Neopětovaná láska ji dohnala k šílenství. Nenápadná žena rozpoutala ve městě teror anonymními dopisy

Stejně jako osud, který se chystaly naplnit. Starší z žen, Louise Lavalová, se tiše pomodlila a přikývla své dceři. O několik okamžiků později se hladina zavřela nad dvěma zoufalými postavami. V tento den se uzavřel kruh hrůzy, který svíral malé francouzské město Tulle po pět let. Vše začalo zdánlivě nevinně – několika dopisy, jež neměly podpis. Končilo to zlomenými lidskými osudy a společností rozleptanou nedůvěrou a strachem. Co se v Tulle odehrálo, že dvě vážené ženy viděly vysvobození z toho všeho až na dně lesního jezera?

Příběh Tulleského „jedovatého pera“ začíná nenápadně, téměř banálně. Píše se rok 1917 a Francie je vyčerpaná (první) světovou válkou. V úřednické budově v Tulle, poklidném městečku v Limousinu, nastupuje na místo účetní 32letá Angèle Lavalová.

Drobná, pečlivá žena s dobrým vzděláním – na svou dobu nebývale samostatná, ale v osobním životě osamělá. Její o pár let starší nadřízený, Jean-Baptiste Moury, je charismatický čtyřicátník a klasický úředník.

Angèle se do něj zamiluje. Její city však zůstávají neopětované. Moury o ni nejeví zájem, dokonce záhy začne dvořit jiné mladé kolegyni, stenografce jménem Marie-Antoinette Fiouxová. Pro Angèle je to bolestná rána. V jejím nitru se cosi temného probouzí – zraněná pýcha a potlačený hněv.

Koncem roku 1917 nalézá Angèle na svém pracovním stole anonymní dopis. Papír jí rozechvěje ruce: neznámý „dobrodinec“ ji varuje, že její šéf Moury je prý proslulý svůdník a lhář. Podobný dopis dostává i Angèlinina matka Louise. „Tvoje dcera by si měla dát pozor na svého šéfa,“ stojí v něm, obklopeno přívalem hrubých urážek a oplzlých detailů.

Louise vztekle hodí ohavný list do ohně, nechce o něm slyšet. Angèle však reaguje jinak: navzdory šoku cítí i zvláštní vzrušení. S dopisemm jde za samotným Mourym. Svěří mu, že i ona dostala výhružný anonym, a on se rozhodne všechny takové listy společně s ní spálit v kancelářských kamnech.

V tu chvíli si možná Angèle připadá svému idolovi blíž než kdykoli předtím – sdílejí přece tajemství. Z neopětované lásky se rodí nebezpečná hra. Ačkoli Moury její city dále neoplácí, Angèle okusila nový pocit: moc, kterou má anonymní pomluva.

Je pravděpodobné, že už ty první varovné dopisy – včetně těch adresovaných sobě a vlastní matce – napsala Angèle sama. Byl to podivný pokus získat Mouryho pozornost, který však selhal. Po krátké odmlce Angèle vidí, jak Jean-Baptiste Moury realizuje své plány: roku 1919 má zásnuby s Marie-Antoinettou.

Téhož roku začnou městem obíhat další anonymní psaníčka. Nejprve v rámci úřadu – jedovaté lístky plné pomluv o kolezích se zničehonic objevují v kancelářích a chodbách prefectury.

Nikdo neví, kdo je autorem. Vždy jsou ručně psané, někdy kostrbatě, jindy překvapivě elegantně, jako by se písmo měnilo. Obsah je ošklivý: obviňují zaměstnance z nevěr, z nemravností či neschopnosti. Zlomyslnost, která v nich dříme, se však teprve rozcvičuje.

Během roku 1920 a 1921 se z několika dopisů stává záplava. Tulle, poklidné město s třinácti tisíci obyvateli, zaplavuje epidemie anonymních dopisů. Neznámý pisatel pronikne všude.

Střídá písma, mění taktiku. Zprvu vhazuje listy do poštovních schránek, ale když se lidé začnou mít na pozoru, zvolí chytřejší způsob: nechává neuzavřené obálky na veřejných místech – na zápražích domů, na okenních římsách, v koších nakupujících žen, na kostelních lavicích, dokonce i uvnitř zpovědnice.

Na obálce je jméno osoby, která má dopis „předat“ dál další oběti, a uvnitř kolují pomluvy snad o deseti různých rodinách najednou. Tímto trikem se pomluvy šíří městem jako požár. Nikdo už nemůže říct, že „mně se to netýká“ – dřív nebo později si každý přečte o sobě či svých blízkých něco šokujícího.

Autorka (nebo autor?) dopisů si začne říkat Oko tygra. Tento zvláštní pseudonym, odvozený od názvu talismanu pro navrácení zlých sil původci, se objevuje v podpisu některých listů. „Já, Oko tygra, se ničeho nebojím. Ani Boha, ani lidí,“ stojí výsměšně v jednom z dopisů počátkem roku 1921.

Ve slovech je cítit opojení vlastní nepostižitelnou mocí. A skutečně – anonymita jako by pisateli dávala neomezenou sílu: může vzkázat cokoli komukoli, bez trestu. Listy Oka tygra jsou plné vulgarit a oplzlostí. Každá obsahuje zrnko pravdy obalené lží, což je činí o to zákeřnější. Některé odhalují dávno zapomenuté rodinné hříchy – zmínky o potratech, nevěrách, sebevraždách – jiné si vše vymýšlejí. Účel je jediný: zasáhnout cíl přímo do srdce a zasít jed.

Ve městě se mění atmosféra. Zpočátku si lidé šeptali drby potají, ale teď se pomluvy stávají veřejným divadlem. Jednoho dne někdo přitluče na dveře místního divadla seznam čtrnácti vážených občanů Tulle s výčtem jejich údajných milenců a milenek.

Udivení kolemjdoucí to čtou jako vývěsku; místní noviny glosují, že takovou pozornost neměl žádný plakát od mobilizace za války. V ulicích se lidé náhle poznávají jen podle přezdívek z hanopisů.

Každé setkání je nyní poznamenané podezřením a studem. Dopisy zničily soukromí a důvěru. Už nikdo neví, co je pravda a co jedovatá lež – jisté je jen to, že někdo tam venku tahá za nitky a baví se cizím neštěstím.

Tullští zpočátku předpokládají, že pisatelem je muž – snad nějaký pomatený úředník nebo mstitel. „Corbeau“ (havran) začnou anonymu říkat francouzské noviny, které po čase po případu dychtivě skočí. Případ Oka tygra se stává senzací. Místní policie je ale bezradná. A co hůř, zdá se, že v samotném městě se mnozí nechali strhnout: objevují se totiž i napodobitelé. Desítky listů možná psali i jiní „šprýmaři“, kteří využili všeobecného chaosu. O to obtížnější je dopadnout skutečného viníka. Každý může ukázat na každého.

Rok 1921 končí a teror dopisů mezitím nese tragické následky. Jeden z úředníků prefectury, Auguste Gibert, obdrží psaní, které přímo obviní jeho vlastní manželku, že to ona je autorkou všech těch hanopisů. Pan Gibert neustojí nápor hanby – několik dní po doručení listu náhle umírá na mozkovou mrtvici. Je první přímou obětí, byť ne poslední. Strach a stres si vybírají daň.

V zoufalství se vyšetřující soudce François Richard uchyluje k metodám na hranici frašky. Po Novém roce 1922 sezve tři hlavní podezřelé a nařídí v kanceláři seanci hypnózy – snad aby v transu z pachatele vymámil přiznání. Výsledek je žalostný: „Jeden usnul a nic neřekl. Druhý neusnul vůbec. Třetí spal, ale mluvil jen proto, aby požádal, ať ho vzbudí,“ ironicky líčí pařížský list Le Matin fiasko hypnotického výslechu.

Veřejnost se baví a soudce Richard se stává terčem posměchu. Nadřízené orgány jej brzy raději z případu odvolávají. Vyšetřování tak v lednu 1922 uvázne – a Oko tygra zatím píše dál.

Ve vzduchu panuje hysterie. V únoru 1922 se Tulle konečně dočká pomoci zvenčí. Do města přijíždí slavný kriminalista, profesor Edmond Locard, průkopník forenzní vědy. Se svým týmem provede detailní rozbor anonymů a nechá podezřelé – zejména Angèle Lavalovou a několik dalších – psát dlouhé diktáty, aby porovnal rukopis.

Locard nevěří na náhody. Všechno, i anonymní písmo, v sobě nese stopy autora. Trvá to několik týdnů, během nichž Tulle napjatě čeká. A pak padne jméno: podle znaleckého posudku je oním tajemným Okem tygra Angèle Lavalová. Ano – ta nenápadná staropanenská úřednice, kterou si ještě nedávno nikdo nevšímal.

Zpráva o usvědčení Angèle Lavalové vybuchne jako bomba. 22. ledna 1922 otisknou noviny jméno údajného tulského „pisálka“ na titulních stranách. Ačkoli část měšťanů tomu nemůže uvěřit – vždyť Lavalovi měli dosud ve městě dobrou pověst – většina lidí přijme odhalení s úlevou či škodolibostí. Viník má konečně tvář a jméno.

Angèle a její matka Louise se přes noc stávají vyvrheli. Kdysi žily v hezkém domě nedaleko katedrály, teď jimi všichni opovrhují. Přátelé a známí je beze slova opouštějí. Když se objeví na ulici, lidé po nich plivou a pokřikují nadávky. Kluci po nich házejí bláto. V kostele si nikdo netroufne sedět ve stejné lavici – okolosedící demonstrativně odchází, jakmile si Lavalovy sednou.

Dům rodiny je pomalován hanlivými nápisy a obtěžkán zástupy čumilů. Angèle se zhroutí. Její matka je na tom ještě hůř – nedokáže unést potupu, že vlastní dcera je označena za původce všeho zla. Nekonečné týdny čekají, až soud oficiálně vznese obvinění.

A tak přichází ono březnové ráno, kdy se matka s dcerou vydávají na poslední zoufalou cestu. Louise Lavalová vede Angèle k lesnímu rybníku Ruffaud, stranou od lidí. Tam společně vstoupí do studené vody. Před smrtí se ještě pevně svážou, aby se vinu a hanbu pokusily smýt spolu.

Louise se již nevynoří – v hlubině nachází vytoužený klid. Angèle však jako zázrakem nezemře. Lesní dělníci, kteří byli poblíž, ji vytáhnou z vody živou. Možná se v poslední chvíli začala bránit smrti – možná chtěla spáchat jen symbolickou „společnou sebevraždu“ a realita ji vyděsila. Jisté je, že ve chvíli, kdy její matčino bezvládné tělo klesalo ke dnu, Angèle zůstala naživu a musela se dívat, jak její matka mizí pod hladinou.

Po tragédii je Angèle Lavalová oficiálně zadržena. Úřady ji kvůli psychickému stavu nenechají ve vězení, ale zavřou ji do psychiatrické léčebny v Limoges, kde ji podrobí vyšetření. Soudní lékaři ji nakonec prohlásí za příčetnou, ač „silně manipulativní“ osobnost, která se stala obětí všeobecného opovržení.

Znalci dokonce doporučí soudcům shovívavost – vždyť tolik ponížení by zlomilo i zdravého člověka. Soud s Angèle Lavalovou začíná 4. prosince 1922. Do soudní síně v Tulle se natěsnají davy místních, lačných detailů svého skandálu. Angèle předstupuje před tribunál celá v černém, od závoje po boty – stále drží smutek za svou matku.

Působí drobně, zničeně, s rukama složenýma v klíně. Na dotazy soudce odpovídá tichým hlasem, vytrvale odmítá doznání. V průběhu jednání svědčí 23 svědků, kteří líčí, jak dopisy otrávily život města. Každý v sále ví, oč jde – největší senzace té doby se probírá i v celostátních denících.

Rozsudek soudu mnohé překvapí. Ačkoli vina Angèle Lavalové na rozesílání poslední várky dopisů je uznána, soud ji neodsoudí k žádnému exemplárnímu trestu. Naopak – rozsudek zní pouhý měsíc vězení (podmínečně odložený) a pokuta několik set franků za pomluvy.

Tullští obyvatelé však s takovým koncem nesouhlasí. Podle nich „démon pomluv“ zničil jejich životy a unikl spravedlnosti. Angèle Lavalová, nyní právně volná, ale společensky mrtvá, nemá v Tulle žádnou budoucnost. Každodenní pronásledování, izolace a nadávky pokračují i po soudu.

Nikdo ji nechce zaměstnat, nikdo si k ní nesedne. Ještě desetiletí bude žít ve stínu své pověsti. Stahuje se za vysoké zdi rodinného domu, odkud téměř nevychází. Podporuje ji jen její bratr, který jí nosí jídlo a nutné věci. Angèle přežije další dlouhé roky v dobrovolném domácím vězení. Zemře zapomenutá roku 1967 ve věku 81 let – stále v Tulle, městě, které kdysi milovala a pak otrávila svým perem. Ani po smrti však její příběh neupadne v zapomnění.

V roce 1943 se tulská aféra stane volnou inspirací pro dnes již klasický film Le Corbeau (česky nazvaný Havran), v němž režisér Henri-Georges Clouzot vykreslí dusnou atmosféru provinčního městečka rozeštvaného anonymními dopisy. Od té doby se ve francouzštině vžije označení corbeau – havran – pro autory takových zbabělých psaní.

Případ Angèle Lavalové se zapsal do historie kriminalistiky i psychologie davu. Ukázal, jak jediný nenápadný člověk, hnán zahořklostí a pocitem bezmoci, dokázal rozložit soudržnost celého společenství. Pět let žilo město Tulle v okupaci strachu a podezírání – a nepotřebovalo k tomu žádného cizího nepřítele, stačil svárlivý hlas schovaný za oponou anonymity.

Zdroje:

https://my52weekswithchristie.com/tag/the-raven-of-tulle/

https://crimereads.com/poison-pen-letter/

https://fr.wikipedia.org/wiki/Affaire_du_corbeau_de_Tulle

https://gallica.bnf.fr/accueil/fr/html/laffaire-de-tulle-la-naissance-du-corbeau?mode=desktop