Článek
Reichelt se v Paříži úspěšně živí šitím luxusních šatů, ale večer co večer spřádá odvážný plán: vymyslet padákový oblek, který by mohli letci nosit přímo na sobě a v případě nouze s ním bezpečně sletět zpátky na zem. Není sám, kdo to zkouší – Francouzský Aéro-Club dokonce vypsal odměnu 10 000 franků pro vynálezce lehkého padáku do 25 kg. První Reicheltovy pokusy proto míří tímto směrem. Odkládá krajky a hedvábí svého salónu a pouští se do šití prototypů ze silné bavlny a pogumovaného hedvábí.
Reicheltův padákový oblek se od klasických padáků liší. Má to být nositelný oděv s roztažitelnými „křídly“ a plachtami při pádu – něco jako prapředek dnešního wingsuitu neboli létacího obleku. První verze ale dopadají neslavně. Oblek zpočátku váží neuvěřitelných 70 kg a rozložená plocha činí jen 6 m².
Krejčovské figuríny navlečené do tohoto monstrózního kabátu po vyhození z okna padají k zemi jako kámen. Reichelt však nepolevuje. Postupně nahrazuje pevné rámy lanovými popruhy a redukuje váhu obleku. A skutečně – jeden z experimentů v létě 1911 naznačí naději. Z pětipatrové výšky se figurína snese pomaleji a měkce přistane na dvoře.
To je přesně ta jiskra, kterou Franz potřebuje. Je přesvědčen, že jeho nápad funguje, jen potřebuje větší výšku. Začne proto naléhat na úřady, aby mu dovolily velkolepý test na nejvyšší možné „laboratoři“ té doby – Eiffelově věži.
Po měsících byrokratických tahanic pařížská policie v zimě 1912 nakonec souhlasí. Ovšem má to háček: povolení platí jen pro pokusy s figurínou. Franz Reichelt ale v hloubi duše nikdy nepochyboval, že skákat bude on sám. Hodlá všem pochybovačům jedním odvážným skokem zavřít ústa.
Ráno pod věží
Je nedělní mrazivé ráno 4. února 1912. Pod Eiffelovou věží se schází menší dav zvědavců, mezi nimi na třicet novinářů, fotografů a dokonce dva kameramani. Franz Reichelt přijíždí už v 7 hodin, na sobě svůj bizarní padákový oblek připomínající nemotorný plášť s kapucí. Na první pohled vypadá jen o trochu objemnější než běžné šaty, když je složený.
Reichelt se před publikem naparuje vynálezem jako herec před premiérou. S úsměvem pózuje fotografům a rozhazuje rukama, aby ukázal, jak se látkové klapky jeho obleku při skoku roztáhnou doširoka. Někteří přihlížející přesto tuší blížící se neštěstí – vždyť v té zimě a větru to nemůže dobře dopadnout. „Mezi diváky byla skepse… jen on vypadal spokojeně. Všichni ostatní si mysleli, že se zabije,“ píše druhý den deník Le Matin.
Když Franz začne stoupat po 347 schodech na první plošinu věže, mnohým tuhne úsměv. Kde je figurína? Tehdy všem dochází krutá pravda: Reichelt žádnou nemá. Chce skočit sám. Jeden z pracovníků věže mu dokonce zastoupí cestu – živý skok přece povolen nebyl! Franz mu však triumfálně mává před nosem úředním glejtem, kde o živém člověku není ani zmínka.
A tak ho nechají jít dál. Nahoru ho doprovází dva přátelé a kameraman; druhý filmař zůstává dole připraven zabrat celou scénu zespodu. Ve výšce 57 metrů nad zemí skřípe ledový vítr v ocelové konstrukci. Je krátce po osmé hodině ráno a Franze Reichelta na plošině svírá mráz i nervozita.
Přátelé ho ještě naposledy přemlouvají: „Nedělej to, odlož to, vítr je silný, není kam spěchat!“ volají na něj. Jiní experti varují, že z téhle výšky se padák nestihne rozvinout. Ale „létající krejčí“ už je rozhodnutý. Sám sebe přesvědčil, že problém byl vždycky jen v malých výškách.
Teď má konečně dostatečný odstup, a tak jeho výtvor musí zafungovat. Když mu radili, ať se raději jistí lanem, odmítl: „Chci svému vynálezu věřit a dokázat jeho hodnotu bez podvodu!“ prohlašuje tvrdohlavě. Dokonce sebevědomě utrousí směrem ke kritikům: „Uvidíte, jak mých 72 kilo a můj padák všem vašim argumentům vytřou zrak!“
Skok do prázdna
Franz přelézá zábradlí na okraji plošiny a leze na nízký stůl, který si nechal přinést, aby měl lepší pozici pro odraz. Pod ním zeje prázdnota pařížského rána. Dole se v kruhu tísní postavy v kabátech, novináři připravují fotoaparáty a kameraman točí klikou. Reichelt se napřímí na stoličce, roztáhne paže do stran, aby napnul připravenou hedvábnou plachtu, a… váhá.
Na zábradlí postává snad čtyřicet vteřin a v křečovitém úsměvu ještě cosi volá k přátelům. Dvakrát se předkloní a zase couvne zpět, jako by bojoval sám se sebou. Celý svět jakoby v tu chvíli zatajil dech. Pak, v 8 hodin a 22 minut, se Franz Reichelt odráží do prázdna.
Tělo v podivném obleku se zhoupne dolů a zpočátku vypadá, že padák snad zabere. Ale to je jen klam. Hedvábné „křídlo“ se hned po odskoku sklápí a ovine kolem Reicheltova těla jako zákeřná příšera. Lidská postava se řítí vstříc zemi hlavou napřed, bez jakéhokoli brzdění. Pád trvá jen tři sekundy, přesto působí nekonečně. V posledním zlomku vteřiny se zdá, jako by se plachta přece jen začala plnit vzduchem – avšak to už je pozdě.
Náraz o zmrzlou zem doprovází tupý zvuk, po kterém následuje hrobové ticho. Šokovaní přihlížející vybíhají k místu dopadu, kde v bahně pod věží leží nehybné tělo v cárech hnědé látky. Reichelt dopadl tak tvrdě, že jeho hlava vyhloubila v promrzlé půdě kráter hluboký 15 cm.
Při dopadu si rozdrtil pravou ruku i nohu a zlomil si páteř i lebku; z úst, nosu a uší mu vytéká krev. Na místě je prakticky mrtvý – přesto ho zděšení záchranáři nakládají do sanitky a spěchají do nemocnice Necker. Marně. Franz Reichelt, třiatřicetiletý vynálezce, je prohlášen za mrtvého.
Experiment, který obletěl svět
Tragédie, k níž právě došlo, je tak bizarní, že se přítomní novináři okamžitě pouštějí do práce. Už druhý den se pařížské deníky předhánějí v senzačních titulcích o „tragickém experimentu“ odvážného krejčího. Nechybí v nich drastické detaily posledních okamžiků ani sekvence fotografií pádu pořízených přímo na místě.
Dokonce i filmový záznam se po několika dnech dostává na veřejnost – záběry ukazují Reicheltův skok, zoufalé přihlížející na plošině i policisty, kteří u těla na zemi metrem přeměřují hloubku kráteru. Pařížský tisk neoznačuje Reichelta za sebevraha, spíš za pomateného podivína.
Jeden list ho nazve „napůl bláznem, napůl géniem“ a spekuluje, že ho k činu dohnala touha po slávě a sponzorech. Jiný komentátor s jistou ironií píše, že pýcha skutečně předchází pád – v tomto případě doslova. Přesto se najdou i tací, kteří nad „létajícím krejčím“ nelamou hůl. Kdyby se mu prý riskantní skok povedl, mohli jsme o něm dnes mluvit jako o hrdinovi, který odvážně vyšlapal cestu k záchraně životů.
Reicheltův pokus byl první v dějinách lidstva, kdy smrtelný pád zaznamenala kamera. Smutná sláva, kterou tím získal, mu posmrtně zajistila přezdívku „létající krejčí“, jež se dodnes objevuje v učebnicích i dokumentech.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franz_Reichelt
https://www.atlasobscura.com/articles/flying-tailor-eiffel-paris-france-parachute
https://allthatsinteresting.com/franz-reichelt
https://www.muzivcesku.cz/tragicky-experiment-letajiciho-krejciho-cech-smrtelny-pad-eiffelovky-roce-1912-zachytila-kamera/
