Článek
Na hranici u St. Gallenu přicházeli v roce 1938 lidé z Rakouska. Někteří šli přes mělčiny Starého Rýna u Diepoldsau. Jiní se dostali k přechodu a čekali, jestli je švýcarští policisté pustí dál. Měli kufry, děti, mokré šaty a za zády zemi, kterou už ovládalo nacistické Německo.
Po anšlusu Rakouska se Židům ze dne na den zavíraly dveře. Kdo se dostal do Švýcarska bez víza, měl být podle nových pravidel vrácen zpět. Paul Grüninger byl velitel kantonální policie ve St. Gallenu. Právě přes jeho území vedla cesta z Rakouska do neutrálního Švýcarska. Měl dělat jednoduchou věc. Nepouštět je.
Jenže když ti lidé stáli před ním, neviděl v nich čísla v úředním hlášení. Viděl matky, děti, zoufalé muže, lidi po útěku a strach z návratu na druhou stranu hranice. A tak začal falšovat papíry.
Učitel, fotbalista a policista
Paul Grüninger se narodil 27. října 1891 ve St. Gallenu. Nezačínal jako policista. Vystudoval učitelský seminář a několik let učil. K tomu hrál fotbal. Byl levým křídlem v týmu SC Brühl St. Gallen a v roce 1915 s ním získal švýcarský titul.
K policii vstoupil v roce 1919. Bylo mu osmadvacet a později sám uváděl, že to udělal i kvůli lepšímu finančnímu zajištění. V roce 1925 se stal kapitánem a velitelem kantonální policie ve St. Gallenu. Nebyl to žádný rebel. Měl ženu, dceru a pověst slušného člověka. .
Po anšlusu v březnu 1938 začali do Švýcarska přicházet uprchlíci. Do St. Gallenu mířili hlavně lidé z Vídně a dalších částí Rakouska. Část z nich byli obchodníci, zaměstnanci a rodiny, které se snažily dostat pryč dřív, než bude pozdě.
Nechodili po hlavních cestách jako turisté. Hledali slabá místa hranice. U Diepoldsau se Starý Rýn kroutil krajinou a místy šel přejít lépe než jinde. Kdo měl štěstí, dostal se na švýcarskou stranu. Tam ale útěk nekončil.
Uprchlíci potřebovali povolení, doklady, ubytování a někoho, kdo je hned nepošle na cestu zpět. Ve St. Gallenu pracovala židovská uprchlická pomoc vedená Sidneym Dreifussem. Do pomoci se zapojovali lidé z místní židovské obce, socialistická mládež, hostinští, rolníci i jednotlivci, kteří věděli, kudy se chodí přes hranici.
Uprchlík se dostal přes hranice Někdo ho dovedl dál. Nakonec se jeho jméno objevilo v papírech kantonální policie. A u těch papírů seděl Grüninger.
Dne 17. srpna 1938 se v Bernu sešli kantonální policejní ředitelé. Schůzi svolal Heinrich Rothmund, šéf imigrační policie ve federálním ministerstvu spravedlnosti a policie. Mluvilo se o tom, že v zemi je už mnoho nelegálních uprchlíků. Někteří účastníci chtěli hranici zavřít tvrději. Z Curychu zazněla otázka, jestli hranice nejdou uzavřít lépe, protože odstranit uprchlíky je těžší než je udržet venku.
Grüninger se ozval. Řekl, že vyhoštění uprchlíků není možné už z důvodů humanity. Upozornil i na praktickou věc: když je Švýcarsko nebude pouštět kontrolovaně, přijdou stejně, jen neorganizovaně. V tiskové zprávě se o námitkách skoro nepsalo. Rozhodnutí vypadalo jako jednotné.
O den později přišel zákaz. Uprchlíci z německého Rakouska bez víza už neměli být přijímáni. Pro Grüningera to změnilo všechno. Do té doby se pohyboval na hraně. Teď už šel přímo proti příkazu.
Zpátky do minulosti
Když někdo přišel po 18. srpnu 1938, mohl být v záznamu uveden tak, jako by přišel dřív. Před zákazem. Před chvílí, kdy se z člověka na útěku stal podle švýcarských pravidel nelegální uprchlík. Grüninger a lidé kolem něj začali data posouvat zpět.
V jednom později doloženém případě rodiny Markowitsových se v záznamech objevily dvě verze. Původní datum 18. srpna 1938, tedy už po uzavření hranice. Opravené datum 16. srpna 1938, tedy před zákazem. Rozdíl dvou dnů mohl znamenat rozdíl mezi pobytem ve Švýcarsku a návratem do Rakouska ovládaného nacisty.
Grüninger nedělal jen to. Přehlížel falešná víza, jiná upravoval, obstarával vstupní povolení pro příbuzné lidí, kteří už byli ve Švýcarsku, a podle pozdějších přehledů pomáhal i s dokumenty, které měly lidem umožnit dostat se z nacistických věznic a táborů.
Uprchlíků bylo tolik, že nestačily soukromé byty a penziony. V Diepoldsau proto vzniklo provizorní ubytování v prázdné továrně na vyšívací stroje typu Schiffli. Nebyl to hotel ani klidný domov. Bylo to místo, kde se člověk po útěku mohl aspoň zastavit, dostat jídlo, usušit se, vyřídit papíry a čekat, jestli bude smět zůstat, nebo jestli půjde zpět.
Někteří lidé přicházeli bez věcí. Neměli teplé oblečení, peníze ani jistotu, kdo jim druhý den pomůže. Grüninger podle pozdějších zdrojů někdy platil ze svého. Kupoval zimní oblečení těm, kteří utekli bez něj.
Grüninger nebyl sám. Bez sítě kolem něj by to nefungovalo. Jenže on měl úřední pravomoc, podpis, razítko a odpovědnost. Když se to provalilo, padlo to však hlavně na něj.
Bern se začal ptát
Na začátku roku 1939 začala federální imigrační policie v Bernu klást otázky. Přes St. Gallen přicházelo pořád mnoho lidí, přestože hranice měla být zavřená. Grüningerův nadřízený Valentin Keel se dostal pod tlak zeshora a začal tlačit dolů. V lednu 1939 žádal po Grüningerovi úplné vysvětlení a přísné dodržování předpisů.
Grüninger odpověděl čísly, ale zároveň psal o lidské situaci na hranici. Už bylo pozdě. Správní vyšetřování se rozjelo. Gestapo si jeho jednání také všimlo a stěžovalo si švýcarským úřadům. Záchranná akce byla moc úspěšná a moc na sebe upozorňovala. Dne 31. března 1939 vláda kantonu St. Gallen rozhodla, že Grüningera suspenduje a zahájí proti němu trestní řízení.
Dne 12. května 1939 byl propuštěn bez výpovědní lhůty. Přišel o plat i penzi
Na přelomu let 1940 a 1941 ho okresní soud ve St. Gallenu odsoudil za porušení služebních povinností a falšování dokumentů. Dostal pokutu 300 švýcarských franků a musel platit soudní náklady. Soud uznal, že jednal z altruistických pohnutek. Zároveň ale řekl, že jako státní úředník měl poslouchat příkazy.
Po rozsudku se z bývalého velitele policie stal člověk s trestním záznamem, bez penze a bez stálé práce. V malém švýcarském prostředí se od něj lidé odtahovali. Objevovaly se pomluvy, že si bral cennosti od uprchlíků nebo se choval nečestně.
Práci hledal těžko. Později se živil krátkodobými obchody a různými příležitostnými činnostmi. Jeho dcera Ruth musela opustit studia v Lausanne a vrátit se domů pomáhat rodině. Jeho žena při něm dál stála.
V padesátých letech napsal Grüninger do vlastního životopisu, že nelituje. Psal, že je hrdý na záchranu mnoha stovek těžce pronásledovaných lidí. Vzpomínal na příchody uprchlíků, na zhroucené lidi, pláč matek a dětí, hrozby sebevražd i pokusy o sebevraždu.
V roce 1970 se objevila žádost o jeho omilostnění. Byl ještě naživu. Kantonální vláda mu poslala dopis s poděkováním za humánní postoj. Jeho případ ale znovu neotevřela. Penzi mu nevrátila.
V roce 1971 ho Izrael uznal jako Spravedlivého mezi národy. V Jeruzalémě byl na jeho počest zasazen strom. Švýcarsko tehdy ještě jeho jméno oficiálně neočistilo. Paul Grüninger zemřel 22. února 1972. Bylo mu osmdesát let. Zemřel jako člověk, kterého Izrael ocenil za záchranu uprchlíků, ale jeho vlastní země pořád považovala za zločince za falšování úředních dokumentů.
Jeho rodina a podporovatelé se nevzdali. V devadesátých letech vzniklo sdružení Spravedlnost pro Paula Grüningera. Novinář a historik Stefan Keller znovu prošel jeho případ a v roce 1993 vydal knihu Grüningers Fall, která ve Švýcarsku otevřela staré spisy. Teprve potom se věci pohnuly.
V roce 1993 vláda kantonu St. Gallen politicky uznala, že Grüninger jednal správně. V roce 1994 jeho jméno veřejně očistila švýcarská federální vláda. V roce 1995 okresní soud ve St. Gallenu znovu otevřel jeho případ, zrušil rozsudek z roku 1940 a zbavil ho obvinění.
Bylo to ve stejné budově, kde byl kdysi odsouzen. Jeho dcera Ruth Roduner u toho byla. Po rozhodnutí řekla, že je ráda, že je konec. Trvalo to 55 let. V roce 1998 kanton St. Gallen schválil finanční odškodnění Grüningerovým potomkům za ztracený plat a penzi. Rodina peníze vložila do nadace nesoucí jeho jméno.
Zdroje:
https://www.yadvashem.org/righteous/stories/grueninger.html
https://www.sg.ch/content/dam/sgch/kultur/staatsarchiv/virtuelle-vitrinen/Paul%20Grueninger%20%2827%20October%201891%20-22%20February%201972%29%20Police%20commander%2C%20refugee%20rescuer%2C%20humanitarian.pdf
https://houseofswitzerland.org/swissstories/history/police-commander-who-saved-hundreds-jews
https://crossing-the-border.info/indexprev3_en.php?id=23
https://www.jfr.org/rescuer/gruninger-paul
https://hmd.org.uk/resource/paul-gruninger/
https://www.latimes.com/archives/la-xpm-1995-12-01-mn-9232-story.html
