Martin Štěpánek: rebel, který se nepodvolil režimu ani osudu. Legenda o mstě Husáka je smyšlená

K šestileté Josefíně se na hranicích chovali shovívavě. Nechápala vážnost chvíle. Hraniční závora byla to poslední, co rodinu dělilo od svobody – a co mohla jediným slovem zase spustit zpátky. Holčička sebrala pár kamínků a pyšně s nimi přiběhla k tátovi. „Tatínku, to si s sebou vezmeme na památku,“ zahlaholila dětsky nadšeně a stiskla otcovu ruku.

V tu chvíli strnul. Manželce Jaroslavě se prý málem zastavilo srdce. Co když pohraničník uslyší ta slova a všechno zmaří? Co když pozná, že tahle „dovolená“ je jednosměrná cesta? Co se jim asi honilo hlavou?

Vteřiny čekání na razítko v pase se zdály nekonečné. Nakonec se dřevěná závora u Horního Dvořiště zvedla a auto s pražskou poznávací značkou odjelo do letního podvečera směrem na Linec. Psal se červen 1981 a herec Martin Štěpánek právě opouštěl svou vlast – jednou provždy, jak tehdy věřil.

Bylo mu pouhých jednadvacet, když se před ním poprvé otevřely dveře Národního divadla. Psal se rok 1968 a mladý Martin zářil talentem, který jako by zdědil po svém otci, herecké legendě Zdeňku Štěpánkovi. Rychle získával role odvážných junáků a princů – a na jevišti působil, jako by se pro něj narodil.

Jenže mimo jeviště se v té době odehrálo něco, co obrátilo jeho život vzhůru nohama. V srpnu vtrhla do Československa okupační vojska a Martin Štěpánek se odmítl podvolit diktátu mlčení. Veřejně a nahlas odsoudil invazi spřátelených armád a hned pocítil důsledky.

Zlatou kapličku musel opustit. Jako začínající herec přišel o vysněné angažmá a ocitl se na indexu. Později vzpomínal, jak strašně ho to zasáhlo. „Byla to obrovská lítost. Strašným způsobem jsem se vztekal, brečel jsem,“ přiznal sebekriticky. Zažil první krutou lekci, že poctivost a odvaha se v jeho zemi neodpouštějí.

Blízký kolega, herecký bard Ladislav Pešek, se ho tehdy před vedením neohroženě zastal. „Vy jste hrobař českého divadla,“ vpálil řediteli, který mladého rebela vyhazoval. Martinovi to dodalo naději, že v tom není sám. Někteří přátelé drželi při něm, i když riskovali. Přesto zůstal skoro rok bez stálého divadla. Až teprve na jaře 1969 mu podalo pomocnou ruku Divadlo na Vinohradech.

Nabídli mu práci, ale měli podmínku: pokud chce hrát, musí vstoupit do komunistické strany. Dvaadvacetiletý herec stál před osudovou volbou – buď kariéra, nebo svědomí. Nezaváhal. Partajní legitimaci nechtěl a raději odešel i z Vinohrad. Připadal si prý jako psanec ve vlastní zemi. Ztrácel domovské jeviště jedno po druhém, jen kvůli vlastním názorům.

Navzdory nepřízni režimu se dokázal znovu uchytit. Žízeň po herectví byla silnější než strach. Koncem 60. let a na počátku 70. let získal Martin Štěpánek několik rolí ve filmu. Objevil se například v bláznivé komedii Čtyři vraždy stačí, drahoušku nebo v populárním detektivním seriálu.

Dokonce dostal příležitost ztvárnit hrdiny v historických velkofilmech. V roce 1974 ho legendární režisér Otakar Vávra obsadil do nové válečné epopeje Sokolovo. Martin dostal roli kapitána Otakara Jaroše, válečného hrdiny ze východní fronty. Chtěli to tak soudruzi ze SSSR, kteří na film dohlíželi. Prý byl velmi podobný postavě, kterou měl hrát. V jeho rodné zemi z toho soudruzi radost neměli.

Na plátně působil věrohodně: mladý důstojník s charismatem, statečný a čestný. Jenže na poválečné mocipány to dojem neudělalo. Film Sokolovo sice vznikl na popud režimu, ale právě výkon Martina Štěpánka prý uvízl v oku nejvyššímu stranickému vůdci.

Tehdejší generální tajemník ÚV KSČ (ještě nebyl prezidentem) Gustáv Husák si na projekci měl všimnout, že herec prý vůbec není podobný skutečnému Jarošovi a ještě hůř, jeho projev označil za nevěrohodný.

Je to však nejspíš jen zveličená historka. Protože snímek Sokolovo putoval do trezoru až v roce 1981 po jeho emigraci (dlouho tam nevydržel a už brzo poté se povinně promítal pro školy). A i sám Štěpánek dál hrál v televizi i ve filmu až do své emigrace.

Roku 1977 ještě přijal stálé angažmá ve Vinohradském divadle – to se psaly počátky takzvané normalizace a společenské šrouby se utahovaly. Státní moc pozorně sledovala každý jeho krok. Nakonec přišel rok 1981 a s ním poslední kapka. Příkaz shůry zněl jasně: buď Martin Štěpánek oficiálně požádá o členství ve straně, nebo okamžitý vyhazov.

Tentokrát už herec věděl, že není kam ustoupit. Komunistická zvůle ho připravila o všechny iluze. Jednoho večera vyšel z divadla, šel domů a unaveně pronesl k manželce: „Jarunko, asi to sbalíme.“ Bylo rozhodnuto. Odchod do exilu se stal jediným východiskem, jak zůstat sám sebou a nezlomit se.

Narychlo zařízené papíry – výjezdní doložky a trochu valut pod záminkou dovolené – nakonec rodině umožnily legálně vycestovat. Tak začal útěk za svobodou. Dospělí s předstíraným klidem, děti netušící, že opouštějí domov navždy. V červnu 1981 zamávali celníkům a místo návratu pak z Rakouska poslali přátelům jen šifrovaný pozdrav.

Martin Štěpánek později otevřeně líčil, co se mu honilo hlavou: „Říkal jsem si, že bez divadla budu radši v Rakousku nebo v Německu než v Česku. Měli jsme štěstí, že se nám podařilo s sebou vzít na Západ i děti. Bylo to štěstí v neštěstí. Děti byly astmatičtí alergici a bronchitici, takže nás nakonec pustili všechny,“ vzpomínal upřímně.

Cítil vděčnost, že úřady dovolily vycestovat i nemocným potomkům – paradoxně právě díky jejich chatrnému zdraví. Z těžké zkoušky se tak zrodila i malá výhra: rodina zůstala pohromadě.

Za železnou oponou nečekal ráj. Svoboda chutnala sladce, ale živobytí bylo hořké. Usadili se v malém městě u Vídně a začínali doslova od nuly. Slavný herec z Prahy se ve světě proměnil ve bezejmenného emigranta. Martin sháněl angažmá v rakouských divadlech, jen aby uživil rodinu.

Občas sehnal menší roli, občas jen statování. Jeho žena Jaroslava, sama uznávaná herečka, leckdy musela vzít do ruky hadr a uklízet cizí domy, aby měli na nájem. Byly týdny, kdy neměli téměř nic. Přesto se nevzdali. Žili skromně, ale svobodně. Jejich láska tu zkoušku vydržela – ba posílila.

Místo luxusu si večer četli české knížky a učili děti rodný jazyk. Martin se nepřestal zajímat o domovinu. Každý den hltal zprávy, co se děje v Československu. Stýskalo se mu, ale věděl, že návrat není možný.

Po dvou letech přišla nečekaná nabídka: pracovat pro Rádio Svobodná Evropa v Mnichově. Martin Štěpánek se rozhodoval těžce. Dobře věděl, že stát se hlasatelem a komentátorem „štvavé stanice“ bude pro komunisty další zločin v jejich očích. Mohli kvůli tomu šikanovat jeho zbylé příbuzné doma.

Nakonec to riziko přijal. Přestěhovali se do Německa a otevřela se před ním nová kariéra. Z mikrofonu Svobodné Evropy pravidelně promlouval k posluchačům za železnou oponou. Jeho charakteristický, podmanivý hlas se stal symbolem vzdoru a naděje. Statisíce Čechoslováků ho v éteru poznávaly po hlase – někdejší herec z populárních filmů se nyní ozýval jako rázný glosátor politického dění.

Režim zuřil. Martin s rodinou dostával výhrůžky smrtí od anonymů. Jednou jim dokonce někdo přeřízl brzdové hadičky u auta. Německá policie je musela hlídat, aby je StB nechala být. Cena za pravdu byla vysoká, ale Štěpánek ji platil hrdě. Konečně mohl říkat nahlas, co si myslí, a nikdo mu za to necenzuroval ani slovo.

Zlom přišel v roce 1989. Komunistický režim se zhroutil a emigranti se mohli konečně bez obav vrátit. Rodina Štěpánkových přijela do Prahy hned na sklonku roku – a zažila šok. Místo radosti přišlo vystřízlivění: vlast je nečekala s otevřenou náručí. Země byla zbídačená a šedivá, poměry divné. „Nejdřív jsme mysleli, že se udusíme z toho smradu,“ líčil Martin upřímně první dojmy z rodného města.

Cítil radost z nabyté svobody, ale i smutek, co všechno se ztratilo. Domov už nebyl jako dřív. A on sám už nebyl ten mladík, který odjížděl. Třináct let v cizině ho změnilo – a možná i poznamenalo neviditelnou jizvou „člověka bez vlasti“.

Definitivně se vrátili až roku 1994, kdy se česká redakce Svobodné Evropy stěhovala z Mnichova do Prahy. Martin Štěpánek opět chodil po ulicích svého mládí, ale tentokrát jako cizinec. Přesto nezahálel. Znovu začal hrát, i když mu bylo už přes čtyřicet a mladší generace ho znala spíše z vyprávění. Divadla mu nabídla hostování – Národní, Vinohrady, komorní Ungelt.

Zahrál si v několika nových filmech, propůjčil svůj hlas dabingu. Jeho projev zrál jako víno a on sám se stal takovým tichým svědkem doby. Měl široký rozhled, plynně německy i anglicky, a navíc prožil na vlastní kůži, o čem jiní jen četli. Stal se proto vyhledávaným komentátorem. Psal fejetony, glosoval politiku. Jeho názory byly nekompromisní: odsuzoval komunisty, stavěl se proti morálnímu relativismu, burcoval proti nástupu extremistů.

V září 2006 přišla další nečekaná kapitola: stal se ministrem kultury. Tehdejší premiér Mirek Topolánek ho přizval do své vlády coby nestraníka, snad jako symbol, že nová doba si cení někdejších bojovníků za svobodu. Martin tu výzvu přijal, zřejmě s naivní vírou, že kultuře i společnosti může prospět. Ve funkci však vydržel jen čtyři měsíce. Vláda nezískala důvěru a padla.

A přiznejme, že ani kolegové herci ho v politické roli nevítali s jásotem – spíš naopak. Když jako ministr zvažoval odvolat ředitele Národního divadla, někteří herci hrozili stávkou. Náhle se ocitl v paradoxní situaci: muž, který léta vzdoroval totalitě, byl teď svobodnými umělci označován málem za nepřítele.

Mrzelo ho to, ale nahlas si nestěžoval. Politiku zakusil a stačilo mu. Zůstal svým způsobem osamělý. Byl respektovaný, a přece tak nějak stranou hlavního proudu. Sám o sobě kdysi prohlásil, že je „muž, který nikam nepatří“. Možná tím vyjádřil pocit, který ho provázel do konce života.

Na jaře 2006 – shodou okolností právě když vstoupil do vlády – mu lékaři objevili nádor na krku. Zlé znamení, které ale zpočátku bral statečně. Podstoupil operaci, pak mu našli rakovinu ledviny a musel na další zákrok. Nevzdával se. Držel dietu, léčil se a věřil, že to překoná stejně jako dřív všechny překážky. Jenže nemoc neměla slitování.

Po čase se objevily metastázy a k rakovině se přidaly nesnesitelné bolesti nervů v nohou a kyčlích. Martin chodil o berlích a už nemohl dělat skoro nic z toho, co miloval – ani se projít parkem, ani si zajít na svou oblíbenou Kampu do hospůdky U Měsťánků, kde dřív rokoval s přáteli. Bolelo ho tělo i duše.

Na veřejnosti si nestýskal, ale doma manželce občas tiše řekl, že už nemá sil. Jaroslava cítila, že ji nehodlá zatěžovat svým trápením – a tak jen beze slov byla po jeho boku. Nechtěla ho litovat, aby mu neubírala hrdost.

Věděla, že pro Martina je důstojnost nade vše. Byl to lovec a střelec, miloval zbraně stejně jako jeho otec a pravidelně chodil trénovat na střelnici. Míření na terč ho uklidňovalo, byla to jeho soukromá jóga koncentrace. Když pak přišel září 2010, pochopil, že nastal čas konce.

Ve čtvrtek 16. září odpoledne zůstali doma jen on a jeho věrný revolver. Jediná rána v pracovně – a bylo ticho navždy. Tragédie, ale ne překvapení, říkali později blízcí. Věděli, jak hluboce si vážil těch, kdo dokázali sami skoncovat s utrpením. Otevřeně podporoval eutanazii a sebevraždu ze zoufalství nepovažoval za zbabělost, nýbrž za akt vůle.

A tak odešel i on. Jako člověk, který se nikdy nikomu neklaněl – nakonec nepoklekl ani před bolestí a smrtí. Jedni nad tím kroutili hlavou. Jeho dlouholetá přítelkyně Yvonne Přenosilová uznávala Martinovu odvahu, ale v hněvu prohlásila: „Jen mi není jasné, proč se nezastřelil někde v lese a musel tuhle hrůzu provést doma. Tohle neměl dělat.“

Vyčítala mu, že ušetřil sebe, ale způsobil strašnou bolest své milované ženě. Jiní ho naopak chápali. Jaroslava mu nic nevyčetla, ani v nejmenším. Dobře věděla, kolik statečnosti v sobě její muž musel mít, aby se k tak zoufalému kroku odhodlal. Odešel sám, za soumraku, tiše jako kapitán opouštějící palubu.

Přesně tak, jak sám chtěl. „Martin si chtěl o sobě rozhodnout sám,“ řekl herec Václav Postránecký trefně.

Když jeho blízký přítel a kolega z rádiových časů Jefim Fištejn hledal slova na rozloučenou, vyslovil větu, která vystihla všechno: „Žil jako kapitán svého života a zemřel jako kapitán svého života.“

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Martin_%C5%A0t%C4%9Bp%C3%A1nek_(herec)

https://www.lifee.cz/neustupny-martin-stepanek-hrdinne-celil-rezimu-i-nemoci-silne-bolesti-ho-ale-nakonec-donutily-k-zoufalemu-cinu-bd4d2

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-martin-stepanek-sebevrazda/142474/stepanek-a-tvrznikova-pribeh-velke-lasky-trval-41-let.html

https://www.ctidoma.cz/clanek/osobnosti/herec-martin-stepanek-zil-i-zemrel-podle-sveho-obhajoval-eutanazii-a-sebevrahy-obdivoval-70641

https://www.super.cz/clanek/celebrity-vzdycky-rikal-co-si-mysli-a-sklizel-za-to-kritiku-zivot-slavny-herec-ukoncil-vlastni-rukou-921353

https://www.csfd.cz/film/9485-sokolovo/zajimavosti/

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/martin-stepanek-zemrel-jako-kapitan-sveho-zivota-213788

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-martin-stepanek-sebevrazda/142470/bratri-stepankove-rozdelil-je-komunismus.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-martin-stepanek-sebevrazda/142464/stepankuv-demon-alkohol-tri-deci-vodky-na-stojaka.html

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-martin-stepanek-sebevrazda/142437/prenosilova-tohle-martin-nemel-svoji-manzelce-delat.html

https://www.vlasta.cz/celebrity/martin-stepanek-proc-se-zastrelil-smrt-filmy-emigrace/

https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-martin-stepanek-sebevrazda/142449/stepanek-jako-ministr-zaskakoval-a-potlesku-se-nedockal.html

https://www.filmovyprehled.cz/en/film/397045/sokolovo