Prý jim patří 500 bilionů a řídí svět. Skutečný příběh Rothschildů je však úplně jiný

Baron Louis de Rothschild sklopil hlavu a promnul si zmrzlé ruce. Nechápal, jak se potomek jednoho z nejbohatších rodů Evropy ocitl v této mrazivé noční můře. Co se mu asi honilo hlavou v těch nekonečných hodinách?

Možná vzpomínal na otcovy rady, na rodinné heslo Concordia, Integritas, Industria – Svornost, Poctivost, Píle – vyryté v rodinném erbu. Teď ale žádný erb ani jméno nepomáhalo: v březnu 1938 byl uvězněn nacisty a čekal, zda ho vůbec nechají naživu.

Aby mohl být propuštěn, musela rodina zaplatit vysoké výkupné a vzdát se rodinné banky ve Vídni. Tma kolem něj byla hustá a mlčenlivá. Jen kapky stékající po kamenné zdi odměřovaly čas do svítání.

Když se konečně ráno ozval skřípot dveří cely, Louisův pohled byl prázdný a unavený. V duchu možná viděl úplně jinou scenérii – honosný sál osvětlený zlatými lustry, kde kdysi jeho dědeček hostil císaře. Jak mohla dynastie, která dvě století ztělesňovala bohatství a moc, klesnout až sem?

O mnoho desítek let dříve, v jiné temném místě, začínal příběh Rothschildů. Ve frankfurtském ghettu zvaném Judengasse, sevřeném vysokými zdmi a předsudky okolního světa, se v roce 1744 narodil chlapec jménem Mayer Amschel.

Jeho rodina žila v prostém domě označeném štítem s červeným znamením. Právě podle tohoto červeného štítu – německy Rothschild – si Mayer později zvolil příjmení, které vstoupí do dějin.

Už od dětství poznal, co je to zoufalství a nouze. V jedenácti letech mu zemřel otec Moses a zanechal po sobě malý obchod s mincemi. Malý Mayer brzy pochopil, že pokud má rodina přežít, musí převzít odpovědnost. Za pultem krámku se učil počítat každý halíř a obchodovat i s mizerným zbožím ghetta.

Jako dospívající odešel na zkušenou – nastoupil do učení u bankéřů Oppenheimů v Hannoveru. Byl to odvážný krok mimo bezpečné, i když skromné zdi domova. Tam se Mayer poprvé setkal s větším světem financí a získal pověst spolehlivého a bystrého mladíka.

Když se vrátil do rodného Frankfurtu, začal jako drobný směnárník a obchodník se starými mincemi v otcově krámku. Díky mimořádné píli a šikovnosti se z toho skromného obchodu postupně stala vyhlášená firma.

Mayer měl talent vidět hodnotu tam, kde ji ostatní přehlíželi – ve vzácných mincích, starožitnostech, v kontaktech s mocnými. Jeho prozíravost dalece přesahovala rámec místní politiky, jak o něm napsali později. Právě ta ho přivedla k setkání, které změnilo osud rodiny navždy.

Jednoho dne do jeho obchodu vstoupil vznešený klient: korunní princ Vilém Hesenský. Tento bohatý šlechtic byl fascinován Mayerovou sbírkou vzácných mincí. Mladý Rothschild ho okouzlil svými znalostmi a poctivostí natolik, že se stal jeho dvorním obchodníkem.

Za pár let, roku 1769, získal Mayer oficiální titul dvorního agenta a správce financí knížete Viléma I. Hesenského. Pro židovského obchodníčka z ghetta to byl triumf, ale zároveň obrovská zodpovědnost. Když roku 1806 vpadla do Německa napoleonská vojska, princ Vilém prchal do exilu a s sebou vlekl truhly plné zlata.

K čemu je však zlato na útěku, vystavené nebezpečí loupeže? Kníže svěřil obrovský poklad – část svého pohádkového jmění – právě Mayeru Rothschildovi, aby jej ochránil. Byla to zkouška důvěry, jakou si Mayer sotva kdy dokázal představit. Ale obstál.

Nejen že princův majetek ochránil, on ho dokonce rozmnožil: část pokladu prozíravě poslal svému synovi do Londýna, aby ji investoval do britských válečných obligací, které i v dobách nejistoty nesly zisky. Když se po letech kníže vrátil, čekaly ho jeho truhly plnější než předtím – Rothschildové jeho bohatství zúročili a získali tak neotřesitelnou pověst spolehlivých bankéřů.

Mayer Amschel Rothschild tehdy pochopil, že skutečná síla nevychází jen ze zlata v sejfu, ale z důvěry a promyšlené spolupráce. Měl pět synů a všem vštípil jednotnou vizi: rodina musí držet při sobě a zároveň rozprostřít své působení do světa.

Představme si, jak možná jedné noci v rodinném salonu rozložil před syny mapu Evropy. Každému z nich ukázal jeden směr – Londýn, Paříž, Vídeň, Neapol a rodný Frankfurt – a řekl jim, aby tam vybudovali vlastní bankovní dům, pobočky jednoho rodinného impéria.

Bylo to smělý a novátorský plán: vytvořit první skutečně mezinárodní finanční síť na rodinném základě. Všude, kde působili, měli bratři spolupracovat, sdílet informace, vzájemně si pomáhat a v případě krize si krýt záda. V době bez telegrafu a moderních komunikačních sítí to byla revoluční strategie.

A skutečně – bratrům Rothschildovým se povedlo něco, co před nimi nikdo. Vytvořili diskrétní, rychlou a spolehlivou kurýrní síť napříč válčící Evropou. Jejich poslíčci a agenti mnohdy doručili zprávy dříve než vládní poslové nebo konkurence.

Informace se staly jejich nejcennějším zbožím – věděli, kde investovat, kde se schyluje k válce, kde je šance podpořit vlády či průmysl. Peníze, které mezi sebou převáděli, překračovaly hranice rychle a bezpečně díky rodinným vazbám, v době, kdy něco takového bylo téměř nemyslitelné.

Mayerův nejpodivuhodnější výkon spočíval v tom, že dokázal své syny sjednotit do jednoho týmu, který hrál společně napříč kontinentem. Pět šípů sevřených v pěsti – symbol rodinného erbu – se rozletělo do světa, ale dál mířilo jedním směrem.

V první polovině 19. století zažívali Rothschildové svůj vzestup ke hvězdám. Bratři naplnili vizi patriarchy: stali se bankéři králů, finančníky císařů a hybateli dějin. V Londýně se Nathan Mayer Rothschild vypracoval z drobného obchodníka s textilem v Manchesteru na nejrespektovanějšího bankéře ve městě.

Během napoleonských válek dokázal zajistit Britům neocenitelné služby – jeho bankovní dům obratně financoval Wellingtonovy armády bojující proti Napoleonovi, obstarával zlato pro vojáky a úvěry pro spojence.

Rothschildové financovali válečné úsilí na straně Británie, ale díky svým kontaktům měli přehled i o pohybech na druhé straně fronty. Legenda dokonce praví, že Nathan v roce 1815 získal zprávu o britském vítězství u Waterloo dříve než kdokoli jiný a využil ji ve svůj prospěch.

Ve skutečnosti sice tu novinu předal nejprve vládě, ale záhy poté učinil jedno z nejodvážnějších finančních rozhodnutí historie: skoupil britské státní obligace ve chvíli, kdy se jich všichni ostatní zbavovali ze strachu z poválečné nejistoty. Trh ho tehdy považoval za blázna, ale Nathan věřil své analýze – tušil, že mír přinese růst.

Měl pravdu. Po dvou letech, když se Británie ekonomicky vzpamatovala, prodal tyto cenné papíry s úžasným ziskem okolo 40 %.

Ve Francii zatím Nathanův nejmladší bratr James (Jakub) budoval neméně mocné impérium. Jeho pařížská banka financovala stavbu prvních francouzských železnic a těžbu nerostů, půjčovala peníze mocným tohoto světa.

V Rakousku druhorozený Salomon získal díky rodinným konexím výjimečné postavení – přes přetrvávající protižidovské zákazy dokonce jako první židovský podnikatel obdržel povolení kupovat pozemky. Využil toho skvěle: investoval do dolů a železáren na Ostravsku a pomohl tak nastartovat průmyslovou revoluci i na Moravě.

Klan Rothschildů se tak otiskl i do krajiny českých zemí – například rozvoj ostravských Vítkovických železáren nesl jejich rukopis.

Během své zlaté éry vlastnili Rothschildové největší soukromý majetek na světě. Jejich banky půjčovaly peníze vládám od Londýna po Neapol, financovaly stavbu Suezského průplavu v Egyptě, podílely se na vzniku těžařských gigantů jako Rio Tinto a De Beers.

Rodina svou podporou zasáhla dokonce i do zrodu moderního státu Izrael – filantrop a vizionář baron Edmond de Rothschild od 80. let 19. století financoval židovské osadníky v Palestině, zakládal vinařství a zemědělské kolonie, čímž výrazně přispěl k budoucí existenci Izraele. Jméno Rothschild se stalo symbolem bohatství a okázalosti – bylo synonymem luxusu stejně jako solidnosti.

Navenek dávala rodina svou prosperitu okázale najevo budováním nádherných sídel. Po celé Evropě vznikaly zámky a paláce s rodovým erbem. V anglickém Buckinghamshire si baron Ferdinand de Rothschild nechal postavit pohádkový zámek Waddesdon Manor v novorenesančním stylu, připomínající francouzská královská sídla.

V Paříži ohromil svět Château de Ferrières, který si nechal vybudovat James de Rothschild – při jeho návštěvě německý císař Wilhelm I. užasle prohlásil: „Toto by si nemohl dovolit žádný král; to může patřit jedině Rothschildovi.“en.wikipedia.org. Do konce 19. století vlastnila rodina nejméně 41 honosných paláců, což svojí velkolepostí a luxusem nemělo obdoby ani mezi královskými rodyen.wikipedia.org. V těch sálech zářily tisíce svící při plesech, na stěnách visely umělecké skvosty – Rothschildové byli také vášniví sběratelé umění a mecenáši vědy. Jejich sbírky obrazů, soch a knih konkurovaly národním galeriím.

Svou moc Rothschildové uplatňovali i v oblastech, které dříve židovským rodinám zůstávaly zapovězené. V roce 1858 se Lionel de Rothschild stal prvním Židem, který zasedl v britském parlamentu – po letech úsilí složil poslaneckou přísahu a mohl jako rovnoprávný zákonodárce ovlivňovat politiku Británie.

Jiný člen rodu, Nathaniel (Natty) Rothschild, byl roku 1885 povýšen do šlechtického stavu v Anglii a stal se baronem. Evropská společnost 19. století tak musela postupně akceptovat, že někdejší chlapec z ghetta a jeho potomci dosáhli postavení, které je stavělo na roveň aristokracii – ba v něčem je i předčilo.

V roce 1909 prohlásil britský ministr financí David Lloyd George, že nejmocnějším mužem v celé zemi je Lord Rothschild.

Na prahu 20. století se zdálo, že nic nemůže rodinnou dynastii ohrozit. Jenže svět se měnil a s ním i finanční řád. Zavedení moderních daní a zákonů znamenalo, že Rothschildové už nemohli tak snadno fungovat jako jednotná celosvětová firma – každá větev rodiny se musela více přizpůsobit své zemi a regulím.

Bratranci z dalších generací postupně vedli své banky samostatněji a rodinné vazby poněkud povolily. Přesto do první světové války vstupovali Rothschildové stále jako významná mezinárodní síla. Během války však došlo i na trpké paradoxy: například rodina měla příbuzné a obchodní zájmy na obou stranách konfliktu – v Británii, Francii i v Německu – a tak válka postavila členy rozvětveného rodu do protichůdných pozic.

Po skončení první světové války čelili Rothschildové novému světu, v němž staré impérium financí ztrácelo půdu pod nohama. Na evropském kontinentu zmizely monarchie, které rodina po generace financovala; objevily se republiky s novými pořádky. Roku 1901 skončila německá větev rodiny, když poslední frankfurtský bankéř Wilhelm Rothschild zemřel bez mužských dědiců.

Oslnivý běh rodiny jako jednotné pětice šípů symbolicky uzavřela první válka – po roce 1918 už pět synů a jejich potomci nepostupovali tak jednotně jako dřív. Avšak skutečná zatěžkávací zkouška měla teprve přijít.

Ve 30. letech se Evropou začal plazit jedovatý had antisemitismu, který ve svých smyčkách sevřel i rodinu Rothschildů. Dlouho předtím byli zvyklí čelit nejrůznějším pomluvám – už za jejich života kolovaly konspirační teorie, že prý Rothschildové skrytě ovládají světové finance, že za oponou řídí vlády či dokonce podněcují války pro vlastní zisk.

Tyto mýty, často živené závistí a antisemitismem, neměly reálný základ – rodinné bohatství bylo sice obrovské, ale ne bezbřehé, a vliv postupem času spíše klesal.

Jenže pro demagogy, jako byli nacisté, se jméno Rothschild stalo dokonalým terčem. Hitlerův režim hojně využil obraz „židovských plutokratů“ ve své propagandě – v roce 1940 dokonce natočili nacisté nenávistný film Die Rothschilds, plný lží o tom, jak prý Rothschildové manipulovali válkami (například bitvou u Waterloo), aby ovládli ekonomiky národů.

V březnu 1938 se ty nejhorší noční můry naplnily. Nacistické Německo pohltilo Rakousko a hned první den po anšlusu si gestapo přišlo pro barona Louise de Rothschild – toho muže, se kterým jsme začínali náš příběh, sedícího ve studené cele.

Rakouská větev rodiny vlastnila nesmírný majetek: banky, paláce, umělecké sbírky. To vše nyní nacisté zabrali. Baron Louis byl vězněn přes rok, a aby ho rodina dostala na svobodu, musela zaplatit ohromnou sumu a formálně „prodat“ svou vídeňskou banku nacistům za zlomek ceny.

I tak byl nakonec rád, že směl v březnu 1939 s prázdnou odejít do exilu – zachránil si holý život. Za jeho zády zůstaly rodinné paláce vyrabované okupační mocí: důstojníci SS a kolaboranti si rozebrali vzácné obrazy, sochy, šperky. Co nesebrali, to mnohdy zničili – ve Vídni byly některé velkolepé Palais Rothschild dokonce srovnány se zemí během války.

Stejný scénář postihl i francouzskou větev: po pádu Francie 1940 byl zabaven majetek pařížských Rothschildů, byť část z něj se po válce vrátila do rodinných rukou. Část pokladů zmizela navždy. Teprve po více než půl století, v 90. letech, se potomkům podařilo vysoudit zpět od rakouských a francouzských muzeí aspoň některé uloupené obrazy a umělecké předměty.

Dvacáté století rodinu tvrdě zasáhlo a roztříštilo. Kromě nacistických útoků se na dynastii podepsal i přirozený běh věcí: ohromné bohatství se v průběhu generací dělilo mezi desítky dědiců, takže podíly jednotlivců byly menší a menší.

Některé jejich banky neustály nové poměry a zanikly či byly pohlceny konkurencí. A svět financí se proměnil – někdejší bankovní domy starého stylu musely soupeřit s moderními korporacemi, mezinárodními investičními fondy a novými miliardáři, kteří se vynořili ve 20. století.

Jak trefně poznamenala historička Anne Liebgott: „Dnes už žádná rodina nemá takový vliv jako kdysi Rothschildové. Povaha finanční moci se zásadně změnila – vliv se už nesoustředí tolik v rodinách, ale spíše v institucích spravujících aktiva v rozsahu, jenž převyšuje původní síť známého rodu.“.

Rodina Rothschildů přežila peklo dvou světových válek, ale vyšla z něj jiná. Už to nebyli neomezení „králové financí“, spíše respektovaní veteráni finančního světa v nové roli. V roce 1982 zasadil osud další ránu: francouzský prezident François Mitterrand zestátnil banku de Rothschild v Paříži, která po generace patřila rodině.

Baron David de Rothschild tehdy jako čtyřicátník zůstal takřka s prázdnýma rukama, ale nevzdal se – se třemi zaměstnanci a minimálním kapitálem založil novou společnost Rothschild & Cie Banque a postupně ve Francii znovu vybudoval novou banku.

Stejně tak v Británii pokračovala činnost investiční banky N. M. Rothschild & Sons pod vedením sira Evelyna de Rothschilda. Nakonec, roku 2003, se dokonce britská a francouzská větev spojily do jednoho celku Rothschild & Co pod vedením barona Davida de Rothschild. Jako by se po více než sto letech dva ze slavných pěti šípů opět semkly k sobě, tentokrát tváří v tvář globalizované finanční konkurenci.

Dnes, na prahu třetího desetiletí 21. století, jméno Rothschild stále žije – tiše, ale vytrvale. Přímí příbuzní rodu mají většinový podíl ve dvou bankovních skupinách: Rothschild & Co (ona sloučená londýnsko-pařížská investiční banka) a Edmond de Rothschild Group se sídlem v Ženevě.

Tyto instituce spravují aktiva v hodnotě stovek miliard dolarů a poskytují investiční poradenství po celém světě. Rodina dokonce plánuje vykoupit všechny zbývající akcie těchto firem, aby obě banky byly opět plně rodinné – jako v časech dávné slávy, jen v moderním kabátě.

Paradoxní však je, že ačkoliv jsou dnešní Rothschildové bohatí a vlivní, zdaleka neřídí svět, jak si malují konspirační teoretici. Odhady uvádějí, že celkový majetek rozvětvené rodiny je možná kolem 300 až 400 miliard dolarů – úctyhodná částka, ale v éře technologických megamiliardářů a obřích nadnárodních fondů to z nich už nedělá nekorunované vládce planety.

Přesto přetrvává zvláštní aura tajemna: v internetovém podhoubí ožívají absurdní mýty, že prý Rothschildové mají „500 bilionů dolarů a řídí každou válku od dob Napoleona“, kontrolují centrální banky, média nebo dokonce počasí.

Tyto fantazie jsou z velké části novodobou mutací starých antisemitských pověr – rodina se stala jakýmsi symbolickým hromosvodem pro lidi hledající jednoduché viníky složitých problémů světa.

Skutečnost je mnohem prozaičtější: moderní Rothschildové dál spravují obří bohatství, kladou velký důraz na soukromí a udržují rodinné hodnoty, jako před stoletími.

Změny jsou patrné i uvnitř rodiny. Tradice, že v čele bank stojí pouze mužští potomci, byla nakonec prolomena. Dnes například ženevskou Edmond de Rothschild Group vede Ariane de Rothschild, vdova po baronu Benjaminu de Rothschildovi. Tato energická žena, původem ne-židovka a vlastně první „nepřímý“ potomek rodu v čele rodinné banky, symbolizuje moderní tvář dynastie.

Vyrůstala v Africe a Asii, do rodiny se přivdala a po manželově náhlé smrti v roce 2021 převzala otěže podniku. Pod jejím vedením se skupina zaměřuje na privátní bankovnictví, správu majetku a odpovědné investování – a spravuje zhruba 184 miliard švýcarských franků pro klienty po celém světě.

A tak rodina, která kdysi vlastnila nejmohutnější jmění světa, pokračuje dál – ne už na výsluní okázalé slávy, ale spíše v pozadí. Místo budování nových paláců investují do vinic, umění či filantropických projektů. Například podporují vědu, zdravotnictví i ochranu přírody prostřednictvím rodinných nadací. Jistá zdrženlivost je ostatně v krvi rodu už od dob Mayera Amschela: ten své syny nabádal k nenápadnosti a soudržnosti.

Zdroje:

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/ekonomika/rothschildove-symbol-rodinneho-sepeti-tradice-a-bohatstvi-285713

https://en.wikipedia.org/wiki/Rothschild_family

https://forbes.cz/kdysi-financovali-valky-jaka-je-pravda-o-soucasnem-bohatstvi-rothschildu/

https://www.rothschildarchive.org/business/

https://www.investopedia.com/updates/history-rothschild-family/

https://www.britannica.com/story/where-do-anti-semitic-conspiracy-theories-about-the-rothschild-family-come-from