Maurice Wilson se vydal na Everest jen s vírou v Boha. Překonal hodně – ale hora ho nakonec přemohla

Tento excentrický dobrodruh věřil, že kde selhali zkušení horolezci, on uspěje silou své duchovní oddanosti. Následující příběh skutečně proběhl a dodnes ohromuje svou směsicí odvahy, bláznovství a tragédie.

Maurice Wilson přišel na svět v roce 1898 v britském Yorkshiru a mládí strávil s vidinou klidného života v rodinném podniku. Místo toho ho ale v osmnácti letech pohltily zákopy první světové války. Na frontě se projevil jako odvážný voják: v bitvě u Yper byl jediným nezraněným v jednotce a kulometnou palbou zadržel postup Němců, za což si vysloužil vyznamenání.

Štěstí ho však brzy opustilo – záhy byl těžce zraněn a válka pro něj skončila. Domů se vrátil s podlomeným zdravím, bolavým tělem i duší poznamenanou traumaty. Úřady mu navíc opakovaně zamítly vojenský důchod, což v něm zanechalo pocit křivdy.

Po válce Wilson bloudil světem a vlastními démony. Zkoušel štěstí v Americe i na Novém Zélandu, dvakrát se oženil a rozvedl, ale vnitřní klid nenašel. Trpěl depresemi, chřadnul fyzicky i psychicky. Až na prahu 30. let přišel zlom – Maurice objevil kouzlo intenzivního modlení a dlouhodobého půstu.

Podle legendy držel 35 dní půst doprovázený modlitbami a zažil duchovní probuzení. Věřil, že ho tato víra a askeze doslova uzdravily z neduhů, na které byli lékaři krátcí. Nabyl přesvědčení, že kombinace víry a hladovění dokáže zázraky, a že právě on musí světu tuto pravdu dokázat.

Jednoho dne roku 1932 si Wilson v novinách se zatajeným dechem přečetl o neúspěšném pokusu Britů zdolat Everest v roce 1924, při němž zmizeli Mallory a Irvine. V hlavě se mu zrodil odvážný nápad: vyšplhá na nejvyšší horu světa sám, jako by byl vyslaný Bohem.

Pokud uspěje, celý svět uvěří v sílu jeho víry. „Tohle je úkol, který mi byl dán,“ psal si zaníceně. Plán byl fantastický – malým letadlem se dostane co nejblíže Everestu, nouzově přistane vysoko na svahu, a pak už „jen“ vyjde až na vrchol. Co na tom, že neuměl pilotovat a na žádnou horu v životě ani nevylezl? Pro Maurice Wilsona to byly detaily, které víra jistě překoná.

Slova se brzy proměnila v činy. Wilson koupil malý dvoumístný letoun de Havilland Gipsy Moth, tříletý vysloužilý stroj zvaný DH.60, a pokřtil ho příznačně „Ever Wrest“ (v překladu „Věčný zápas“). Začal se učit létat. Nešlo mu to – létání mu připadalo možná složitější než celý Everest.

Instruktor kroutil hlavou, když Maurice zdvojnásobil běžný výcvikový čas, než konečně získal pilotní průkaz. Varoval ho: „Vždyť vy se na tu horu nikdy nedostanete!“ Taková slova ale Wilsona jen víc povzbuzovala. Odvětil prý, že doletí k Everestu, nebo zemře při pokusu.

Horolezecká příprava byla ještě bizarnější. Wilson nekoupil téměř žádné speciální vybavení, netušil nic o práci s cepínem, mačkami nebo o pohybu v ledovci. Místo toho strávil pouhých pět týdnů procházkami po mírných kopcích ve Walesu a v Lake Districtu. Nejvyšší vrchol, na který kdy vystoupil, měřil necelých 1100 metrů nad mořem – drobeček oproti Himálaji.

Maurice však věřil, že víra ho ochrání před vším, a starosti si nedělal. V době, kdy informace o skutečných podmínkách na Everestu byly kusé, snad dokonce věřil, že výstup nebude o moc horší než túra v Anglii. Netušil, do jak krutého prostředí se chystá vstoupit.

Na jaře 1933 bylo vše připraveno. Wilson naložil svůj kufr do letadla Ever Wrest a hodlal odstartovat z Londýna směrem k Himalájím. Jeho záměr už tehdy budil pozornost novinářů – senzacechtivý tisk cítil poutavý příběh „šíleného letce mířícího na Everest“.

To však neušlo pozornosti britských úřadů. Ministerstvo letectví označilo Wilsonův plán za čiré bláznovství ohrožující život a zakázalo mu odlet dřív, než vůbec vzlétl. Maurice ale jen pokrčil rameny. 21. května 1933 krátce po úsvitu potají odstartoval navzdory zákazu.

Začala velká letecká anabáze. Nezkušený pilot s chatrným dvojplošníkem musel překonat půl světa, sám, bez navigátorů a podpory. A brzy se dostal do potíží. Ještě v Anglii havaroval na poli nedaleko rodného Bradfordu – nezvládl řízení a posadil stroj do hlíny.

Naštěstí se nezranil, ale letadlo se muselo tři týdny opravovat. Wilson toho litoval hlavně kvůli zdržení, zato novináři si smlsli. Fotky rozbitého letadélka obletěly Británii a Maurice začal být známý jako „ten blázen s Everestem“. Jakmile byl stroj opraven, vydal se znovu na cestu. Úřady mezitím přitvrdily: snažily se mu všemožně zamezit v přeletu do Asie.

Když Wilson přistál pro doplnění paliva v Káhiře, dozvěděl se, že Írán mu zrušil povolení k přeletu. Nepovolili mu ani pokračovat z Bahrajnu – britský konzul zajistil zákaz dotankování, aby ho donutil otočit zpět. Maurice se však nedal obelstít. Úředníkům v Bahrajnu se pokorně dušoval, že po dotankování poletí zpátky do Londýna, jen co nabere dost paliva. Uvěřili mu. Wilson ale po startu naopak zatočil k Indii a zmizel směrem na východ.

Následující hodiny seděl sám ve své otevřené kabině, pod ním jen nekonečné moře Perského zálivu a ubývající benzín. Britské úřady zuřily, ale nemohly nic dělat – Maurice byl ve vzduchu, mimo jejich dosah. Po devíti hodinách nepřetržitého letu spatřil pobřeží Indie.

Palivoměr ukazoval nulu. Wilson s vypětím sil doklouzal na nejbližší letiště v Gwadaru (na území dnešního Pákistánu) a dosedl snad s poslední kapkou paliva v nádrži. Bylo to neskutečné štěstí – i pár minut navíc ve vzduchu a zřítil by se do moře. Dokázal to: proti všem předpokladům dolétl z Británie až na dosah Himálaje.

Pro britské úřady to však byla poslední kapka. Maurice pokračoval v letu přes Indii na východ, ale jakmile přistál poblíž cíle cesty, čekalo ho nemilé uvítání. V červenci 1933 byl Wilson zadržen v městečku Lalbalu v Bengálsku britskými koloniálními úředníky.

Ti mu konfiskovali letadlo Ever Wrest a jasně mu sdělili, že do Tibetu nesmí vstoupit – ani vzduchem, ani po zemi. Zdálo se, že bláznivou misi zastavili. Co ale nevěděli: Maurice Wilson byl odhodlaný nezastavit se před ničím.

Wilson zůstal „uvězněn“ v Indii, bez letadla a oficiálně bez možnosti pokračovat. Mohl to vzdát a vrátit se domů – ale to by nebyl on. Usadil se prozatím ve městě Darjeeling na úpatí Himálaje a tiše spřádal plány, jak úředníkům uniknout.

Celou zimu 1933–1934 strávil v Darjeelingu v ústraní: modlil se, meditoval a připravoval tělo půsty na velkou zkoušku. Mezitím sháněl informace, jak se dostat přes zakázané území. Tibet v té době cizincům vstup nepovoloval a Britové by ho okamžitě zatkli, kdyby se pokusil vyrazit oficiální cestou. Maurice tedy vymyslel riskantní trik.

Na jaře 1934 se Wilson vydal na cestu pěšky, v přestrojení za buddhistického mnicha. Oholil si hlavu, oblékl mnišské roucho a tvářil se, že je hluchoněmý poutník ve špatném zdravotním stavu, aby vzbudil co nejméně pozornosti. A nebyl sám – podařilo se mu získat tři věrné společníky.

Tři šerpové jménem Tewang, Rinzing a Tsering, kteří znali Everest z předchozí britské expedice, se rozhodli k němu přidat. Společně 21. března 1934 nepozorovaně proklouzli z Darjeelingu a zamířili přes nepřístupné horské průsmyky na tibetské území. Po 300 náročných kilometrech pěšího pochodu konečně spatřili cíl své cesty.

Dne 14. dubna 1934 dorazil Maurice Wilson a jeho průvodci k posvátnému klášteru Rongbuk ve výšce přes 5 000 m n. m., přímo pod severní stěnou Mount Everestu. Místní lámové je přivítali vlídně. Wilson tu našel poslední oázu klidu před střetnutím s horou. Měl možnost odpočinout si a dokonce mu bylo nabídnuto horolezecké vybavení, které v klášteře zanechala předešlá expedice.

Vypadalo to, že i štěstěna stojí při něm. Maurice se netajil svým záměrem – chtěl vystoupit na Everest sám, jen se svým Bohem. Lámové mu údajně dali požehnání na cestu, snad vytušili, že to bude putování více duchovní než sportovní. Wilson se však dlouho nezdržel. Již po dvou dnech na Rongbuku, s minimální aklimatizací a stále oslabený předchozím půstem, se nepokorný Angličan vydal vstříc ledovým svahům Everestu.

Maurice Wilson stanul sám pod severní stěnou Everestu – jediné duše nablízku byli jeho tři šerpové v základním táboře pod horou. Nikdo před ním se o solo výstup nepokusil; nebylo tedy vůbec jasné, kudy se vydat. Wilson měl jen mlhavé tušení trasy z popisu dřívější expedice. V kapse nosil deník, kam si zapisoval své zážitky a modlitby. Právě z jeho deníku víme, jak zoufalý boj s horou začal.

Od prvního dne jej Everest nemilosrdně zkoušel. Ledovec Rongbuk byl jedno velké bludiště trhlin a zledovatělých stěn, ve kterém se nezkušený horolezec neustále ztrácel. Wilson neměl ani mapu, ani průvodce – jen svou víru a tvrdohlavost. Brzy se ukázalo, jak nepřipravený byl: když například u opuštěného tábora nalezl pár maček (železných stoupacích hrotů na boty), netušil k čemu slouží a zahodil je jako zbytečnou přítěž. Plahočil se sněhem v obyčejných botách a klouzal po ledu bez jakékoli jistící pomůcky. Přesto pokračoval vzhůru, krok za krokem, den za dnem.

Po pěti vyčerpávajících dnech postup vázl. Počasí se zhoršovalo, nebe se zatáhlo a Everest bičoval vítr a sněhové přeháňky. Wilson se ocitl asi tři kilometry od úpatí Severního sedla (v oblasti, kde předchozí expedice mívávaly třetí tábor), ale síly ubývaly.

Nakonec si do deníku zapsal porážku: „To počasí mě porazilo – zatracená smůla.“ Nezbylo než to vzdát a vrátit se dolů dřív, než ho hora pohltí navždy. Zklamaný Wilson se otočil zády k vrcholu a zahájil úmorný sestup.

Trvalo mu další čtyři dny, než se naslepo probíjel zpět dolů ledopádem. Na pokraji sil doklopýtal zpátky do kláštera Rongbuk. Bylo zle: zasáhla ho sněžná slepota – oslnivé slunce od sněhu mu popálilo rohovky, takže dočasně téměř neviděl.

Navíc každým krokem cítil staré válečné zranění v ruce a k tomu si vyvrtnul kotník na zrádném terénu. Z hrdiny, který vyrážel s plamenným odhodláním, byl nyní lidský stín – vyčerpaný, raněný a slepý muž, kterého vedli šerpové zpět do bezpečí.

V klášteře Maurice dlouhé dny bojoval o zotavení. Trvalo to osmnáct dní, než znovu nabral dech a zahojil nejhorší rány. Každý jiný by to asi vzdal – hora ho drtivě porazila na první pokus. Jenže Wilson měl stále svůj sen. Po necelých třech týdnech, koncem května 1934, stál znovu připraven čelit Everestu, odhodlaný tentokrát uspět nebo na hoře zemřít.

Druhé tažení na vrchol začalo 12. května 1934. Maurice Wilson se poučil z první lekce a tentokrát přizval ke stoupání své dva nejzdatnější šerpy, Tewanga a Rinzinga (třetí zůstal v klášteře). Vyrazil také lépe vybaven: oblékl si nápadný exotický oblek – brokátový modrý kabátec se zlatými knoflíky a dvanáct metrů dlouhý rudý hedvábný šál, který za ním vlál jako korouhev.

Vzal si svůj cepín, lano a nezbytné minimum zásob. Dokonce porušil i svůj striktní půst, aby měl více sil: ochutnal proviant, který s nadšením našli v jednom z opuštěných táborů (prý dokonce luxusní konzervy od Fortnum & Mason, zanechané předešlou expedicí).

Posilněn a pln víry stoupal kupředu mnohem rychleji než poprvé. Šerpové, zkušení horalé, ho vedli jistější cestou. Během tří dnů trojice překonala trasu, kterou dříve bloudil skoro týden, a dostala se až do míst pod obávaným Severním sedlem.

Tam ale na ně Everest nastražil další past. Nad jejich hlavami se zvedala strmá ledová stěna vedoucí na severní hřeben – překážka, která už předtím potrápila i ty nejlepší horolezce. Čtyřicet stop vysoká ledová bariéra (asi 12 metrů hladkého ledu) stála mezi Wilsonem a vysněným hřebenem. Něco takového nikdy nelezl. Počasí navíc opět ukázalo svou odvrácenou tvář: přišla vichřice a sněhová bouře, která je uvěznila ve stanu na několik dní.

Maurice v mlze a nečase horečně vymýšlel, kudy stěnu obejít či přelézt, ale měl jen zoufale málo znalostí. Do deníku si poznamenal poznámku, která svědčí o jeho naivitě: doufal, že v ledu snad najde stopy a lana z loňské expedice. Když bouře ustala a on se 21. května pokusil o průstup na sedlo, čekalo ho kruté prozření – po loňských lanech ani stopa. Everest byl opět nepoddajný, surový a panenský.

Wilson se nevzdával. Zkusil to ještě jednou. Spolu se šerpy našli jinou možnou trasu na sedlo a začali pomalu stoupat. Vysekávali si plošinky na spaní na úzkých skalních římsách, nocovali v závratných výškách a po čtyři dny krok za krokem ukrajovali metry. Zdálo se, že už to dokáží.

Jenže pak cesta skončila znovu pod tou prokletou ledovou stěnou ve výšce kolem 6900 m. Dál to nešlo. Maurice stál vyčerpaný před ledovým převisem, který nedokázal zdolat. Hora ho držela pod krkem. Šerpové vytušili, že je zle, a naléhali: „Vraťme se, jinak tu zahyneme.“

Bylo 29. května 1934. Wilson stál před osudovou volbou – poslechnout rozum, nebo následovat svou víru až do konce. Vybral si to druhé. Umínil si, že půjde dál sám. Šerpům přikázal sestoupit do předchozího tábora a čekat. Oni ho prosili, aby to nedělal, ale Mauricovo odhodlání bylo nezlomné.

Možná stále věřil v božský zázrak. Možná už tušil, že se domů zahanbený nevrátí a raději chtěl zemřít pod Everestem – kdo ví, co se mu honilo hlavou. Do deníku si napsal: „Tohle bude poslední pokus a cítím, že tentokrát uspěju.“ Pak se s nimi rozloučil a zmizel sám v zářivě bílém ledovém labyrintu.

Poslední, co od něj svět slyšel, bylo několik řádků na zažloutlých stránkách deníku. Wilson se 30. května zřejmě nezmohl na pokračování výstupu – zůstal ve stanu pod sedlem a odpočíval, úplně vysílený. Ráno 31. května 1934 ale ještě vstal, pohlédl na jasné nebe nad hlavou a zapsal si svou poslední, tragicky optimistickou větu: „Znovu vzhůru, nádherný den.“ Pak zavřel zápisník, zastrčil ho do batohu a vydal se vstříc svému osudu.

Šerpové Tewang a Rinzing čekali na svého bláznivě odvážného Angličana ještě několik dní. Do poslední chvíle snad doufali, že se odněkud z mlhy vynoří jeho postava na zpáteční cestě. Nestalo se. Maurice Wilson se už nevrátil. Zarmoucení šerpové se nakonec rozhodli horu opustit. Sestoupili zpět do Tibetu a v červenci 1934 dorazili do civilizace se smutnou zprávou: osamělý dobyvatel Everestu zahynul kdesi na jeho svazích.

Příběh Maurice Wilsona okamžitě obletěl svět. Novinové titulky hlásaly o „tragické výpravě fanatika na Everest“. Někteří lidé ho zatracovali jako blázna, jiní naopak obdivovali jeho nezkrotnou vůli a víru, která ho dovedla tak vysoko. Každopádně se z něj už za života posmrtně stala legenda – muž, který se sám vydal tam, kam se do té doby nikdo neodvážil.

O necelý rok později, na jaře 1935, odhalila hora své tajemství. Britský horolezec Eric Shipton vedl průzkumnou expedici na severní straně Everestu a během pochodu učinili hrozivý nález. Na úpatí Severního sedla, v místech kam se předchozí rok dostal i Wilson, objevili lidské tělo ležící na boku ve sněhu. Kolena měl přitažená k hrudi, kolem byly cáry stanové plachty poškozené vichřicemi.

Byl to Maurice Wilson. Jeho stylový modrý kabát a červený šál byly pryč – odvál je himálajský vítr. Zůstaly jen lehké flanelové kalhoty, fialový svetr a tenké vlněné ponožky, v nichž tehdy lezl. Kousek opodál nalezli i jeho zaprášený batoh, a v něm pečlivě zabalený deník.

Členové expedice pohřbili Wilsonovo tělo do ledovcové trhliny, aby ho hora už nevydala. Z deníkových záznamů se nedalo přesně určit, kdy a jak Maurice zemřel. Nejpravděpodobněji podlehl hladu a vysílení někdy začátkem června 1934, osamělý ve svém stanu, vysoko nad světem lidí a jen pár stovek metrů od svých druhů. Mount Everest se mu stal hrobem dříve, než mohl naplnit svůj sen.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Maurice_Wilson

https://manchestermill.co.uk/what-drove-maurice-wilson/

https://www.alpinejournal.org.uk/Contents/Contents_1965_files/AJ%201965%20269-274%20Blakeney%20Maurice%20Wilson.pdf

https://www.mountaintrailnepal.com/blog/man-who-tried-to-climb-everest-alone/