Nejdivnější maraton historie (1904) - vítěz jel autem, čtvrtý spal a běžící pošťák kradl broskve

První muž, který protnul cílovou pásku, jel většinu trasy autem. Skutečný vítěz byl svými trenéry systematicky tráven jedem na krysy a brandy a v cíli téměř zemřel. Jeden z favoritů si musel uprostřed závodu zdřímnout po otravě shnilými jablky, dva afričtí běžci byli zahnáni z trati smečkou divokých psů a další závodník se zhroutil s vnitřním krvácením způsobeným prachem. Toto je šokující a komický příběh z počátků moderních olympiád.

Je parné odpoledne 30. srpna 1904. Dav na olympijském stadionu v St. Louis šílí. Z brány se do cílové rovinky vřítil americký běžec Frederick Lorz a s výrazem triumfu protíná cílovou pásku. Zdá se, že je vítězem nejtěžšího závodu her. Časomíra ukazuje něco málo přes tři hodiny. K Lorzovi okamžitě spěchají funkcionáři a Alice Roosevelt, dcera tehdejšího amerického prezidenta Theodora Roosevelta, se připravuje, aby mu na hlavu položila vavřínový věnec. Je to okamžik slávy, vrchol sportovního klání. Ale jen na pár vteřin.

Idyla se hroutí v okamžiku, kdy se z davu ozvou první výkřiky, že podváděl. Zprvu tiché reptání sílí v ohlušující pískot a bučení. Zmatená Alice Roosevelt se zastaví s věncem v rukou. Rozzuření funkcionáři Lorze okamžitě obklopí a konfrontují ho s obviněním. Ten se pod tíhou důkazů rychle hroutí a přiznává barvu. Jeho obrana je stejně bizarní jako celý závod. Prý to byl jen vtip a nikdy by medaili nepřijal.

Postupně vyplouvá na povrch celá pravda. Lorz, newyorský zedník, skutečně odstartoval s ostatními, ale po devíti mílích (asi 14,5 km) ho přemohly silné křeče a závod vzdal. Jeho manažer ho naložil do auta a vezl ho zpět ke stadionu. Během jízdy Lorz vesele mával na ostatní běžce i diváky podél trati. Jenže po dalších jedenácti mílích se automobil porouchal.

Lorz, který si mezitím odpočinul, se rozhodl dokončit „vtip“ a posledních pár mil doběhl do cíle jako první. Tento moment, kdy se nejvyšší pocta her málem dostala do rukou podvodníka, byl dokonalou předzvěstí veškeré absurdity, která se toho dne na trati odehrála. Nebyl to jen ojedinělý incident, byl to symbolický vrchol absurdity závodu.

Lorz byl okamžitě doživotně diskvalifikován, ačkoliv mu byl trest později po omluvě zmírněn. Ironií osudu hned následující rok legitimně vyhrál prestižní Bostonský maraton, čímž dokázal, že byl schopným běžcem, který se jen dopustil neuvěřitelně hloupého žertu.

Abychom pochopili, co vedlo k takovému zmatku, musíme se vrátit na start. Závod začal v 15:03, v největším odpoledním vedru. Teplota se vyšplhala na 32 °C a v kombinaci s vysokou vlhkostí vytvářela pro běžce doslova pekelné podmínky. Architektem tohoto utrpení byl hlavní organizátor her, James E. Sullivan.

Ten se rozhodl, že maraton bude ideální příležitostí pro jeho osobní „vědecký“ experiment na téma „záměrné dehydratace“. Sullivan byl přesvědčen, že omezení příjmu tekutin testuje hranice lidské odolnosti a vede k lepším výkonům.

Na základě této zvrácené teorie nařídil, aby na celé trati dlouhé téměř 40 kilometrů (24,85 mil) byly pouze dvě občerstvovací stanice: jedna u studny na 6. míli a druhá u vodárenské věže na 12. míli. Po polovině závodu už běžci neměli přístup k žádné vodě. Samotná trať byla noční můrou. Zahrnovala sedm strmých kopců a vedla po nezpevněných, prašných cestách pokrytých ostrými kameny.

Aby toho nebylo málo, organizátoři neuzavřeli silnice, takže se běžci museli neustále proplétat mezi koňskými povozy, automobily, vlaky, tramvajemi a dokonce i chodci venčícími psy. Nejhorším nepřítelem se však stal prach. Doprovodná vozidla funkcionářů a lékařů vířila hustá oblaka prachu, která běžci vdechovali plnými doušky. Následky na sebe nenechaly dlouho čekat.

Americký běžec William Garcia z Kalifornie se po několika mílích zhroutil na kraji cesty. Prach mu pokryl jícen a doslova mu roztrhal žaludeční sliznici, což způsobilo masivní vnitřní krvácení. Byl nalezen v bezvědomí a podle lékařů by vykrvácel, kdyby ho nenašli včas.

Garciův případ byl děsivým důkazem, že Sullivanův experiment nebyl jen neetický, ale přímo život ohrožující. Každá další tragédie toho dne byla přímým důsledkem této řady katastrofálních rozhodnutí: kombinace vedra, dehydratace a prachu vytvořila systém, který byl předurčen k tomu, aby své účastníky fyzicky i psychicky zničil.

Na startovní čáru se postavilo 32 běžců ze sedmi zemí, směsice ostřílených veteránů a naprostých amatérů. I zkušení borci, jako vítězové Bostonského maratonu John Lordan a Sam Mellor, byli brutálními podmínkami rychle zdecimováni a ze závodu odstoupili. Mezi nimi však vynikaly postavy, které jako by vypadly z grotesky.

Nejvýraznější z nich byl Félix „Andarín“ Carvajal, kubánský pošťák a jedna z nejcharismatičtějších postav olympijské historie. Jeho cesta do St. Louis byla sama o sobě maratonem. Doma na Kubě uspořádal veřejnou sbírku, aby si mohl cestu dovolit, ale všechny peníze prohrál v kostkách během mezipřistání v New Orleans.

Do St. Louis se tak musel dostat pěšky a stopem. Na start dorazil na poslední chvíli, oblečený ve svých civilních šatech: košili s dlouhým rukávem, těžkých kalhotách a polobotkách. Jeden ze soucitných atletů, diskař Martin Sheridan, mu naštěstí nůžkami ustřihl nohavice u kolen, aby vytvořil alespoň provizorní šortky.

Dalšími pozoruhodnými účastníky byli Len Taunyane a Jan Mashiani, první černošští Afričané, kteří kdy soutěžili na olympijských hrách. Nebyli oficiálními reprezentanty Jižní Afriky, která byla tehdy britskou kolonií, ale nacházeli se v St. Louis jako součást Světové výstavy, kde účinkovali v atrakci zvané „Búrská válka“.

Oba patřili ke kmeni Tswana a během skutečné války sloužili jako rychlí poslové, takže měli s běháním na dlouhé vzdálenosti bohaté zkušenosti. Jejich účast však byla poznamenána hlubokým rasismem té doby.

Závod se rychle proměnil v sérii neuvěřitelných individuálních příběhů. Zatímco mnoho běžců odpadalo, Félix Carvajal si navzdory všemu vedl překvapivě dobře. Ačkoliv nejedl 40 hodin, jeho přátelská povaha ho neopouštěla a během běhu si vesele povídal s diváky. Brzy ho však přemohl hlad. Když uviděl doprovodné vozidlo s funkcionáři, kteří jedli broskve, poprosil o jednu. Když ho odmítli, drze jim dvě broskve ukradl a s úsměvem pokračoval v běhu.

O něco později ho zlákal jabloňový sad podél cesty. Zastavil se, aby si dopřál svačinu, ale jablka, která snědl, byla bohužel shnilá. Okamžitě ho přepadly silné žaludeční křeče. Co udělal? Bez váhání si lehl do stínu a na chvíli si zdřímnul, aby se zotavil. Po tomto neplánovaném odpočinku vstal a pokračoval v závodě. K úžasu všech, i přes všechny tyto eskapády, doběhl na neuvěřitelném čtvrtém místě.

Osud jihoafrických běžců byl méně komický a více děsivý. Taunyane a Mashiani běželi skvěle a drželi se v popředí. Na opuštěném úseku cesty se však proti nim z křoví vyřítila smečka divokých psů.

Agresivní zvířata je začala pronásledovat a zahnala je téměř míli mimo trať, než se jim podařilo uniknout. Tento incident, který by dnes byl nemyslitelný, byl dalším důkazem katastrofální organizace. I přes toto děsivé zdržení prokázali oba muži neuvěřitelnou odolnost: Taunyane skončil devátý a Mashiani dvanáctý.

Zatímco se ostatní potýkali se psy a shnilým ovocem, drama skutečného vítěze se teprve blížilo ke svému vrcholu. Američan Thomas Hicks, zkušený běžec, vedl závod, ale po deseti mílích se začal hroutit. Zcela dehydrovaný a vyčerpaný úpěnlivě prosil své trenéry o vodu. „Proboha, dejte mi napít,“ sípal.

Jeho tým, vedený Charlesem Lucasem, však striktně dodržoval Sullivanovu teorii a vodu mu odmítl. Místo toho mu pouze otřeli ústa houbou namočenou v teplé destilované vodě. Když se Hicksův stav zhoršil natolik, že hrozilo, že závod vzdá, sáhli jeho trenéři ke své tajné zbrani.

Podali mu koktejl, který obsahoval syrové vaječné bílky, koňak a dávku 1/60 granu (asi 1,1 mg) strychnin sulfátu – silného jedu na krysy, který v malých dávkách působí jako stimulant nervového systému. Jednalo se o první zaznamenaný případ užití dopingových látek v historii moderních olympijských her.

Toxický koktejl Hickse na chvíli probral, ale brzy jeho účinky vyprchaly. Trenéři mu proto podali druhou dávku strychninu, další vejce a další brandy. Od té chvíle se jeho stav rapidně zhoršoval. Zbledl, oči se mu zakalily a začal halucinovat. V deliriu věřil, že do cíle zbývá ještě 20 mil, a zoufale prosil, aby si mohl lehnout.

„Tohle tě postaví na nohy,“ opakovali mu nejspíš trenéři, zatímco ho systematicky trávili. V posledních kilometrech už Hicks nebyl schopen ani chodit. Jeho tým ho prakticky vlekl a nesl přes cílovou čáru, kde ho drželi ve vzduchu, zatímco on jen bezvládně šoural nohama, aby to vypadalo, že běží.

Okamžitě po protnutí cíle se zhroutil. Ztratil téměř čtyři kilogramy tělesné váhy a jeho stav byl tak vážný, že se o něj museli postarat čtyři lékaři. Ti později konstatovali, že další dávka strychninu by ho nepochybně zabila. Hicksův vítězný čas 3 hodiny, 28 minut a 53 sekund se stal nejpomalejším v celé olympijské historii.

Když se prach konečně usadil, bilance byla děsivá. Z 32 startujících dokončilo závod pouhých 14 běžců, což je dodnes nejhorší poměr v olympijské historii. Událost byla okamžitě odsouzena jako naprosté fiasko. Dokonce i sám James Sullivan, pod tlakem veřejného mínění, označil závod za „událost zabíjející lidi“ a „neobhajitelnou“. Vážně se diskutovalo o tom, že by měl být maraton z olympijského programu navždy vyřazen.

Přesto, jako zázrakem, maraton přežil a vrátil se na hrách v Londýně v roce 1908. Katastrofa v St. Louis měla nakonec jeden nečekaný, ale zásadní pozitivní dopad. Byla tak otřesná, že donutila Mezinárodní olympijský výbor jednat. Přímo v důsledku událostí z roku 1904 byla pro londýnský maraton zavedena první antidopingová pravidla v historii olympiády, která zakazovala podávání jakýchkoliv drog sportovcům.

Maraton v St. Louis byl selháním na všech myslitelných úrovních – sportovní, organizační i etické. Přesto se právě díky svému velkolepému nezdaru stal jednou z nejznáměnšísch kapitol v dějinách sportu.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Thomas_Hicks_(athlete)

https://www.olympics.com/en/news/the-strange-case-of-the-st-louis-1904-marathon

https://en.wikipedia.org/wiki/Athletics_at_the_1904_Summer_Olympics_%E2%80%93_Men%27s_marathon

https://www.thecollector.com/1904-olympic-marathon-disaster/

https://www.smithsonianmag.com/history/how-the-1904-marathon-became-one-of-the-weirdest-olympic-events-of-all-time-14910747/

https://populous.com/article/the-bizarre-tale-of-the-1904-st-louis-marathon