho příchod na svět proto zůstal tajemstvím. Novorozeného „prince“ otec roky skrýval před svým vlastním otcem, diktátorem Kim Ir-senem. Chlapec vyrůstal za hermeticky uzavřenými palácovými branami, v přepychu a izolaci současně. Pečovala o něj teta a babička – matka Song Hje-rim totiž trpěla zdravotními problémy a musela se léčit mimo KLDR.
Otec Kim Čong-il svého utajeného syna zbožňoval. Spával s ním v jedné posteli, volal mu, kdykoli byl příliš zaneprázdněn, než aby za ním přišel domů. V tomhle podivném dětství obehnaném zdmi nechybělo nic kromě normálnosti.
V roce 1979, když bylo Kim Čong-namovi osm let, čekala ho neobvyklá cesta – a ne jedna. Rodina ho narychlo posílá do zahraničí, daleko od severokorejského dvora. Malý chlapec nastupuje do letadla a míří do světa, který většina jeho krajanů nikdy nespatří. V průběhu 80. let žije a studuje střídavě v Moskvě a Ženevě, učí se cizím jazykům a poznává odlesk svobodného Západu.
V osmnácti se vrací zpět do Pchjongjangu jako mladý muž, jehož perspektivy se zdají zářivé. U dvora se o něm mluví jako o dědici rodu – vždyť byl po léta široce považován za budoucího následníka svého otce. Kim Čong-il svého prvorozeného údajně pyšně představoval vybraným hostům a generálům. Existuje záznam, jak při jedné slavnosti posadil syna vedle sebe na tribunu – jako by světu vzkazoval, že „jednou to tu povede on“.
Jenže dospívající Kim Čong-nam v sobě nosil cosi, co se v jeho rodné zemi nenosí: zvídavost a pochybnosti. Po letech v zahraničí okusil volnost a návrat do přísně kontrolované reality Severní Koreje pro něj nebyl snadný. Frustrovalo ho dusivé sevření diktatury – postrádal svobodu, která mu venku učarovala.
Už jako mladík si dovoloval nahlas uvažovat, že by se země měla reformovat a otevřít světu. To byly nebezpečné myšlenky. Kim Čong-il svého syna miloval, ale trpělivost s jeho „vzpourou“ měl omezenou. Podle svědectví tety jednou v záchvatu hněvu hrozil, že nezdárného potomka pošle do politického vězeňského tábora lámat uhlí v dole. Nakonec k tomu nedošlo. Kim Čong-nam sklopil hlavu a snažil se vyhovět otcovým nárokům.
Pád ze slávy
Devadesátá léta Kim Čong-nam strávil střídavě v domovině a v cizině. Zapojil se do rodinného „podniku“ – pracoval pro režimní bezpečnost a podílel se i na správě tajných fondů svého otce v zahraničí. Kolísal mezi privilegovaným životem „mladého pána“ a pocitem vnitřní prázdnoty, když na vlastní oči viděl drsnou realitu režimu.
Během inspekcí v době hladomoru 90. let byl svědkem poprav manažerů obviněných ze zpronevěr – hrůzy, které ho zřejmě dál odcizovaly zemi jeho předků. Stále však platil za možného příštího vůdce – až do osudného jara 2001.
Bylo mu třicet, když udělal chybu, která změnila běh jeho života. V květnu 2001 byl Kim Čong-nam zadržen na tokijském letišti Narita – cestoval pod falešným pasem se jménem Pang Xiong (čínsky „Tlustý medvěd“), v doprovodu dvou žen a malého chlapce. Japonským úředníkům neušel jeho asijský vzhled neodpovídající dominikánskému pasu ani to, že neumí španělsky.
Pod tlakem přiznal svou skutečnou identitu: nejstarší syn severokorejského diktátora se chtěl inkognito podívat do Disneylandu. Svět obletěla bizarní zpráva o „Kimovi v říši Mickey Mouse“ a Pchjongjang zuřil hanbou. Japonci Kim Čong-nama diskrétně deportovali do Číny, aby dál nedráždili nevyzpytatelného souseda. Doma však na milost vzat nebyl.
Pro Kim Čong-ila to byla potupa – milovaný syn se rázem změnil v přítěž. Otec zrušil plánovanou cestu do Číny a nechal svého prvorozeného fakticky odstavit. Náhle bylo jasné, že „korunní princ“ upadl v nemilost a nástupnictví po otci připadne někomu jinému. Stačil jediný nerozvážný výlet za pohádkou, aby se sen o vládnutí rozplynul.
Kim Čong-nam zmizel ze scény tak náhle, jako by nikdy neexistoval. Ještě téhož roku 2001 odletěl do čínského Macaa a začal nový život daleko od domova. Do rodné KLDR už se nikdy nevrátil ani veřejně nepromluvil. Dokonce chyběl na pohřbu Kim Čong-ila roku 2011.
Přišel o všechno, co mu bylo předurčeno – moc, postavení, vlast. Zbyla mu jediná jistota: svoboda v exilu, byť vykoupená doživotním vyhnanstvím.
Život v exilu a stín smrti
Macau, Singapur, Peking, Vídeň – Kim Čong-nam se stal světoobčanem bez domova. Usadil se především v Macao, čínském autonomním území plném kasin, kde se ztratil mezi jinými bohatými „turisty“ z pevninské Číny. Užíval si života naplno, možná až sebezničujícím tempem.
Kolovaly zprávy o jeho zálibě v hazardu, nočních klubech a alkoholu, které byly snadným terčem bulvárních senzací. Zároveň však ti, kdo s ním přišli do styku, popisovali Kim Čong-nama jako inteligentního a přemýšlivého muže – kosmopolitu, který mluvil několika jazyky a v hloubi duše neztratil zájem o osud své země.
Odstřižen od mocenských her v Pchjongjangu si dovolil něco nemyslitelného: začal otevřeně kritizovat poměry v KLDR a dynastické předávání moci.
V soukromých e-mailech japonskému novináři a v občasných rozhovorech pronesl Kim Čong-nam nejednu upřímnou, byť pro režim drzou myšlenku. „Osobně jsem proti nástupnictví ve třetí generaci,“ prohlásil o dosazení svého nevlastního bratra k moci.
Kim Čong-unovu vládu označil za „pouhou nominalitu“ a předpověděl, že režim bez reforem stejně zkolabuje. Dokonce tvrdil, že jejich otec Kim Čong-il původně předávání moci z otce na syna odmítal a udělal to jen z obavy o udržení stability.
Tyto výroky, shrnuté v knize japonského publicisty, vyšly v roce 2012 a v zahraničí způsobily senzaci – svržený princ v exilu se vysmál „posvátné“ dynastii a nazval nástupnictví „fraškou pro svět“. V Pchjongjangu musely znít jeho komentáře jako kacířství. Kim Čong-nam však věděl, že už nemá co ztratit, jen možná svůj život.
A právě o ten se začal obávat čím dál víc. Když se po smrti Kim Čong-ila chopil moci Kim Čong-un, nechal v Severní Koreji upevnit kult vlastní legitimity a nemilosrdně odstraňoval každého, kdo by jej mohl ohrozit – skutečné i domnělé soky.
Starší bratr v exilu představoval potenciální hrozbu už jen svou existencí; pro mladého diktátora byl „živým připomenutím“ alternativní větve rodové linie. Kim Čong-nam tušil, že se ocitl na seznamu nepohodlných. Již v roce 2011 blízkým přátelům řekl, že si není životem jist.
Podle jihokorejské rozvědky se jej severokorejští agenti pokusili zavraždit nejméně dvakrát – v letech 2010 a 2012 – ale neuspěli. Krátce po jedné takové akci Kim Čong-nam dokonce napsal svému bratru, diktátorovi, dopis prosebný až na dřeň: „Doufám, že zrušíš rozkaz k mému potrestání a potrestání mé rodiny. Nemáme kam jít, kde se skrýt; víme, že jediná cesta úniku je sebevražda…“ žadonil o milost.
Severní Korea mlčela, ale symbolická odpověď byla jasná: nad Kim Čong-namem visel rozsudek smrti, který mohl být vykonán kdekoli a kdykoli.
Navzdory strachu se snažil žít dál normálně. Čínská vláda mu poskytovala ochranu – přece jen, byl to syn jejich někdejšího chráněnce Kim Čong-ila. Kim Čong-nam to přijal s hořkým fatalismem. „Čínská vláda mě chrání, ale taky sleduje… Je to můj nevyhnutelný osud. Když se tomu nemůžeš vyhnout, je lepší si to užít,“ napsal v jednom e-mailu, s trpkým humorem maskujícím bezmoc.
Věděl, že jeho život visí na vlásku. Když v roce 2013 nechal Kim Čong-un popravit i vlastního strýce Čang Song-tcheka – muže, který kdysi Kim Čong-nama podporoval a posílal mu do ciziny peníze na živobytí – bylo zřejmé, že se vůdce nezastaví před ničím. Od té doby se Kim Čong-nam pohyboval stále opatrněji, často měnil destinace a dbal na svou bezpečnost.
Přesto nevzdal určitou míru veřejného života – občas ho spatřili novináři v hotelu, jindy poskytl pár slov reportérům. Jako by se v něm pral instinkt přežít za každou cenu se vzdorem neproměnit se úplně v bezejmenný přízrak.
Poslední ráno
Bylo 13. února 2017, půl deváté ráno, když se Kim Čong-nam objevil na letišti v Kuala Lumpuru. Nepřiletěl poprvé – Malajsie patřila k jeho oblíbeným útočištím, země s volným režimem pro cestující ze Severní Koreje a relativně slabou ostrahou. Možná si myslel, že tady je v bezpečí. Nebyl. Ve stínech terminálu už čekali lidé, kteří měli jeho osud zpečetit. Nejméně čtyři severokorejští agenti přicestovali, aby akci dohlédli.
Nechtěli riskovat žádné selhání a jejich plán byl ďábelsky promyšlený. K útoku sami ruku nevztáhli – využili dvě nic netušící mladé ženy z Vietnamu a Indonésie. Ty byly měsíce dopředu nenápadně naverbovány a trénovány v domnění, že jde o natáčení kanadského žertu pro televizi.
Věřily, že lidem na ulici jen stříkají do obličeje vodu a natáčejí jejich šokované reakce. Netušily, že tentokrát v lahvičkách není olej pro žert, ale smrtící nervový jed. Je ironií osudu, že jedna z útočnic měla v okamžiku útoku na sobě tričko s velkým nápisem „LOL“ – internetovým slangem pro „směju se nahlas“.
V této tragédii se však nesmáli ani pachatelé, ani oběť. Co přesně Kim Čong-nam prožíval v posledních minutách, ví jen on sám. Z kamer víme, že po útoku pádil k informacím a dožadoval se pomoci – tápal, potil se, zvracel. Smrt přicházela rychle. Letištní lékařka ještě stihla podat injekci atropinu, protilátky na nervové jedy, kterou u sebe Kim Čong-nam kupodivu měl.
Ale ani to ho nezachránilo – dávka VX byla příliš silná. Kim Čong-nam upadl do bezvědomí a zemřel během převozu do nemocnice. Jeho poslední slova údajně byla jen: „Velmi bolestivé, velmi bolestivé, omdlévám.“ Pak následovalo ticho.
Na malajské straně zatím propukl chaos. Vražda člena severokorejské rodiny na cizím území odstartovala diplomatickou krizi. Malajsie odmítla vydat tělo bez provedení pitvy a požadovala vysvětlení. Pchjongjang zuřivě popíral jakoukoli roli a trval na tom, že zemřel na infarkt. Oba státy si vzájemně vyhostily velvyslance.
Severokorejci ukryli několik svých podezřelých v ambasádě – ti pak za pomoci diplomatů rychle opustili zemi, během pár hodin byli všichni severokorejští agenti pryč a vrátili se bez úhony do Pchjongjangu. Malajsie zatkla jen obě nešťastné ženy, Siti Aisyah a Doan Thi Huong, které jediné stanuly před soudem za vraždu.
Celý proces se táhl přes dva roky, než došlo k překvapivému obratu: Malajsie pod mezinárodním tlakem obvinění stáhla. Indonésanka Siti byla propuštěna a Vietnamka Doan v roce 2019 vyvázla s nižším trestem, na základě dohody si odpykala jen něco málo přes dva roky a byla propuštěna také.
Žádný představitel severokorejského režimu nebyl za vraždu potrestán. Svět zůstal v šoku, ale velmoci záhy raději obrátily list – Kim Čong-un mezitím objímal světové státníky a na smrt bratra se tiše zapomnělo.
Nakonec se naplnilo to, čeho se tolik let obával. Jeho bratr, severokorejský vládce, ukázal celému světu, že dosáhne i tam, kam by nikdo nečekal. A Kim Čong-nam? Zůstal symbolem tragédie rodiny, v níž pokrevní pouto neznamená milost ani slitování.
Příběh exilového prince, který zemřel rukou vlastního bratra, teď tiše rezonuje dějinami – jako mrazivé memento, že v dynastii Kimů není žádný svatý ani žádný život dost cenný, aby nemohl být obětován na oltář moci.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kim_%C4%8Cong-nam
https://www.mentalfloss.com/article/49949/kim-jong-uns-less-responsible-disney-obsessed-older-brother
https://www.bbc.com/news/world-asia-38974682
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-2001-may-04-mn-59299-story.html
https://www.britannica.com/biography/Kim-Jong-Nam
https://www.fox17online.com/2017/02/15/woman-arrested-after-kim-jong-uns-half-brother-mysteriously-killed-at-airport-tmwsp
https://www.theguardian.com/world/2019/apr/01/how-north-korea-got-away-with-the-assassination-of-kim-jong-nam
