Článek
V roce 1916 dokončil Max Švabinský obraz s prostým názvem Ateliér. Na plátně je jedna žena dvakrát. Jednou jako skutečná žena z masa a kostí, podruhé jako múza, která malíři vstupuje do představ. Pro většinu diváků to byl jen další obraz uznávaného profesora pražské Akademie. Pro rodinu Vejrychů to bylo něco úplně jiného. Tu ženu dobře znali. Jmenovala se Anna Vejrychová a byla manželkou Švabinského švagra.
Švabinský byl ženatý s Elou Vejrychovou. Anna byla žena jejího bratra Rudolfa. Všichni patřili do jedné rodiny a jezdili na stejnou chalupu do Kozlova. To, co se mezi Maxem a Annou dělo, mělo tu rodinu na dlouhá léta rozdělit. Muž, který pak tolik let žil s láskou, kterou nesměl mít, přitom sám přišel na svět jako dítě, které nikdo nečekal.
Nechtěné dítě
Max Švabinský se narodil 17. září 1873 v Kroměříži. Jeho matce Marii bylo tehdy šestnáct let. Otcem byl student Jan Novotný, který u Švabinských bydlel v podnájmu. Když se ukázalo, že dívka čeká dítě, odešel. Rodina matku i dítě podržela. Mladá maminka se ale pak přes deset let neukazovala na veřejnosti. Švabinského nevlastní dcera Zuzana to po letech popsala jednou větou: „Přišel na svět bez jakýchkoliv příprav, bez svatby, jen tak, nevolán.“
Vyrůstal v domě plném žen. Vedle dědečka Františka ho vychovávala matka, dvě pratety, Máry a Nany, a babička Pauly, která se vrátila ze služby v Rakousku. Dědeček zemřel, když bylo Maxovi sedm. Zůstaly jen ženy. A kluk je kreslil. Byly jeho první modely a už v šesti letech mu vystavili obrázky ve výloze kroměřížské lékárny. Ženy pak maloval celý život. Ve škole mu to tolik nešlo. Na gymnáziu propadl z matematiky.
V létě 1891 ho matka odvezla do Prahy na Akademii výtvarných umění. Stěžovala si profesoru Maxi Pirnerovi, že syn pořád jen kreslí a propadá. Pak mu ukázala jeho skicář a kopii Rubensova Snímání z kříže. K přijímacím zkouškám přinesl Max kresbu hlavy starce a mužský akt. Práci odevzdal jako první. Strach neměl. „Já věděl, že budu přijat. Nepochyboval jsem o tom,“ vzpomínal později. Přijali ho s vyznamenáním.
Na Akademii studoval sedm let u Pirnera, na kterého nikdy nedal dopustit. Ještě jako student dostal zakázku nakreslit portréty českých spisovatelů a vědců. Kluk, kterého matka ještě nedávno vláčela do Prahy, protože propadal z matematiky, se brzy stal jedním z nejslibnějších mladých malířů v Čechách. A v roce 1895 potkal na Národopisné výstavě v Praze dívku, která mu změnila život
Jmenovala se Ela Vejrychová. Po Vánocích roku 1895 ji Max doprovodil domů do Kozlova u České Třebové, kde měla rodina chalupu. Vejrychovi kluka z Kroměříže přijali jako vlastního. Kozlov se pro něj stal druhým domovem a tamní krajina se objevila na mnoha jeho obrazech. Druhého června 1900 se s Elou vzali v Litomyšli a na svatební cestu odjeli do Holandska. Ela byla jeho múzou a modelem. Za Kulatý portrét, na kterém ji namaloval, dostal ještě téhož roku cenu v Paříži.
Ela mu seděla modelem hodiny a hodiny. „Chudák Ela, ta se něco naseděla,“ vzpomínal po letech Švabinský. Maloval ji v krajině, v ateliéru, v rodinných portrétech. K malování přivedl i jejího mladšího bratra Rudolfa. Rodina Vejrychů a Švabinský tvořili jeden svět. Kozlov, ateliér a společné léto na chalupě. Od roku 1910 byl Max profesorem na pražské Akademii. Všechno vypadalo jako dokonalý život úspěšného umělce. Pak se Rudolf oženil.
Dcera dělníka
V roce 1911 si Rudolf Vejrych vzal Annu Procházkovou, dceru dělníka z oceláren. Rodina s tím nesouhlasila. Ela o nové švagrové mluvila s despektem. Dívka z dělnické rodiny do umělecké společnosti Vejrychů nepatřila. Jenže jeden člen rodiny to viděl úplně jinak. Max Švabinský se do Anny zamiloval. Stalo se to podle všeho už kolem roku 1911, tedy krátce po její svatbě s Rudolfem.
O dva tři roky později už o vztahu vědělo celé okolí. Z tajné lásky se stalo veřejné tajemství. Švabinský ji neskrýval ani v plátnech. Po Ateliéru přišel v letech 1917 až 1920 cyklus dřevorytů Rajská sonáta. Osamělý muž v něm potkává ženu v rajské zahradě a nachází v ní lásku. Erotický cyklus vznikal v době, kdy byl Švabinský pořád ženatý s Elou.
Rudolf Vejrych, malíř, kterého k umění kdysi přivedl právě Švabinský, se teď díval, jak jeho švagr miluje jeho ženu. Vyhrožoval mu, že ho zastřelí. Ela zůstávala Maxovou manželkou, Anna Rudolfovou. Všichni dál patřili do jedné rodiny, která Annu od začátku nechtěla. A tak to šlo celé roky.
Mezitím Švabinský stoupal stále výš. Byl první, kdo stvořil oficiální portrét prezidenta Masaryka. Navrhoval nové československé bankovky, vyzdobil Obecní dům v Praze a začal pracovat na oknech pro katedrálu svatého Víta. Stal se rektorem Akademie. Navenek byl uznávaným umělcem mladé republiky, doma žil v rodinném dramatu. V roce 1923 se s Elou rozvedl. Po skoro čtvrtstoletí manželství.
okna pro katedrálu svatého Víta
Rozvod ale neznamenal, že Ela z jeho života zmizela. Naopak. Zůstala bydlet s jeho matkou. Dál pro něj tiskla grafické listy a udržovala styky s jeho přáteli. Žena, kterou opustil kvůli manželce jejího vlastního bratra, se dál starala o jeho dílo i o jeho mámu. Rozvedla se i Anna s Rudolfem. Ten se později znovu oženil, se svou bývalou žačkou Boženou Solarovou. Cesta pro Maxe a Annu byla volná, ale ještě čekali.
Vzali se až v roce 1930, poté co se vdala Annina dcera Zuzana. Od chvíle, kdy se Max do Anny zamiloval, uběhlo skoro dvacet let. Byla mu konečně ženou, ne jen múzou z obrazů. V roce 1931 dostal Švabinský Velkou výroční cenu České akademie věd a umění za monumentální obraz Žně, o rok později se stal členem francouzského Institut de France. Byl na vrcholu. Pak přišel konec třicátých let.
Zbyla mu jen Zuzana
Osmnáctého února 1939 zemřel nečekaně Rudolf Vejrych. Stalo se to v den, kdy se otevírala výstava jeho kreseb. O měsíc později obsadila Prahu německá armáda. Fašistická organizace Vlajka zpochybňovala jeho vlastní původ. V roce 1941 proto podal žalobu na určení otcovství, aby doložil svůj nežidovský původ. Anna zemřela v roce 1942 na srdeční chorobu. Švabinskému bylo osmašedesát let.
Zůstala mu Zuzana, Annina a Rudolfova dcera. V roce 1945 ji Švabinský adoptoval a dal jí své jméno. Ve stejném roce se stal jedním z prvních národních umělců. Za komunistů dostal Cenu míru i státní cenu, navrhoval známky a maloval oficiální portréty, mimo jiné komunistického novináře Julia Fučíka. Tyhle zakázky bral prý jako každé jiné, bez politického přesvědčení.
Ještě 18. ledna 1962 nakreslil svého vnuka Martina. O tři týdny později, 10. února 1962, zemřel po delší nemoci v Praze. Bylo mu osmaosmdesát let. Pohřbili ho na Vyšehradě, kousek od Boženy Němcové a Bedřicha Smetany.
Zdroje:
https://plus.rozhlas.cz/max-svabinsky-nic-nez-umeni-6512394
https://english.radio.cz/max-svabinsky-8059428
https://www.enkm.cz/max-svabinsky
https://prazskypantheon.cz/osobnosti/max-svabinsky/
https://www.osobnostiregionu.cz/osoby/289-max-svabinsky-1873-1962
https://www.osobnostiregionu.cz/osoby/110-ela-svabinska-1878-1967
https://www.knihydobrovsky.cz/kniha/svetla-pameti-58351
https://www.antikavion.cz/kniha/svabinsky-vejrychovi-a-kozlov-josefa-vejrychova-2007
