Článek
„Martina! Martina!“ – chorál tisíců hlasů burácí nad zaplněnými tribunami. Letní podvečer na pražské Štvanici vibruje nadšením davu. Uprostřed kurtu stojí drobná sportovkyně a tiskne si dlaně k ústům, jako by nevěřila vlastním očím. Po tváři jí stékají slzy.
Po jedenácti letech odloučení se právě dočkala vřelého přijetí ve své rodné zemi, přestože doma měla zůstat navždy zapomenuta. Teď jí ovace československého publika zní jako uvítání ztracené dcery. Martina pláče. Národ tleská. A režim zuří.
Proč osm tisíc Čechoslováků aplauduje ženě, kterou komunistický režim označil málem za zrádkyni? Proč tribunám nevadí, že tleskají soupeřce vlastního týmu?
Zázračné dítě za železnou oponou
Martina Navrátilová se narodila v říjnu 1956 v Československu. Raketu držela v ruce už jako malá a brzy se ukázalo, že na kurtu roste výjimečný talent. Jako teenagerka vyhrávala domácí šampionáty a stoupala světovým žebříčkem.
Jenže doma ji čekala klec – komunistický režim, který pečlivě hlídal každou cestu sportovců na Západ. Martina cítila, že jí země začíná být těsná. V roce 1975, v pouhých osmnácti letech, odjela na turnaj do New Yorku s těžkým rozhodnutím v hlavě: rozhodla se emigrovat.
Stalo se to během US Open 1975. Navrátilová tam postoupila až do semifinále – paradoxně ji zastavila její budoucí velká rivalka Chris Evertová. Místo návratu domů pak mladá tenistka šokovala svět: požádala v USA o politický azyl. Uprostřed turnaje ji obklopili novináři a blesky fotoaparátů. Martina přesto působila klidně a odhodlaně.
Věděla, že není cesty zpět. Československé úřady na ni okamžitě uvalily trest nejvyšší – zbavily ji občanství. Stala se pro ně nepohodlnou, zapovězenou tenistkou, kterou měl nadále halit mediální klid. Navrátilová tušila, že tohle rozhodnutí ji bude provázet celý život. „Už to ze mě nikdy nesmyjí. I za dvacet let se mě budou ptát: Proč jste to udělala?“ řekla tehdy hořce novinářům.
Výměnou za ztrátu domoviny však získala to, po čem prahla: možnost svobodně rozvíjet svůj talent. Usadila se ve Spojených státech a v následujících letech se vypracovala v nejlepší tenistku světa. S podporou amerických trenérů a zázemím začala sbírat grandslamové tituly – do poloviny 80. let jich ve dvouhře měla na kontě třináct.
V osobním životě rovněž poznala svobodu, jakou by jí rodná zem nikdy nedopřála: otevřeně se přihlásila ke své lásce k ženám, čímž se stala jedním z prvních světově známých sportovců, kteří se veřejně přihlásili k homosexualitě.
Československo o jejích triumfech i osobním životě oficiálně mlčelo – jméno Martina Navrátilová zmizelo z novinových titulků, jako by nikdy neexistovala. Z mladé hvězdy se v očích režimu stala nepřítelkyně státu, „americká zrádkyně“, kterou doma nesměli oslavovat.
Návrat nepohodlné legendy
V létě 1986 však komunističtí pohlaváři museli spolknout hořkou pilulku. Československo mělo hostit finálový turnaj Poháru federace, prestižní soutěže ženských tenisových týmů. Domácí reprezentace byla na vrcholu – třikrát za sebou Fed Cup vyhrála a nyní chtěli soudruzi na Štvanici slavit počtvrté.
Nově zrekonstruovaný areál centrkurtu pro 8 000 diváků se chystal na velkolepou sportovní událost. Jenže los tomu chtěl, že do Prahy přijel i tým Spojených států… a s ním Martina Navrátilová.
Bylo to vůbec poprvé od emigrace, co se měla Navrátilová vrátit na rodnou půdu. Nervozita režimu byla hmatatelná. Mocní muži přemýšleli, jak tu „zapovězenou“ osobu eliminovat aspoň z veřejného prostoru. Úplně zakázat jí start nemohli – to by znamenalo odvolat celý turnaj.
A tak se rozhodli pro taktiku tichého bojkotu: žádné individuální rozhovory s Martinou, žádné neplánované otázky. Na tiskové konferenci směly padnout jen předem schválené dotazy a v oficiálním programovém katalogu finále raději její jméno vůbec neuvedli.
V denním tisku se sice o finále psalo, Rudé právo věnovalo tenisovému klání celou stranu, avšak nenajdete tam jediné slovo z úst Navrátilové. Jako by na československý kurt ani neměla vkročit.
Martina sama později přiznala, že návrat po letech byl zvláštní – ale ne cíleně nebezpečný. „Necítila jsem žádnou hrozbu. Museli mě tam pustit, jinak by ten Fed Cup vůbec nemohli uspořádat,“ vzpomínala.
Přesto v ní jistě hlodal smutek i napětí: Co ji v Praze čeká? Ignorace? Nepřátelství? A uvidí se aspoň na chvíli s rodinou? Po jedenácti letech odloučení si Martina směla na pár dní připadat jako doma – ačkoliv doma oficiálně nebyla.
Finále, které bylo víc než sport
Turnaj vrcholí 27. července 1986. Do finále podle očekávání prošly oba favorizované týmy – Československo proti USA. Domácí celek vedený hvězdami Hanou Mandlíkovou a Helenou Sukovou vyřadil postupně Řecko, Švýcarsko, Austrálii a Argentinu. Američanky v sestavě snů (Navrátilová, Chris Evertová, Pam Shriverová) smetly Čínu, Španělsko, Itálii a Západní Německo.
Finále se hraje na pražské antuce pod otevřeným nebem – a hlediště praská ve švech. Při slavnostním nástupu zaznívají jména finalistek. Když moderátor pronese „Martina Navrátilová“, Štvanice exploduje bouřlivým potleskem. Tolik k pokusu držet její návrat v tichosti. Diváci ji vítají jako ztracenou dceru.
Samotné finále začíná. Na kurt jako první nastupují dvojky týmů – Helena Suková proti Chris Evertové. Československá naděje bojuje urputně, ale zkušená Američanka Evertová získává těsnou výhru a posílá USA do vedení. Stav je 1:0 pro Američanky. Nastává klíčový moment: druhý zápas, dvouhra týmových jedniček – Hana Mandlíková versus Martina Navrátilová.
Souboj bývalých tréninkových parťaček, které ještě před lety reprezentovaly stejnou zemi, teď stojí každá na jiné straně „barikády“. Zápas začíná vyrovnaně. První set je napínavý, míček střídá míček a publikum sleduje tenis nejvyšší kvality. Diváci tleskají každé povedené výměně. Brzy je však patrné, že část obecenstva tleská oběma stranám – a možná o něco víc té americké.
Při esech a vítězných úderech Navrátilové tribuny nadšeně bouří. Hana Mandlíková se několikrát nevěřícně otočí směrem k hledišti a kroutí hlavou. Nechápe, co se děje. „Tenkrát jsem nechápala, že lidé nefandí jen Martině, ale hlavně fandí proti režimu. Tehdy mi to dost vadilo,“ přiznala Mandlíková po letech.
Její vlastní fanoušci najednou povzbuzují soupeřku – emigrantku, kterou měli oficiálně zavrhnout. Tichá vzpoura davu nabírá na síle s každým zatleskáním.První set končí těsně 7:5 pro Navrátilovou. Ve druhém už Martina na kurtu dominuje – precizní hrou a zkušeností přehrává Hanu jednoznačně 6:1.
Navrátilová vítězí a získává pro USA rozhodující bod na 2:0. V tu chvíli je jasno: pohár pro vítězky putuje do Spojených států. Československo přišlo o svou neporazitelnost. Hana Mandlíková sklesle opouští dvorec, v očích má slzy – nikoli jen pro prohru, ale i z hořkosti, kterou cítila z „podpásového“ postoje publika.
„Nešlo mi do hlavy, proč nefandili mně, vždyť hraju za jejich zemi,“ líčila své pocity později. Až čas jí ukázal, že ten den nešlo jen o tenis. Ještě zbývá dohrát formalitu – závěrečnou čtyřhru. Mandlíková se Sukovou jsou ale psychicky na dně a nejraději by nenastoupily.
Funkcionáři je však donutí pokračovat, a tak frustrovaná Hana vleče unavené nohy znovu na kurt. Utkání už nemůže změnit vítěze, přesto se na hřišti odehraje nevídaná scéna: Mandlíková se ve vzteku hádá s hlavním rozhodčím (domácím sudím z Československa), křičí na něj kvůli spornému výroku.
Z tribun je slyšet pískot a posměšný výkřik: „Kde jsme? V Americe?“ Hlediště se směje, i Navrátilová na druhé straně kurtu se hořce usmívá. Rozhlasem se snaží arbitr situaci uklidnit: „Prosím, pokračujme v tenisu,“ nabádá česky – což vyvolá další výbuch smíchu publika.
Je v tom cynismus i úleva zároveň, jako když praskne dlouho utajované napětí. Komentátor Československé televize už jen otráveně poznamená: „Tohle vážně není vtipné. Takhle by se tenistka chovat neměla.“
Hana Mandlíková ten zápas psychicky nevydrží. Američanky vyhrají i čtyřhru a celkově tedy finále 3:0. Je dobojováno. Na tribunách by za normálních okolností zavládlo zklamání – vždyť domácí tým poprvé po letech prohrál. Jenže ten den nic neprobíhá podle běžných zvyklostí.
Zatímco Hana se slzami v očích spěchá do útrob stadionu, diváci aplaudují vítězkám. A zdaleka netleskají jen ze slušnosti. Zástup poražených fanoušků spouští spontánní skandování: „Martina! Martina!.
V tu chvíli komunističtí papaláši blednou vzteky. Co když televizní kamery zachytí ty jásající davy a jejich zrádkyni velebící dav? To nelze dopustit. Přední stranické špičky s premiérem Lubomírem Štrougalem raději kvapně opouštějí čestnou lóži a mizí do připravených limuzín.
A Československá televize v ten moment, s posledním míčkem utkání, raději předčasně vypíná přímý přenos. Celý národ nesmí na obrazovkách vidět tu „vzpouru“, nesmí slyšet zakázanou tenistku promluvit. Naštěstí kamery aspoň nahrávají záznam – ten pak uloží do archivu pro budoucnost.
Pro tuto chvíli je však obrazovka rázem „mrtvá“. Oficiální orgány dělají, co mohou, aby tuhle ponižující scénu odstřihly ze světa. Jenže Štvanice žije vlastním životem – a ten už nejde vypnout ani umlčet.
Ovace, které zlomily ticho
Na centrkurtu zatím probíhá závěrečný ceremoniál. Kapitánky týmů přebírají trofej pro vítěze. Americká vlajka stoupá na stožár, zatímco z amplionů zní hymna Spojených států. A vedle pódiové rampy stojí Martina Navrátilová, v očích se jí leskne dojetí. Dostává do ruky mikrofon – má promluvit jménem vítězného družstva. Ještě před pár hodinami přitom dostala od pořadatelů přísný pokyn: mluvit jen anglicky!
Žádná čeština, žádné osobní vzkazy domácím fanouškům. Martina se však rozhodne porušit i toto pravidlo. Jako žena ze svobodné země si nakonec udělá vše po svém. Nejprve anglicky poděkuje spoluhráčkám a celému týmu. Pak se na vteřinu odmlčí, pousměje a plynule přejde do češtiny:
„Nejdříve bych chtěla poděkovat vám všem, že jste se na nás přišli podívat… Jste skvělí fanoušci tenisu, to pro nás hráčky moc znamená. Já jsem nečekala, že mě takhle přivítáte. Chtěla bych vám od srdce poděkovat a doufám, že nebude trvat dalších jedenáct let, než sem zase přijedu hrát tenis,“ pronese směrem k bouřícím tribunám.
„Lidi to prožívali možná o to víc, že stát byl pořád komunistický. Možná i proto, že se nesměli radovat, radovali se ještě víc. Dali jsme tenkrát facku systému,“ zhodnotí Navrátilová po letech upřímně onen den. O tři roky později ten systém opravdu padne. Ale to už je jiný příběh.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Martina_Navr%C3%A1tilov%C3%A1
https://www.essentiallysports.com/wta-tennis-news-i-didnt-feel-threatened-martina-navratilova-recounts-the-bitter-sweet-experience-of-her-homecoming-in-the-1986-fed-cup/
https://sport.ceskatelevize.cz/clanek/tenis/1986-jak-si-stvanice-uzila-navrat-navratilove-91212
https://www.skoda-storyboard.com/cs/130let/1986-tezka-rana-pro-rezim-na-stvanici-se-fandi-emigrantce-navratilove/
https://www.history.com/this-day-in-history/september-6/martina-navratilova-tennis-political-asylum
