Článek
V mládí měl al-Hakam pověst muže, kterého ženy příliš nezajímaly. Dvořané si šuškali, že srdce chalífy tíhne spíše k mužům nebo že ho více vzrušují knihy nežli šepoty konkubín.
Osud vládce a říše si ale žádal potomka. A tak v části rozsáhlého paláce, skryté očím veřejnosti, vznikl harém – místo přepychu, ticha a zoufalství, kde stovky žen čekaly na rozmar jediného muže.
Madinat al-Zahra, pohádkové palácové město, které al-Hakamův otec vybudoval u Córdoby, bylo chloubou andaluského chalífátu. Okázalé sály zdobené zlatem, zahrady plné květin a fontán, knihovny čítající statisíce svazků vědění– to vše symbolizovalo tzv. islámský zlatý věk.
Uprostřed té nádhery se však nacházelo i tajné křídlo, do nějž běžný smrtelník nesměl vstoupit. Za vyřezávanými cedrovými dveřmi a mramorovými mřížemi žily stovky dívek a žen, pečlivě střežené oddílem černých eunuchů.
Byly to osobní konkubíny chalífy, jeho soukromý harém čítající prý přes tisíc žen. Každá z nich měla jediný úkol: kdykoli být k dispozici panovníkově touze a porodit mu děti, pokud možno syny. V tomto uzavřeném světě neexistovalo „ne“ – odpor byl nemyslitelný a trestal se bitím, žalářem nebo smrtí.
Ze starých kronik víme, že už al-Hakamův děd, proslulý chalífa Abd ar-Rahmán III., neváhal nechat popravit dvě konkubíny za pouhé odrecitování nepatřičných veršů a další mladé otrokyni přikázal přiložit na tvář rozžhavenou svící, když odmítla jeho rozkazy.
Podle andaluského historika Ibn Hazma byly ženy v harému al-Hakama II. převážně cizinky. Do Córdoby se dostaly nedobrovolně – buď jako válečná kořist, nebo je na tržištích s otroky kupovali vyslanci chalífy.
Mnohé pocházely z dalekých zemí: slovanské dívky ze severní Evropy (arabsky saqaliba), krásky z berberských kmenů severní Afriky i tmavé dívky ze subsaharských oblastí. Tyto zajatkyně často ještě neměly ani vlastní rodinu, byly to dospívající děti vytržené z náruče rodičů.
Každá dostala v harému nové jméno – nejčastěji arabské, protože drsně znějící cizí jména u dvora nechtěli slyšet. Z děvčat z vesnic se tak stávaly Najmy, Zahray, Laily… Jejich minulost byla vymazána. Od chvíle, kdy vešly za bránu paláce, přestaly patřit samy sobě.
Pomník Al-Hakama II. v Córdobě (Španělsko). Nachází se na Campo Santo de los Mártires a byl slavnostně odhalen 1. října 1976
Islámské právo raného středověku dovolovalo muslimským vládcům i vojákům brát si nevolnice jako sexuální konkubíny. Korán tyto ženy označuje eufemisticky jako „to, co vaše pravice vlastní“ (arabsky mā malakat aymānukum). Na rozdíl od manželek neměly konkubíny postavení legitimních partnerů, ale současně nebyly chráněny žádnou svatební smlouvou.
Byly to otrokyně se zvláštním účelem. Jejich pán s nimi směl volně nakládat. Naoko šlo o snahu ušetřit zajatkyni po válce potupného strádání – ve skutečnosti se tím ale legalizovalo sexuální otroctví. Někteří pozdější autoři sice tvrdili, že islámská praxe konkubinátu byla mírnější než zvyk prodávat ženy do nevěstinců v křesťanské Evropě, realita však byla krutá.
Konkubína se nemohla rozhodnout, s kým a zda vůbec bude intimně žít . Její „povinností“ bylo být kdykoli k mání. Pokud odmítla, čekal ji trest, často definitivní. Jedinou útěchou byly výjimečné právní ústupky: když konkubína porodila svému pánovi dítě, získala titul umm walad – „matka dítěte“ – a nemohla být už prodána na trhu.
Obvykle pak zůstala v paláci natrvalo a po chalífově smrti bývala propuštěna na svobodu. Ani narození dítěte ale neznamenalo skutečnou svobodu: šlo jen o to, že matku potenciálního následníka už nešlo prodat na trhu dál.
V harému al-Hakama II. sloužily ženy především k zajištění pokračování dynastie a také jako živá měna pro diplomatické dohody. Historické prameny uvádějí, že chalífa měl jediného legitimního syna, Híšáma II., narozeného roku 966. Jeho matkou byla konkubína jménem Subh, původem křesťanka z dalekého Baskicka.
Původním jménem se nazývala Aurora – i ona byla jako dívka unesena a odvedena do Córdoby, kde posloužila mocenským zájmům. Stala se nejoblíbenější ženou v harému a chalífa jí dokonce dovolil status manželky. Narodili se jí dva synové, z nichž však první zemřel jako dítě.
Dvorské klepy ovšem naznačovaly, že al-Hakam si k ní cestu našel jen díky zvláštní přetvářce: Subh prý nosila krátce střižené vlasy a oblékala se do mužských šatů, aby chalífu zaujala. Ať už to bylo jakkoli, historie ji zapsala jako jednu z mála konkubín, které dokázaly proměnit svou bezmoc v moc. Jenže na každou Subh, jež porodila syna a stanula po boku vládce, připadaly stovky dalších žen, které takové štěstí neměly.
Harém fungoval jako přísná hierarchie. Ženy, jež opakovaně neotěhotněly nebo chalífa omrzely, čekal neveselý osud: buď byly přesunuty do ústraní paláce, nebo potají prodány jinam. Jejich místo zaujaly nové dívky. Naopak ty, které se chalífovi zalíbily a porodily mu zdravé dítě, povýšily – dostaly vlastní komnaty, služebnictvo a někdy i titul manželky.
Jejich synové mohli pomýšlet na trůn a ony samy na relativní bezpečí. V harému se tak ženské lůno stalo doslova nástrojem politické moci. Hodnota otrokyně byla přímo úměrná její plodnosti.
Tento systém nebyl žádnou anomálií omezenou na al-Hakama II. Stejné pořádky panovaly i v jiných muslimských říších. Na dvorech abbásovských chalífů v Bagdádu, osmanských sultánů v Cařihradu či mezi vládci indických Mughalů existovaly rozsáhlé harémy plné otrokyň, jejichž těla měla sloužit rozkoši a zejména reprodukci elit.
Al-Hakam II. zůstává v učebnicích oslavován jako vzdělaný panovník, který podporoval vědu a umění. Zanechal po sobě rozšířenou Velkou mešitu v Córdobě a největší knihovnu tehdejší Evropy.
Jeho obří harém nebyl místem pohádkové lásky ani smyslného luxusu, ale spíše vězením v hedvábí, kde se na rozkaz rodilo a umíralo. Dějiny rády zapomínají na temné stránky slavných vládců.
Zdroje:
https://en.wikipedia.org/wiki/Subh_of_C%C3%B3rdoba
https://en.wikipedia.org/wiki/Al-Hakam_II
https://joanfallon.co.uk/2018/04/27/what-was-like-to-be-a-concubine-of-the-royal-harem-in-moorish-spain/
