Článek
Milan Moučka se narodil 3. června 1922 v obci Studená na Vysočině. Byla to chudá vesnická rodina – jeho otec byl obchodní cestující, matka švadlena, a dvě světové války dělily jejich život na předtím a potom. Milan vyrůstal v době, kdy chudoba nebyla jen slovo v novinách, ale každodenní realita.
Šel se vyučit truhlářem, řemeslo v rukou, a dospíval právě ve chvíli, kdy Evropu pohltilo nacistické temno. Měl teprve sedmnáct let, když se rozhodl bojovat proti okupantům způsobem, který mohl mladý kluk ze zapadlé vísky zvládnout: roznášel ilegální Rudé právo, komunistický odbojový tisk.
Věřil v ideály spravedlnosti pro chudé a v nové zřízení, které po válce vymete bídu z chalup, jakou byla ta jejich. Gestapo si pro něj přišlo v roce 1941. Devatenáctiletý mladík skončil v nacistickém vězení – za čin, který sám považoval za hrdinství. Trest nebyl nejvyšší jen díky jeho mládí: dostal dva roky žaláře.
Téměř rok strávil na samotce, o hladu a ve tmě, a zbytek trestu ho deportovali na nucené práce v Německu. Každodenní realitou se stala bolest. Pokud mu rodina poslala balíček s jídlem či oblečením, dozorci jej za trest uvrhli do ještě přísnějšího režimu – i takové drobnosti byly důvodem k šikaně.
Válka a vězení ho naučily násilí. Pochopil, jaké to je, když silnější ruka rozhoduje o životě a důstojnosti. A možná v té temnotě jeho mládí začala klíčit semínka nelítostnosti, která později vyrašila. Když v květnu 1945 válka skončila, vrátil se domů drobný vyhublý muž s odhodláním nikdy už nedopustit, aby zlo vítězilo.
Svoboda přišla ruku v ruce s revolucí. Tři roky strávené v nacistickém vězení v něm vypěstovaly nenávist k utlačovatelům a víru v komunistickou budoucnost. Hned po osvobození se stal členem Komunistické strany Československa. A ještě v květnu 1945 – ve svých třiadvaceti – nastoupil k bezpečnostním složkám nového režimu.
Mladý truhlář v uniformě SNB cítil, že teď on bude tím, kdo ochrání prosté lidi před „nepřáteli“. Tušil tehdy, kým se stane? Chtěl bránit nový pořádek – ale jakou cenu byl ochoten zaplatit?
Kariéra v režii strachu
Poválečné Československo nabízelo chudým klukům jako on rychlý vzestup, pokud měli správný původ a neochvějnou věrnost straně. Moučka ji měl. Už v roce 1946 se stal zástupcem přednosty Zemského odboru bezpečnosti v Brně – vysoká funkce pro čerstvě vyučeného truhláře.
Byl ambiciózní a přesvědčený, že účel světí prostředky. Po komunistickém převratu v únoru 1948 ho pověřili citlivými úkoly v terénu: působil na oblastních úřadovnách StB v Jihlavě a Znojmě. Zájmy strany začínaly vítězit nad zákony. A mladý důstojník bezpečnosti se tím netrápil – naopak, rychle se učil, jak ohnout lidskou vůli.
Od srpna 1948 pracoval ve zvláštním oddílu StB zvaném odbor BA. Pod nevinným slovem instruktáž se skrývalo školení nových příslušníků i dozor nad těmi zkušenějšími. Moučka nepatřil mezi tiché úředníky, kteří by se ztráceli v papírech.
Vynikal horlivostí. Jeho podřízení později vzpomínali, že to byl právě on, kdo jako jeden z prvních začal při výsleších systematicky uplatňovat násilí. Mladý vyšetřovatel si osvojil metody, jak zlomit člověka – a neváhal je učit dál.
Zavedl prý dokonce krutou soutěživost: podřízení se měli předhánět, jak dlouho vydrží vyslýchat vězně bez přerušení. Čtyřicet dní nepřetržitého výslechu – takový rekord se zapsal do temných análů, výsledek nelidské hry o výdrž mučitelů i obětí. Vyslýchaní nesměli spát, klečeli nebo stáli, dokud se nezhroutili. Peklo mělo nová pravidla a Milan Moučka nad ním bděl.
Jeho hvězda strmě stoupala. V pouhých sedmadvaceti letech už velel celému kraji: na jaře 1949 byl jmenován krajským velitelem StB v Uherském Hradišti. Tamní věznice už před jeho příchodem proslula brutalitou vůči politickým vězňům. Jména jako Alois Grebeníček či Ludvík Hlavačka – vyšetřovatelé, kteří tam týrali zatčené elektřinou a bitím – se stala synonymem zla.
Teď k nim přibyl Moučka. Tloukl, mučil, vyžíval se v týrání všeho druhu, píše se v jedné vzpomínce. V malém pohraničním městě vládl strach. Ale ctižádostivý velitel se v provincii dlouho nezdržel – ještě na podzim 1949 přišel rozkaz k povolání do Prahy. Jeho nadřízení věděli, proč: v hlavním městě se chystal proces, který měl otřást republikou a vystrašit celý národ.
„Ona nic nepopírala…“
Na sklonku roku 1949 přebírá škpt. Milan Moučka velení jedné ze dvou elitních vyšetřovacích skupin StB v Ruzyňské věznici. Má pouhých osm tříd školy a žádné právnické vzdělání, ale to nevadí – má fanatické odhodlání.
Zatímco druhá skupina pod vedením Bohumila Doubka se zaměřuje na nepřátele uvnitř strany (tedy na „zrádné“ komunisty), Moučka dostává na starost všechny ostatní protistátní živly. Mezi jeho svěřence patří kněží, sedláci, demokraté, studentky, kdokoliv, kdo se režimu znelíbí. A především jedna žena, která se stane nejznámější obětí komunistické zvůle: dr. Milada Horáková.
Když Moučka v listopadu 1949 přebírá vyšetřování Horákové a jejích spolupracovníků, případ už běží – ale on mu vtiskne nejtvrdší možnou podobu. Tato bývalá národní socialistka a bojovnice za práva žen je pro režim ideálním terčem: symbolická figura, na které chtějí ukázat svou sílu.
Vyšetřovatelé mají za úkol vyrobit monstrproces, zdání spravedlivého soudního přelíčení, ve skutečnosti pečlivě zrežírovanou popravu nepohodlných. Vězně navštěvují sovětští poradci, kteří učí české kádry „správným“ metodám – jak si vymýšlet obvinění, jak sepisovat přiznání, která obvinění nikdy nevyslovili. Sedmadvacetiletý Moučka se v těch poradcích zhlédne.
Je dychtivým žákem. Když mu soudruzi z SSSR ukazují, jak se závěrečné protokoly mohou napsat bez účasti vyslýchaného a ten se je pak jen nazpaměť naučí a před soudem odříká, Moučka naslouchá. Právě tak bude vyroben proces s Horákovou: vina je dána předem, teď je třeba zlomit lidi, aby ji odříkali veřejně. Vězni nesmějí spát, vyslýchají se dny a noci v kuse.
Sami nesmějí sedět ani na chvíli – celou dobu stojí, dokud se nehroutí vysílením. Jakýkoli projev vzdoru je trestán: stačí zaváhání v odpovědi a přijde zákaz jídla, zákaz návštěvy toalety, temnice na několik dnů. Svěrací kazajky a gumové rukavice – i takové „pomůcky“ se v Ruzyni používají, aby z vězňů dostali podpisy na hotová doznání.
Jeden z vězňů musel mít svěrací rukavice celé tři měsíce. Těla i duše vězňů jsou systematicky ničeny. Moučka tomu všemu velí. Hodnotí své podřízené podle toho, kolik hodin v kuse vydrží někoho vyslýchat. Je chladný a neústupný. Nepřiznáš se? Dobře ví, jak docílit, aby sis vinu rozmyslel.
Milada Horáková patřila k těm, kdo se zlomit nenechali. Později o ní Milan Moučka pronesl zvláštní větu: „Ona nic nepopírala, ona to jenom vysvětlovala ze svého hlediska a tvrdila, že je to správné. Že my komunisté postupujeme nesprávně a proti zájmu lidí.“
V této trpké poznámce vyšetřovatele je slyšet frustrace. Horáková před ním neprosila o milost, neodvolávala své postoje – naopak mu do očí říkala, že on stojí na špatné straně dějin. Po měsících týrání sice nakonec podepsala naučené věty, ale nikdy se vnitřně nezlomila. Nepokořili ji. A to Moučku dráždilo.
V červnu 1950 stanulo ve vykonstruovaném procesu „Horáková a spol.“ před soudem třináct obžalovaných. Moučka seděl mezi veřejností v soudní síni – ne jako obžalovaný, ale jako ten, kdo připravil jeviště. Padly čtyři rozsudky smrti a další dlouholeté tresty.
Milada Horáková byla oběšena 27. června 1950 v pankrácké věznici. Tři další muži s ní. Ještě mnoho let poté se budou lidé ptát: muselo se to stát? A kdosi v Haló novinách dokonce o půl století později napíše: „Proces s Miladou Horákovou nebyl vykonstruovaný.“ Onou redaktorkou bude Miroslava Moučková, dcera vyšetřovatele, který Horákovou na šibenici dostal. Dějiny jsou někdy mrazivě paradoxní.
Horákovou následovala celá vlna dalších procesů. Kdo si myslel, že se komunisté zastaví u jednoho exemplárního případu, mýlil se. Po Horákové přišly procesy na venkově s údajnými vesnickými boháči, přišla likvidace protikomunistické odbojové skupiny Světlana, přišly církevní procesy s biskupy Janem Zelou a Jánem Vojtaššákem.
V roce 1952 proběhl dokonce monstrproces uvnitř strany – proces s „vlastizrádcem“ Rudolfem Slánským a jeho spolupachateli, v němž umírali komunisté rukou jiných komunistů. I na tomto šíleném představení se Milan Moučka podílel.
Nepřátelé byli všude – za hranicemi i mezi vlastními soudruhy, jak se to zrovna hodilo. A vyšetřovatelé jako on ochotně posloužili.
„Byl jsem mladý a nezkušený…“
Jenže i kov nejvěrnější časem rezaví. Na začátku roku 1953 povýšili Milana Moučku do funkce náčelníka vyšetřování StB – tedy na úplný vrchol vyšetřovacího aparátu. Byl uprostřed orgií komunistického běsnění a patřil k těm, kdo měli na rukou krev nevinných.
Ale už za pár let se situace začala měnit. Po smrti Stalina a Gottwalda přišlo jisté uvolnění poměrů, a dokonce i v samotné StB se potichu bilancovaly excesy z počátku 50. let. Nad Moučkovými gestapáckými metodami se prý museli zamyslet i nadřízení soudruzi. Za zavřenými dveřmi se připravovala obětní obnova tváře strany – několik nejhorlivějších vyšetřovatelů mělo být potrestáno, aby se režim navenek očistil.
V dubnu 1956 byl Milan Moučka náhle odvolán z funkce a zbaven služby. Oficiálně se konstatovalo, že se dopustil při práci chyb – což byla velmi mírná formulace pro roky mučení, která vedl. Soudruzi situaci vyřešili po svém: daleko od veřejnosti proběhl stranický pohovor s Moučkou. On před komisí poprvé otevřeně vypovídal o nelidských metodách, které používal.
Nepopíral nic – věděl, že záznam zůstane pod zámkem jako interní tajemství. Mluvil tichým hlasem a žádal shovívavost: „Cítím spoluodpovědnost a vinu za to, co se v období mé činnosti ve vyšetřování nesprávného a špatného stalo. Domníval jsem se ale, že metody, které byly uplatňovány vůči vyšetřovaným k doznání, jsou správné. Zvažte, že jsem nastoupil k bezpečnosti jako mladý a nezkušený člověk…“.
Byla to zvláštní směsice přiznání a omluv. Ano, děly se hrozné věci – ale on prý nevěděl, že jsou špatné. Byl mladý, vedli ho k tomu, myslel, že jedná správně.
Strana byla shovívavá. Místo cely ho čekal zlatý padák. Nenápadně ho „uklidili“ do civilu, rovnou na lukrativní post: stal se vedoucím oddělení mezinárodních vztahů ve státním podniku Závody průmyslové automatizace. Co tam truhlář bez vyššího vzdělání mohl dělat?
Moučka dostal důtku a odešel od policie – to bylo celé jeho „potrestání“. Nadále pobíral vysoký plukovnický důchod a těšil se všem výsadám prominenta. Na prsou měl řadu řádů a medailí, kterými ho režim za věrné služby poctil. Nechyběl Řád 25. února 1948 (udělený už v roce 1949) nebo Řád práce. Měl krev na rukou, ale systém ho dál chránil. Musíme si pomáhat, soudruzi! – dalo by se s hořkostí říct jeho příběhem.
Léta šla dál. Z bestie, jíž se třásli vězni, se stal pán v obleku, kterého na ulici nikdo nepoznával. Doma měl rodinu: manželku a dvě dcery. V soukromí prý miloval jezevčíky a ke svým blízkým uměl být laskavý – aspoň tak ho později líčila jeho starší dcera Miroslava.
Je paradoxem, že právě Miroslava Moučková se dala na dráhu novinařiny a celý život pak hájila to, co její otec páchal. V předvečer 17. listopadu 2004, k výročí pádu komunismu, si v Haló novinách povzdechla nad „falzifikací historie“ a jak prý po 1989 došlo k rozkradení země.
Málokdo z čtenářů tušil, že tahle redaktorka je dcera muže, který historii falzifikoval v krvavých procesech. Ještě před pádem režimu stihla Miroslava vést komunistický deník Mladá fronta a po roce 1989 se stala šéfredaktorkou Haló novin. V roce 2006 ji poslanci dokonce zvolili do Rady České tiskové kanceláře. Prominentní dcera prominentního otce. Svého otce prý obdivovala a v knize, kterou o něm sepsala, se rozplývala nad tím, jak něžně se uměl chovat ke psům.
Druhá dcera však takové štěstí neměla. Byla pravým opakem sestry – údajně se s tátou nestýkala, snad mu i vyčítala jeho minulost. Ale právě ona, nevinná, doplatila nejhůř. Když jí bylo deset, v první polovině šedesátých let, stala se obětí strašlivého zločinu. Skupina bývalých vězňů – zřejmě kriminálních, které kdysi Moučka také vyslýchal – si na ní vybila zlost.
Hromadně ji znásilnili jako akt pomsty vůči jejímu otci. Tehdy snad poprvé Milan Moučka pocítil, jaké to je, když trpí bezbranný a vy nemůžete nic dělat. Holčička přežila, ale uvnitř jako by dál umírala. Z psychického šoku se nikdy nevyléčila. Žila s temnotou v duši ještě patnáct let – a pak zemřela, v pouhých pětadvaceti.
Zúčtování, které nepřišlo
Historie se někdy hýbe pomalu. Po sametové revoluci roku 1989, kdy padla diktatura, se zdálo, že alespoň teď dojde na spravedlnost. Za zločiny komunistických vyšetřovatelů však nepadlo mnoho trestů – a pokud ano, přicházely pozdě. Milan Moučka žil po celý zbytek života poklidně.
Jeho jméno se sice občas objevovalo v tisku, začaly ho zajímat instituce mapující zločiny komunismu, ale on sám se jakékoliv pozornosti vyhýbal. Žil v panelovém domě na dohled od ruzyňské věznice – od místa, kde kdysi vládl strachu.
Jenže dějiny nezapomněly. V devadesátých letech prošetřoval Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu všechny dostupné svědectví o Ruzyni a Horákové a navrhl, aby byl Moučka obžalován pro zneužití pravomoci a těžkou újmu na zdraví. Pražské státní zastupitelství však stíhání zastavilo – úřední šiml konstatoval, že skutek byl amnestován už roku 1960 prezidentem Novotným a zbytek že je promlčen.
A tak vyšetřovatel, který poslal na smrt čtyři lidi a stovky dalších připravil o roky života, unikl soudu. Ještě v roce 2006 nadřízení z Nejvyššího zastupitelství zvažovali, zda jeho činy nelze kvalifikovat jako zločin proti lidskosti, na který se amnestie ani promlčení nevztahují. Jenže závěr zněl: nikoli, toto označení se na případ nevztahuje. A tak spravedlnost zaspala.
Rok 2008 přinesl přelom: bývalá prokurátorka procesu s Horákovou, Ludmila Brožová-Polednová, byla odsouzena k šestiletému vězení (v devadesáti letech!) jako poslední souzený aktér tohoto zločinu. Hned další na řadě měl být Milan Moučka. Jenže k soudu už ho nepřivedli. Zemřel v roce 2009 – ve svých 87 letech, doma, s vyznamenáními schovanými v šuplíku. Trestu unikl.
Zdroje:
https://www.lifee.cz/trendy/bratr-slavneho-herce-moucky-estebak-ktery-se-podilel-na-vrazde-horakove_84245.html
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/tyran-moucka-chtel-od-horakove-priznani-od-trestu-jej-zachranila-smrt.A091026_1278958_domaci_taj
https://www.tyden.cz/tema/smutne-uspesna-komunisticka-rodina_642.html
https://www.ustrcr.cz/data/pdf/pamet-dejiny/pad1204/066-075.pdf
https://www.respekt.cz/tydenik/2003/9/kat-milady-horakove-zije?srsltid=AfmBOopUwBxXp5ywfuh0MtGye7Y9iV5CyVJtptK6rHHk7×fzEqdW_HXQ
https://ibadatelna.cz/cs/slovnik/milan-moucka
