Nejslavnější mumie Divokého západu: tělo lupiče, které objelo Ameriku

Uvnitř se Elmer naposledy napil z lahve whiskey, již ukořistil při poslední zpackané loupeži vlaku. „Vzdejte se, nemáte šanci!“ vykřikl jeden ze šerifů. Odpovědí mu byla střelba. „Začalo to kolem sedmé ráno,“ vzpomínal později šerif Bob Fenton. „Čekali jsme, až vyleze, když tu na mě padl první výstřel. Pak zamířil na mého bratra Stringera – vypálil po něm tři rány – a nakonec po Dicku Wallaceovi.

Pálil po nás dobrých hodinu a my palbu opětovali, kdykoli to šlo.“ Pak nastalo ticho. Opatrně vnikli dovnitř. Na seně leželo tělo postřeleného muže. Elmer J. McCurdy, jeden z nejneschopnějších lupičů Divokého západu, byl mrtev. Netušil, že tím jeho podivuhodný příběh teprve začíná…

Elmer McCurdy přišel na svět na Nový rok 1880 do neúplné rodiny v Maine. Jeho sedmnáctiletá matka Sadie nebyla provdaná a malého Elmera nakonec vychovával její bratr se svojí manželkou. Pravdu o svém původu se Elmer dozvěděl až jako dospívající – a tahle šokující zpráva ho uvrhla do zmatku.

Začal utíkat k alkoholu a toulavému způsobu života. Mladík, který se vyučil instalatérem, se kvůli pití nedokázal udržet v žádném zaměstnání. V roce 1907 proto narukoval k armádě, kde se v posádce Fort Leavenworth seznámil se střelnými zbraněmi a výbušninami. Naučili ho zacházet s nitroglycerinem – což se mu mělo velmi nevyplatit.

Po odchodu z armády v roce 1910 neměl McCurdy v kapse nic než pár drobných a hlavu plnou pošetilých nápadů. Dal se dohromady s pochybnými existencemi a rozhodl se stát lupičem. Věřil, že s výbušninami umí zacházet jako mistr – opak byl pravdou. Jeho pokusy o bankovní a vlakové loupeže patřily k největším fiaskům zločinecké historie.

Při jedné akci použil tolik nitroglycerinu, že trezor vyletěl do povětří i s obsahem – z peněz zbyly roztavené cucky kovu. Jindy naopak nastražil směšně slabou nálož, která sotva poškrábala dveře sejfu. Elmer utíkal z místa činu s pár drobnými v kapse, zatímco se mu kumpáni smáli do tváře. Navzdory sérii nezdarů to zkoušel dál.

Na podzim 1911 se doslechl o železničním spoji převážejícím výplaty pro indiánský kmen Osage – ekvivalent stovek tisíc dolarů. McCurdy se dvěma společníky proto přepadli vlak. Vloupali se do poštovního vozu a s napětím otevřeli sejf… který byl prázdný. Teprve tehdy Elmer zjistil, že omylem zastavili úplně jiný vlak, který vezl jen zásilky a pasažéry. Místo pokladu ukořistili pár drobných, revolver, kabát a dvě velké láhve whiskey.

Ponížený a rozzuřený McCurdy prchal s policejní patrolou v patách. Schoval se na ranči kamaráda a celé dny prokládal chlastem. Mezitím na něj byla vypsána odměna 2 000 dolarů a šerifovi stopaři mu byli v patách. Osudnou noc 7. října 1911 ho dostihli v odlehlé stodole u Bartlesville. Následovala přestřelka, kterou Elmer v opilosti neměl šanci vyhrát.

Jedna z policejních kulek ho zasáhla do hrudi a psanec zemřel ve věku pouhých 31 let. Pro místní noviny to byla senzace – ovšem jen na krátko. McCurdy byl sice hledaný bandita, ale nešlo o žádnou velkou rybu. Měl reputaci smolaře, který každou loupež zpackal. Jeho jméno by upadlo v zapomnění stejně rychle jako vyhasl jeho život. Jenže v tu chvíli přišel na scénu podnikavý pohřebák – a začal druhý dějství celé tragikomedie.

Tělo mrtvého bandity bylo odvezeno do pohřebního ústavu Johnson Funeral Home ve městě Pawhuska v Oklahomě. Majitel Joe Johnson si mnul ruce – očekával, že se o svého příbuzného přihlásí hned několik známých nebo alespoň někdo z Pinkertonovy detektivní agentury, protože McCurdyho jméno nedávno plnilo noviny. Uplynuly však týdny a měsíce, a nikdo se neozval. Nikdo za nebožtíka nechtěl zaplatit ani cent. Johnson tak uvízl s tělem psance, do jehož balzamování investoval drahé chemikálie i svůj čas. A jen tak ho pochovat zdarma? To ani náhodou!

„Nebudu ho pohřbívat zadarmo – aspoň ať mi něco vydělá!“ zanadával prý funebrák a dostal bláznivý nápad. McCurdyho nabalzamoval mimořádně vysokou dávkou arzeniku (používanou tehdy k dlouhodobé konzervaci mrtvých těl) a proměnil ho ve voskově vyhlížející mumii. Své dílo navlékl do slušivého obleku, do ztuhlých rukou mu vložil pušku a upevnil mrtvolu v rohu svého pohřebního salónu ve stoje.

Netrvalo dlouho a místní drbani se o podivné atrakci doslechli. Za symbolické vstupné – jeden niklák (pěticent) – mohl každý vidět na vlastní oči „banditu, jenž se nikdy nevzdá“. Johnson s chutí vyprávěl návštěvníkům, jak se McCurdy bránil do posledního dechu. Pěticenty od zvědavců vybíral rovnou z Elmerových úst pootevřených tak, aby mince propadly dovnitř.

Morbidní expozice měla až děsivý úspěch: proudili k ní farmáři, dámy v nedělních šatech i školáci. Všichni chtěli vidět tělo nechvalně proslulého desperáta na vlastní oči – a Johnson si mnul ruce, protože se mu náklady na balzamování vrátily stonásobně.

Uběhlo pět let a mumifikovaný McCurdy stále stál v rohu. Možná tam mohl strašit donekonečna, kdyby si 6. října 1916 pro jeho ostatky nepřišli dva urostlí muži. Tvrdili, že jsou Elmerovi bratři z Kalifornie a chtějí si odvézt tělo, aby ho konečně uložili do rodinné hrobky. Dojemnou historku podložili i lejstry od šerifa a právníka, kteří prý převoz povolili.

„Jsme jeho rodina, tohle divadlo musí skončit,“ prohlašoval pohnutě jeden z domnělých bratrů a požadoval vydání těla pro řádný křesťanský pohřeb. Johnson, ač se mu nechtělo přijít o výnosnou atrakci, nakonec pod nátlakem úředních papírů povolil. Muži mrtvolu naložili do vlaku s tím, že zamíří na západ do San Franciska. Jenže – jak asi tušíte – do žádného Pacifiku nikdy nedojela.

Zdrcení „bratři“ totiž ve skutečnosti nebyli žádní McCurdyovi, ale protřelí cirkusoví promotéři James a Charles Pattersonovi. V novinách se dočetli o úspěchu „balzamovaného bandity“ a pojal je zvrácený podnikatelský záměr: ukrást mrtvolu a dál ji ukazovat za peníze. A povedlo se. Místo do San Franciska zamířil jejich vlak do Arkansas City v Kansasu, kde zrovna hostoval pouťový karneval Great Patterson Shows.

Jeho majitelé okamžitě vystavili Elmera jako hlavní lákadlo svého „obludária“. Pod novým uměleckým jménem „Psanec, kterého nikdy nedostali živého“ se stal vyhledávanou senzací putovního karnevalu. Desítky zíracích diváků denně teď mířily oči na zčernalou mrtvolu pod cirkusovým stanem – a možná ani netušily, že to, co považují za voskovou figurínu, je ve skutečnosti skutečný nebožtík, napuštěný chemií a kdysi zastřelený šerifem. Elmer McCurdy docílil po smrti toho, co se mu za živa nepovedlo: stal se proslulým.

McCurdyho mumie se v následujících letech stala putovní senzací, která doslova objela celou Ameriku. Kde všude se tenhle nebožtík během dalších dekád objevil? Seznam je dlouhý a neuvěřitelný. Když v roce 1922 bratrské duo Pattersonů karneval prodalo, získal mumifikovaného banditu podnikatel Louis Sonney.

Ten provozoval vyhlášené Muzeum zločinu, kde vystavoval voskové figuríny nejznámějších amerických desperátů – Jesseho Jamese, Billyho Kida či bratří Daltonů. Mezi nimi umístil i vysušené tělo Elmera McCurdyho. Z neúspěšného lapky z Oklahomy se rázem stal další „legendární psanec Divokého západu“ v panteonu zločinu.

Sonney s mumifikátem objížděl světové výstavy a každou příležitost, kde mohl pobavit senzacechtivé publikum. Roku 1928 dokonce mrtvolu zařadil do oficiální atrakce doprovázející první Transamerický běh napříč USA – maratonci běželi, zatímco McCurdy cestoval kamionem a čekal na další zvědavce, kteří si zaplatí pár drobných za pohled na „legendárního banditu“. Mrtvola mezitím tiše chátrala: kůže tvrdla, tělo se scvrkávalo, ale díky arsenovému nálevu zůstávalo vcelku.

Ve 30. letech se z Elmera stal doslova filmový herec. Producentský vykuk Dwain Esper, průkopník šokujících béčkových filmů, si od Sonneyho mrtvolu na čas pronajal pro propagaci svého snímku Narcotic! (1933). Jednalo se o moralistický film proti užívání drog – a vysušené tělo neznámého muže mělo posloužit jako odstrašující příklad.

Esper vystavoval McCurdyho v předsálí kin jako „mrtvého feťáka“, který se údajně zastřelil po přestřelce s policií, když v rauši vyloupil lékárnu. Diváci nevěřili vlastním očím, jak vypreparovaná mrtvola vypadá hrozivě – Esper dokonce tvrdil, že ztvrdlá, rozpraskaná kůže nebožtíka je důsledkem užívání opia a kokainu. Tak daleko zašla komercionalizace lidských ostatků v éře obludárií.

Po druhé světové válce už tyhle kočovné show začaly ztrácet dech. V roce 1949 Louis Sonney zemřel a mumie psance skončila zapomenutá ve skladišti v Los Angeles. Tam v tichosti ležela celých 15 let, zatímco svět kolem se změnil – sláva pouťových „panoptik“ pohasla a nikdo si na Elmera McCurdyho ani nevzpomněl. Až do roku 1964.

Tehdy Sonneyho syn Dan našel při vyklízení skladu podivnou věc – ztvrdlou, voskovitou figuru člověka. Ve světle zářivky byla spíš oranžová než přirozená, chyběly uši i několik prstů na rukou. Dan Sonney možná ani netušil, že jde o kdysi slavného „balzamovaného banditu“, a jednoduše ho půjčil filmařům k dalšímu bizarnímu využití. Mrtvý Elmer si tak „zahrál“ v dalším filmu – mihnul se v pokleslém hororu She Freak (1967) jako jeden z děsivých exponátů ve strašidelném zámku.

Koncem 60. let koupil zbytky kdysi lidského těla kalifornský podnikatel Spoony Singh, majitel Hollywoodského muzea voskových figurín. Zaplatil za něj tehdy ohromujících 10 000 dolarů – jenže ve skutečnosti chtěl získat jiné historické figuríny a McCurdyho mrtvola byla jen součást balíku, o kterou vůbec nestál.

Singh nakonec mumii zapůjčil dvojici kanadských podnikatelů, kteří ji vystavili u atrakce pod slavnou horou Mount Rushmore. Během té doby došlo k dalšímu poškození: prudký vítr urval mumii konečky uší, několik prstů a prý i pramen vlasů. Když se k Singhovi vrátila, byl zděšen jejím zuboženým stavem. „Je to příliš ohavné, nevypadá to ani trochu jako živé, to nemůžeme vystavovat,“ prohlásil znechuceně.

Poslední štací Elmerovy nekonečné posmrtné pouti se stal lunapark The Pike v Long Beach v Kalifornii. Singh tamnímu provozovateli Edovi Lierschovi odprodal mumii coby odpadní rekvizitu. Liersch měl jednoduchý plán: zavěsí „panáka“ jako dekoraci do svého strašidelného domu zvaného Laff in the Dark. A tak se i stalo. Nešťastný Elmer – nebo spíš to, co z něj zbývalo – byl natřen fosforeskující červenou barvou a pověšen ke stropu polorozpadlé atrakce jako zlověstný „duch v temnotách“.

Nikdo netušil, že jde o lidské tělo; zaměstnanci si mysleli, že je to jen stará figurína z papírmaše. Děti, které projížděly vozíčkem kolem viselce s vyvalenýma očima, možná křičely strachy – a občas se některé z nich nechtěně otřelo o studené nohy visící ze stropu. Nikdo z těch tisíců návštěvníků netušil, že se právě dotkli skutečné mumie, kdysi živého člověka. Elmer McCurdy, nešikovný lupič, putoval mrtvý dál a dál.

Dne 8. prosince 1976 se zábavní park The Pike stal místem nečekané hororové scény, která se však neodehrávala v rámci atrakce, nýbrž ve skutečnosti. Tehdy zde štáb populárního akčního seriálu The Six Million Dollar Man natáčel epizodu s prostředím opuštěného strašidelného domu. Kulisy Laff in the Dark se k tomu výtečně hodily. Rekvizitář se rozhlížel, co by ještě přesunul či vylepšil, a jeho zrak padl na oranžově natřenou postavu visící z provazu.

„Ta figurína vypadá příšerně opravdově,“ zabručel kolegovi. Rozhodli se s „oběšencem“ trochu pohnout, aby zabíral správně v kameře. Technik se vyhoupl na žebřík, jednou rukou popadl studené chodidlo viselce a trhl. Vtom se to stalo: suchá paže figuríny se náhle odlomila a s dutým žuchnutím dopadla na zem!

„Nevadí, to přilepíme,“ mávl prý technik zprvu rukou a slezl dolů sebrat utrženou končetinu. Když se ale sehnul, všiml si něčeho, z čeho mu tuhla krev v žilách. Z uraženého „pařezu“ čouhal kus bílé kosti a zbytky vysušených šlach. Žádná papírmaš ani dřevo – ale skutečná lidská kost! „Proboha, vždyť je to člověk!“ vykřikl zděšeně. V tu chvíli se v opuštěném lunaparku rozezněl křik hodný opravdu prvotřídního hororu – vyděšení filmaři utíkali od nálezu a s třesoucíma se rukama volali policii.

Na místo dorazili losangeleští vyšetřovatelé a užaslí zdravotníci. Nejprve skoro nevěřili, že nejde o žert nebo filmovou rekvizitu. „Tohle je moc i na mě,“ odtušil šokovaně jeden z detektivů pro novináře a přiznal, že podobný případ nepamatuje. Přesto to nebylo poprvé, co v kraji narazili na nečekaně pravé lidské ostatky vydávané za atrakci – o pár let dříve prý řešili případ starověkých egyptských mumií odcizených z muzea, které se objevily v soukromém strašidelném zámku. Tentokrát se však ukázalo, že mumie ze strašidelného domu je mnohem „mladší“. Bylo potřeba zjistit totožnost nebožtíka a jeho neuvěřitelnou cestu.

Tělo viselce bylo převezeno na losangeleské koronární oddělení. Pohled na něj byl tristní: schránka vážila jen něco málo přes 20 kilogramů, vysoká byla asi 160 cm, protože časem seschla. Kůže byla ztvrdlá na kámen a pokrytá několika vrstvami vosku a svítivé barvy. Chyběly uši, většina prstů i zuby, z lebky zbyla lebka potažená pergamenem. Pitva však potvrdila, že jde o ostatky muže zastřeleného ranou do hrudi.

V těle byly kdysi provedeny náběry při původním ohledání a v tkáních se ukázala vysoká koncentrace arzenu – starodávné balzamovací techniky. V hrudníku mrtvoly dokonce vězí drobný artefakt: zkorodovaný měděný projektil, jaký se používal začátkem 20. století. Když zkoumali lebku, našli ještě jeden vodítko – v ústech ležela zapadlá mince z roku 1924 a spolu s ní několik pomačkaných lístků. Po rozložení a očištění se ukázalo, že jsou to vstupenky do Sonneyho Muzea zločinu.

Tahle indicie detektivy přivedla na jméno Dan Sonney, kterého se jim podařilo vypátrat. Když ho kontaktovali, Sonney nevěřil vlastním uším: mumie, která se našla v lunaparku, byla s největší pravděpodobností Elmer McCurdy, někdejší exponát jeho otce! Neuvěřitelný příběh mrtvého bandity rázem ožil. K případu byl povolán i slavný forenzní antropolog Dr. Clyde Snow, aby pomocí vědeckých metod potvrdil totožnost nebožtíka.

Lebka viselce byla rentgenována a snímky pak Snow porovnal s dobovou fotografií McCurdyho hlavy pořízenou v márnici roku 1911. Výsledek: na 100 % se shodují. Po 65 letech tak svět znovu poznal jméno dávno zapomenutého psance, jehož tělo mezitím viděly statisíce nic netušících lidí na poutích a v panoptikách. Zpráva o „mumii bandity“ se objevila v televizi, novinách i rádiu po celých Spojených státech a mnozí si klepali na čelo, jestli to není jen vymyšlená kachna. Nebyla.

Nález mumifikovaných ostatků Elmera McCurdyho vyvolal též diskusi: Co s ním teď? Přihlásilo se několik pohřebních ústavů z USA s nabídkou, že kuriózního nebožtíka pohřbí zdarma. Úřady se však rozhodly chvíli posečkat, zda se přeci jen nenajde nějaký žijící příbuzný. Nikdo se nepřihlásil. A tak nakonec úřad koronera svolil, aby si mumii odvezli nadšenci z Oklahomy, kteří se nabídli, že dají psanci konečně řádný pohřeb v jeho domovině.

Hlavní slovo si vzal Fred Olds, historik a člen klubu Old West Society, který zastupoval skupinu milovníků dějin amerického Západu. Olds si odvezl McCurdyho tělo letadlem a po příletu do Oklahomy vyjednal s radnicí města Guthrie, aby Elmer mohl spočinout na tamním hřbitově.

„Myslíme si, že po 66 letech přehazování z místa na místo by měl být konečně pohřben jako křesťan,“ prohlásil mluvčí Guthrie Bill Lehmann, když městská rada odhlasovala vyčlenění hrobu na místním hřbitově Summit View. Sympatický detail: Guthrie kdysi bývalo rušné pohraniční město, kde zakončili svou pouť mnozí skuteční pistolníci a bandité. Právě tam tedy McCurdy zapadl více než symbolicky.

Dne 22. dubna 1977 byl Elmer McCurdy slavnostně pohřben. Tělo, stále ještě neuvěřitelně dobře zachované, putovalo v ozdobené rakvi na hřbitov v pohřebním kočáře taženém koňmi. Průvod ulicemi města sledovaly stovky lidí a na samotný obřad u hrobu dorazilo asi 300 zvědavců, novinářů i milovníků kuriózní historie.

Když hrobníci zasypali jámu, ještě zdaleka nebylo hotovo – naopak. Aby si totiž někdo znovu nechtěl na Elmerovi přivydělat, rozhodly úřady, že jeho hrob zalijí silnou vrstvou betonu. Tak se i stalo. Na povrch pak přišla náhrobní deska se jménem a daty narození a úmrtí: Elmer J. McCurdy, 1880–1911.

Zdroje:

https://en.wikipedia.org/wiki/Elmer_McCurdy

https://blogs.loc.gov/headlinesandheroes/2018/07/elmer-mccurdy-traveling-corpse/

https://www.broadway.com/buzz/205534/the-wild-weird-true-story-of-elmer-mccurdy-broadways-dead-outlaw/

https://www.npr.org/2015/01/09/376097471/the-long-strange-60-year-trip-of-elmer-mccurdy