Článek
„Chci žít dokonalý život. Jediný způsob, jak žít dokonalý život, je žít v ústraní. Vždycky jsem nesnášel davy lidí,“ prohlásil šestnáctiletý William James Sidis v roce 1914. V té době stál na vrcholu jako nejmladší absolvent Harvardu a senzace intelektuálního světa.
O třicet let později zemřel sám a zapomenutý v malém bostonském pokoji – tragický symbol promarněného talentu, kterému svět nedokázal porozumět. Co se stalo s nejchytřejším chlapcem své doby? Jak se z dětského génia stal muž prchající před vlastní slávou?
Zázračné dítě
William James Sidis se narodil 1. dubna 1898 v Bostonu jako syn talentovaných imigrantů z Ukrajiny. Jeho otec Boris Sidis byl uznávaný psychiatr a průkopník psychologie, matka Sarah vystudovala medicínu. Rodiče věřili v moc brzkého vzdělávání a jejich domácnost překypovala knihami i jazyky. Boris i Sarah sami vládli několika jazyky a od narození podněcovali Williamovu zvídavost.
Už jako batole budil chlapec pozornost neuvěřitelnými schopnostmi. V pouhých 18 měsících údajně četl noviny The New York Times a ve třech letech se sám naučil latinsky. V šesti letech zvládal algebraické a geometrické výpočty, v sedmi vymyslel vlastní jazyk „Vendergood“ s propracovanou gramatikou a dvanáctkovou číselnou soustavou.
Do osmi let si osvojil osm cizích jazyků – od francouzštiny po turečtinu – a hltal knihy jako Gray’s Anatomy či Homérovy eposy.
Z malého chlapce se stala senzace. Jeho jméno se objevovalo na stránkách novin, odborníci i laici žasli. Byl to zázrak nebo výsledek neúprosného drilu? Diskuse neutichaly.
Někteří psychologové obdivovali Williamovu fenomenální paměť a intelekt, jiní varovali, že extrémní otcovy metody – „vědecký trénink“ od kolébky – mohou dítěti uškodit. Sidisovi rodiče byli kritizováni, že ze syna dělají pokusného génia. Malý William zatím nadšeně vstřebával vědomosti, ale obyčejné dětství nepoznal.
Sláva a samota na Harvardu
Ve věku, kdy ostatní děti chodily na základní školu, William mířil na univerzitu. V pouhých 9 letech zkusil poprvé složit přijímací zkoušky na Harvard – intelektuálně je hravě zvládl, ale vedení univerzity ho odmítlo s tím, že sociálně a emočně je na vysokoškolský život příliš nevyzrálý. O dva roky později Harvard ustoupil. V září 1909, ve věku 11 let, byl William James Sidis přijat jako vůbec nejmladší student v historii Harvardovy univerzity.
Brzy se z něj stala harvardská celebrita – a terč nekonečné zvědavosti. Představte si jedenáctiletého chlapce mezi studenty o dekádu staršími. Zpočátku působil drobný, nesmělý William mezi spolužáky ztraceně. Někteří profesoři pochybovali, jak tak mladého učit, jiní záhy uznali jeho talent a píli.
Již v lednu 1910, když mu bylo teprve 11, ohromil vědecký svět veřejnou přednáškou pro Harvardův matematický klub o čtyřrozměrných tělesech. V přeplněné posluchárně seděly desítky profesorů a studentů, zvědavých na „zázračné dítě“. Sidis vystoupil s tichým, vážným hlasem a vysvětloval složité principy nelineární geometrie a matematické vizualizace.
Mnozí v publiku jeho výkladu sotva rozuměli. Přesto odborníci žasli – Norbert Wiener, tehdy mladý matematik na Harvardu (sám bývalý dětský génius), po přednášce poznamenal, že by „dělala čest studentovi prvního nebo druhého ročníku v jakémkoliv věku… byla to úžasná práce, kterou dokázalo vytvořit velmi nadané dítě úplně samo“.
Profesor Daniel F. Comstock z MIT dokonce prohlásil, že ze všech zázračných dětí lze Sidise srovnat jen s legendárním matematikem Karlem Friedrichem Gaussem a předpověděl, že „mladý Sidis bude vynikajícím matematikem“.
Mladý Sidis se rázem stal vědeckou hvězdou. Psal o něm New York Times, veřejnost ho oslavovala jako „nejchytřejšího chlapce světa“. Pod obdivem se však skrýval rostoucí tlak. William po boku svého ambiciózního otce plnil očekávání, ale uvnitř se cítil stále osamělejší. Ve škole nezapadal mezi starší kolegy – neměl přátele, nerozuměl jejich žertům, oni jím opovrhovali.
Sláva ho izolovala. Ve věku šestnácti let William s vyznamenáním dokončil bakalářská studia matematiky a klasické filozofie. Měl před sebou celý svět, ale místo nadšení cítil spíš tíhu. Krátce po promoci v červnu 1914 postával před novináři, kteří čekali na projev geniálního absolventa.
Místo toho slyšeli šokující slova o jeho touze zmizet z očí veřejnosti. Sidis prohlásil, že se nikdy neožení a bude žít v ústraní, protože jen tak může žít dokonalý život – vždyť davy lidí od dětství nesnášel. Ta věta, nepochopená a možná považovaná za pubertální vzdor, se stala proroctvím jeho osudu.
Odvrácená strana geniality
Sidis se pokusil pokračovat v akademické dráze, ale normální studentský život pro něj byl nedosažitelný luxus. Na Harvardu ho spolužáci nadále šikanovali – záviděli mu publicitu i výsledky. Dokonce došlo k incidentu, kdy skupina starších studentů mladému Williamovi vyhrožovala fyzickým násilím. Rodiče, znepokojení nepřátelským prostředím, syna raději odvezli z Cambridge daleko na jih. V sedmnácti letech nastoupil jako asistent na Riceově institutu v Texasu, kde vyučoval matematiku.
Univerzita v Houstonu byla pro Sidise útočištěm i další zkouškou: stal se jedním z nejmladších vysokoškolských učitelů historie. Napsal dokonce učebnici euklidovské geometrie – celou v klasické řečtině. Jenže ani zde nenalezl pochopení. Starší studenti ho nerespektovali a jeho přednášky byly pro ně příliš abstraktní a obtížné.
Izolace a frustrace narůstaly. Po necelém roce William znechuceně skončil. „Nikdy jsem nevěděl, proč mi tu práci vůbec dali – nejsem moc dobrý učitel. Neodešel jsem. byl jsem požádán, abych odešel,“ komentoval s hořkostí svůj odchod.
Zklamaný Sidis se vrátil zpět na východ a v roce 1916 se zapsal na Harvardovu právnickou fakultu. Možná hledal nový směr, daleko od matematiky, která ho začala odpuzovat. Studium práva ho zpočátku zaujalo intelektuálními výzvami. Jenže zatímco se nořil do ústavního práva, svět kolem ho vtahoval do víru dějin.
V roce 1917 vstoupily Spojené státy do první světové války a mladý Sidis, ovlivněný pacifistickými a socialistickými myšlenkami svých rodičů, v sobě našel vzdor. Válka ho morálně pobuřovala, odmítal nacionalismus i militarismus doby. Politika a svědomí brzy převážily nad studiem.
Na První máj 1919 se William zúčastnil socialistického průvodu v Bostonu – pokojné demonstrace za práva dělníků a proti válečné povinnosti, která však neměla povolení úřadů. Napětí mezi demonstranty a policií vyústilo ve střety. V nastalém chaosu byl Sidis zatčen, přestože svědci tvrdili, že se na násilnostech nepodílel a spíše se snažil situaci uklidnit.
Pro senzacechtivý tisk to byla příležitost: titulky křičely o „harvardském zázračném dítěti zatčeném při rudém mítinku“. Někdejší akademický hrdina byl náhle líčen jako nebezpečný radikál. Soud s ním probíhal v atmosféře hysterické Rudé paniky. Podle válečného zákona o pobuřování z roku 1918 mu za protiválečné postoje hrozil přísný trest.
V květnu 1919 byl odsouzen k 18 měsícům vězení. V soudní síni otevřeně prohlásil, že je socialista a odmítá narukovat do války. Tento postoj z něj udělal ve veřejném mínění buď vlastizrádce, nebo mučedníka – pro Sidise to však byla poslední kapka.
Jeho vlivný otec Boris odmítl nechat syna hnít v žaláři. Učinil zákulisní dohodu: trest bude pozastaven, pokud William stráví rok v rodinném sanatoriu v New Hampshire pod dozorem rodičů, a poté rok v jakémsi vynuceném exilu v Kalifornii, daleko od Bostonu. Mladý Sidis tak fyzicky unikl vězení, ale ocitl se v jiném druhu zajetí.
Rodiče se jej v izolaci sanatoria snažili „polepšit“ a přimět znovu k akademické kariéře. Boris Sidis, který kdysi propagoval volnou výchovu, teď na syna tlačil jako nikdy předtím. Hrozil Williamovi dokonce umístěním do ústavu pro duševně choré, pokud se nevzdá svých „nebezpečných“ názorů. Před očima kdysi poslušného chlapce stál zlomený mladý muž – a v něm se něco definitivně zlomilo.
Když se William James Sidis v roce 1921 vrátil na východní pobřeží, rozhodl se zpřetrhat všechny vazby. Tehdy utekl do anonymity, tak naprosté a urputné, jak jen mohl. Zavrhl svou slávu i minulost, přestal se stýkat s rodiči a zmizel z dohledu veřejnosti. Do rodného Massachusetts se nesměl vrátit ještě několik let – stále tam nad ním visel podmíněný trest a hrozba uvěznění. Bylo mu pouhých 23 let, ale už za sebou zabouchl dveře k životu, který dosud vedl.
Život v ústraní
Někdejší zázračné dítě se vynořilo v nové roli: jako nenápadný úředníček bloudící od jedné podřadné práce ke druhé. Sidis se úmyslně usadil co nejdále od intelektuálních kruhů – nějaký čas žil v New Yorku, pak opět v Bostonu – a přijímal jen rutinní zaměstnání, která ho ničím nepřitahovala, ale zaručovala mu klid. Pracoval jako účetní, úředník, provozní dělník s kancelářskými stroji.
Vždy, když vyšlo najevo, kým ve skutečnosti je, raději odešel jinam. Za každou cenu se snažil splynout s davem obyčejných lidí – paradox, když celý život tolik nenáviděl davy. Proč? Možná doufal, že jako neviditelný najde konečně pokoj od očekávání druhých.
William však nepřestal být tím zvědavým myslitelem ze svého dětství. Po nocích a v soukromí dál studoval a tvořil, jen pod falešnými jmény. Pod různými pseudonymy napsal řadu spisů, často o překvapivých a podivínských tématech. Fascinovaly ho například tramvajové jízdenky – sbíral je a v roce 1926 o nich vydal detailní monografii Notes on the Collection of Transfers pod pseudonymem Frank Folupa.
Šlo o zdánlivě bizarní koníček (vlastní sběratelské vášni žertem říkal „peridromofilie“), ale Sidis dokázal i z jízdních lístků udělat vědu: rozepsal se o matematice optimalizace tras, o sociologii městské dopravy a ekonomii přepravních systémů.
Zabýval se také kosmologií a filosofií. V roce 1925 vydal pod svým jménem spis The Animate and the Inanimate (Živé a neživé), kde předložil originální teorii o vzniku života a nekonečném vesmíru. Odvážně v ní tvrdil, že v některých částech vesmíru může druhý zákon termodynamiky platit obráceně, a spekuloval o existenci „negativních“ oblastí vesmíru, kde čas a entropie běží pozpátku. Kniha tehdy vyšla bez povšimnutí a upadla do zapomnění – nikdo nevěděl, že zapomenutý Sidis možná předběhl dobu.
Až o mnoho desetiletí později, roku 1979, objevil zaprášený výtisk jeho spisu v archivu designér a vynálezce Buckminster Fuller. Úžasem prý téměř vykřikl – Sidis v roce 1925 jasně předpověděl existenci černých děr, tedy fenomén, který fyzika řádně popsala až o desítky let později..
Ačkoli před světem skrýval svou identitu, jeho mysl zůstávala neklidná a plodná. Naučil se v tichosti další a další jazyky – prý jich ovládal přes čtyřicet. Přesto žil jako stín. Veškeré své „viditelné“ úspěchy obětoval ideálu dokonalého, anonymního života. Možná vědomě naplňoval filozofii, kterou obdivoval u jednoho indiánského kmene: zásadu „bezejmenného přispění“, podle níž hodnota člověka nespočívá ve slávě jeho činů.
Svět na něj téměř zapomněl – ale ne úplně. V roce 1937 se Sidisovo jméno nečekaně objevilo ve známém časopise The New Yorker. Článek s cynickým titulkem „April Fool“ (Aprílový blázen) barvitě líčil Williama jako podivína žijícího v chatrném penzionu, jako „přízrak v levním hotelu“ posedlý bizarními kratochvílemi.
Autorem textu byl slavný humorista James Thurber, tón ale nebyl laskavý. Článek se vysmíval Sidisovi jako zkrachovalému géniovi, který promarnil svůj talent. Detailně probíral jeho soukromí – popisoval jeho laciné oblečení, osamělý život i sbírku jízdenek – a vylíčil jej jako tragikomickou figurku.
Pro Williama to byla rána. Léta se světu vyhýbal a teď stál opět pomyslně nahý na veřejnosti. Rozzuřilo ho to. Sidis New Yorker zažaloval za narušení soukromí a pomluvu. Chtěl zpět svou důstojnost.
Spor se vlekl několik let a dostal se až k federálnímu odvolacímu soudu. Verdikt? Hořkosladký. Soud uznal, že časopis možná zveřejnil nepravdy, ale zároveň rozhodl, že někdejší „zázračné dítě“ zůstává veřejně známou osobou, a musí proto strpět větší míru pozornosti. Jinak řečeno – Sidis si svou genialitou a slávou v dětství vysloužil doživotní ztrátu plného soukromí. Bylo to poprvé, co americké soudy formulovaly hranice mezi svobodou tisku a právem na soukromí bývalých celebrit.
Pro Williama to ale bylo slabé vítězství. V roce 1944 nakonec přistoupil na mimosoudní vyrovnání a získal jen symbolických 3000 dolarů – částku, která sotva pokryla jeho právní výdaje. Víc než peníze ho ale trápila hořkost. Svět se o něj nezajímal, dokud se mu mohl vysmát. Sidis opět pocítil, že jeho jméno už nežije vlastním životem a že minulost nelze setřást.
Téhož roku, co vyhrál svůj soudní spor, se naplnila i jeho životní pouť. V červenci 1944 se William James Sidis zhroutil ve svém pokoji v bostonské čtvrti Brookline – jeho bytná ho objevila v bezvědomí po těžkém mozkovém krvácení. Lékaři už nemohli nic dělat. Sidis zemřel 17. července 1944 ve věku pouhých 46 let.
Co se dělo v duši člověka, jehož IQ mělo dosahovat hodnot kolem 250 bodů, ale který nakonec vedl život účetního na okraji společnosti? Někteří životopisci se domnívají, že William trpěl duševní chorobou – dobové zdroje mluví o schizofrenii, moderní odborníci zase spekulují o poruše autistického spektra.
Možná byl „jiný“ způsobem, kterému začátek 20. století nedokázal rozumět. Jisté je, že tlak slávy a očekávání mu vzal to nejcennější: možnost být sám sebou. Od dětství byl projektován do rolí – geniálního zázraku, rebela, ztroskotance – až se raději zřekl veškerých rolí i ambicí.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/William_James_Sidis
https://www.damninteresting.com/the-rise-and-fall-of-william-j-sidis/
https://www.lifee.cz/vysoke-iq-jako-prokleti-william-james-sidis-byl-nejchytrejsi-clovek-na-svete-presto-zemrel-jako-chudy-urednik-ve-46-letech-775ab
https://www.dotyk.cz/magazin/william-james-sidis/
https://www.stoplusjednicka.cz/index.php/nejchytrejsi-clovek-historie-mel-iq-270-kdo-byl-william-james-sidis
