Článek
„Rozumné a nejschůdnější.“ Tak v dubnu 1984 označil Václav Havel v dopise interrupci. Psal psychoterapeutce Jitce Vodňanské, se kterou tehdy měl vztah a která s ním na jaře toho roku otěhotněla. Bylo jí devětatřicet let.
Vodňanská se rozhodla pro potrat. Stejně jako ostatní ženy v Československu ale nemohla jen tak zajít k lékaři. Musela s žádostí před interrupční komisi. Havel s ní nešel. Omluvil se tím, že mu na Hrádeček mají přivézt trámy a další materiál na stavbu. Interrupčními komisemi prošly v letech 1958 až 1986 statisíce žen. Vodňanská byla jednou z nich.
Zákon o potratech
Až do konce padesátých let byl potrat v Československu trestný. Lékař ho směl provést jen tehdy, když těhotenství ohrožovalo zdraví nebo život ženy, případně hrozila vážná dědičná choroba dítěte. Ženy, které dítě nechtěly, si musely poradit samy. Antropoložka Vivian Šefrna popsala, co ženy zkoušely už za první republiky. Skákaly, zvedaly těžká břemena, pily odvary z jalovce. Jiné vyhledaly porodní bábu nebo muže, který se na potraty specializoval, protože byl levnější a bližší než lékař.
Za dokončený potrat hrozil ženě rok až pět let vězení. Podle odhadů, které Šefrna cituje, se tehdy ročně provádělo 70 až 350 tisíc nelegálních potratů. Při krvácení, sepsi nebo zánětu mnoho žen zemřelo.
Situaci změnil zákon č. 68/1957 Sb. o umělém přerušení těhotenství, který Národní shromáždění schválilo 19. prosince 1957. Potrat byl nově možný nejen ze zdravotních důvodů, ale také z „jiných důvodů hodných zvláštního zřetele“. O každé žádosti ale musela rozhodnout komise. Zákrok bylo možné provést jen do dvanáctého týdne těhotenství a jen v nemocnici. Ze závažných zdravotních důvodů existovaly výjimky.
S novým zákonem přišla i úplná statistika. Potraty se sice evidovaly už od roku 1953, ale podle Českého statistického úřadu byla tehdejší čísla neúplná, protože mnoho zákroků se provádělo načerno. Spolehlivé údaje existují až od roku 1958.
V původních komisích zasedali dva zdravotničtí pracovníci a jedna laická členka. Od roku 1963 se poměr změnil na jednoho lékaře a dva laiky.“. Předsedou byl poslanec národního výboru, dalším členem zástupce okresní populační komise a třetím lékař, zpravidla přednosta gynekologického oddělení.
Žena se nejdřív musela obrátit na přednostu ženského oddělení nemocnice v okrese, kde bydlela, pracovala nebo studovala, a sdělit mu důvod své žádosti. Do jiného okresu, kde ji nikdo neznal, jít nemohla.
Socioložka Radka Dudová ze Sociologického ústavu Akademie věd popisuje, jak celý postup vypadal. Žena podala žádost, osobně předstoupila před komisi, vyslechla poučení a zaplatila poplatek. Komise přitom nebyla jen poradním orgánem. Měla konečné slovo a byla napojená na politické orgány, takže stát přes ni mohl ovlivňovat, kolik potratů se povolí.
Mezi uznávané důvody patřil pokročilý věk ženy, smrt nebo invalidita manžela, rozvrat rodiny, ohrožení životní úrovně, těhotenství po znásilnění nebo skutečnost, že žena už vychovává nejméně tři děti. Dalším důvodem byla „obtížná situace neprovdané ženy“. Ta se podle socioložky Kateřiny Liškové, která se sexualitou v socialistickém Československu zabývá, netýkala jen svobodných žen. Platila i pro ženy, které nebyly vdané za otce dítěte.
Soud lidu
Gynekolog a sexuolog Radim Uzel zažil komise z druhé strany stolu. V roce 2011 na ně zavzpomínal v deníku Právo. Nejvíc si pamatoval laické členky. Podle předpisu měla být jednou z nich žena z lidu, nejlépe matka více dětí.
Podle Uzela se některé z těchto žen na zasedání těšily celý týden. Jednání komise přirovnal k „revolučnímu tribunálu“, před kterým ženy, které nechtěně otěhotněly, stály v ponižující situaci. Byl přesvědčen, že matka několika dětí nemohla nestranně posoudit žádost svobodné nebo opuštěné dívky.
Uzel vzpomínal i na to, že laičtí členové často nedodržovali mlčenlivost, které se tehdy říkalo lékařské tajemství. Zvlášť v menších městech se pak mezi lidmi šířily intimní podrobnosti o tom, jak k otěhotnění došlo.
Lišková upozorňuje, že pro ženy bylo velmi nepříjemné mluvit o intimních věcech před cizími lidmi. V malých městech to podle ní mohlo být ještě horší. U stolu totiž často seděli lidé, kteří ženu znali.
Komise mohla na jednání přizvat muže, který podle ženy těhotenství způsobil. Pokud se za otce označil jiný muž než manžel, mohla komise uznat obtížnou situaci a potrat povolit. Na potrat tak mohla jít i žena, která otěhotněla při nevěře.
Radim Uzel si pamatoval, že kolem toho vznikla zvláštní živnost. Mladí muži za úplatek před komisí dosvědčili, že s žadatelkou měli pohlavní styk. Jednoho z nich Uzel vídal u stejné okresní komise pravidelně, i několikrát do roka. Pokaždé s jinou ženou.
Povolení až za 800 korun
Za normalizace pravidla přitvrdila. Vyhláška ministerstva zdravotnictví č. 71/1973 Sb. zavedla poplatek. Pokud komise povolila potrat z jiných než zdravotních důvodů, stanovila příplatek na ošetřovací náklady ve výši 200 až 800 korun. Průměrná měsíční mzda tehdy činila něco přes dva tisíce korun. Podle Českého statistického úřadu vyhláška zpřísnila podmínky zejména pro vdané ženy.
Vyhláška zároveň stanovila, že komise může přizvat muže, který podle ženy otěhotnění způsobil. U dívek a chlapců mladších osmnácti let mohla pozvat i jejich rodiče. Na Slovensku navíc obdobná vyhláška ukládala lékařům povinnost hlásit Veřejné bezpečnosti případy, kdy zjistili, že těhotenství bylo přerušeno v rozporu s předpisy.
Opakovaný potrat do dvanácti měsíců od předchozího komise zpravidla nepovolovala. Novela z roku 1980 zavedla výjimky. Ženě, která vychovávala nejméně tři děti, mohla komise další potrat povolit, pokud od předchozího uplynulo aspoň šest měsíců.
Vodňanská komisí prošla a potrat podstoupila. V srpnu 1984 jí Havel napsal, že by byl rád, kdyby dítě bylo. To už ale bylo pozdě. „Svoji šanci jsme promarnili,“ napsala Vodňanská po letech. Potratu podle svých slov litovala.
Otec dítěte, které se nenarodilo, byl o pět let později, 29. prosince 1989, zvolen prezidentem republiky. Vodňanská se k Havlovi a k celému vztahu veřejně vrátila až po jeho smrti, když v roce 2018 vydala knihu Voda, která hoří.
Devět z deseti
Většinu žádostí komise schválily. Podle údajů, které uvádí Magazín Paměti národa, prošlo v roce 1965 celkem 91,9 procenta žádostí, v roce 1982 to bylo 94,8 procenta. Žena, kterou komise odmítla, se mohla odvolat ke krajské komisi. To znamenalo další jednání a další týdny čekání. Lhůta dvanácti týdnů přitom běžela dál.
Stát dokonce hlídal, aby komise v některých okresech nebyly příliš přísné. Lékaři věděli, že žena, která neuspěje legální cestou, si často nechá potrat provést nelegálně. Podle dobových zpráv Státní populační komise klesl po legalizaci počet úmrtí žen po nelegálních zákrocích na pětinu.
Počet legálních potratů přitom rychle stoupal. V roce 1957 se v českých zemích evidovalo necelých 28 tisíc potratů všeho druhu. V roce 1961 bylo jen umělých přerušení těhotenství přes 70 tisíc. Přispěla k tomu i špatná dostupnost antikoncepce. Mnoho párů se spoléhalo na počítání neplodných dní nebo přerušovanou soulož.
V osmdesátých letech sílila kritika komisí. Ženy si stěžovaly na ponižující postup, lékaři upozorňovali, že schvalování celý proces zdržuje.
Česká národní rada 20. října 1986 schválila zákon č. 66/1986 Sb. o umělém přerušení těhotenství. Ten interrupční komise zrušil. Od 1. ledna 1987 mohla žena požádat o potrat do konce dvanáctého týdne těhotenství přímo u lékaře, bez komise. Zákon z roku 1986 platí s úpravami dodnes.
Zdroje:
https://www.echo24.cz/a/SApNA/odhaleny-havel-muz-ktery-se-nemohl-rozhodnout
https://www.novinky.cz/clanek/zena-vztahy-a-sex-radim-uzel-kdyz-vira-nebo-emoce-brani-v-objektivite-79482
https://magazin.pametnaroda.cz/serialy/zivot-za-totace/udernice-druha-smena-a-potratove-komise-emancipace-zen-zasocialismu
https://wave.rozhlas.cz/zeny-pred-komisi-jak-o-interrupcich-rozhodovali-soudruzi-9428906
https://www.blesk.cz/clanek/celebrity-ceske-celebrity/548951/tajemstvi-milenky-vaclava-havla-jitky-vodnanske-otehotnela-a-musela-na-potrat.html
https://www.irozhlas.cz/zpravy-domov/pokusy-o-interrupce-prvni-republika-snaha-o-legalizaci-vivian-sefrna_2503111741_har
https://www.soc.cas.cz/cz/publikace/interrupce-v-ceske-republice-zapas-o-zenska-tela
https://csu.gov.cz/produkty-archiv/4028-04–uvod
